Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).
Poznatek, který dnes musíme připomenout, není originální, ale doba si to bohužel žádá. V souvislosti se zájmem o boj proti dezinformacím u nás lze zaznamenat vlnu oprašování známého citátu, že svoboda slova nikomu nedává právo „volat ‚hoří‘ v plném divadle“. A to i od osob právnicky vzdělaných a vlivných. Neprokazují nám ani sobě dobrou službu.
Minulý týden se opět ocitl na scéně nezvedený syn amerického prezidenta Hunter Biden. Deník New York Times přinesl zpravodajství shrnující postup probíhajícího federálního vyšetřování mladého Bidena pro možné daňové úniky, podvody a neregistrovaný lobbing. Ale tím, co zaujalo mediální scénu nejvíc, nebyl sám Hunter, ale pár slov ve zprávě: to, že využívala e-mailů, „jež New York Times získaly z cache laptopu, který Biden nechal v opravně ve státě Delaware“. Autenticitu e-mailů „dosvědčili lidé se znalostí vyšetřování a oněch e-mailů“.
Madeleine Albrightové patří naše vděčnost. Za to, že nám pomohla stát se členy NATO. Za to, že se jako Američanka, která dosáhla nebývalých životních úspěchů, po celý život hlásila k tomu, že pochází z naší země. To první by možná našinec měl před americkými posluchači vyslovovat opatrně. Jako ministryně zahraničí Spojených států má koneckonců hájit zájmy Spojených států. A jestliže by její rozhodování bylo ovlivněno loajalitou ještě k nějaké jiné zemi, bylo by to rozhodování správné? Tak se nějaký Američan může ptát.
Ve středu 16. března, den po setkání s polským, českým a slovinským premiérem v Kyjevě, poznamenal ukrajinský prezident Zelenskyj ve svém videoprojevu k národu: „Je těžké, ale důležité, aby válka skončila dohodou. Setkání pokračují a, jak jsem informován, pozice na jednáních jsou už realističtější. Ale ještě potřebujeme čas k tomu, aby rozhodnutí byla v zájmu Ukrajiny.“Lze to číst tak, že ten čas je potřeba k tomu, aby se obě strany dopracovaly k vzájemně přijatelným formulacím. Anebo to lze chápat tak, že čas pracuje pro Ukrajinu. Sebevědomí jejího vedení je dnes takové, že je docela možný druhý výklad.
Jak vypadal svět před vynálezem boje proti dezinformacím? Když se na to zkusíme rozpomenout, zjistíme, že to bylo velmi matoucí, nám dnes obtížně pochopitelné místo. Americký pravicový ekonom Oren Cass v časopise American Compass popsal svou cestu od neoliberální ortodoxie k názoru, že tržní ekonomika musí být dobře regulovaná a je neslučitelná se současným pojetím globalizace. V rámci tohoto popisu upozorňuje na málo známý – ač již v roce 1998 odhalený – fakt, že jeden z nejslavnějších citátů uváděných na podporu volného trhu je, jak bychom dnes řekli, dezinformace.
Západní proukrajinská veřejnost se občas až fetišisticky upne k nějakým požadavkům, na nichž měří, jestli to politici myslí vážně, nebo ne. Odstřihnout Rusko od SWIFT! bylo jedno takové heslo. Bezletovou zónu NATO nad Ukrajinou! znělo další. Veřejnost pochopitelně těmto věcem do detailu nerozumí a může se snadno stát, že se sjednotí špatně. Sankce na ruskou centrální banku, po nichž Západ v čele s USA sáhl, jsou nakonec možná účinnější než SWIFT. Ale co bezletová zóna?
Ukrajinská válka je první konflikt multipolární doby. Jistěže útok Ruska na Ukrajinu, která má podporu zemí NATO, vyvolává reminiscence na studenou válku. Ale jistě jste si všimli, jak bedlivě je sledována čínská reakce. Byli Číňané s invazí předem srozuměni, nevěděli o ní, anebo je dokonce Putin podvedl? Čínský byznys v situaci, kdy ještě evidentně nedostal pokyn zdola, funguje zatím jako normální soukromý byznys v nám známém světě globálního kapitalismu. Do pomoci Rusku se nehrne.
To, zda je Volodymyr Zelenskyj ještě naživu, dnes sledují stamiliony lidí. Jak se ocitl v této roli muž, který byl do začátku války znám nanejvýš tím, jak se prezidentem stal? To, za co člověk stojí, se často naplno projeví ne v tom, co si pečlivě naplánuje, ale v tom, jak se vypořádá se zkouškami, které mu osud nachystá. A Zelenskyj v krizi, aspoň zatím to lze říci, obstál. A stala se z něho mezinárodní ikona.
Ve válce o Ukrajinu každá informace rychle zastarává, a tak raději upozorníme na některé starší texty, které nám k tomu, co se děje, mohou něco říct. Experti se od počátku přeli, jak říkat tomu, co se v roce 1990 stalo ve východní Evropě. Podle klasických kritérií to revoluce nebyly. Nenásilné kontrarevoluce? „Refoluce“, spíš reformy než revoluce? Ekonom srbského původu Branko Milanović, proslulý svým grafem globální nerovnosti známým jako Milanovićův slon, načrtl v roce 2017 radikální výklad toho, o čem ty revoluce byly. Primárně o národní emancipaci.
Influencery západního světa teď hodně zaměstnává problém ukrajinských uprchlíků. Konkrétně problém jejich přijetí v Polsku. Jak to, že je Poláci a ostatní země střední a východní Evropy přijímají? Na jedné straně to sice vítají, ale na druhé straně jim to přináší jistou kognitivní disonanci a mentální nepohodlí. Svět byl jednoduše rozdělený, ve východní Evropě převládali ti špatní, kteří uprchlíky odmítají. To bylo poučení z migrační krize v roce 2015.
Američtí prezidenti počínaje Barackem Obamou jsou nuceni stále odkládat vyhlašovaný obrat k Asii. Wess Mitchell byl za vlády Donalda Trumpa na ministerstvu zahraničí nejvyšším činitelem, který měl na starosti Evropu. Dnes působí v think-tanku, který se na obratu k Asii profiluje. Teď ovšem vypukla v Evropě válka v jemu dobře známém terénu. A vyprovokovala seizmický obrat v německé zahraniční politice.
Jak mluvit s dětmi o válce v Ukrajině? „Ukrajina je země v Evropě. Leží vedle jiné země jménem Rusko. Rusko je větší země. Rusko se rozhodlo vojensky vpadnout do té menší země jménem Ukrajina – a to je v zásadě špatně.“ Tak ovšem nemluvila žádná učitelka v mateřské škole, ale viceprezidentka Spojených států Kamala Harrisová v rozhlasovém pořadu určeném pro městské černošské publikum.
Uplynulý týden zažila Evropa asi největší dávku dějin od roku 1989. Putinova armáda vůbec není tak světoborná, jak se soudilo, a ukrajinský národ zjevně existuje a nevítá ruskou armádu jako osvoboditele. Jednoho rána se v prohlášeních činitelů EU poprvé objevil do té doby nemyslitelný výraz „útočná zbraň“ a v noci EU schválila dodání stíhaček. Německo bude investovat do obrany dvě procenta HDP ročně, o což se marně snažili tři američtí prezidenti, až to během tří dnů dokázal Vladimir Putin.
Je třeba kousnout do kyselého jablka a říct otevřeně, že vyvěšováním ukrajinských vlajek tuto zemi nezachráníme. Ale velmi pravděpodobně Ukrajinu před ruskou agresí nezachrání ani západní sankce, i kdyby k nim existovala vůle. Ukrajina se teď může spoléhat jen na svou schopnost se bránit a na vojenské dodávky zemí, které k tomu jsou ochotné. Což není třeba jen Německo, ale i Izrael, který, jak referovala tamní média, odmítl žádost Ukrajinců o protiraketový systém Iron Dome – aby si nenaštval Rusko. Tak daleko ruský vliv sahá.
V minulých týdnech americká média opakovala předpověď amerických rozvědek, že Putin zaútočí ve čtvrtek 16. února na Ukrajinu. 16. únor přišel a odešel, s předvídatelnými výsledky („Válka nebude, pro CIA je to blamáž, říká prezident Miloš Zeman,“ zněl titulek rozhovoru v MF DNES, který vyšel druhý den). V pátek na tiskové konferenci prezident Joe Biden oznámil, že si je jist, že Rusko zaútočí na Ukrajinu. „Máme značné rozvědné kapacity,“ odpověděl na dotaz reportérky, jak to ví tak přesně.
Moderátor a vědec Václav Moravec zaštítil nový projekt boje s dezinformacemi, tentokrát zaměřený na středoevropský prostor ve spolupráci institucí z Česka, Slovenska a Polska. Ne že by se v tomto prostoru nevyskytovaly příležitosti k přeshraniční spolupráci. Jmenovitě by šlo o notorický případ dezinformací o Polsku, které u nás dlouhodobě šíří redaktor Práva a Novinek.cz Pavol Minárik. Ale předpokládáme, že slíbených 1,5 milionu eur od Evropské komise nejspíš bude použito na jiné cíle.
Neobratné německé chování tváří v tvář ukrajinské krizi se na první pohled vzpírá pochopení. Směs arogance a naivity je zvláštní u země, jejíž diplomacie se jinak vyznačuje pečlivým, důkladně připraveným multilateralismem. Je to vhodná chvíle podívat se na jednu z tradic, jež moderní německou diplomacii vůči tomuto kusu světa v minulosti formovaly. Onou tradicí je historie německé poválečné Ostpolitik, politiky vztahů s komunistickou východní Evropou.
V úterý zemřel P. J. O’Rourke, americký reportér, komentátor, humorista, satirik, spisovatel – jak by v různých obdobích jeho kariéry zněla jeho nejpřípadnější charakteristika. Česky vyšly dvě jeho knihy – Jak se dnes chovat ve společnosti a Průvodce domácností starého mládence – a taky snad kdysi dávno ukázky z jeho reportáží péčí autora tohoto komentáře – a tak to snad opravňuje vzpomínku na něj.
Hrozící velká válka v Evropě je vážná věc, ale právě ten, kdo říká, že chce Ukrajině pomoci, by neměl dělat nevážné věci. Americká administrativa zveřejnila, že ví o chystaném ruském plánu zinscenovat a nafilmovat útok ukrajinských vojsk jako záminku pro válku. Zveřejnila ho prostřednictvím nejmenovaných činitelů, kteří o tom promluvili s reportéry New York Times. Posléze o tom brífovala několik vybraných kongresmanů. To je všechno, co víme. Z tzv. rozvědných informací kolem Ukrajiny lze jistě věřit zprávám o koncentraci ruských vojsk.
Zkusme si z americké politiky odmyslet to, čemu se říká „wokeness“, „kritická teorie rasy“, „cancel culture“ a všechny podobné pojmy, jejichž primárním, i když dnes už ne jediným rejdištěm jsou univerzitní kampusy a sociální sítě. Všechno to, kde jde primárně o jazyk, vyjadřování, klasifikace a nálepky. Protože nejen mluvením živ je člověk. Co ze současného amerického radikalismu zůstane? Kupodivu je toho dost, i když by se to v lomozu způsobeném nějakým novým bizarním požadavkem, jenž přichází každý týden, mohlo snadno ztratit
Počet Čechů identifikujících se jako rytíři Jedi vzrostl oproti minulému sčítání lidu v roce 2011 z 15 tisíc na víc než 21 tisíc. Jestliže to samo o sobě není moc zajímavé, zajímavá je obecnější otázka: proč by něco v průzkumech měla být pravda? My komentátoři máme ve zvyku občas polemizovat: vy něco tvrdíte o naladění veřejnosti, ale to jsou jen vaše pocity. Máte na to nějaké studie? Ale nejsme náhodou s naším spoléháním se na průzkumy hůř informováni než ti, kdo vycházejí ze svých zážitků a pocitů?
Na první pohled efemérní americký skandál tohoto týdne, jejž vyvolala herečka Whoopi Goldbergová, je až překvapivě nabitý tématy typickými pro současný okamžik amerických dějin. Vzešel sice z typického pořadu nenáročné, oddechové televizní zábavy, ale přitom se v něm sešlo několik důležitých současných trendů s hlubokými, až filozofickými kořeny.
Ale je jediné místo na světě, kde Západoevropan mohl říct, že je oprávněn své protivníky učit správnému chování, protože žili čtyřicet let v totalitě. Postkomunistické země střední a východní Evropy, jež se staly členy Evropské unie nebo o to usilují. Nikde jinde na světě by ho to prostě nenapadlo, a to zcela bez ohledu na to, jak sprostou náturu má. Nedávalo by to smysl.
Nejvyšší velitel německého loďstva, viceadmirál Kay-Achim Schönbach, byl v neděli nucen rezignovat poté, co vešel ve známost videozáznam jeho vystoupení na pátečním semináři v Indii. Viceadmirál tam, řečeno výrazem jednoho komentátora, který ocení lyžaři, „vyjel off-piste“. Zjevně si neuvědomil, že diskuse bude na YouTube, a uvolněně pohovořil o strategických problémech.
Ruské vyhrožování Ukrajině je neblahé bohužel o to víc, že přichází v době, kdy je Evropa zvlášť neschopná mu čelit. Můžeme si opakovat, že je neoprávněné, ať už ho Putin zdůvodňuje jakkoli. Někdy mu jde o Ukrajinu samotnou, jak o tom svědčí jeho loňský esej O historické jednotě Rusů a Ukrajinců (řada českých politiků byla v roce 1992 ochotna psát eseje o historické jednotě Čechů a Slováků). Jindy mu nejde o Ukrajinu, ale o NATO a USA v Evropě.
Německý soud odsoudil na doživotí plukovníka syrské rozvědky Anwara Raslana za zločiny, jichž se dopouštěl jako vedoucí výslechů v režimní věznici v letech 2011 a 2012. Byl usvědčen z četných zabití, mučení, únosů i sexuálních útoků. Soud navíc zohlednil i to, že byl odpovědný za režim nastolený ve věznici. Je to výsledek jistě obdivuhodné práce vyšetřovatelů, kteří dokázali zkontaktovat stovky svědků.
Francouzský prezident Emmanuel Macron zahájil předsednictví Evropské rady projevem v Evropském parlamentu ve Štrasburku. Nebyla přítomna ani předsedkyně Komise von der Leyenová, ani předseda Rady Michel (ten má covidovou karanténu), takže Macron vedle nejvyšší přítomné funkcionářky, celkem neznámé nové předsedkyně europarlamentu Metsolové, měl šanci zapůsobit jako skutečný vůdce Evropy. Tak proč byl celkový efekt tak komický?
Přesvědčivé vítězství Ivana Bartoše nad jeho komunistickou vyzývatelkou v souboji o vedení Pirátů potvrzuje, že komunismus má u nás menší přitažlivost, než by se podle jeho hlučných zastánců zdálo. To americká levice má se slovem socialismus větší potíže. Nedávná zpráva průzkumníků z firmy Eequis Research zkoumala, proč se v roce 2020 přiklonilo k Donaldu Trumpovi víc hispánských voličů než v roce 2016. Hrálo v tom sice roli víc faktorů – Hispánci zejména souzněli s Trumpovou snahou udržet ekonomiku otevřenou navzdory covidu
Trapas poslance STAN Jana Farského se za pár dnů či týdnů přežene, ale ukázal myslím na hlubší problémy tzv. demokratického tábora naší politiky. Problémy, které se nepřeženou, ale naopak jsou horší, než si mnozí připouští. Zejména v tom kontextu, že se třeba na sociálních sítích našla řada lidí – vzdělaných, úspěšných lidí, kteří jistě sami sebe považují za zastánce demokracie –, kteří jeho odjezd na Fulbrightovo stipendium schvalovali a blahopřáli mu k němu.
Peter Pomerantsev ve své knize Nic není pravda a všechno je možné popisuje, jak jedna z hlavních ruských televizních stanic organizovala hlasování o největšího hrdinu Ruska. Jenže „když začnou do Jména Ruska přicházet hlasy veřejnosti, znepokojení producenti zjišťují, že vyhrává Stalin. Musejí zmanipulovat hlasování, aby vyhrál Alexandr Něvský, polomytický středověký válečník narozený pravděpodobně v roce 1220“.
