Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).
Protest zaměstnanců humanitních fakult za vyšší platy vyslal, jak praví oblíbené klišé, výrazný signál. Jenže přesnější by bylo říct, že v tom vysílání byl nejen signál, ale i hodně šumu. Hlavním generátorem šumu jistě byla okolnost, že procházíme dobou bezprecedentní inflace, jež ukrajuje z příjmů prakticky každého, a nátlakové akce dožadující se zvýšení příjmů je třeba očekávat.
Poté, co Sam Bankman-Fried (SBF) přivedl ke krachu své kryptoimpérium, všichni sledovali se zatajeným dechem ságu další zkratky, SVB – Silicon Valley Bank. Najdeme v ní dost starých dobrých neřestí – hrabivost, podcenění rizika, selhání dozoru, politicky zlobbovanou deregulaci. Ale roli hrál i specifický faktor současnosti – utažení monetární politiky – a taky specifika Silicon Valley.
Když dojde k runu na banku, která se doslova jmenuje Silicon Valley Bank a poskytovala hlavně služby investorům a podnikatelům v technologickém sektoru v Silicon Valley, nabízí to nějaké závěry o Silicon Valley? Zřejmě ano, i když ne ten, že by za to všechno mohla jen a jen Silicon Valley. Takovému závěru brání skutečnost, že pod tlakem je víc amerických bank střední velikosti a že nejdůležitější příčinou je přitvrzení monetární politiky, k němuž přikročila americká centrální banka právě před rokem. To totiž vede k poklesu hodnoty dluhopisů, tedy cenných papírů, jež jsou tradičně považovány za bezpečné a regulátoři schvalují, když jich banky drží dostatečné množství.
Žijeme patrně v nejvíce přelomové době za posledních několik dekád, ale při trochu upravené mediální dietě na člověka dýchne dekadence. Jako by život jen mátožně inscenoval reprízy okoukaných dramat. Poslanecké platy. Ceny jídel ve sněmovní restauraci. Co přijde příště, neoprávněné používání modrých majáčků? Skoro. Přinesl celebritu hádající se kvůli nesprávnému parkování. Celá věc má jednoznačně bulvární charakter navzdory tomu, že aktéři by v bulvárním světě operovat neměli. Na jedné straně moderátor veřejnoprávní televize, na druhé Městská policie Praha.
Jednou z akcí, která v roce 2017 v Americe odstartovala vlnu #MeToo, byl seznam známý jako Shitty media men. Někdo (novinářka Moira Doneganová, ale to se hned nevědělo) umístil na internet Google spreadsheet, na němž mohly pozvané ženy zapisovat obvinění mužů z mediálního světa ze sexuálních prohřešků. Bez důkazů a anonymně. Spreadsheet měl být tajný, ale samozřejmě se rozšířil po internetu. Redakce, v nichž obvinění muži pracovali, zahájily šetření, někdo byl shledán vinným, někdo ne.
Ceny Americké filmové akademie jsou za námi a dopadlo to podle očekávání: Oscara nedostal film, který dokázal, že tradiční hollywoodský blockbuster stále žije a nemusí být o komiksových hrdinech (Top Gun: Maverick), ani film, který musí každý rozumný, slušný a bezúhonný člověk uznat jako nejlepší (Tár), nýbrž Všechno, všude, najednou. Protože je to film od amerických Asiatů o amerických Asiatech a Hollywood potřebuje jako každý rok nějaké to proražení skleněného stropu.
Věnovali jsme se zde v poslední době nástrahám novinky jménem ChatGPT či obecně jazykových modelů založených na umělé inteligenci. Neškodí ale podívat se, jak se vede jazykové umělé inteligenci v jiném regulačním a informačním prostředí, konkrétně v Číně. Člověk si uvědomí, že náš západní způsob dělání věcí má stále ještě své přednosti. Základní rozdíl je přímočarý. Vlna zájmu o ChatGPT se nevyhnula ani Číně, ale v únoru čínští regulátoři zakázali tamním internetovým firmám poskytovat přímý nebo nepřímý přístup na ChatGPT.
Již loni na podzim upoutala pozornost kampaň Evropské unie „You Are EU“ a nyní běží zejména na plakátech, ale třeba i v tištěných médiích její druhé kolo. Je zcela neutrálním konstatováním, že kampaň vzbudila značně negativní reakce. Reagovali tak i profesionálové z oboru a lidé Unii naklonění. A přestože by si někdo mohl myslet, že to souvisí s tím, že kampaň je mentálně orientovaná na západní Evropu – a že je tedy známkou naší zaostalosti, že se nám nelíbí –, ta kampaň narazila i na Západě.
Bruno Maçães napsal na svůj Substack povídku odehrávající se na nedávno proběhlé mnichovské bezpečnostní konferenci. Je psána hlasem amerického novináře Alexe, který horkotěžko dorazí do Mnichova, protože zrovna různě po Evropě stávkují zaměstnanci letišť. Konečně je v hotelu, kde se konference odehrává. V malém salonku má domluvený rozhovor s vysoce postaveným evropským byrokratem, s pověstí „člověka s vizí, respektovaným jak šéfy vlád v Evropské radě, tak v Evropské komisi, což vysvětluje, proč byl pověřen dvěma snad nejcitlivějšími agendami v Evropě té doby – nákupem vojenského materiálu a sankcemi vůči Rusku“.
Poslední dny kariéry Miloše Zemana probíhají neslavně. V médiích běží na pokračování groteskní příběh stanu z Kanceláře prezidenta republiky, který si její vedoucí Vratislav Mynář vypůjčil ke svému lyžařskému vleku. Vláda zrušila územní uzávěry pro kanál Dunaj–Odra–Labe a těžko říct, co je, respektive by bylo potupnější – že odpískala Zemanův vysněný projekt teď, když je ještě v úřadě, anebo kdyby počkala na první den po skončení jeho mandátu.
Vynořila se nám speciální kategorie ohrožených budov: významné stavby socialismu. Tím nemáme na mysli přehrady vltavské kaskády nebo nějakou elektrárnu s nejvyšším komínem v republice. Ani unikátní a možná unikátně bizarní, ale celkem vzácné budovy ve stylu čisté sorely z 50. let. Máme na mysli stavby ve stylu moderním z doby pozdější, z 60. až 80. let. Byť se za zachování některých z nich postavil i Klub Za starou Prahu, v rámci snahy o ochranu památek se jedná o velmi specifickou kategorii.
V roce 2021 zemřelo v Kanadě, která má 38 milionů obyvatel, deset tisíc lidí asistovanou sebevraždou. Nová pravidla – otevření této procedury teenagerům a duševně nemocným a podobně – toto číslo jistě zvýší. Oděvní firma La Maison Simons loni v říjnu zveřejnila reklamní video oslavující dobrovolnou sebevraždu jisté sedmatřicetileté ženy. Představitel firmy reklamu prezentoval jako příspěvek značky k tomu, „abychom budovali taková společenství, v jakých chceme žít zítra a odkázat je našim dětem“. Reakce na sociálních sítích byla negativní a firma video stáhla, ale vidíte z toho, kde se nachází elitní uvažování. New York Times přinesly minulý týden reportáž o sedmatřicetiletém profesorovi ekonomie na Yaleově univerzitě Yusukem Naritovi
Válka na Ukrajině staví naše vládní a vojenské činitele před nejednoduchou podvojnou úlohu. Musí přesvědčovat veřejnost, že je v našem zájmu co nejvíce podporovat Ukrajinu – aby se válka nepřiblížila k nám. Ale zároveň musí ujišťovat, že se k nám zatím válka nepřenesla. Což mimo jiné znamená, že u nás ještě funguje demokracie se vším, co k tomu patří. Včetně svobody projevu a omezení státní moci dané ústavními mechanismy.
Bruno Maçães se málokdy mýlí tak, jako když napsal minulý týden na Twitteru, že „jestliže chápete web jako masivní encyklopedii, pak ChatGPT je její jednosvazkové shrnutí“. Sice pak pokračuje, že je „zjevně špatná“ a že inteligence, kterou chatu můžete přiznat, není jiná nebo vyšší než „inteligence webu nebo tištěné knihy“, ale omyl trvá. Maçães chatbot přeceňuje a podceňuje zároveň. Jako encyklopedii používáme určité výseky internetu, třeba Wikipedii, ale taky ho používáme ke spoustě jiných věcí. A jazykové modely nejsou encyklopedie.
Nedávno jsme zde psali o zprávě o počínání amerických médií ve věci kontaktů amerického prezidenta Trumpa s Ruskem, kterou zveřejnil specializovaný časopis Columbia Journalism Review. Šlo o jakousi pitvu mediální mrtvoly, neboť z toho, o čem média náruživě psala, se mnohé nepotvrdilo – tělo zemřelo na následky úderů zasazených Muellerovým vyšetřováním, zprávou inspektora ministerstva spravedlnosti, obžalobami zvláštního vyšetřovatele Johna Durhama. Text byl pokusem zrekonstruovat a vydat počet z toho, jak to zavádějící zpravodajství vznikalo.
Časopis Quillette je jeden z těch, které před pár lety Bari Weissová zařadila do „intellectual dark web“, řady volně propojených hlasů, které skutečně spojuje jen to, že stojí proti stávající společenské ortodoxii. Věnuje se převážně politice a vědě. Takže když v něm jeho zakladatelka Claire Lehmannová zveřejní rozhovor s Nickem Cavem, můžete předpokládat, že je nesvedlo dohromady nic víc než to, že Cave měl v posledních letech nějaké konkrétní politické postoje – třeba proti woke kultuře a proti bojkotování Izraele – a že jsou oba Australané.
V Echu jsme sice o davovém šílenství, jemuž propadla americká média ohledně „spiknutí“ Donalda Trumpa s Ruskem, informovali dostatečně, ale dnes nemůžeme pominout text, jenž v této příšerné epizodě představuje významný milník. Americký časopis Columbia Journalism Review je jakýmsi průběžným pomníkem vlastní důležitosti, jejž si americká novinářská profese buduje. S velkou vážností probírá pravidla a problémy žurnalistické profese. Můžete si ho představit jako jakési Otázky Václava Moravce věnované americkým médiím. Tento orgán nyní přinesl dlouhý rozbor zpravodajství o tzv. Russiagate.
Jedním z motivů, které bylo možné v prezidentské kampani slýchat, bylo, že by se úřad měl zcivilnit. Mluvil o tom zvolený prezident. A když to říkal, měl možná zjištěné, že to lidé chtějí slyšet. Ale je to zřejmě jedna z těch frází, které lidé opakují, protože zní všude, a přitom není jisté, jestli vědí, co tím přesně myslí. Jisté pozůstatky aury výsostnosti a nedotknutelnosti, jež u nás úřad má patrně díky dědictví Rakouska-Uherska a prezidenta Masaryka, jsou zásadním aktivem této funkce a měli bychom se jich zbavovat opatrně.
Google patří mezi těch pár globálních společností, o nichž se říká, že jsou synonymní s internetem. Když si koupíme mobil, běží zpravidla na operačním systému Googlu nebo Applu a je nabitý jejich nástroji. Další firmou této kategorie je Meta, tedy Facebook. Ale jen při hledání na internetu používáme sloveso „vygooglit“, které znamená použití nástroje jedné konkrétní firmy.
Po zdrcující kritice, které ministerstvo vnitra vystavil Nejvyšší správní soud za způsob sčítání podpisů na peticích prezidentských kandidátů, se na ministerstvu zamysleli a přicházejí s kroky k nápravě. Ne, to byl sarkasmus, na ministerstvu kritiku hodili za hlavu. A místo aby řešili problém, který mají, raději se jali řešit jiný, neexistující problém. Chtějí zkrátit volby. Server Novinky to prezentuje jako hotovou věc. „Revoluce ve volbách: Budou jen jeden den,“ oznámily, a to přesto, že se zatím jedná jen o vládní návrh.
Pamatujete, jak se v kritických týdnech před prvním kolem zasekla kampaň Danuše Nerudové? Na paškál se znovu či konečně dostaly problémy na její bývalé univerzitě a ona na to nebyla schopna pořádně reagovat. Nejdřív se zapírala před novináři a pak v její komunikaci hodně zněl motiv, že to byla nespravedlnost, která ji postihla, protože je žena. Někomu vadí, že bychom měli první prezidentku, k muži by se ve veřejném prostoru takto nikdo nechoval – tak to působilo.
Možná jste i vy v posledních týdnech podvědomě zaznamenali zvýšení zájmu o umělou inteligenci, i když se o ni jinak vůbec nezajímáte. Způsobil ho ChatGPT. Je to internetový chatovací program, v němž si můžete povídat s umělou inteligencí. Umělá inteligence zaměstnává již dlouho určitý typ lidí, v posledních letech i profesionálně – do tohoto oboru se lijí velké peníze a přičítá se mu strategický význam. Ovšem pro laickou veřejnost to zůstávalo dost vzdálené. Slýchávali jsme o strojovém učení, dovídali jsme se o specifických aplikacích, třeba o strojovém rozpoznávání obličejů, o samořídicích autech nebo o šachových programech.
Před několika lety se tomuto časopisu přihodila drobná nepříjemnost. Facebook suspendoval jeho účet. Příčinou byla fotografie rakouské zpěvačky Conchity Wurst, na níž byly vidět bradavky této nebinární umělkyně. Což bylo v rozporu s uživatelskými podmínkami Facebooku. A zároveň trochu bizarní, že se to přihodí právě u textu informujícího o progresivistické ikoně. Nyní se nezávislá dozorčí rada společnosti Meta, mateřské firmy Facebooku, rozhodla vnést do problému jasno. Doporučila, aby na Facebooku a Instagramu bylo možné zobrazovat bradavky – ale jen u někoho.
Předem medializovaný pokus o návštěvu kostela, Jezulátko v kapse, slabost pro astrologii – tyto dřív nepříliš viditelné akcenty Babišovy kampaně napovídají snahu zasáhnout jeden specifický segment voličů. K výčtu můžeme přiřadit i Babišův pokus o zorganizování předvolební akce v náchodské kavárně Al Capone. Asi nepochybíme, když odhadneme, že jde o lidi, kteří moc pravidelně k volbám nechodí, ale zato jsou příležitostně docela manipulovatelní. Právě na ně může mířit Babišův vyjadřovací styl v debatách, jenž byl výstižně přirovnán k zesnulé populární televizní věštkyni Jolandě.
Na sociální síti Twitter si mezi lidmi sledujícími válku na Ukrajině získal značnou popularitu účet @visegrad24. Má 325 tisíc sledovatelů a retweetují ho občas i komentátoři a analytici „ze struktur“. Občas bývá označován za nedůvěryhodný, ale podle dojmu autora tohoto textu nepravdivé informace šíří jen vzácně, ne výrazně častěji než mnoho jiných v mlze války. To označení může být zabarveno spíš tím, že ten účet o sobě neříká, kdo to je. Žádná jména. Sledovatel ovšem snadno usoudí, že válku prezentuje z polského pohledu (rozhodně ne z pohledu zemí visegrádské čtyřky, takový společný pohled není a maďarské pohledy účet pomíjí).
V měsících před volbami někteří lidé v tzv. demobloku, třeba prezidentský kandidát Pavel Fischer a další, hleděli vyvolat nedůvěru vůči Petru Pavlovi tvrzením, že by prezidentem neměl být voják. Teď na jimi nakypřenou půdu zkouší sít Andrej Babiš, když hned na první várku billboardů po prvním kole umístil slova: „Nezavleču Česko do války. Jsem diplomat. Ne voják.“
Warren Harding býval redaktorem místních novin v Ohiu, když na něj narazil jeden tamní politický machr, dnes bychom řekli lobbista, Harry Daugherty. Zaujalo ho, jak nesmírně pohledně a důstojně Harding vypadá – ladně, mužně, vyrovnaně, „římsky“ – to byly přívlastky, jež lidi při pohledu na něj napadaly. Prý by si mohl obléci tógu a vstoupit na jeviště při produkci Julia Caesara. Daugherty ho nasměroval na politickou kariéru a pod jeho vedením se Harding stal senátorem. „Od té doby, co se potkali, neopustil Daugherty myšlenku, že by z Hardinga byl ,skvělý prezident‘.
Před třemi měsíci jsme zde upozorňovali na zašifrované poselství v New York Times. Ethan Watters tam připomněl, jak v 80. letech americká psychiatrie podlehla bludu známému jako „obnovené vzpomínky“ – šarlatánské teorii o tom, že terapií lze obnovit zasuté zážitky z dětství, zejména zážitky sexuálního zneužívání a satanistických rituálů. Autor poukázal na to, jak se nyní na sociálních sítích šíří bludy o rozštěpení osobnosti, ale je nemyslitelné, že by si nevšiml analogie s mnohem rozšířenější sociální nákazou transgenderismu.V jiném textu se nyní klade paralela mezi touto mánií a vlnou lidí trpících bludem, že jsou ze skla. Doslova.
K demokratické politice patří už dlouhá léta to, pro co existuje anglické slůvko „spin“ a jeho odvozeniny („spin doctor“ atd.). Pojem pocházející tuším z tenisu znamená, že prezentujete nějakou zprávu či soubor faktů takovým způsobem, s takovými akcenty a kontextem, aby to vyznělo dobře pro vás. Není to, přísně vzato, hezké. Cílem tu rozhodně není nezaujatě informovat veřejnost. Ale přiměřeně inteligentní a zkušený člověk chápe, že je to nevyhnutelné a nelze to zakázat ani vykořenit. Důkazem toho, že to tak lidé chápou, je třeba trvalá popularita britského seriálu Jistě, pane ministře.
Vzpomínáte na aplikaci Tečka? Nebo dokonce eRouška? Naštěstí asi ne moc často. Byla ovšem doba, kdy někteří u nás a v Evropě žehrali na to, že nedokážeme digitálních technologií k boji proti pandemii využívat, to v Asii že jsou ráznější. Jiní se naopak báli nebezpečí zneužití. Agentura AP teď přinesla investigaci, která na příkladech z několika zemí ukazuje, že to riziko zneužití hypotetické nebylo.
