Martin Weiss - komentátor ECHO24.cz

/

Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).

Články autora

Prokletí vyšetřovatele Muellera

Americký zvláštní vyšetřovatel Robert Mueller, jehož úkolem je vyšetřit spolupráci „osob spojených s kampaní prezidenta Donalda Trumpa s ruskou vládou“ a související trestnou činnost, zaznamenal první zářezy. Obvinil dva lidi, kteří jednu dobu v kampani oficiálně působili, a jednoho externího poradce dotlačil k přiznání. Několik dalších lidí je prý blízko obvinění.

Neskladné Polsko v Evropě

Z celé várky zemí, jež se po pádu železné opony vrátily do svobodného světa, je Polsko určitě tou nejneskladnější zemí. Z postkomunistických zemí v EU je jediná, která patří mezi členské země střední velikosti – po odchodu Británie má víc obyvatel jen Německo, Francie, Itálie a Španělsko. Střednědobé historické okolnosti ho přivedly do visegrádské čtyřky, ale svými ambicemi ji daleko přesahuje.

Pes honící se za ocasem dezinformací

Dezinformace jsou velmi temná, zlověstná věc, která útočí na citlivá místa lidských společenství a institucí. Zároveň se z boje proti dezinformacím stačil stát slušný byznys se svými aktivisty, granty a vládními iniciativami, který začíná dosahovat absurdních podob a rozměrů. Brát dezinformace vážně znamená položit si otázku, zda toto bezmocné třeštění není vlastně jejich největším úspěchem.

Co jsme komu udělali?

Něco se stalo, říkají si v posledních měsících politici tradičních západních politických stran. Jmenoval se tak román Josepha Hellera, druhý po slavné Hlavě 22, a připomíná ho to víc než jen názvem. Ten román není o tom, co se stalo. Je o pocitu, že se protagonistovi něco stalo. Ne o vzpomínce, co to bylo, ale o úzkostném pocitu, že věci jsou tak divné, že se bezpochyby něco stát muselo, že takhle to přece nikdy nebylo.

Šílení střelci a hrůza z prázdna

Potřebujeme vědět víc. To byl refrén reakcí na zprávy o Stephenu Paddockovi, majiteli desítek střelných zbraní, který ze strategicky umístěného pokoje v hotelu v Las Vegas zastřelil 57 návštěvníků country festivalu a sebe. Potřebujeme o něm vědět víc, tohle nedává žádný smysl.

Evropané nikdy nepochopí americkou lásku ke střelným zbraním

Americká láska ke střelným zbraním je něco, co Evropané nikdy nepochopí. A to včetně většiny těch Evropanů, kteří mají Ameriku rádi. I, řekl bych, včetně těch, kteří sami rádi střílí. Protože instinktivně soudí, že tak masové rozšíření zločinů spáchaných střelnými zbraněmi by v jejich zemích patrně vedlo dřív či později ke drakonické regulaci a faktickému zrušení práva mít jakoukoli střelnou zbraň.

Jak šílený je Kim?

Číst si starší články o korejském problému je nepříjemný zážitek. Často totiž mezi nimi narazíte na představitele žánru „nepodléhejme panice“. Jedna jejich varianta zní: přátelé, chováte se, jako by Kim (vždy to byl nějaký Kim) už měl bombu. Ale podívejte se – ten velký humbuk vznikl kolem údajné zprávy, že Kim má a).

Berlusconi, náš vzor

Dřív nebo později se všichni naučíme žít s tím, že Česká republika je periferní. Mimo jiné to znamená, že tato země, ač „srdce Evropy“, ani neurčuje světové trendy, ani se tu ty trendy neprosazují nejdříve či v nejdůraznější formě. I ti ve světě, kdo si vzpomenou na Václava Havla, si nemyslí, že něco určujeme nebo jsme něčeho předvojem. Rozhodně to platí v politice, a to bez ohledu na Václava Havla.

Starší články