Martin Weiss - komentátor ECHO24.cz

/

Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).

Články autora

Pláč budoucích elit

Při jmenování nových rektorů v lednu 2022 byl prezident Zeman, nedlouho předtím propuštěný z péče lékařů, opět ve skvělé formě. Aniž by vyslovil jméno Jana Farského, věnoval své poznámky vtipkování na účet tohoto poslance STAN, jehož záměr krátce po zvolení odjet na Fulbrightovo stipendium do USA se nesetkal s pochopením veřejnosti. „Přečetl jsem si ve vašich životopisech, že někteří z vás absolvovali Fulbrightovo stipendium,“ zmínil Zeman a po významné pomlce dodal: „Na Harvardu.“ Byla to snadno pochopitelná narážka na informaci, že provinční univerzita, na niž měl Farský odjet, měla horší rating než Univerzita Karlova.

Nestresovat se

U V. S. Naipaula, britského spisovatele trinidadského původu, který zemřel v roce 2018, si zaslouží pozornost nejen jeho romány, za které především dostal Nobelovu cenu za literaturu, ale i cestopisy. Často i drobné črty, jako třeba pár stránek o návštěvě Uruguaye v roce 1973, jež jsou součástí dlouhé reportáže o Argentině. Úpadek Uruguaye začal v jeho podání tak, že prezident José Batlle y Ordóñez před první světovou válkou navštívil Švýcarsko, líbilo se mu tam a začal doma zavádět to, co tam viděl.

Dítě jako věc

Mravnostní delikty se vždy vyskytovaly a vždy tvořily náplň médií. Takže nebudeme předstírat šok nad zprávou, že soud začal v uplynulých dnech projednávat případ muže, který se uspokojoval tajným natáčením intimit svých nevlastních dcer a měl doma dětské porno, a ženy, která byla ochotná půjčit mu za peníze k sexuálnímu zneužívání svou osmiletou dceru. Takoví lidé prostě existují – zvrhlíci neschopní krotit svou úchylku, amorální devianti. Je otázka, zda zneužívání dětí v současné době prospívá, anebo je to jen efekt toho, že si ho více uvědomujeme a více na něj upíráme pozornost.

Hitler, kam se podíváš

Bez ohledu na to, jak se díváte na budoucnost Filipa Turka v politice, je těžké se touto ságou královsky nebavit. Zrekapitulujme si: Novinářka Pokorná publikuje screenshoty starých Turkových facebookových postů o Hitlerovi. A když narůstá tlak na odtajnění původu těch screenshotů a ozývají se spekulace o tom, že mohou být zfalšované či mohou pocházet od tajných služeb, Pokorná vyrukuje s člověkem, který se k pořízení screenshotů přihlásil, motoristickým novinářem a Turkovým známým Vojtěchem Dobešem. Načež se ukáže, že Dobeš sám rovněž rád postoval o Hitlerovi.

Přestaňte nás školit

Pirátská radní a zastupitelka na Praze 10 Jana Komrsková je přední pražská NIMBY. Vedla boj například proti nástavbě bytů na Obchodním centru Květnice – bezvýrazném objektu „občanské vybavenosti“ z komunistických dob uprostřed paneláků, tedy přesně v takovém místě, kde by se bytová výstavba měla podporovat, aby se město pořád nerozlézalo do polí. A nejméně na dvou dalších místech. Pokud chcete vědět, proč se u nás nestaví, je Komrsková ideální objekt pro studii. A pokud chcete vědět, proč někteří z nás reagovali na to, že Piráti na bydlení postavili svou volební kampaň, s výjimečnou zavilostí, tak i proto, že víme o Komrskové.

Problémy s migrací dohonily Irsko

Prezidentské volby v Irsku u nás nevzbudily velký mediální zájem, zpravodajství se, myslím, omezilo na konstatování, že antiizraelského prezidenta vystřídá pokud možno ještě víc antiizraelská prezidentka. Ale bylo tam několik dalších momentů, které by fanouškovi politiky neměly ujít. Takže k tomu nejméně překvapivému momentu. Konstitutivním mýtem moderního Irska je, že je oběť. Letité porobení Irska Brity, pro jehož označení za koloniální lze snést mnoho dokladů o tom, že bylo Irsko spravované ve prospěch metropole bez ohledů na potřeby a tužby obyvatel, je historický fakt.

Hitler byl loser

V politice se, jak známo, rutinně lže. Jedna z nejprotivnějších lží, kterou teď musíme poslouchat, je, když Filip Turek omlouvá své staré posty na sociálních sítích tím, že je to černý humor. To, čemu Turek holdoval, není černý humor. Je to určitý komunikační kód, k němuž tíhnou skupiny hlavně mladých mužů, když tráví čas klábosením. Jejich řeč neustále krouží různými narážkami kolem dráždivé – pro ně – nacistické tematiky.

Cenzurování Green Dealu se neosvědčilo

Nadcházející zavedení emisních povolenek ETS2 je už nějaký čas oficiálně uznaný problém a stal se z něj srozumitelný symbol, jehož prostřednictvím unijní Green Deal nebude už jen strašákem teoretiků ani jen pohromou pro evropský průmysl, ale konečně dopadne na každou jednotlivou domácnost. Vláda a opozice už se nějaký čas přetahují o to, kdo za to víc může (tedy na kterém unijním summitu se odehrálo to rozhodující hlasování), snaží se přicházet s řešeními, jež ovšem narážejí na principiální problém: povolenky vám mají znepříjemňovat život.

Doba screenshotová

V roce 2000 americký novinář Mickey Kaus vyslovil názor, že díky vývoji komunikačních technologií se politický život zrychlil tak, že některé procesy zaberou méně času, než byli lidé zvyklí. Pojmenoval to v nadsázce „Feiler faster thesis“ podle svého kamaráda Bruce Feilera, kterému tu myšlenku s jeho svolením ukradl. „Zpravodajský cyklus je v dnešní době mnohem rychlejší díky 24hodinové zpravodajské televizi, webu, metastázované kastě komentátorů, kteří neustále hledají nové úhly pohledu, atd. V důsledku toho se i politika může pohybovat mnohem rychleji, protože naše demokracie se učí zpracovávat více informací v kratším časovém úseku,“ popsal to.

Teraz kurwa my!

Vražda Charlieho Kirka měla ten neblahý dopad, že obnažila autoritářské tendence Trumpovy garnitury. Varování ministryně spravedlnosti Bondiové, že bude stíhat „hate speech“, a vyhrožování předsedy Federální telekomunikační komise Carra televizi ABC kvůli show Jimmyho Kimmela nám připomínají, že Trump opravdu není reaganovský konzervativec. Ale i v širším pravicovém ekosystému se objevuje apetit na to, čemu se, když to dělala levice, říkalo „cancel culture“. V čem se tato tendence opakuje a v čem se liší? Cancel culture, jak ji známe, byla mimo jiné podmíněna technologicky.

Pomsta prodavaček

Volební výsledek byl liberální veřejností přijat vesměs krušně, a to přesto, že v jednom ohledu dopadly volby výtečně. Bylo v nich zvoleno rekordní množství žen. Šedesát sedm. Ne každý muž se s účastí žen v politice dokáže vyrovnat. Primát v tom zatím držel protikorupční senátor Libor Michálek, který svou porážku, již mu uštědřil Marek Hilšer v roce 2018, připisoval tomu, že „některé ženy, voličky, se opravdu rozhodují třeba pouze podle vizáže“. Nyní mu sekunduje ekonom Libor Dušek. Ten kandidoval za Piráty.

Souboj o zmenšující se koláč

Různé politické kmeny mohou být z výsledku voleb nadšené, anebo zkroušené. Anebo mohou samy sebe přesvědčovat, že mohou být nadšené, či zkroušené. Strany bývalého vládního tábora se mohou utěšovat, že získaly v součtu stejné procento jako minule. Lidovci se těší z pěkného kroužkovacího vinobraní, ódeesáci kvůli témuž skřípají zuby (lidovci si popravdě nenahospodařili o tolik víc než minule, jenže tehdy se všechny případné rekriminace mohly překrýt uspokojením z toho, že jim výsledek přinesl vládu). Piráti se radují, že porazili SPD, přičemž u této metynaprosto není jasné, jaký by měla mít dopad ve sféře reálné politické moci.

Krach vydírání Ruskem

Výsledek letošních voleb do Sněmovny je myslím dobrou příležitostí oprostit se od přehnaných očekávání vkládaných do politiky. Demokratická politika není nositelem nejcennějších kvalit či nejvyšších morálních hodnot národa. Toto přijetí by měl podstoupit každý zralý člověk. Přijmeme-li to, hned se výsledek voleb jeví stravitelnější. Bylo by snadné se držet představy, že v demokratické politice postupně převládá divadelní aspekt, zatímco skutečnou správu státu realizuje „deep state“ v rámci určovaném tradicí spolu s velkými bankami, dluhopisovými trhy a nověji Evropskou unií.

Bývalí zrušení

O Curtisi Yarvinovi jsme před řadou let v Echu psali, ještě když byl znám jen pod svým literárním pseudonymem Mencius Moldbug. Z někdejšího obskurního neoreakcionáře je dnes něco jako alternativní celebrita a lev salonů. Nemluví přímo s Donaldem Trumpem, ale dělí ho jen jeden krok – vídá se s viceprezidentem J. D. Vancem nebo Peterem Thielem. Občas je ochoten někoho „rozdrtit“ ve veřejné debatě a vlastně nepřekvapí, že největší opovržení nechová vůči liberálům, ale k osobnosti, jež mu může konkurovat u jeho publika, a jí je aktivista Christopher Rufo.

Seznamte se se strategickým nevolením

Jsme teď snad víc před jinými volbami bombardováni výzvami, abychom šli volit. Nic zvláštního, řeklo by se, chodit k volbám je obvyklá součást občanství. Ale letos mají ty výzvy nádech zoufalství. Nejen politické strany, nejen herci, nejen placení influenceři, ale i různé víceméně veřejně činné osoby, které po vás obvykle nic nechtějí, vás letos přímo prosí, abyste pro ně osobně udělali jednu věc – šli volit. Je to užitečný návyk a prosazovat účast u voleb jako normu je dobré v tom smyslu, že neguje známý problém kolektivní akce: můj hlas sám o sobě nic nerozhodne, nicméně nějaký volební výsledek vždycky bude.

Ve znamení volné soutěže

Nejdůležitější slova, jež pronesl ve svém včerejším vystoupení předseda Ústavního soudu Josef Baxa, byla nepochybně tato:„V případě, že budou podávány stížnosti proti výsledku voleb k Nejvyššímu správnímu soudu a pokud by tam bylo argumentováno i tímto problémem (nepřiznaných koalic, pozn. aut.), tak bych si dovolil předvídat, že tento problém v tuto chvíli je vyřešen.“ I z toho, že rozhodnutí pléna ÚS bylo jednomyslné, vyplývá, že toto považovali soudci za noční můru, kterou je potřeba zažehnat. Právem.

Co když se karta neobrátí?

Po vlně pravicové „cancel culture“ a útocích na svobodu projevu ze strany činitelů Trumpovy administrativy bylo možné opakovaně slyšet různé verze varování: Pamatujte, že kyvadlo se přehoupne a příště budou „rušit“ lidi a zneužívat moc demokrati. Na to se ozývá kritika. My si nepotřebujeme představovat, že to demokrati budou dělat, zní jedna, oni už to dělali. Jiná, vznešenější námitka zní: Zneužívat moc je špatné, ať už se karta obrátí, nebo ne.

Máme se ještě snažit?

Zprávy datového analytika Financial Times Johna Burn-Murdocha jsou zpravidla jobovky. Umějí vyhmátnout trendy, které narušují představu světa, na niž jsme zvyklí. Jeho grafy nejsou nijak „hacknuté“ pro větší atraktivitu, nebývají po týdnu vyvráceny a dává si pozor, aby je nevysvětloval nějakou jednou módní příčinou (nemůže za to, že to za něj dělají mnozí jiní). Po velkém rozchodu politických preferencí mladých mužů a žen nebo změně osobnostních charakteristik mladých lidí (směrem k lemplovství) obletěla internet jeho čísla o rostoucím břemenu důchodů v západních společnostech.

Kola se točí naprázdno

Před volbami málokterý politik činí velká rozhodnutí bez zřetele na reakci veřejnosti. Takže když se ministr dopravy Kupka rozhodne oznámit tři týdny před volbami, že se stavba nového železničního mostu pod pražským Vyšehradem ruší a místo toho se bude starý most rekonstruovat, je třeba se obávat, že to tak většina lidí chce. To je pro někoho smutné, ale to je věc názoru. Každopádně je smutné to, jak se věci v této zemi dělají. O tom, že železniční most na Výtoni dosluhuje, věděl už léta každý od zainteresovaných odborníků a politiků po každého železničního cestujícího, který se po tomto mostě někdy kodrcal.

Amerika nad propastí násilí

Vražda Charlieho Kirka postavila Ameriku na křižovatku. Může se podívat do propasti a spirálu politického násilí, jež se nepochybně v posledním roce roztáčí, zastavit. Anebo ji může pořádně roztočit. Může to být opakování dlouhých šedesátých let, která, co se týče násilí, začala vraždou prezidenta Kennedyho, pokračovala vraždou jeho bratra a metastázovala v teroristické buňky let sedmdesátých. Někteří hovoří o amerických „olověných letech“, jak se označovala i teroristická vlna v Itálii v sedmdesátých letech.

Zprostředkovaný život

Kolega Ondřej Šmigol už upozornil na problematické aspekty prohlášení Mezinárodní organizace vědců zabývajících se genocidou, že Izrael páchá v Gaze genocidu. Pro rezoluci hlasovalo ve skutečnosti jen 21,6 procenta členů, ne 90, jak organizace tvrdila. Autoři návrhu nejsou známi a organizace znemožnila slíbenou diskusi před hlasováním. Text překroutil závěry Mezinárodního trestního tribunálu. Ale v následujících dnech se ukázalo, že je to celé ještě mnohem lepší. Ačkoli organizaci média prezentovala jako sdružení předních světových expertů na genocidu, ukázalo se, že za „příspěvek“ třicet dolarů se jejím členem může stát kdokoli.

Až příliš odvážný pokus, jak zastavit Rusko

Na ruský dronový útok na Polsko neexistuje okamžitá odveta. Ten útok nelze považovat za začátek války, na to je dvacet či kolik dronů málo. Účelem je vystrašit a rozdělit. Z tohoto hlediska je reakce západních politiků a struktur adekvátní – verbální prohlášení, aktivace článku 4 Severoatlantické smlouvy, přísliby iniciativ jako „dronová zeď“ na hranicích, uznání toho, že Rusko narušilo polský vzdušný prostor, v jinak nevyzpytatelném postu Donalda Trumpa – to jsou signály správným směrem. A nic víc. Je to vlastně připomenutí, že ukrajinská válka je pořád tady a že nikdo nemá recept na to, jak ji ukončit.

Pokrok a harm reduction

Evropská unie slíbila Spojeným státům, že nebude klást jejich produktům regulatorní překážky, díky čemuž lze mimo jiné očekávat, že by se mohla v Evropě rozšířit samořídící auta rychleji, než si dosud „regulatorní supervelmoc“ představovala. Nevíme, nakolik je v Evropě známo, že pokrok této technologie je velmi reálný. Samořídící taxíky firmy Waymo najezdily v provozu už přes 90 milionů kilometrů. Došlo přitom k méně zraněním (o 79 procent) než při běžném automobilovém provozu, těžkých zranění bylo dokonce o 85 procent méně. Waymo, projekt Googlu, tak předstihl Teslu.

Naše stydlivé koalice

S velmi zajímavým nálezem přišel brněnský krajský soud, když rozhodl, že uskupení Stačilo! je ve skutečnosti koalice, ale z voleb ho přesto nevyřadil. To, co se může někomu jevit jako vystrašené couvnutí, je teď, měsíc před volbami, jediným správným rozhodnutím. Laik s trochou překvapení z rozsudku zjistí, že náš zákon koalici nijak pořádně nevymezuje. Předestírá dva výklady volebního zákona. Jednak ryze subjektivní chápání koalice, „podle níž je koalicí jen takové uskupení politických subjektů, které se za koalici prohlásí na své kandidátní listině“.

Dvojí migrační politika

V Česku začínají platit změny v azylovém zákoně a v zákoně o pobytu cizinců. Jeden zpravodajský server je shrnuje takto: „V případě tří závažných přestupků během jednoho roku budou moci úřady od ledna 2026 odebrat cizincům ze třetích zemí povolení k pobytu. Pokud bude cizinec vyhoštěn, nebude už moci žádat o azyl… Migranti budou nově procházet epidemiologickým vyšetřením. A policie či úřady budou smět k odhalení jejich totožnosti využít i informace z jejich mobilu. Zrychlit by se pak mělo i vyřizování žádostí o azyl.

Nebuďte jako Kundera

Schůzka Trump–Putin přinesla u nás i ve světě gejzíry moralizování, před nimiž nebylo úniku. Chudák ministr Lipavský musel v úsilí o co nejefektnější připomenutí Mnichova sáhnout po citátu Anthonyho Edena, o němž většina příjemců netuší, kdo to byl, protože všechny Churchillovy citáty už zřejmě byly rozebrané. To je jen jeden příklad za všechno, čemu člověk přes veškerou snahu neunikne.

Jak Tchaj-wan platí za Ukrajinu

Na americkém internetu se objevily dva články o Tchaj-wanu, ze kterých může načerpat leccos zajímavého nejen ten, komu leží na srdci tato ostrovní země. V úterý 5. srpna se objevil na webu Domino Theory text Christiana Whitona Jak Tchaj-wan ztratil Trumpa, který byl citován na americké pravici, ale taky vyšel v překladu na Tchaj-wanu, kde byl prý až sebemrskačsky citován, neřkuli politicky instrumentalizován. Scéna pro to byla nachystaná po dvou pokořujících událostech, jež Tchajwanci nemohli ignorovat. USA uvalily na Tchaj-wan dvacetiprocentní základní cla, tedy vyšší než na Japonsko, Koreu i EU.

Misgendering náš a jejich

Web Reduxx, který se specializuje na dobře zdokumentované zprávy o politickém prosazování genderové ideologie a příbuzných perverzí, přinesl článek o osudu brazilské feministky jménem Isabella Cêpa, který je zajímavý hned z několika ohledů. Cêpa v roce 2020 zesměšňovala trans ženu jménem Erika Hilton, jež si užívala slávy coby žena, jež získala nejvíc hlasů v komunálních volbách v São Paulu a v celé Brazílii. Ta na Cêpu podala trestní oznámení. Policie je vyslechla, dlouho se nic nedělo, až se v červnu Cêpa dozvěděla, že je obviněna a hrozí jí až 25 let vězení.

Dekl je zpátky na žumpě

Hnutí ANO má vlastně velké štěstí, že aféra poslankyně Balaštíkové kulminovala odhalením, že si chtěla objednat zabití psa. Nebylo na co čekat. Politici ANO, kteří předtím volili vyčkávací reakci ve stylu „Pokud se to potvrdí, tak … ale vy zas máte kampeličku a dozimetr“, měli teď jasno. Zejména pokud jsou sami milovníci psů. Zatímco Andrej Babiš den předtím „žádal vysvětlení“, teď na něj nečekal a rozhodl poslankyni vyškrtnout z kandidátky. Nejméně čtyřicet procent domácností má pejska. Úplně každý má jasno v tom, že zabít někomu psa je odporné, to dělá spodina a estébáci.

Nezničitelná biomasa

Při pozorování politiky Donalda Trumpa se snažíme nepodléhat apokalyptické perspektivě tamních či našich liberálů, kteří vyhlašují každý jeho krok za nástup diktatury a konec demokracie a Západu. Otupí to vaši pozornost vůči tomu, co se doopravdy děje. Zejména vůči tomu, když Donald Trump opravdu provede nějaký krok, který posouvá USA směrem k banánové republice. A takového kroku se Trump dopustil minulý týden, když vyhodil komisařku statistického úřadu ministerstva práce. Ne že by snad panovaly pochybnosti o tom, zda na to má zákonné právo.

Starší články