Martin Weiss - komentátor ECHO24.cz

/

Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).

Články autora

Elon Musk – příběh radikalizace

Pro část amerického publika nyní není nejnebezpečnější člověk na světě Donald Trump, ale Elon Musk. Morální panika, kterou jeho převzetí Twitteru vybudilo, je podívaná k pohledání. Označování Muska za fašistu a podobně se z povážlivého obvinění stalo div ne vstupenkou do diskurzu. Slova o posledních okamžicích demokracie nejsou výjimečná. Jakýkoli jen trochu střízlivý pohled musí vést k závěru, že tato panika je nepřiměřená.

Předávkování dobrem

Uplynulý týden nebyl vůbec špatný pro ty z nás, kteří máme podezření, že celý humbuk kolem kryptoměn je omyl a podvod. Krach kryptoburzy FTX a spřízněného obchodníka Alameda Research nám přinesl vše, co jsme si mohli přát. Jejich majitel Sam Bankman-Fried byl donedávna vyhlašován za nového Warrena Buffetta a obdivován za to, že v osmadvaceti má devětatřicet miliard dolarů. Dnes nemá nic a značnou částku, snad devět miliard, postrádají i klienti jeho firem.

Jak se usnáší svět

Česká veřejnost je odkojena investigativními texty o tom, kdo z veřejných činitelů neoprávněně jezdí autem s majáčkem – na tom se v 90. letech budovaly novinářské kariéry. Takže není překvapivé, že vzbudila jistou pozornost celkem nedůležitá věc, že aktivista Kryštof Stupka cestuje vládním letadlem na klimasummit v Káhiře, jak se pochlubil na svém Twitteru. Vozí se zadarmo vládním speciálem? Anebo je členem vládní delegace? Úřad vlády mlčí! Epizoda byla nakonec užitečná a vůbec ne malicherná. Ukázalo se, že Stupka se protekčně nevozí jen tak – kategorii modrý majáček můžeme odložit. Není ani vládním delegátem.

Krásný nový svět tří velmocí

„Strana říkala, že Oceánie nikdy nebyla v alianci s Eurasií. On, Winston Smith, věděl, že Oceánie byla v alianci s Eurasií před pouhými čtyřmi roky.“ S koncem studené války se zdálo, že této fantazii George Orwella jsme unikli, že svět směřuje ke globalizaci. Jenže v posledních letech se již zcela otevřeně mluví o konci globalizace. V dokumentech vlád se mluví o geopolitickém soupeření, v odborných kruzích o ekonomickém „decouplingu“. Zdá se, že vize budoucnosti, jaké šíří frekventanti Světového ekonomického fóra v Davosujsou slepým ramenem vývoje.

Naši rychlopalní válečníci

Ještě že již nežijeme v éře tištěných deníků. Například čtenáři MF DNES se ve středu ráno dočetli, že „ruské rakety dopadly do Polska a zabíjely“, podobně jako věrní předplatitelé Daily Telegraph, britských Timesů a jistě i dalších publikací. Naštěstí je to dnes již jen relikt, jehož dopady přežívají v otravném zvyku jistých zahraničních zpravodajů ČT ukazovat divákům titulní stránky novin jako dokumentaci toho, co se v zemi děje. Jenže éra instantních informací má zase svá rizika.

Trumpovská horečka může začít opadat

Americké kongresové volby uprostřed prezidentova volebního období jsou zvláštní jev. Politici i komentátoři do nich jdou s vášněmi a nadějemi, jež vzbuzují jakékoli volby. Jenže historie americké demokracie ukazuje, že tyto volby podléhají zákonitosti blížící se přírodnímu zákonu jako máloco jiného v politice: prezidentova strana ztrácí. Od občanské války se jí vymkli jen dva prezidenti: F. D. Roosevelt v roce 1934 za velké krize a George W. Bush v roce 2002, ve stínu 11. září.

Management kariérního rizika

Pravda vítězí, měli jsem si příležitost minulý týden opakovat, a v americkém mediálním světě vyšel článek, který k tomu připojuje, dalo by se říct, několik postřehů. Byla z toho událost toliko ve světě lidí žijících médii, ale zajímavá. Velká americká média mívají kritiky specializované na svět médií. Erik Wemple, který tuto práci dělá ve Washington Post, se minulý týden vrátil do doby vrcholících protestů a rabování Black Lives Matter v roce 2020. Redakce New York Times se tehdy dohodla s republikánským senátorem Tomem Cottonem, že jim napíše komentář, že by proti násilníkům měla být nasazena armáda. Krok jistě povážlivý, ale ani bezprecedentní, ani protiprávní.

Mrtvého Putina na vnitru nepotřebujeme

Instalace s Putinem ve vaku na mrtvoly rozhodně na fasádu ministerstva vnitra nepatří. A pokud by měla vyvolat diskusi, čímž se snažil obhájit její zavěšení ministr Rakušan, tak diskusi o zcela jiných věcech. Vystoupení v ČT, kde Rakušan svou iniciativu vysvětloval, bylo velmi neohrabané. „Já se ve své dráze snažím politické příkopy zahlazovat, ale jeden jsem si dovolil úmyslně a možná i trochu provokativně do toho prostoru vykopat,“ pronesl. To je tedy hned na úvod dost zoufalé používání metafory, jež je sama už dávno politickým klišé.

Falešní zaměstnanci Twitteru napálili novinářku CNBC

Elon Musk, který po mnohaměsíčních peripetiích nakonec tento týden koupil sociální síť Twitter, budí v liberálních kruzích obavy, že se síť pod jeho vedením stane šiřitelem dezinformací. V pátek ovšem televizní stanice CNBC ve svém zpravodajství o Twitteru sama rozšířila dezinformaci, když se stala obětí vtipu. Minulý týden měl Musk v telefonátech s investory nadhodit, že propustí až 75 procent ze sedmi a půl tisíce zaměstnanců. Později je ale při návštěvě firmy prý uklidňoval, že velké propouštění nechystá.

Ale bavme se raději o brexitu

Rozhodnout se 7. září napsat knihu a podepsat na ni smlouvu s datem vydání 6. prosince je slušné tempo. Bohužel ne dost rychlé v případě, že tématem vaší knihy je „závratný vzestup Liz Trussové k moci“. Kniha, již napsali dva zkušení britští novináři, je stále naplánovaná k vydání. Propagační text na webu Amazon, kde si ji lze předobjednat, nese stopy chvatného přepisování. Ale zůstala tam třeba slova o „nejdramatičtějším prvním měsíci v premiérském úřadě v poválečných britských dějinách“. Lze dodat, že ani těch zbývajících čtrnáct dní nebylo klidnějších.

Ať se Petr Pavel neschovává za spojence

Generál Petr Pavel má velmi úspěšně nastartovanou prezidentskou kampaň, dnes již více průzkumů potvrzuje, že by vyhrál kolo druhé i první, je přijatelný pro voliče demobloku, ale nejen pro ně. Může si dovolit vystupovat z pozice favorita. Tedy toho, kdo nemusí útočit, nepotřebuje upoutávat pozornost, ale zato musí dbát, aby si volby neprohrál sám.

Vražda na Slovensku jako příležitost k drezírování

Není fér očekávat v citovém rozjitření ty nejdůkladněji rozmyšlené a nejprecizněji formulované výroky. Člověk sáhne po tom, co mu uvízlo v mysli a nějak se ho dotklo, aniž by zvažoval, zda to je to nejsdělnější výrazivo. Je nicméně třeba říct, že některé zdejší reakce na nenávistné vraždy před bratislavským gay klubem vůbec ničemu nepomůžou a můžou akceptaci menšin jen ztížit. Člověk, který chce takovou kritiku vyslovit, by asi na úvod měl předeslat, že vraždy odsuzuje. Ale není to snad samozřejmé?

Zpráva o překročení Rubikonu

Občas se stane, že některé zprávy jsou zaznamenány, ale nezdá se, že by je mediální a politický svět vstřebal. Přinejmenším v Česku, ale ani ve světě nejsou chápány natolik, aby je novináři snadno přeložili do titulků, dokázali k nim srozumitelně formulovat otázky na tiskovkách a tak podobně. Minulý týden se takto začaly vnucovat dvě velké události. V úterý na Salonu Echa v Knihovně Václava Havla a ve středu na česko-polské konferenci o energetice v institutu CEVRO bylo jedno téma, které dokázalo dokonale sjednotit všechny účastníky: německý plán na ochranu domácího průmyslu před vysokými cenami energií.

Muži, kteří nechtějí safe space

Kde je gay #MeToo? Jsou-li příslušníci sexuální menšiny plnohodnotnými členy společnosti, neměli by mlčet. A ze sexuálního násilí jsou přece obviňováni převážně muži. Pár takových případů bylo. Pochopitelně v Hollywoodu, protože #MeToo je fakticky záležitost celebritních kruhů. Byl „zrušen“ herec Kevin Spacey a zamrzla kariéra režiséra Bryana Singera. Jenže v obou případech šlo o obvinění ze zneužívání nezletilých (i když Spaceyho případ se posléze rozrostl na žaloby zletilých mužů). A to už nějaký čas zahalené hradbou mlčení není; zločiny pedofilních kněží jsou už pár let pomalu to jediné, co ateistickou veřejnost na katolické církvi zajímá.

Geopolitika podle Muska

Když se po ruském vpádu na Ukrajinu začaly uvalovat sankce na rozšiřující se řady příslušníků putinovské věrchušky, zaznívaly hlasy, že není rozumné řadit mezi ně ruské oligarchy. Vždyť právě oni mohou být ti, jejichž prostřednictvím bude možné s Putinem jednat, zněl argument, dokonce to třeba budou i oni, kdo řekne Putinovi, že je čas jít. Nakonec teď Putinovy požadavky oligarcha zprostředkoval, jenže ne oligarcha ruský, ale americký.

Varování utajené ve vzpomínkách

Málokterému komentátorovi se povede, aby si s ním dějiny povídaly takřka v reálném čase, jako se to stalo Matthewu Lynnovi. Ve středu 31. srpna, když vrcholil souboj o vedení britské Konzervativní strany, se tento britský novinář ve sloupku v časopise Spectator vysmál tomu, jak se jeden z uchazečů, Rishi Sunak, zoufale snaží šířit strach z ekonomických návrhů své soupeřky Liz Trussové: „Přijde run na libru. Dluhopisové trhy budou padat volným pádem. Londýnská burza se propadne, protože vyplašení globální investoři se začnou zbavovat všech britských aktiv… nebude to dlouho trvat a Liz Trussová a její ministr financí se budou muset obrátit na MMF. Tedy aspoň podle bývalého ministra financí Rishiho Sunaka… hrozí krize libry, jakou jsme nezažili od 70. let.“

Skutečný cíl jaderného úderu? Veřejné mínění

V Americe se ujal výraz „current thing“ – současná věc – pro téma, k němuž najednou všichni musí zaujmout stanovisko a žít jím, přesněji řečeno budit dojem, že jím žijí, aniž by toho o něm moc věděli. Tak dlouho (nebo spíš krátce), dokud tato současná věc není nahrazena novou současnou věcí a influenceři si nedají do své twitterové biografie nějaký nový symbol. Pak bude stará current thing okamžitě zapomenuta, nanejvýš bude jen příležitostně živořit.

Jak se řekne estonsky Čecháček?

Americký kulturní, hlavně hudební kritik Ted Gioia disponuje tou zvláštností, že má taky akademický titul MBA ze Stanfordu a v minulosti pracoval pro konzultantskou firmu McKinsey a investory rizikového kapitálu v Silicon Valley. Takže pokud zrovna nemáte náladu na jeho dějiny jazzu, můžete si číst jeho komentáře o kulturním byznysu, jako třeba ten který, nedávno zveřejnil na svém substacku.

Opět barbaři před branami

V Itálii byly volby a jako nejsilnější z nich vyšla strana Bratři Itálie. Globální média o tom informovala nápadným způsobem – možná si všimnete určitého společného motivu. Jedná se o sestřih z amerických televizí, ale západoevropská média reagovala podobně a taky od těch amerických novináři jinde zpravidla přebírají tón. Vypadá to, jako by si divák měl ze zpravodajství odnést informaci, že ve volbách zvítězila strana, jejíž plný název zní Extrémně pravicoví Bratři Itálie.

Agenti někdy lhali – StB i FBI

Od 8. srpna, kdy FBI provedla domovní prohlídku floridského sídla Donalda Trumpa, už víme přece jen trochu víc. Přestože Trump, prostřednictvím svých právníků, tvrdil, že žádné tajné dokumenty nemá, tak je měl. Na počátku sice šlo jen prostě o dokumenty, které patří do archivu, a ne k prezidentovi domů, ale fakt, že se mezi nimi vyskytují dokumenty tajné, posunul spor na trestněprávní úroveň. Bez ohledu na to, proč to Trump dělá (jako nejpravděpodobnější odpověď se zatím jeví, že protože je Trump), zůstává otázka, zda to veřejnost přesvědčí.

Nevyzpytatelnost ruského hybridního režimu

Z toho, že Rusko po nečekaném ukrajinském průlomu v charkovské oblasti propadlo panice, se už stalo klišé. Ale Putinovy poslední kroky tu paniku skutečně dosvědčují. Zaprvé, zaznělo obávané slovo začínající na „M“. Sice, jak Putin dvakrát zdůraznil, mobilizace jen částečná, ale přece. Zadruhé Putin eskaloval vyhrožování jadernými zbraněmi. Přišel s následujícím schématem: Rusko uskuteční ještě teď v pátek referenda ve čtyřech regionech okupované Ukrajiny o připojení k Rusku.

Už zase zplošťujeme křivku

Jak vědí čtenáři, aspoň ti informovaní lépe než předsedkyně naší Poslanecké sněmovny, americký Nejvyšší soud v červnu zrušil ústavní právo na potrat a jeho úpravu přenechal jednotlivým státům. Jak se to bude vyvíjet, bylo těžko říct, protože pozice establishmentů obou politických stran jsou pro většinu veřejnosti extrémní.

Stát se nesmrtelným a pak umřít

Jakou roli v umírání hraje vůle či duševní faktory? Když zemřela královna Alžběta, byl připomínán takzvaný vdovský efekt – je empiricky doloženo, že staří lidé svého manžela či manželku dlouho nepřežijí. Zejména muži prý nápadně často umírají do tří měsíců po smrti manželky. Alžběta svého manžela přežila o více než rok. Ale samotný závěr jejího života byl orámován výmluvnou epizodou. 6. září splnila svou ústavní povinnost a přijala na Balmoralu odcházejícího premiéra Johnsona a pověřila sestavením vlády Liz Trussovou. 8. září zemřela.

Milovali ji, protože dokázala nemluvit o sobě

Britská demokracie je na první pohled divná. Vždyť nemají ani psanou ústavu. Hlavou státu je osoba, která se do funkce dostala jen díky tomu, že se narodila v určité rodině, a podle pravidel nástupnictví, jaká se neuplatňují v žádné známé sféře veřejného života. Součástí instituce monarchie jsou funkce s bizarními tituly jako královský maštalíř anebo princ waleský či vévoda z Edinburghu, přičemž dotyčné osoby nic nepojí s Walesem nebo s Edinburghem.

Jak s nimi mluvit

V reportáži časopisu Reflex z „Vlasteneckého setkání“ v Příčovech je citován jeden ze zkušených aktérů této scény: „Vy liberálové můžete být v klidu. Od nás vám fakt nic nehrozí... Je to úplně komické. Celá scéna se pere o pořád stejných deset patnáct tisíc lidí, kteří jsou občas ochotní na to náměstí dorazit. Celospolečensky je náš vliv zanedbatelný.“ Teď jich dorazilo na Václavské náměstí o něco víc než pět nebo deset tisíc a liberálové klidní nejsou. Politická a mediální scéna řeší, jak to, co se stalo, pojmout.

Kdyby to byla Francie

Slyšeli jste o praporu Azov? Je jedním z parametrů, jimiž lze poměřovat ukrajinské zpravodajství. Uvádíte, že existuje? Uvádíte, že je fašistický? Uvádíte, že byl integrován do ukrajinských ozbrojených sil? Uvádíte, že měl být integrován do ukrajinských ozbrojených sil, ale je to lež? Uvádíte, že sice je trochu náckovský, ale na ruské straně jsou zaangažované oddíly, které jsou naprosto nepokrytě nacistické? Z odpovědí na takové otázky lze vyvozovat, jestli pracujete se seriózními zdroji, nebo ne, případně zda jste proukrajinští, nebo proruští.

Osmadvacetimilionová tečka za mnichovským masakrem

Německo má tu smůlu, že je ještě desítky let po válce častováno občasnými požadavky na kompenzace za historické viny, k nimž došlo už hodně dávno. Například čerstvě nastolený požadavek Polska na válečné reparace (čerstvě, ale nikoli z čistého nebe – v Polsku se na tématu dlouhodobě pracuje i na oficiální úrovni). Minulý týden nicméně bylo oznámeno, že se Německo dohodlo na kompenzaci za smrt izraelských sportovců na mnichovské olympiádě v roce 1972. Celkem 28 milionů eur (včetně už dříve vyplacených částek).

Starší články