Martin Weiss - komentátor ECHO24.cz

/

Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).

Články autora

Velký úklid

Minulý týden měli čtenáři deníku Guardian příležitost přečíst si doporučení na jeden z nejlepších válečných filmů, britský film Zulu z roku 1964. Zachycuje dvanáctihodinovou bitvu britské posádky 135 mužů hájících v Jižní Africe osamělou základnu proti čtyřtisícové armádě kmene Zulu. Odehrává se v roce 1879, kdy pušky Britům ještě neposkytovaly takovou technologickou převahu jako později kulomety. Tísnivé drama střetu, jemuž se nelze vyhnout, a nemilosrdné boje muže proti muži jsou zde ztvárněny s nebývalou intenzitou, jakož i společenské vzorce umožňující britské posádce vytrvat.

Veřejnoprávní média jako sněhová koule

Nevím, zda existuje nějaká statistika, jaký je výskyt duševních poruch mezi lidmi, kteří se začali intenzivně zabývat veřejnoprávními médii, ale nebylo by překvapivé, kdyby byl vysoce nadprůměrný. Jsou jako sněhová koule, u níž se na jádro, občas produkující nějakou smysluplnou, nebo aspoň srozumitelnou práci, nabalují vrstvy a vrstvy nejrůznějších aktivit a pohybů, jež vyplývají z byrokratického sebezájmu. Penetrují mnohé další sféry a instituce, jejich prosazovatelé v zásadě nevidí žádné přirozené meze.

Kdo zreguluje Mars

Internetoví podvodníci se podle bezpečnostní firmy Eset nově zaměřili na rezervační systémy pro ubytování, jako je Booking.com a Airbnb, které jsou populární i v Česku. Zneužívají legitimní účty hotelů a pronajímatelů ubytování a snaží se přimět oběti, aby zadaly údaje z platebních karet do formulářů na falešných webových stránkách. Útočníci byli nejvíce aktivní během letní sezony, kdy počet těchto podvodů více než dvojnásobně překročil počet podvodů na on-line tržištích, uvedl Eset

Chtějí demokracii, nebo ne?

V kampani Kamaly Harrisové se stalo pravidlem, že její zásadní stanoviska oznamují anonymní mluvčí. „Není pravda, že Harrisová chce zrušit soukromé zdravotní pojištění“ (nebo že chce některé další šílené věci, které chtěla v primárkách v roce 2019), poučují influenceři, a když si dohledáte mediální zdroj, na který odkazují, čteme tam často, že to redakci sdělila prostě kampaň Harrisové (anebo nejmenovaný „mluvčí kampaně“, v angličtině „a campaign spokesperson“, s neurčitým členem). Kandidáti samotní mezitím vyslovují jen obecnosti nebo vágně formulované cíle bez podrobností, jak jich dosáhnout.

Kognitivní hrdinství

Nemají dostatek informací. To je už dlouho klišé, jímž se zdůvodňuje, že někteří lidé mají jiné názory, než bychom si přáli. Je to omyl, různí lidé mohou kupodivu na základě jedněch a týchž informací dospět k různým názorům. Lidé, kteří to odmítají pochopit, se hodí pro veřejný život o to méně, o co víc se bohužel do něj často cpou. Nicméně jsou situace, kdy se různost názorů začíná překlápět v něco jiného – neochotu vidět to, co máme přímo před nosem. Po šesti letech by mělo být jasné, že Marek Hilšer nepředstavuje odpověď na žádný veřejný problém nebo užitečnou otázku.

Debata jak za starých časů

Pokud chcete vypadat chytře, když se vyjadřujete k debatě kandidátů na amerického viceprezidenta, neopomeňte zmínit, že tyto debaty zpravidla nejsou důležité. Je to banální pravdivý poznatek. Dívá se na ně méně lidí než na prezidentské debaty, protože Američané se podle viceprezidentských kandidátů nerozhodují, a pokud nejsou zvoleni, bývají často zapomenuti (Pamatujete si, kdo byl viceprezidentským kandidátem Hillary Clintonové v roce 2016? Ani řada Američanů už ne.). Zároveň se občas stává, že viceprezidentské debaty mohou být, pokud jde čistě o „umělecký dojem“, kvalitnější než debaty prezidentské.

Být neviditelný

Mario Draghi, superhvězda evropské technokracie, prezentoval svou zprávu o budoucnosti evropské konkurenceschopnosti, kterou vypracoval na žádost předsedkyně Evropské komise. Sestavil ji tak, aby tam bylo pro každého něco. Kritika evropské posedlosti regulací, jež podváže nové obory, ještě než vůbec mají možnost se rozvinout, si získala i podporu Elona Muska.

Rekviem za Piráty

Čtenářům, kteří si snad nepřečetli komentář Jiřího Peňáse o tom, že Politika už v téhle zemi neexistuje, to doporučujeme neprodleně učinit. Najdou tam to, co mají právo od Echa očekávat, v tomto případě nejvýstižnější charakteristiku piráta jako lidského typu, jakou si lze u nás přečíst.

Film pro naši dobu

Jen málokdy se stane, aby nějaký film vstoupil do mimofilmového kontextu tak nápadně jako Vlny, jež nyní vedou žebříček návštěvnosti kin. Není to vlastně dokonalý „režimní film“? V roli producentů figurují sponzoři prezidentské kampaně generála Pavla. Protagonisty jsou novináři, profese, jež je nyní ostřelována populisty. Film je zachycuje při tom, když sehráli historickou roli docela tak, jak to předestírají dnešní experti na strategickou komunikaci a boj proti dezinformacím: předávali veřejnosti důvěryhodné informace, a zamezili tak tomu, aby se ujala okupanty přichystaná dezinformace.

Vůle k moci

V tradičním časopise amerických socialistů The Nation vyšel text, který byl mnohými na internetu označen za zatím nejhloupější příspěvek do předvolební diskuse. Pamatujete, jak v květnu vyšel na webu Seznam Zprávy komentář o tom, že bychom měli přestat jásat nad naším triumfem v hokejovém mistrovství světa a radši myslet na uhlíkovou stopu hokeje? Ten článek v The Nation udělal něco podobného s americkým fotbalem, jen o hodně političtěji.

Takhle si to Trump nepředstavoval

Stojí za to se po úterní americké prezidentské debatě ohlédnout za tím, jak k ní vlastně došlo. Jen málokdy se totiž v politice odehraje příběh, který má, zcela bez ohledu na politický obsah, kvality filmového scénáře, či ještě spíš televizního seriálu. V květnu byla už nějaký ten měsíc čísla průzkumů stabilizovaná. Sice vítězství Joea Bidena nevylučovala, ale dávala mu menší pravděpodobnost než Trumpovi a čísla, jak celostátní, tak v klíčových státech, se už nějaký čas nehnula. Nebo aspoň ne v Bidenův prospěch.

Konsent lže

Strategická komunikace je zřejmě ta činnost, o níž současná vládní garnitura usoudila, že se jí má nyní nejvíc věnovat. Vedle úsilí plukovníka Foltýna na celostátní úrovni se rozjela další kampaň v Praze. Náměstek primátora pro dopravu Zdeněk Hřib zaštítil kampaň Dopravního podniku proti sexuálnímu obtěžování ve veřejné dopravě. Snesla se na ni vlna kritiky, což Hřib považuje za doklad toho, že kampaň je dobrá a potřebná. Tvrdíme, že nemá pravdu. Nejde o peníze. Vizuály jsou prezentovány v reklamních vitrínách na zastávkách, jež patří městu. A kampaň pro město zpracovala nezisková organizace Konsent za 65 tisíc korun.

Žijme zdravě, žijme pro stát

Na lockdowny málokdo vzpomíná rád, takže si asi málokdo pamatuje na jeden konkrétní argument, který se ani tehdy v záplavě jiných příliš neujal. Ale zazněl. Občané by prý měli převzít odpovědnost za své zdraví, zněl ten argument. Jako že si mají sami rozhodnout, jestli zůstat doma, nebo se případně nakazit. Ty lockdowny nejspíš k ničemu moc nebyly, takže můžeme říct, že ti lidé ve jménu požadavku, jenž se ukázal jako správný, sáhli po argumentu, který je poněkud bizarní a těžko nad ním přemýšleli déle než deset sekund. Že má každý převzít odpovědnost sám za sebe a za své zdraví, to jsme naposledy slýchali leda z úst politiků ODS model cca 1995

James Scott a jeho kronika lidské nečitelnosti

Mezi čtenáři Echa jsou jistě lidé, kteří s gustem naslouchají příběhům o selhání centrálního plánování. Je to pochopitelná a zdravá záliba vlastní i antikomunistům i libertariánům. Vynikajícím zásobníkem těchto příběhů je kniha Vidět jako stát (1998), což napovídá její podtitul: Jak selhaly určité plány na zlepšení lidského údělu. Její autor, americký antropolog James C. Scott, zemřel v červenci ve věku 87 let.

Těžký úděl bělochů

Pokud jste sledovali olympijské hry čočkou, jak zní módní výraz soudobých humanitních věd, pozornosti ke společensko-politickému spektáklu spíš než ke sportu, pak vedle úvodní drag show ve vašem zorném poli možná přistálo vystoupení australské breakdancerky Raygun. Ač vyřazena hned v prvním kole, stala se virální. Z důvodů, jež ona sama a její příznivci označovali jako „hate“, a dokonce dezinformace. Ten blábol byl ovšem jen marnou snahou přebít ten skutečný důvod – Australanka byla zoufale, komicky špatná.

S rebely v kině

Elon Musk, který má velmi nenasytný a impulzivní vztah k informacím, které potkává, minulý týden sdílel na Twitteru kus textu, který zřejmě někde našel. „Dívali jste se na Hunger Games a byli jste na straně rebelů,“ začínal a tato věta se pak opakovala s filmy Hvězdné války, Matrix, Divergence a V jako Vendeta. „Když je to fikce, tak to chápete. Ale když je to realita, v níž žijete, tak to odmítáte vidět,“ pokračuje autor. Text končí slovíčkem „Wild“, které by se zde dalo převést třeba jako „Hustý“. Text, zjevně předkládaný k souhlasení, je pro některé z nás dost iritující. V první rovině už tím, že je to typ výroku, který se vás sugestivně snaží zařadit mezi jakési všechny.

Dávat si pozor na ústa je opět v módě

České umění – především literatura a film – je zahleděné do minulosti, místo aby se dívalo kolem sebe a vypořádávalo se s problémy dneška. Podobný názor často zaznívá především od mladších kritiků a publicistů, v posledních dnech v souvislosti s úspěchem filmu Vlny režiséra a herce Jiřího Mádla, který vypráví o reportérech Československého rozhlasu v době pražského jara a sovětské invaze. A z jaksi kvantitativního hlediska mají pravdu. Kritik Martin Šrajer na sociálních sítích publikoval seznam porevolučních filmů, v nichž téma vpádu vojsk Varšavské smlouvy hraje nějakou roli. Je jich vskutku hodně.

Místo kultury oběti chci kulturu odolnosti

Tento rozhovor se odehrál v Londýně ještě před vraždami v Southportu 29. července. Vlna násilných protestů, již vyprovokovaly, pozornost upřená na původ vraha, na to, jak oficiální Británie reaguje na tyto protesty ve srovnání s protesty jinými – o tom všem se lépe uvažuje ve světle myšlenek kanadského, v Británii působícího politologa Erica Kaufmanna.

Konec řízené spontánnosti

Občas se stane, že se někde vynoří zajímavá informace, nad níž se zavře voda. Žádné jiné médium na zprávu nenaváže, nikdo se na ni neptá, žádný ohlas, který by si podle vás zpráva zasloužila. Ani žádné známky snahy diskusi potlačit – prostě nic. Jeden takový článek vyšel v roce 2019 na webu Middle East Eye, organizace s nejasným pozadím, o níž se spekuluje, že je financována Katarem. Měl titulek „Řízená spontánnost: Tajné plány britské vlády, které utvářejí plánování po teroristických útocích“ a vskutku slibný podtitulek „Po útoku na London Bridge v roce 2017 bylo místním úředníkům řečeno: ,Posíláme vám stovku imámů‘“.

Na demokratické normy zapomeňte

Zůstaňme ještě u neslýchaného cenzorského pokusu eurokomisaře Thierryho Bretona. Má další dozvuky a hlavně nám ukazuje, že žijeme ve vskutku zajímavé době. Jakkoli byl nečekaný v tom smyslu, že i ti, kdo čekají od eurokracie to nejhorší, jím byli překvapeni, zároveň nespadl z nebe. Lze se na něj dívat z mnoha kontextů, z nichž ten, že už schválený unijní Digital Services Act se skutečně ubírá cenzurním směrem, je jeden z nich. Jenže, a to je další kontext, eurokracie a celý sektor managementu informací si ještě nejsou jisté, jak daleko můžou jít.

Těšení se na občanskou válku

Není pochyb o tom, že hlavní příčinou současných nepokojů ve Velké Británii je imigrační politika. Poté, co byla nekontrolovaná imigrace jedním z hnacích sil vítězné strany brexitu. Lidé ji volili kvůli slibům, že „brexit znamená brexit“ a že je potřeba „dovést brexit do konce“ (get brexit done). V roce 2019 dali konzervativcům historickou většinu. Z důvodů, jež se vzpírají pochopení, s ní konzervativci naložili tak, že nechali vystoupat na historickou úroveň imigraci.

Konec ajťáků

Zemřel Karel Sýs, básník komunistického režimu, jeden z těch, kteří se po normalizačních čistkách dostali k veslu. Jako šéfredaktor prakticky jediného literárního časopisu Kmen v tehdejších podmínkách rozhodoval, kdo smí a nesmí publikovat, byl skutečným cenzorem. Po roce 1989 mimo jiné prodával pornografické časopisy. Byl pochopitelně nositelem titulu zasloužilý umělec. Ale taky medaile Za zásluhy, kterou mu udělil prezident České republiky v roce 2018.

Temná strana síly

Za úplně nejhloupější potyčku minulého týdne na domácí politické scéně je třeba považovat kritiku toho, že vláda nominovala na eurokomisaře Jozefa Síkelu. Podle kritiků totiž měla nominovat kandidáty dva, jak si to přála předsedkyně Komise von der Leyenová. Asi můžeme pominout Danuši Nerudovou, plédující ve vlastní věci (neboť ona by měla být tou druhou na výběr). Ale podle ministra pro evropské záležitosti je to od české vlády dokonce „furiantské“.

Nástup amerických Indů

Psal se rok 2004 a tehdejší senátorka Hillary Clintonová na sponzorské večeři představovala jednu místní kandidátku demokratů. „Ráda bych uzavřela jejím oblíbeným citátem, mám ho velmi ráda. Je od Mahátmy Gándhího. Provozoval několik let benzinovou pumpu v St. Louis…“ Už tehdy se za to omluvila a dnes už by to určitě neřekla. Nejen proto, že citlivost vůči etnickým stereotypům se od té doby nesmírně zvýšila. Prostě by jí to nepřišlo na mysl. V předchozích letech nebylo možné nevidět, že indičtí imigranti – tak jako mnohé jiné imigrační skupiny – tíhnou k určitým činnostem.

Americká kampaň vykračuje do neznáma

Souboj o Bílý dům může získat nečekanou dynamiku. Na jedné straně demokratická viceprezidentka, kterou nikdo za zvlášť silnou političku nepovažoval. Na druhé straně Trumpova kampaň, která s čím dál tím víc nemohoucím Joem Bidenem stojí víc, než si mnozí připouštěli. Skoro by se chtělo ptát: Stojí a… padá? Kamala Harrisová má v zásadě dvě možnosti. Buď bude pokračovat tak jako dosud a veřejnost zaujme hlavně svými neumnými projevy, na které přesně pasuje výraz slovní salát. Republikáni jí pověsí na krk její odpovědnost za situaci na hranicích a invazi ilegálních imigrantů.

Konec stochastického terorismu

Psali jsme zde nedávno o novém pseudovědeckém pojmu „stochastický terorismus“. Označuje tezi, že vyostřená nenávistná rétorika vůči určité osobě či skupině může vést k fyzickému útoku na tento cíl. Sice nevíme, kdo, kdy a jak, ale víme, že k útoku s vysokou pravděpodobností dojde (stochastický znamená pravděpodobnostní), a šiřitelé té rétoriky jsou tudíž viníci.

J. D. Vance, ale který?

Republikánský kandidát na prezidenta oznámil, koho si vybral do tandemu jako viceprezidentského kandidáta. Nominace řadu komentátorů v USA i v Evropě vyděsila, neboť u kandidáta detekují nebezpečné tendence k extrémní pravicovosti, agresi, ne-li k fašismu. Scéna, která se odehrává pravidelně každé čtyři roky, co pamatujeme. Přičemž pokaždé jako by to bylo poprvé – pokaždé je zrovna teď, v těchto historických volbách je osud Západu opravdu v sázce. Je rok 2024 něčím odlišný?

Soukromé pravdy, veřejné lži

Všechny iniciativy na poli boje s dezinformacemi počítají s tím, že jejich součástí bude vzdělávání. Například školní mládeže, ale viděli jsme, že i řídící osobnosti vládního úsilí si potřebují znalosti doplnit. Není tedy divu, že vzniká poptávka po naučné literatuře. Nakladatelství Práh přišlo s publikací Nesmyslnost od věhlasného sociálního vědce Dana Arielyho. „Dezinformace nás ovlivňují každý den,“ začíná nakladatelská anonce. „Pokud chceme pochopit podstatu iracionální přitažlivosti nepravdivých informací, musíme nejprve porozumět problému,“ čteme a řekneme si: To jeta kniha, jakou potřebujeme.

Starší články