Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).
V jednání se Severní Koreou se za posledních třicet let vyzkoušelo skoro všechno. Donald Trump zkusil po svém nástupu ukázat, že ještě něco zbývá: osobní přístup. Nejdřív agresivní posměšky a urážky na adresu severokorejského vůdce, pak stejně osobní a teatrální lichotky. Je to typický trumpovský přístup hned v několika rovinách. Osobní tón samozřejmě Trumpovi vyhovuje, i doma vyhledává potyčky s politickými protivníky.
V době neúspěšného hanojského summitu otevíraly americké televize zprávy nějakou variací věty, že „summit prezidenta Trumpa zastiňuje slyšení jeho bývalého právníka v Kongresu“. Nedodávaly už, že ony dělaly to zastiňování.
Po pádu Berlínské zdi se zdálo, že socialismus byl definitivně odsunut na smetiště dějin, a to celosvětově. To slovo bylo zdiskreditované nejen ve východní Evropě, v zemích, jež se oficiálně za socialistické prohlašovaly. Ztratilo přitažlivost i v rozvojovém světě. Sovětský blok, jenž se nabízel mnoha těmto zemím jako spojenec a dodavatel vojenské i hospodářské pomoci, najednou neexistoval a s ním splaskl i socialismus jako alternativa. V západním světě byli tou dobou u moci Bush, Thatcherová a Kohl, kteří nelenili a ideologický rozměr pádu komunismu zdůrazňovali.
Martina Navrátilová, možná nejslavnější žijící Češka, se proslavila mimo jiné jako jedna z raných špičkových sportovkyň veřejně se hlásících k lesbické orientaci. Užila si kvůli tomu některá příkoří (počínaje tím, že novinář, kterému o tom poskytla rozhovor, ho zveřejnil bez jejího souhlasu). S léty přišly i příjemnější stránky – třeba reklamy pro Subaru, jež rozjelo úspěšnou marketingovou kampaň zaměřenou na gay a lesbické zákazníky .
Poté, co prezident Trump ukončil svůj projev o stavu Unie, shrnuli jej moderátoři CNN, jejíž přenos bylo možné sledovat i na české kabelové televizi, takto: Byla v něm vstřícná, pozitivní témata (a vyjmenovali několik postojů amerických demokratů) i některá témata kontroverzní – a vyjmenovali několik postojů typických pro republikány. Mezi nimi i téma umělého přerušení těhotenství. Trump jmenovitě kritizoval nedávnou potratovou legislativu ve státě New York a návrh ve Virginii.
Kontrast mezi Georgem Bushem, zemřelým jedenačtyřicátým prezidentem Spojených států, a jeho současným nástupcem je takovým vtipem, kterým z nás historie dělá blbce. Psát o Bushovi a nepropadnout syndromu, že „všechno je o Trumpovi“, je těžké, stejně jako vyhnout se celému katalogu dalších klišé. Ale není vyhnutí.
Nestává se často, aby v americkém mainstreamovém časopise vyšel článek s titulkem Američané silně nesnášejí kulturu politické korektnosti. Právě takový článek se v minulých dnech objevil v časopise The Atlantic – v tom, kde vyšla i u nás široce sdílená esej Anne Applebaumové Varování nejen pro Evropu. Články mají společné to, že jde o pohledy zvenčí – i když Applebaumová, Američanka a naturalizovaná Britka, píše o střední Evropě, kdežto Mounk, narozený v Německu, píše o zemi, jejímž je dnes občanem.
Jaroslavu Kuberovi se povedlo cosi malinko podobného jako Václavu Klausovi v roce 2003. Oběma se v parlamentním hlasování nepřisuzovaly velké šance, a oba skeptiky překvapili. Václav Klaus byl parlamentem zvolen prezidentem, Jaroslava Kuberu nyní Senát zvolil svým předsedou.
Američtí republikáni přišli ve volbách do Sněmovny reprezentantů o většinu a ztratili 32 křesel. To je prohra. Jak je možné ji považovat za úspěch? Jednoduše. Strana prezidenta v „midterms“ zpravidla ztrácí křesla (část Kongresu se obměňuje každé dva roky, proto se volby do něj konají jednak spolu s prezidentskými volbami a jednak uprostřed trvání prezidentova čtyřletého mandátu; to jsou „midterms“). Je to za léta trvání americké demokracie jasná empirická zákonitost.
Pokud by měli propagandisté v britských levicových médiích prosadit svou, byl by filozof Roger Scruton osobou nepřijatelnou v britském veřejném životě. To by se muselo dotknout i nás.
Republikáni přišli ve Sněmovně reprezentantů o většinu a ztratili 26 křesel. To je prohra. Jak je možné ji považovat za úspěch? Jednoduše. Strana prezidenta v „midterms“ zpravidla ztrácí křesla (část Kongresu se obměňuje každé dva roky, proto se volby do něj konají jednak spolu s prezidentskými volbami a jednak uprostřed trvání prezidentova čtyřletého mandátu; to jsou „midterms“). Je to za léta trvání americké demokracie jasná empirická zákonitost.
Konzervativní, tedy prezidentova strana před tzv. midterms, volbami do Kongresu v mezidobí mezi prezidentskými volbami, stála letos před rozhodnutím, zda kampaň nacionalizovat, anebo naopak regionalizovat. Otázka zněla, zda bude straně ku prospěchu, když povede kampaň s prezidentem v čele kolem jednoho tématu. Anebo je prezident tak nepopulární, že by pro kandidáty bylo lepší zaměřit se na lokální témata a tvářit se, že s obyvatelem Bílého domu nemají nic společného?
Nová italská vládní koalice byla příslibem toho, že v Unii budou létat jiskry. A skutečně na ně došlo. V minulých týdnech italská vláda předložila návrh rozpočtu, plně si vědoma, že nesplňuje kritéria Paktu stability a růstu. Evropská komise rozpočet odmítla. To je bezprecedentní. Růst úrokových měr italských dluhopisů, nervozita kolem italských bank a obava z „nákazy“ po celém jihu eurozóny naopak vyvolává nepříjemné vzpomínky.
Trojice průzkumů zveřejněná v posledních dnech potvrzuje nastoupený trend: ČSSD se dál boří do dna, ANO se odrazilo od stropu, jeho vyzyvateli budou ODS a Piráti. Asi nejzajímavější rozdíl mezi volebními modely CVVM, Medianu a Kantaru je ve výsledku ODS. Té Median přisoudil shodně s Piráty 12 procent, zatímco model CVVM dal ODS 19 procent a Pirátům 11. Poté, co Daniel Prokop z Medianu spekuloval, že jedním z důvodů může být to, že CVVM sbíral svá data po druhém kole senátních voleb, v době medializace úspěšného výsledku ODS, zveřejnil své výsledky Kantar, který sbíral data rovněž částečně po druhém kole senátních voleb. A ODS přisoudil 14 procent a Pirátům 16. Takže žádný rozhodující únik se zřejmě nekoná.
V neděli proběhlo v Gruzii první kolo prezidentských voleb, což samozřejmě u nás nikoho nezajímalo.
Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku dal ve čtvrtek za pravdu Rakousku ve sporu s paní E. S., která byla odsouzena k pokutě za výroky o muslimech a proroku Mohamedovi, jež pronesla na semináři, který organizovala v roce 2009.
V mezinárodních vztazích je občas problém, když někdo nechce pochopit, že druhá strana hraje jinou hru. V posledních letech například mnozí lidé věnovali značné úsilí tomu, aby přesvědčili veřejnost a vlády, že to, co provozuje Rusko vůči Ukrajině, dalším sousedním státům, Evropě či Spojeným státům není standardní zahraniční politika, ale spíš se blíží válce. V každém případě je namístě používat pro její dílčí aspekty termíny jako informační válka.
Něco pro studenty mediálních studií, dvě krátká cvičení na pochopení textu na základě nejnovějších amerických praktik. Příklad první. Prezident Trump na mítinku ve státě Ohio, rodišti generála Granta, nejslavnějšího vojevůdce Unie (Severu, toho protiotrokářského) za občanské války: „Byl to neuvěřitelný generál. Trochu moc pil. Víte, o kom mluvím, že jo?“ Bere to zeširoka: „Takže Robert E. Lee byl velký generál. A v Abrahamu Lincolnovi se začala rozvíjet fobie. Nemohl porazit Roberta Leeho.“ Robert Lee byl generál Konfederace (Jihu, toho otrokářského). Historici se shodují, že čistě z vojenského hlediska to byl velký vojevůdce.
Džamála Chášakdžího potkal na saúdském konzulátě v Istanbulu zřejmě brutální konec. Ale na chování blízkovýchodních autokracií je optika lidských práv krátká.
Víte, proč senátor Michálek prohrál volby? Mimo jiné proto, že některé ženy se rozhodují pouze podle vizáže. To je jeden z výroků, kterými v povolebním rozhovoru navázal na svůj předvolební tahák – to když vyzval soupeře Marka Hilšera, aby odstoupil z voleb a křeslo mu přenechal, neboť on pro něj sbíral podpisy na jeho prezidentskou kandidaturu. To se v povolebním rozhovoru snažil vysvětlit tak, že Hilšerovi vytýkal „nedostatečný přehled o tom, kteří z končících senátorů potřebovali nejvíce vyměnit“. Své výdaje na volby komentoval slovy: „Je to hrozná suma, když člověk potom vidí volební výsledek.“ Ne že by se to nedalo lidsky pochopit, ale lze si všimnout, že politici si normálně na tohle zásadně nestěžují.
Donald Trump ve volební kampani označoval obchodní dohody USA za „nejhorší dohody všech dob“ a o obchodních partnerech tvrdil, že Ameriku okrádají. Své výhrůžky splnil, uvalil cla na výrobky z různých zemí. Teď se ale může pochlubit výsledky. Byla podepsána inovovaná verze Severoamerické dohody o volném obchodu s Mexikem a Kanadou. Hodlá se teď Trump soustředit jen na Čínu?
V minulých týdnech se hodně četl esej Anne Applebaumové Varování nejen pro Evropu, který vyšel v časopise Respekt. Tento typ článku se obvykle u nás čte jako validace – podívejte, tady říká respektovaná zahraniční autorita to, co jsme si mysleli. Článek lze ale číst i jako jiné varování – před nástrahami, jaké pro nás má svět, když se nevyvíjí podle našich představ.
Megapodraz? Ale, ale. Andrej Babiš je logicky naštvaný, že jeho hnutí nebude vládnout dvěma největším městům v zemi.
V americkém slangu existuje úsloví, že něco nebo někdo „přeskočil žraloka“. Pochází od epizody jednoho televizního seriálu, jehož tvůrci nechali hrdinu přeskočit žraloka na vodních lyžích. Seriálu už nějaký čas docházel dech a toto byl podle fanoušků moment, kdy už muselo být jasné všem, že tvůrci nevědí, jak dál, a teď už to bude jen horší a fanoušci mohou seriál odepsat.
Schvalování soudce Bretta Kavanaugha (53) americkým Senátem se rýsuje jako okamžik, kdy americká demokracie začala být parodií sebe samé. Demokratický režim v USA pomalu končí a začíná něco jiného. Zdá se, že se to vymyká chápání samotných Američanů. Někteří z nich přirovnávají rozdělení společnosti, jež tato kauza nadlouho způsobí, k Dreyfusově aféře ve Francii. Jenže v té aspoň šlo o otázky nejvyššího státního zájmu, a ne o to, co dělal plukovník Dreyfus v sedmnácti letech.
Vedl výsledek k zamyšlení? Mění se něco ve švédských strukturách? Můžeme ujistit čtenáře, že ano. První vlaštovka je zde. Švédská obdoba Rady pro reklamu uvalila klatbu na sexistický mem.
Nedávno jsem byl na Twitteru označen vlivným, politicky napojeným právníkem Radkem Pokorným za dobytek, což je vhodná příležitost na to, jak se ve společnosti udržují normy.
Co to vlastně znamená, když se říká, že nějaké zemi nelze vládnout?
Když začala americká finanční krize, evropští politici zaujali postoj, že se to Evropy netýká. Je to „americký problém,“ který povede k tomu, že Spojené státy „ztratí postavení světové finanční supervelmoci“, prohlásil tehdy německý ministr financí Peer Steinbrück. Francouzský prezident Sarkozy ohlásil konec „laissez faire“ kapitalismu. Od počátku úsilí o evropskou měnovou integraci vždy šlo nejen o sjednocování Evropy, ale o dolar. O jeho dominanci, s níž udělala Evropa několik špatných zkušeností. Jak řekl v 70. letech americký ministr financí John Connally, dolar je „naše měna, ale váš problém“. Předseda Evropské komise Romano Prodi v roce 2002 vysvětloval, že „historický význam eura je v tom, že vytváří ve světě bipolární ekonomiku. Ty dva póly jsou euro a dolar“. Eurokomisařka Loyola de Palaciová téhož roku předpověděla, že „v budoucnu euro zaujme pozici jednotky směny na mezinárodních trzích. Samozřejmě nahradí dolar na trzích s ropou a na jakýchkoli trzích“.
