Martin Weiss - komentátor ECHO24.cz

/

Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).

Články autora

Konec stochastického terorismu

Psali jsme zde nedávno o novém pseudovědeckém pojmu „stochastický terorismus“. Označuje tezi, že vyostřená nenávistná rétorika vůči určité osobě či skupině může vést k fyzickému útoku na tento cíl. Sice nevíme, kdo, kdy a jak, ale víme, že k útoku s vysokou pravděpodobností dojde (stochastický znamená pravděpodobnostní), a šiřitelé té rétoriky jsou tudíž viníci.

J. D. Vance, ale který?

Republikánský kandidát na prezidenta oznámil, koho si vybral do tandemu jako viceprezidentského kandidáta. Nominace řadu komentátorů v USA i v Evropě vyděsila, neboť u kandidáta detekují nebezpečné tendence k extrémní pravicovosti, agresi, ne-li k fašismu. Scéna, která se odehrává pravidelně každé čtyři roky, co pamatujeme. Přičemž pokaždé jako by to bylo poprvé – pokaždé je zrovna teď, v těchto historických volbách je osud Západu opravdu v sázce. Je rok 2024 něčím odlišný?

Soukromé pravdy, veřejné lži

Všechny iniciativy na poli boje s dezinformacemi počítají s tím, že jejich součástí bude vzdělávání. Například školní mládeže, ale viděli jsme, že i řídící osobnosti vládního úsilí si potřebují znalosti doplnit. Není tedy divu, že vzniká poptávka po naučné literatuře. Nakladatelství Práh přišlo s publikací Nesmyslnost od věhlasného sociálního vědce Dana Arielyho. „Dezinformace nás ovlivňují každý den,“ začíná nakladatelská anonce. „Pokud chceme pochopit podstatu iracionální přitažlivosti nepravdivých informací, musíme nejprve porozumět problému,“ čteme a řekneme si: To jeta kniha, jakou potřebujeme.

Jak daleko od nádraží volíte?

V éře „čitelné společnosti“, kdy jsme zahlceni daty, má snad každý jejich konzument svou oblíbenou korelaci. Nějaký vztah, fakt či faktoid, který na jednoduchých číslech vysvětluje mnohé. Anebo se zdá vysvětlovat – člověk se taky chce trochu bavit a zaujmout spolubesedníky. I když tedy ta čísla se skutečnou vypovídací hodnotou by měla mít přednost. Jedna z nejoblíbenějších korelací autora tohoto komentáře pochází z Francie a je tato: Čím je obec vzdálenější od nádraží, tím vyšší je pravděpodobnost, že v ní získá víc hlasů strana Marine Le Penové.

Stratkomem na vás, holoto

Oblast strategické komunikace nepřestává zaměstnávat nejlepší mozky své generace a nás ostatní zásobovat materiálem ke komentování. Uplynulý měsíc přinesl ukázku neuvěřitelně se zrychlujícího tempa vývoje v oboru. V reakci na záběry dezorientovaného prezidenta Bidena na summitu G7 v Neapoli přišli experti s termínem „cheapfakes“. Tato variace na známý termín „deepfakes“ pro video či audioklipy vyrobené umělou inteligencí měla označovat tendenčně sestříhané záběry, šířené například americkým Národním republikánským výborem, jež měly vytvářet falešný dojem, že prezident Biden není ve formě.

Vysoké nároky na UX

O Michaele Pixové, české kritické sociální geografce (Přírodovědecká fakulta a Fakulta sociálních věd UK, VŠUP, zahraniční univerzity), zde hodláme psát jen s respektem. Toho se jejím postům na síti X, dříve Twitter, věnovaným boji proti klimatické změně, pohříchu nedostává. Příčinou je extrémní ideologičnost provázená nerovným bojem s nástrahami digitálních technologií. Případ, kdy ve snaze sdílet se čtenáři link na jakýsi dokument na internetu sdílela – při opakovaných pokusech – pouze link na tento dokument na pevném disku svého počítače, se stal legendárním.

Dubaj nad Vltavou. Co nám nový Máj říká o politice

Jen před pár týdny proběhla kontroverze o spitfiry-motýly Davida Černého na fasádě obchodního domu Máj. Nehledě na konfrontační excesy byly názory stojící proti sobě celkem srozumitelné. Na jedné straně jednak památkáři, jednak milovníci této jedné z nejúspěšnějších staveb své doby, na jejíž plášť se Černého postmoderní motýli nehodí ani stylem, ani barevně. Na druhé straně ti, kteří tyto hodnoty třeba ani nezatracují, ale do velkoměsta podle nich nějaký ten „mashup“ patří.

Xochitl má ráda hluk

Mexický režisér Alfonso Cuarón v roce 2001, ještě než byl slavný, natočil film, který se u nás promítal jako Mexická jízda (původní název zní A tvou mámu taky). Hlavní postavy jsou kamarádi před dvacítkou, z nichž jeden je synem sekretářky a jmenuje se Julio (hraje ho Gael García Bernal, ještě než byl slavný) a druhý je z rodiny z nejvyšších mexických vrstev, patřičně zkorumpované, a jmenuje se Tenoch. Pokud vám to jméno přijde divné, tak jim taky. Jak je ve filmu vysvětleno, byl obětí módní vlny jmen inspirovaných předkolumbovskou civilizací, pro ambiciózní rodiny to byl způsob, jak signalizovat, že jsou na straně vlastenectví a pokroku.

Někteří Evropané jsou si rovnější

Evropská unie se pyšní tím, že je prostorem vlády zákona. Pravomoci unijních orgánů jsou vymezeny jasně, anebo možná i nejasně, ale v každém případě tak, že to jsou, co se týče zemí, o něž jde, pravidla abstraktní. V pravidlech popisujících práva členských zemí či mechanismy vytváření směrnic a vztahy jednotlivých orgánů mezi sebou najdete někdy nerovnost. Ale je to nerovnost čísel. Počet obyvatel, případně HDP nebo ekonomické ukazatele. Kdyby se členem EU stalo Turecko nebo Ukrajina, platila by ta pravidla přesně stejně.

Politické zemětřesení, ale ne v Evropě

Koncem května francouzský premiér Daniel Attal v předvolební debatě s Jordanem Bardellou, lídrem strany Marine Le Penové, jež se dnes jmenuje Rassemblement national (RN), obhajoval migrační pakt. Začal různými jeho výhodami, jež zmiňují i naši politici. Ale pak pokračoval: „A na přijímání migrantů máme solidaritu. Ale není to, jak říkáte, francouzská vesnice, které se bude týkat především. Jsou to země, které dnes odmítají vítat žadatele o azyl. Země Východu. Uvědomujete si, že se nám podařilo přimět je k podpisu dohody, kde říkají: Buď je vítáme jako Francie, Španělsko nebo Itálie, nebo finančně přispíváme na ochranu vnějších hranic?“

Vzpoura lemplů

I u nás občas lidé nepřející Izraeli vkládají naději do vlny protestů na amerických univerzitách. Mohla by přesvědčit prezidenta Bidena, že ho podpora izraelského válčení může stát prezidentské volby, a tak by mohl Izraelcům konečně trochu utáhnout uzdu, zní ta logika. Je chybná. Neznalost poměrů, neznalost historie a nenávist k Izraeli vedou k nesmyslným závěrům. Pokud ty nepokoje někdo odnese, budou to univerzity. Protože jak ti vyjadřovatelé nadějí, tak i sami američtí protestující studenti mají před očima studentské hnutí proti válce ve Vietnamu, musíme začít od něj.

Umění odhánět

Největší šok eurovoleb bude v době, kdy se tento text dostane ke čtenářům, asi už dostatečně vstřebán. Potvrdilo se (opět), že Twitter není skutečný život. Tam sklízela Danuše Nerudová ovace za to, jak si Filipa Turka namazala na chleba. Volební výsledky a jejich srovnání s průzkumy před duelem ukazují něco jiného. Ale to není jediné pravidlo, na něž bublina Nerudové zapomněla (a ostatně Turkovi se zvládání jiných sociálních sítí osvědčilo). To další zní, že ta, kterou národ zná jako třetí v loňských prezidentských volbách, nemá zviditelňovat člověka, o němž ještě před měsícem většina Čechů netušila, že existuje.

Informační revoluce dorazila, ano. Ale je dobrá?

Tomáš Jirsa napsal na substacku svého Insideru výživný, zajímavý post o tom, jak „informační revoluce dorazila do střední Evropy“. Je zasazen do rámce aktuálních domácích událostí, například konfliktů mezi novináři a majiteli v redakcích Seznam Zprávy či Markízy nebo návrhu na zvýšení koncesionářských poplatků. Věta „ve světě, kde cokoli od StarDance po Chalupáře je veřejnoprávní, je pak normální vynucovat veřejnoprávní principy i po komerčních médiích“ je myslím velice přesným zhuštěným shrnutím mentálního nastavení, jež k těmto konfliktům vede.

Rozklad v přímém přenosu

Když po dlouhém suchu zaprší, může to působit jako průtrž. Etablovaná americká média si v posledních letech vysloužila pověst kampaňových úřadů, které vnucují publiku ideologickou agendu, o niž nestojí, a k politickým tématům přistupují zcela tendenčně. K nim přistupovala více méně tendenčně takřka od nepaměti, ale v posledních letech, od té doby, co část novinářů vzala jako svou povinnost stát se součástí protitrumpovské #resistance, to bylo horší.

Hymnu si nepobrukovat

Donald Trump je odsouzen v prvním trestním procesu a není nouze o erudované komentátory, kteří vám vyargumentují, že ten proces byl velmi vadný a zpolitizovaný. Ale, nic naplat, to jsou názory expertů a soudní verdikt vedle nich má svou váhu, je to něco, čemu je tradičně přisuzována objektivní platnost. Demokraté to velmi dobře vědí, natolik dobře, že poté, co se léta snažili vymýtit užívání výrazu „usvědčený zločinec“, neboť podle nich byl, podobně jako výrazy „ilegální imigrant“ nebo „bezdomovec“, stigmatizující, nyní ho zálibně opakují.

Nebudeme říkat ilegální

Určitý typ lidí – zpravidla ti, které by ještě před pár lety nenapadlo se ptát, jestli je dobré, že nás Německo Angely Merkelové kompletně napojuje na ruský plyn – si boj s hybridní válkou vykládá jako co nejhlasitější odsuzování Ruska a hledání jeho vlivu za vším. Je to naivní. Zkušený praktik hybridní války, jímž Rusko je, vám nebude servírovat své záměry na stříbrném podnose. Bude vám hybridní kampaň šít na míru – tak, že se bude strefovat do témat, jež polarizují vaši společnost.

Zvyšme si všichni platy vyhláškou

Soudci si žárlivě střeží svou nezávislost, takže by si jeden řekl, že při posuzování výše platů, jak jim ji stanovuje stát, budou postupovat obezřetně. Je to totiž takříkajíc provoz v obou směrech – jestliže by stát mohl saháním na platy teoreticky ohrožovat soudcovskou nezávislost, soudy by zase mohly zásahem ve prospěch vlastních platů zasahovat do pravomocí výkonné a zákonodárné moci.

Smutná literatura

České sdružení regulovaných elektroenergetických společností, jež tvoří státní správce sítě ČEPS, ČEZ a pár dalších distribučních společností, vyčíslilo investice do distribuční sítě nutné vzhledem ke změnám v energetice: letos 40 miliard. To je „jen“ o 10 miliard víc, než investovali v průměru v posledních deseti letech, ale v následujících jedenácti letech to má být 476 miliard. Něco bychom do sítí jistě museli tak jako tak investovat, ale valná část z toho je cena za Green Deal. Za to, aby majitelé obnovitelných zdrojů mohli dodávat do sítě proud, když si zrovna zamanou.

Nadnárodní justici nevěřit

Žalobce Mezinárodního trestního soudu požádal o vydání zatykače na izraelského premiéra a ministra obrany. Lze jistě poukazovat na politickou tendenčnost takového kroku. Na perverznost toho, že představitelé Izraele mají být naháněni společně s předáky Hamásu, zjevně aby se předvedla nestrannost. Na to, na jaké všechny představitele všech krvavých režimů si soud nikdy netroufl. Lze jistě namítat, že by před jakýmkoli dokazováním těžko obstála obvinění jako „vyhladovění civilistů coby metoda válčení“ – je zdokumentován jak přísun humanitárních dodávek do Gazy, tak i to, že je bojovníci Hamásu zabavují

Pohled růžovými brýlemi

Náhoda tomu chtěla, že kauza s odstraňováním Myslbekova Krucifixu na pražské AVU pronikla do médií v době, kdy Akademie zaměstnávala veřejnost ještě další akcí, rochněním se v hlíně obnažené pedagožky Kateřiny Olivové před budovou. Myslím, že je možné zároveň soudit, že s Akademií a některými dalšími institucemi této sféry je něco špatně, něco, co legitimně zraje na zásah veřejné správy.

Kdo může za atentát na Fica?

Slovensko se zviditelňuje způsobem, o jaký jistě nestálo. Nestál tam o něj nikdo odleva doprava, byť to, že všichni si navykli varovat před politickou polarizací, teď může zpětně nabývat podobu jakéhosi nechtěně splněného přání. Kdekdo obviňuje své politické oponenty z toho nejhoršího a přeje jim za to to nejhorší, aby pak najednou s hrůzou zjišťoval, že ale ne tohle nejhorší.

Ví vil sí

Asi nemá cenu plýtvat sarkasmy na nejnovější ukázku politické taktiky strany TOP 09, samotný smysl existence této strany je už nějaký ten rok nejasný. Každý, kdo chvíli sleduje politiku, je zvyklý, že když je někdo odvolávaný kvůli tomu, že „špatně komunikuje“, bývá to zástupný důvod. Ale u ministryně Langšádlové si to snad opravdu mysleli. Pokud ano, měla si předsedkyně Pekarová Adamová pečlivěji prověřit – ale tu větu ani nestojí za to dopisovat.

Vzestup anonymního davu

Hlavně v 90. letech, ale s klesající frekvencí i později byl u nás známou formou veřejného vystupování takzvaný otevřený dopis. Nedá moc práce vybudovat si na tento formát alergii. Na celém tom procesu – někdo zformuluje text a pak kibicuje bližší a vzdálenější známé, aby podepsali – je cosi namyšleného a naivního zároveň.

Velmi neuspokojivý konec Vrbětic

Padlo zřejmě poslední slovo k vrbětickým výbuchům. Policie uzavřela vyšetřování se závěrem, že za nimi stála ruská vojenská rozvědka. Někteří čelní politici i orgány jako BIS zprávu pojednali jako zásadní průlom – jako by se konečně pravda ukázala... nebo něco v tom duchu. Přitom pravdou je téměř opak. Pohybujeme-li se ve sféře špionážních historií, pak samozřejmě existuje něco jako nejpravděpodobnější, věrohodné vysvětlení, jež všichni považují za platné. Mohou ho upravit jen po letech otevřené archivy, a pokud se neotevřou nebo neexistují, tak nic.

Marxisté nejsou, co bývali

Epizoda na pražské VŠUP, kde studenti vyvěsili do oken palestinské vlajky, vedení školy prohlásilo, že k něčemu takovému nedalo svolení, načež byly vlajky staženy, ukazuje, že skutečně žijeme v jedné z nejbezpečnějších zemí na světě. Případně připomene takový jeden nepěkný polský vtip: Proč byl v Česku za války tak slabý odboj? Protože to bylo zakázané.

Babiš vs. Pavel. Jak číst spor o důchody

Vypadá to, že s reformou důchodů to dopadne jako vždycky. Tedy buď se neudělá nic, anebo se nějaké změny prosadí na sílu, holou vládní většinou, a následující vláda je neprodleně zruší – to byl osud novinek prosazených kabinetem Petra Nečase. Bohumil Pečinka tu historii a váhu toho, o co se hraje, včera zevrubně popsal. Pokud na to bude v tomto bodě mít ještě nějaký vliv politická strategie, pak se obávám, že to pro důchody vypadá špatně. A to přesto, že se zdá, jako by někteří prosazovatelé změn byli se sebou náramně spokojeni.

Jak bude vypadat NATO u ledu

Ptát se na to, jak pravděpodobné je, že americké prezidentské volby vyhraje Donald Trump, je ještě příliš brzy. Ale určitě je to natolik možné, že má smysl se ptát, co se stane, když Trump vyhraje. Obecně panuje přesvědčení, že Trump, jakkoli co chvíli pronáší naprosté nesmysly, se teprve v závěru svého prezidentování začal učit ovládat páky moci. A že proto bude jeho případná druhá vláda radikálnější než ta první. V zahraniční politice Trump odjakživa žije pocitem, že „nás všichni chtějí oškubat“, a konkrétně vůči Evropě a NATO, že „nám neplatí za obranu“. Všechny další postoje se odvíjejí od toho.

Stýskání po stalinismu

Tomu se lze jen smát. Od slovenských prezidentských voleb uplynulo sotva nějakých deset dní, a z Roberta Fica je najednou spojenec Ukrajiny. Na společném zasedání slovenské vlády s ukrajinskou se Fico pobratřil se svým ukrajinským protějškem (jak jinak ty fotografie mužného objetí charakterizovat?), premiérem země, již před pár měsíci označil za zkorumpovanou a nesuverénní. O kom mluvil, když se mu svěřil, že „možná si naši lidé ani neuvědomují rozsah a rozměr tragédie, které čelíte“? Že by o sobě, když v lednu prohlásil, že v Kyjevě ani žádná válka není?

O. J. Simpson se obešel bez dezinformací

Minulý týden zemřel v USA O. J. Simpson, člověk, který se proslavil jako fotbalista, potom herec a potom jako… a teď jak to říct. V neformálním rozhovoru by se asi takoví Američané, s nimiž máte šanci se potkat, nebránili označení, že byl vrah, protože v roce 1994 zavraždil svou exmanželku a jejího přítele. Jenže soud Simpsona, obžalovaného z vraždy, osvobodil. Jiný soud v pozdějším občanskoprávním sporu, kde platí méně striktní pravidla, shledal Simpsona „zodpovědným“ za vraždy („liable, not guilty“, vysvětlovali televizní moderátoři veřejnosti delikátní rozdíl).

Dekolonizujme Španělsko

Diverzita je příkazem dne ve státní správě i v ekonomice, narazíme na ni všude, počínaje přáním ředitele naší BIS, aby jeho nástupkyně byla žena, a konče evropskou směrnicí CSRD definující informační povinnosti firem. Jak to dnes často bývá, tato přání a příkazy se neprezentují jen jako politické cíle, jimž stojí v cestě sveřepí mužští šovinisté. Jedním dechem se dodává, že to je zároveň dobré pro fungování organizací a pro byznys. Což se dokládá i studiemi.

Starší články