Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).
Tento rozhovor se odehrál v Londýně ještě před vraždami v Southportu 29. července. Vlna násilných protestů, již vyprovokovaly, pozornost upřená na původ vraha, na to, jak oficiální Británie reaguje na tyto protesty ve srovnání s protesty jinými – o tom všem se lépe uvažuje ve světle myšlenek kanadského, v Británii působícího politologa Erica Kaufmanna.
Občas se stane, že se někde vynoří zajímavá informace, nad níž se zavře voda. Žádné jiné médium na zprávu nenaváže, nikdo se na ni neptá, žádný ohlas, který by si podle vás zpráva zasloužila. Ani žádné známky snahy diskusi potlačit – prostě nic. Jeden takový článek vyšel v roce 2019 na webu Middle East Eye, organizace s nejasným pozadím, o níž se spekuluje, že je financována Katarem. Měl titulek „Řízená spontánnost: Tajné plány britské vlády, které utvářejí plánování po teroristických útocích“ a vskutku slibný podtitulek „Po útoku na London Bridge v roce 2017 bylo místním úředníkům řečeno: ,Posíláme vám stovku imámů‘“.
Zůstaňme ještě u neslýchaného cenzorského pokusu eurokomisaře Thierryho Bretona. Má další dozvuky a hlavně nám ukazuje, že žijeme ve vskutku zajímavé době. Jakkoli byl nečekaný v tom smyslu, že i ti, kdo čekají od eurokracie to nejhorší, jím byli překvapeni, zároveň nespadl z nebe. Lze se na něj dívat z mnoha kontextů, z nichž ten, že už schválený unijní Digital Services Act se skutečně ubírá cenzurním směrem, je jeden z nich. Jenže, a to je další kontext, eurokracie a celý sektor managementu informací si ještě nejsou jisté, jak daleko můžou jít.
Není pochyb o tom, že hlavní příčinou současných nepokojů ve Velké Británii je imigrační politika. Poté, co byla nekontrolovaná imigrace jedním z hnacích sil vítězné strany brexitu. Lidé ji volili kvůli slibům, že „brexit znamená brexit“ a že je potřeba „dovést brexit do konce“ (get brexit done). V roce 2019 dali konzervativcům historickou většinu. Z důvodů, jež se vzpírají pochopení, s ní konzervativci naložili tak, že nechali vystoupat na historickou úroveň imigraci.
Zemřel Karel Sýs, básník komunistického režimu, jeden z těch, kteří se po normalizačních čistkách dostali k veslu. Jako šéfredaktor prakticky jediného literárního časopisu Kmen v tehdejších podmínkách rozhodoval, kdo smí a nesmí publikovat, byl skutečným cenzorem. Po roce 1989 mimo jiné prodával pornografické časopisy. Byl pochopitelně nositelem titulu zasloužilý umělec. Ale taky medaile Za zásluhy, kterou mu udělil prezident České republiky v roce 2018.
Za úplně nejhloupější potyčku minulého týdne na domácí politické scéně je třeba považovat kritiku toho, že vláda nominovala na eurokomisaře Jozefa Síkelu. Podle kritiků totiž měla nominovat kandidáty dva, jak si to přála předsedkyně Komise von der Leyenová. Asi můžeme pominout Danuši Nerudovou, plédující ve vlastní věci (neboť ona by měla být tou druhou na výběr). Ale podle ministra pro evropské záležitosti je to od české vlády dokonce „furiantské“.
Kdo sledoval v posledních letech americkou politiku, může být zaskočen tím, jakou energii vlilo demokratům do žil nahrazení prezidenta Bidena Kamalou Harrisovou na kandidátce.
Psal se rok 2004 a tehdejší senátorka Hillary Clintonová na sponzorské večeři představovala jednu místní kandidátku demokratů. „Ráda bych uzavřela jejím oblíbeným citátem, mám ho velmi ráda. Je od Mahátmy Gándhího. Provozoval několik let benzinovou pumpu v St. Louis…“ Už tehdy se za to omluvila a dnes už by to určitě neřekla. Nejen proto, že citlivost vůči etnickým stereotypům se od té doby nesmírně zvýšila. Prostě by jí to nepřišlo na mysl. V předchozích letech nebylo možné nevidět, že indičtí imigranti – tak jako mnohé jiné imigrační skupiny – tíhnou k určitým činnostem.
Souboj o Bílý dům může získat nečekanou dynamiku. Na jedné straně demokratická viceprezidentka, kterou nikdo za zvlášť silnou političku nepovažoval. Na druhé straně Trumpova kampaň, která s čím dál tím víc nemohoucím Joem Bidenem stojí víc, než si mnozí připouštěli. Skoro by se chtělo ptát: Stojí a… padá? Kamala Harrisová má v zásadě dvě možnosti. Buď bude pokračovat tak jako dosud a veřejnost zaujme hlavně svými neumnými projevy, na které přesně pasuje výraz slovní salát. Republikáni jí pověsí na krk její odpovědnost za situaci na hranicích a invazi ilegálních imigrantů.
Psali jsme zde nedávno o novém pseudovědeckém pojmu „stochastický terorismus“. Označuje tezi, že vyostřená nenávistná rétorika vůči určité osobě či skupině může vést k fyzickému útoku na tento cíl. Sice nevíme, kdo, kdy a jak, ale víme, že k útoku s vysokou pravděpodobností dojde (stochastický znamená pravděpodobnostní), a šiřitelé té rétoriky jsou tudíž viníci.
Republikánský kandidát na prezidenta oznámil, koho si vybral do tandemu jako viceprezidentského kandidáta. Nominace řadu komentátorů v USA i v Evropě vyděsila, neboť u kandidáta detekují nebezpečné tendence k extrémní pravicovosti, agresi, ne-li k fašismu. Scéna, která se odehrává pravidelně každé čtyři roky, co pamatujeme. Přičemž pokaždé jako by to bylo poprvé – pokaždé je zrovna teď, v těchto historických volbách je osud Západu opravdu v sázce. Je rok 2024 něčím odlišný?
Všechny iniciativy na poli boje s dezinformacemi počítají s tím, že jejich součástí bude vzdělávání. Například školní mládeže, ale viděli jsme, že i řídící osobnosti vládního úsilí si potřebují znalosti doplnit. Není tedy divu, že vzniká poptávka po naučné literatuře. Nakladatelství Práh přišlo s publikací Nesmyslnost od věhlasného sociálního vědce Dana Arielyho. „Dezinformace nás ovlivňují každý den,“ začíná nakladatelská anonce. „Pokud chceme pochopit podstatu iracionální přitažlivosti nepravdivých informací, musíme nejprve porozumět problému,“ čteme a řekneme si: To jeta kniha, jakou potřebujeme.
V éře „čitelné společnosti“, kdy jsme zahlceni daty, má snad každý jejich konzument svou oblíbenou korelaci. Nějaký vztah, fakt či faktoid, který na jednoduchých číslech vysvětluje mnohé. Anebo se zdá vysvětlovat – člověk se taky chce trochu bavit a zaujmout spolubesedníky. I když tedy ta čísla se skutečnou vypovídací hodnotou by měla mít přednost. Jedna z nejoblíbenějších korelací autora tohoto komentáře pochází z Francie a je tato: Čím je obec vzdálenější od nádraží, tím vyšší je pravděpodobnost, že v ní získá víc hlasů strana Marine Le Penové.
Oblast strategické komunikace nepřestává zaměstnávat nejlepší mozky své generace a nás ostatní zásobovat materiálem ke komentování. Uplynulý měsíc přinesl ukázku neuvěřitelně se zrychlujícího tempa vývoje v oboru. V reakci na záběry dezorientovaného prezidenta Bidena na summitu G7 v Neapoli přišli experti s termínem „cheapfakes“. Tato variace na známý termín „deepfakes“ pro video či audioklipy vyrobené umělou inteligencí měla označovat tendenčně sestříhané záběry, šířené například americkým Národním republikánským výborem, jež měly vytvářet falešný dojem, že prezident Biden není ve formě.
O Michaele Pixové, české kritické sociální geografce (Přírodovědecká fakulta a Fakulta sociálních věd UK, VŠUP, zahraniční univerzity), zde hodláme psát jen s respektem. Toho se jejím postům na síti X, dříve Twitter, věnovaným boji proti klimatické změně, pohříchu nedostává. Příčinou je extrémní ideologičnost provázená nerovným bojem s nástrahami digitálních technologií. Případ, kdy ve snaze sdílet se čtenáři link na jakýsi dokument na internetu sdílela – při opakovaných pokusech – pouze link na tento dokument na pevném disku svého počítače, se stal legendárním.
Jen před pár týdny proběhla kontroverze o spitfiry-motýly Davida Černého na fasádě obchodního domu Máj. Nehledě na konfrontační excesy byly názory stojící proti sobě celkem srozumitelné. Na jedné straně jednak památkáři, jednak milovníci této jedné z nejúspěšnějších staveb své doby, na jejíž plášť se Černého postmoderní motýli nehodí ani stylem, ani barevně. Na druhé straně ti, kteří tyto hodnoty třeba ani nezatracují, ale do velkoměsta podle nich nějaký ten „mashup“ patří.
Mexický režisér Alfonso Cuarón v roce 2001, ještě než byl slavný, natočil film, který se u nás promítal jako Mexická jízda (původní název zní A tvou mámu taky). Hlavní postavy jsou kamarádi před dvacítkou, z nichž jeden je synem sekretářky a jmenuje se Julio (hraje ho Gael García Bernal, ještě než byl slavný) a druhý je z rodiny z nejvyšších mexických vrstev, patřičně zkorumpované, a jmenuje se Tenoch. Pokud vám to jméno přijde divné, tak jim taky. Jak je ve filmu vysvětleno, byl obětí módní vlny jmen inspirovaných předkolumbovskou civilizací, pro ambiciózní rodiny to byl způsob, jak signalizovat, že jsou na straně vlastenectví a pokroku.
Evropská unie se pyšní tím, že je prostorem vlády zákona. Pravomoci unijních orgánů jsou vymezeny jasně, anebo možná i nejasně, ale v každém případě tak, že to jsou, co se týče zemí, o něž jde, pravidla abstraktní. V pravidlech popisujících práva členských zemí či mechanismy vytváření směrnic a vztahy jednotlivých orgánů mezi sebou najdete někdy nerovnost. Ale je to nerovnost čísel. Počet obyvatel, případně HDP nebo ekonomické ukazatele. Kdyby se členem EU stalo Turecko nebo Ukrajina, platila by ta pravidla přesně stejně.
Koncem května francouzský premiér Daniel Attal v předvolební debatě s Jordanem Bardellou, lídrem strany Marine Le Penové, jež se dnes jmenuje Rassemblement national (RN), obhajoval migrační pakt. Začal různými jeho výhodami, jež zmiňují i naši politici. Ale pak pokračoval: „A na přijímání migrantů máme solidaritu. Ale není to, jak říkáte, francouzská vesnice, které se bude týkat především. Jsou to země, které dnes odmítají vítat žadatele o azyl. Země Východu. Uvědomujete si, že se nám podařilo přimět je k podpisu dohody, kde říkají: Buď je vítáme jako Francie, Španělsko nebo Itálie, nebo finančně přispíváme na ochranu vnějších hranic?“
I u nás občas lidé nepřející Izraeli vkládají naději do vlny protestů na amerických univerzitách. Mohla by přesvědčit prezidenta Bidena, že ho podpora izraelského válčení může stát prezidentské volby, a tak by mohl Izraelcům konečně trochu utáhnout uzdu, zní ta logika. Je chybná. Neznalost poměrů, neznalost historie a nenávist k Izraeli vedou k nesmyslným závěrům. Pokud ty nepokoje někdo odnese, budou to univerzity. Protože jak ti vyjadřovatelé nadějí, tak i sami američtí protestující studenti mají před očima studentské hnutí proti válce ve Vietnamu, musíme začít od něj.
Největší šok eurovoleb bude v době, kdy se tento text dostane ke čtenářům, asi už dostatečně vstřebán. Potvrdilo se (opět), že Twitter není skutečný život. Tam sklízela Danuše Nerudová ovace za to, jak si Filipa Turka namazala na chleba. Volební výsledky a jejich srovnání s průzkumy před duelem ukazují něco jiného. Ale to není jediné pravidlo, na něž bublina Nerudové zapomněla (a ostatně Turkovi se zvládání jiných sociálních sítí osvědčilo). To další zní, že ta, kterou národ zná jako třetí v loňských prezidentských volbách, nemá zviditelňovat člověka, o němž ještě před měsícem většina Čechů netušila, že existuje.
Tomáš Jirsa napsal na substacku svého Insideru výživný, zajímavý post o tom, jak „informační revoluce dorazila do střední Evropy“. Je zasazen do rámce aktuálních domácích událostí, například konfliktů mezi novináři a majiteli v redakcích Seznam Zprávy či Markízy nebo návrhu na zvýšení koncesionářských poplatků. Věta „ve světě, kde cokoli od StarDance po Chalupáře je veřejnoprávní, je pak normální vynucovat veřejnoprávní principy i po komerčních médiích“ je myslím velice přesným zhuštěným shrnutím mentálního nastavení, jež k těmto konfliktům vede.
Když po dlouhém suchu zaprší, může to působit jako průtrž. Etablovaná americká média si v posledních letech vysloužila pověst kampaňových úřadů, které vnucují publiku ideologickou agendu, o niž nestojí, a k politickým tématům přistupují zcela tendenčně. K nim přistupovala více méně tendenčně takřka od nepaměti, ale v posledních letech, od té doby, co část novinářů vzala jako svou povinnost stát se součástí protitrumpovské #resistance, to bylo horší.
Donald Trump je odsouzen v prvním trestním procesu a není nouze o erudované komentátory, kteří vám vyargumentují, že ten proces byl velmi vadný a zpolitizovaný. Ale, nic naplat, to jsou názory expertů a soudní verdikt vedle nich má svou váhu, je to něco, čemu je tradičně přisuzována objektivní platnost. Demokraté to velmi dobře vědí, natolik dobře, že poté, co se léta snažili vymýtit užívání výrazu „usvědčený zločinec“, neboť podle nich byl, podobně jako výrazy „ilegální imigrant“ nebo „bezdomovec“, stigmatizující, nyní ho zálibně opakují.
Určitý typ lidí – zpravidla ti, které by ještě před pár lety nenapadlo se ptát, jestli je dobré, že nás Německo Angely Merkelové kompletně napojuje na ruský plyn – si boj s hybridní válkou vykládá jako co nejhlasitější odsuzování Ruska a hledání jeho vlivu za vším. Je to naivní. Zkušený praktik hybridní války, jímž Rusko je, vám nebude servírovat své záměry na stříbrném podnose. Bude vám hybridní kampaň šít na míru – tak, že se bude strefovat do témat, jež polarizují vaši společnost.
Soudci si žárlivě střeží svou nezávislost, takže by si jeden řekl, že při posuzování výše platů, jak jim ji stanovuje stát, budou postupovat obezřetně. Je to totiž takříkajíc provoz v obou směrech – jestliže by stát mohl saháním na platy teoreticky ohrožovat soudcovskou nezávislost, soudy by zase mohly zásahem ve prospěch vlastních platů zasahovat do pravomocí výkonné a zákonodárné moci.
České sdružení regulovaných elektroenergetických společností, jež tvoří státní správce sítě ČEPS, ČEZ a pár dalších distribučních společností, vyčíslilo investice do distribuční sítě nutné vzhledem ke změnám v energetice: letos 40 miliard. To je „jen“ o 10 miliard víc, než investovali v průměru v posledních deseti letech, ale v následujících jedenácti letech to má být 476 miliard. Něco bychom do sítí jistě museli tak jako tak investovat, ale valná část z toho je cena za Green Deal. Za to, aby majitelé obnovitelných zdrojů mohli dodávat do sítě proud, když si zrovna zamanou.
Žalobce Mezinárodního trestního soudu požádal o vydání zatykače na izraelského premiéra a ministra obrany. Lze jistě poukazovat na politickou tendenčnost takového kroku. Na perverznost toho, že představitelé Izraele mají být naháněni společně s předáky Hamásu, zjevně aby se předvedla nestrannost. Na to, na jaké všechny představitele všech krvavých režimů si soud nikdy netroufl. Lze jistě namítat, že by před jakýmkoli dokazováním těžko obstála obvinění jako „vyhladovění civilistů coby metoda válčení“ – je zdokumentován jak přísun humanitárních dodávek do Gazy, tak i to, že je bojovníci Hamásu zabavují
Náhoda tomu chtěla, že kauza s odstraňováním Myslbekova Krucifixu na pražské AVU pronikla do médií v době, kdy Akademie zaměstnávala veřejnost ještě další akcí, rochněním se v hlíně obnažené pedagožky Kateřiny Olivové před budovou. Myslím, že je možné zároveň soudit, že s Akademií a některými dalšími institucemi této sféry je něco špatně, něco, co legitimně zraje na zásah veřejné správy.
Slovensko se zviditelňuje způsobem, o jaký jistě nestálo. Nestál tam o něj nikdo odleva doprava, byť to, že všichni si navykli varovat před politickou polarizací, teď může zpětně nabývat podobu jakéhosi nechtěně splněného přání. Kdekdo obviňuje své politické oponenty z toho nejhoršího a přeje jim za to to nejhorší, aby pak najednou s hrůzou zjišťoval, že ale ne tohle nejhorší.
