Martin Weiss - komentátor ECHO24.cz

/

Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).

Články autora

V čem jsou masové střelby jiné

Jeden zkušený český novinář napsal na Twitteru: „Bez ohledu na to, že vrah v ostravské nemocnici měl nelegální zbraň, je pro mě jeho počínání dalším argumentem proti tlaku silné zbrojařské lobby v České republice. Ne, zbraň by skutečně neměl mít skoro každý, koho to napadne.“

Macron a evropská obrana

O mozkově mrtvém NATO v podání Emmanuela Macrona se možná tolik psalo proto, aby se nemuselo psát o jiných jeho výrocích, které jsou možná ještě explozivnější. Proto se taky ve světě dostalo jeho rozhovoru pro The Economist pozornosti, jakou by si zasloužil už jeho projev k francouzským velvyslancům letos v srpnu. Od „mozkově mrtvého“ NATO se koneckonců dá převést řeč na Trumpa. Ale těžko spojit s Trumpem, když Macron řekne:

Evropská vyměklá síla

Evropská unie si zakládá na tom, že je velmocí „soft power“. Že nikomu nic nevnucuje, že se nesnaží „exportovat demokracii“ bombardováním jako některé supervelmoci, které bychom mohli jmenovat. Svůj vliv uskutečňuje příkladem. Lidé ve světě chtějí oblečení jako Evropané a předpisy jako Evropané a vlády jako Evropané. A tak se ve světě prosadí evropský vliv, i vlády různých zemí začnou uvažovat víc jako Evropané nebo reagovat na tlak veřejnosti chtivé být víc jako Evropané.

Právo být zapomenut, nebo právo na informace?

Evropský soudní dvůr se během minulého měsíce dvakrát vyjádřil k otázce ochrany osobních práv na internetu a na první pohled ta rozhodnutí nejsou příliš konzistentní. První případ se týkal tzv. práva být zapomenut, tedy prakticky práva žádat po vyhledávači Google, aby nezobrazoval odkazy na určité informace o vás (tzv. delisting).

Jak nás (ne)převálcovala gay propaganda

Na internetu se objevil průzkum americké společnosti Pew sdělující, že u nás došlo v posledních letech k velkému nárůstu netolerance vůči homosexuálům. Řada lidí na něj reagovala tak, že je to bohužel logický důsledek neúnavného propagandizování gay agendy v posledních letech. Když někomu něco cpete horem dolem, vzepře se a o to víc se ve svých názorech utvrdí – takhle nějak zní ta logika.

Kňučel jako pes. Chalífa je mrtev

Tou nejvíc fascinující věcí na Islámském státu z našeho pohledu asi bylo, že oni to brali vážně. Snaha o návrat k „čistému“ islámu je stará desítky let, ale to bylo vždy jen společenské hnutí. Abú Bakr al-Bagdádí vytvořil, byť dočasně, stát. Skutečný stát, který ovládal území, na němž zajišťoval odvoz odpadků, vydával rodné listy a registroval auta. Což bylo pro tisíce lidí tak inspirující, že tam odjížděli žít a pracovat (tj. bojovat).

Jak si Čína kupuje americké univerzity

Americké instituce vyššího vzdělávání s tím mají bohatou zkušenost, která se taky v poslední době stává rostoucím předmětem veřejného zájmu. Je to pochopitelné. V době prezidenta Trumpa se viditelně proměnil americký pohled na Čínu, a to zdaleka nejen v řadách vlády a Trumpových příznivců.

Oddechový čas skončil

Je to jedna z nejkinetičtějších válečných epizod posledních let. Ještě minulý pátek náčelník amerického Sboru náčelníků štábů řekl na tiskové konferenci: „Jsme stále dislokováni společně s SDF s výjimkou dvou malých bodů… Celá turecko-syrská hranice měří okolo 440 kilometrů, oblast tureckého vpádu má asi 120 kilometrů. Jinde v Sýrii jsou americké jednotky stále dislokované s nimi" – tedy s SDF, a Američané stáhli jen pár desítek vojáků z okolí onoho 120kilometrového úseku.

Evropa mžourá v mlze války

Opravovat někoho tak důležitého, jako je Donald Trump, je nepochybně uspokojivý pocit. Byť by se to mělo dít v rámci zhrození nad tím, jaký ignorant byl zvolen prezidentem USA a drží prst na jaderném knoflíku.

Trumpovo ukrajinské něco za něco

Vyšetřování bez konce. To slíbili američtí demokraté Donaldu Trumpovi, když loni získali většinu ve Sněmovně reprezentantů. Vedle všech už tehdy známých témat jim spadlo do klína nové. Tentokrát nevede do Ruska, ale těsně vedle – na Ukrajinu. Má všechny vlastnosti klasického Trumpova skandálu. Tedy že zpravodajství o něm je bombastičtější, než by zjištěná fakta opravňovala. Ale také, že na něm něco může být. A má i zajímavou souvislost s americkým chováním ve světě – je to story o „ošklivých Američanech“.

Christine Lagardeová a úpadek západní civilizace

Francie platí za speciální případ, zemi v dobrém i ve zlém lpějící na svých tradicích a vzdorující světovým trendům. Ale ve skutečnosti je to dnes trochu jinak. Existuje tradiční, málo se měnící Francie a pak existují části Francie a některé sektory její ekonomiky, které jsou plně globalizované – „amerikanizované“, jak říkají někteří francouzští sociologové, přičemž tím myslí totéž.

Koněv v San Franciscu

Ve sporu o Koněvův pomník v pražských Dejvicích zaznělo mnoho ostrých slov, která na jeho počátku asi nikdo nečekal. Pro toho, komu připadá, že horší už to být nemůže, bude užitečné se seznámit se sporem o jinou historickou památku, který probíhal posledního půl roku v kalifornském San Franciscu. Předmětem sváru byly nástěnné malby z 30. let minulého století v jedné střední škole, jejichž autorem byl levicový umělec, ruský imigrant Victor Arnautoff.

Dokud vás algoritmus nerozdělí

Americký komentátor Scott Alexander má schopnost vyhmátnout ty nejzajímavější problémy a předložit je veřejnosti způsobem, který nutí k zamyšlení – a ne ke vzteku, nesouhlasu či nadšení. To jméno je pseudonym, prozrazuje o sobě jen to, že je psychiatr a žije někde na západě USA. A nepíše pro žádné zavedené médium, ale na svůj vlastní web Slate Star Codex. To a jeho anonymita jsou patrně důvody, proč dokáže uvažovat nahlas, aniž by ho semlela kmenová povaha současné politiky.

Spalničky jako Trump

Řekněte „spalničky“, a ozvěnou se vám vrátí „dezinformace“. Česká republika spolu se čtyřmi dalšími evropskými státy ztratila status země, v níž byly vymýceny spalničky, dozvěděli jsme se ze zpravodajských přehledů. Ten země získá, když se v ní daná choroba nešíří epidemicky po 36 měsíců, a ztratí, když se jí rok opět šíří. A všechny zprávy opakovaly to, co uvedla Světová zdravotnická organizace – že na vině jsou dezinformace.

Čí jsou ty peníze?

Člověk by si myslel, že na práci ministra je třeba vzdělání, zkušenosti a řídící schopnosti, ale nikoli nutně mohutná tělesná konstituce a sportovní kondice. Pohled na typického člena vlády by se to zdál dosvědčovat. V těchto dnech se však odehrává každoroční rituál, při němž ministři vlády referují o lítých bojích, jež svádějí. Je to trochu zvláštní zápas v tom, že o soupeřích se člověk musí spíš domýšlet. Ministři zpravidla nerozvádějí, kdo zůstal ležet na žíněnce.

Hitler? Kdepak. Ale co Perón?

Označit někoho za nacistu či fašistu se stalo oblíbeným nástrojem v dnešních rétorických potyčkách. Používají ho lidé, kteří o těch pojmech moc nevědí, ale nejen oni (snad každé americké vojenské intervenci od konce studené války předcházelo přirovnání vůdce nepřátelské země k Hitlerovi z úst amerického ministra zahraničí). Je to, jako kdyby vaše hi-fi aparatura šla pustit jedině na maximální hlasitost.

Starší články