Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).
Soudci si žárlivě střeží svou nezávislost, takže by si jeden řekl, že při posuzování výše platů, jak jim ji stanovuje stát, budou postupovat obezřetně. Je to totiž takříkajíc provoz v obou směrech – jestliže by stát mohl saháním na platy teoreticky ohrožovat soudcovskou nezávislost, soudy by zase mohly zásahem ve prospěch vlastních platů zasahovat do pravomocí výkonné a zákonodárné moci.
České sdružení regulovaných elektroenergetických společností, jež tvoří státní správce sítě ČEPS, ČEZ a pár dalších distribučních společností, vyčíslilo investice do distribuční sítě nutné vzhledem ke změnám v energetice: letos 40 miliard. To je „jen“ o 10 miliard víc, než investovali v průměru v posledních deseti letech, ale v následujících jedenácti letech to má být 476 miliard. Něco bychom do sítí jistě museli tak jako tak investovat, ale valná část z toho je cena za Green Deal. Za to, aby majitelé obnovitelných zdrojů mohli dodávat do sítě proud, když si zrovna zamanou.
Žalobce Mezinárodního trestního soudu požádal o vydání zatykače na izraelského premiéra a ministra obrany. Lze jistě poukazovat na politickou tendenčnost takového kroku. Na perverznost toho, že představitelé Izraele mají být naháněni společně s předáky Hamásu, zjevně aby se předvedla nestrannost. Na to, na jaké všechny představitele všech krvavých režimů si soud nikdy netroufl. Lze jistě namítat, že by před jakýmkoli dokazováním těžko obstála obvinění jako „vyhladovění civilistů coby metoda válčení“ – je zdokumentován jak přísun humanitárních dodávek do Gazy, tak i to, že je bojovníci Hamásu zabavují
Náhoda tomu chtěla, že kauza s odstraňováním Myslbekova Krucifixu na pražské AVU pronikla do médií v době, kdy Akademie zaměstnávala veřejnost ještě další akcí, rochněním se v hlíně obnažené pedagožky Kateřiny Olivové před budovou. Myslím, že je možné zároveň soudit, že s Akademií a některými dalšími institucemi této sféry je něco špatně, něco, co legitimně zraje na zásah veřejné správy.
Slovensko se zviditelňuje způsobem, o jaký jistě nestálo. Nestál tam o něj nikdo odleva doprava, byť to, že všichni si navykli varovat před politickou polarizací, teď může zpětně nabývat podobu jakéhosi nechtěně splněného přání. Kdekdo obviňuje své politické oponenty z toho nejhoršího a přeje jim za to to nejhorší, aby pak najednou s hrůzou zjišťoval, že ale ne tohle nejhorší.
Asi nemá cenu plýtvat sarkasmy na nejnovější ukázku politické taktiky strany TOP 09, samotný smysl existence této strany je už nějaký ten rok nejasný. Každý, kdo chvíli sleduje politiku, je zvyklý, že když je někdo odvolávaný kvůli tomu, že „špatně komunikuje“, bývá to zástupný důvod. Ale u ministryně Langšádlové si to snad opravdu mysleli. Pokud ano, měla si předsedkyně Pekarová Adamová pečlivěji prověřit – ale tu větu ani nestojí za to dopisovat.
Hlavně v 90. letech, ale s klesající frekvencí i později byl u nás známou formou veřejného vystupování takzvaný otevřený dopis. Nedá moc práce vybudovat si na tento formát alergii. Na celém tom procesu – někdo zformuluje text a pak kibicuje bližší a vzdálenější známé, aby podepsali – je cosi namyšleného a naivního zároveň.
Padlo zřejmě poslední slovo k vrbětickým výbuchům. Policie uzavřela vyšetřování se závěrem, že za nimi stála ruská vojenská rozvědka. Někteří čelní politici i orgány jako BIS zprávu pojednali jako zásadní průlom – jako by se konečně pravda ukázala... nebo něco v tom duchu. Přitom pravdou je téměř opak. Pohybujeme-li se ve sféře špionážních historií, pak samozřejmě existuje něco jako nejpravděpodobnější, věrohodné vysvětlení, jež všichni považují za platné. Mohou ho upravit jen po letech otevřené archivy, a pokud se neotevřou nebo neexistují, tak nic.
Epizoda na pražské VŠUP, kde studenti vyvěsili do oken palestinské vlajky, vedení školy prohlásilo, že k něčemu takovému nedalo svolení, načež byly vlajky staženy, ukazuje, že skutečně žijeme v jedné z nejbezpečnějších zemí na světě. Případně připomene takový jeden nepěkný polský vtip: Proč byl v Česku za války tak slabý odboj? Protože to bylo zakázané.
Vypadá to, že s reformou důchodů to dopadne jako vždycky. Tedy buď se neudělá nic, anebo se nějaké změny prosadí na sílu, holou vládní většinou, a následující vláda je neprodleně zruší – to byl osud novinek prosazených kabinetem Petra Nečase. Bohumil Pečinka tu historii a váhu toho, o co se hraje, včera zevrubně popsal. Pokud na to bude v tomto bodě mít ještě nějaký vliv politická strategie, pak se obávám, že to pro důchody vypadá špatně. A to přesto, že se zdá, jako by někteří prosazovatelé změn byli se sebou náramně spokojeni.
Ptát se na to, jak pravděpodobné je, že americké prezidentské volby vyhraje Donald Trump, je ještě příliš brzy. Ale určitě je to natolik možné, že má smysl se ptát, co se stane, když Trump vyhraje. Obecně panuje přesvědčení, že Trump, jakkoli co chvíli pronáší naprosté nesmysly, se teprve v závěru svého prezidentování začal učit ovládat páky moci. A že proto bude jeho případná druhá vláda radikálnější než ta první. V zahraniční politice Trump odjakživa žije pocitem, že „nás všichni chtějí oškubat“, a konkrétně vůči Evropě a NATO, že „nám neplatí za obranu“. Všechny další postoje se odvíjejí od toho.
Tomu se lze jen smát. Od slovenských prezidentských voleb uplynulo sotva nějakých deset dní, a z Roberta Fica je najednou spojenec Ukrajiny. Na společném zasedání slovenské vlády s ukrajinskou se Fico pobratřil se svým ukrajinským protějškem (jak jinak ty fotografie mužného objetí charakterizovat?), premiérem země, již před pár měsíci označil za zkorumpovanou a nesuverénní. O kom mluvil, když se mu svěřil, že „možná si naši lidé ani neuvědomují rozsah a rozměr tragédie, které čelíte“? Že by o sobě, když v lednu prohlásil, že v Kyjevě ani žádná válka není?
Minulý týden zemřel v USA O. J. Simpson, člověk, který se proslavil jako fotbalista, potom herec a potom jako… a teď jak to říct. V neformálním rozhovoru by se asi takoví Američané, s nimiž máte šanci se potkat, nebránili označení, že byl vrah, protože v roce 1994 zavraždil svou exmanželku a jejího přítele. Jenže soud Simpsona, obžalovaného z vraždy, osvobodil. Jiný soud v pozdějším občanskoprávním sporu, kde platí méně striktní pravidla, shledal Simpsona „zodpovědným“ za vraždy („liable, not guilty“, vysvětlovali televizní moderátoři veřejnosti delikátní rozdíl).
Diverzita je příkazem dne ve státní správě i v ekonomice, narazíme na ni všude, počínaje přáním ředitele naší BIS, aby jeho nástupkyně byla žena, a konče evropskou směrnicí CSRD definující informační povinnosti firem. Jak to dnes často bývá, tato přání a příkazy se neprezentují jen jako politické cíle, jimž stojí v cestě sveřepí mužští šovinisté. Jedním dechem se dodává, že to je zároveň dobré pro fungování organizací a pro byznys. Což se dokládá i studiemi.
Americký politickonovinářský Twitter žil v úterý nejnovějším textem z konfesijně-manifestačních textů na téma porouchaný svět amerických médií. Těchto korektiv, či přímo protestů vyšla v poslední době již řada. Své vyhození z New York Times před třemi lety popsali šéfredaktor komentářů James Bennet a pak jeho tehdejší podřízený Adam Rubenstein. Můžeme k nim přihodit i sympatizující profil vědeckého redaktora New York Times Donalda McNeila, vyhozeného z téhož periodika v roce 2021 kvůli bizarnímu obvinění z rasismu.
Dnešní komentář věnujeme několika ostrůvkům pozitivní deviace. To je, pokud si správně vzpomínáme, termín, který na přelomu osmdesátých a devadesátých let začali používat slovenští sociologové a u nás ho popularizoval mimo jiné Miloš Zeman. Zatímco jazyk českého disentu odrážel výraznou přítomnost zakázaných literátů, ostrůvky pozitivní deviace přišly z prostředí moderních sociálních věd, takzvané šedé zóny, a vědecky znějící charakter toho termínu jako by usiloval o určitou ochranu, nenapadnutelnost ze strany orgánů.
Soudkyně brněnského krajského soudu Dita Řepková minulý týden připravila náročné chvilky nejednomu konzumentovi médií. Případ potyčky se smrtelnými následky, k níž došlo loni v létě na Brněnské přehradě, byl jakýmsi Rorschachovým testem pro nejednoho komentátora z lidu. Osmatřicetiletý muž se bránil proti přesile mladíků, jež předtím napomenul za jejich hulvátské chování v tramvaji. Jednoho z nich přitom nožem zabil.
Sociální sítě a platformy umožňující živé vysílání svádějí k siláckým řečem. Pro člověka, kterého by v životě nepozvali do televize, může být představa, že má de facto vlastní televizi, na níž může zároveň komunikovat s diváky, docela opojná. Úměrně tomu tak stoupá počet jiných uživatelů sociálních sítí, kteří se o takovém vysílání dozvědí a začnou veřejně vyzývat policii, aby zakročila. Ať konají! Od čeho ty paragrafy máme?
Je to časté téma – příběh socioprofesní skupiny, již ustavičně se měnící a globalizující se svět náhle nechal stranou. Horníci, které postihl útlum těžby. Dělníci v západních průmyslových zemích poté, co jejich továrny smetla čínská konkurence a stali se z nich voliči Donalda Trumpa a jemu podobných. Víte, co by byla modelová profese pro takový příběh z našich posledních let? Novináři.
Pokud jste si toho nevšimli, tak rok 2023 byl v evropské kinematografii rokem Sandry Hüllerové. Tato německá herečka hrála hlavní role ve filmech Anatomie pádu, který získal Zlatou palmu v Cannes, a Zóna zájmu, který získal druhou nejprestižnější cenu, Grand prix, i Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Svět měl možnost všimnout si Hüllerové v roce 2016 ve filmu Toni Erdmann, o němž jsme v Echu tehdy psali. Není to žádná konvenční kráska, ale nesmírně všestranná herečka, schopná dát každé roli osobitost – máte pocit, že máte před sebou člověka s jedinečným výrazem, tiky a myšlením, jakého jste nikdy jindy neviděli. Zkusmo bychom ji mohli přiblížit jako Ivu Janžurovou současného německého filmu.
Institucionální paměť je užitečná věc, až na případy, kdy není. Wall Street Journal přinesl zpravodajství o naší iniciativě s nákupem munice pro Ukrajinu ve třetích zemích. Titulek „Malý bývalý sovětský satelit na lovu zbraní pro Ukrajinu“ si na sociálních sítích vysloužil kritiku, a to nejen od, pardon, obyvatel bývalých sovětských satelitů. Zdála se tak jednoznačně namístě, že se k ní připojil například i americký velvyslanec v Česku. Takže deník nakonec titulek na webu změnil a místo sovětské minulosti zdůraznil středoevropskou polohu. Ta kritika je trochu, i když opravdu jen trochu, nefér.
Ta část veřejnosti, která věnuje svůj čas sledování přímých přenosů z jednání Poslanecké sněmovny, si v těchto dnech dopřává velkolepou podívanou – mimořádnou schůzi na téma „Andrej Babiš je bezpečnostní riziko“. Vypadá to, jako by průzkum nespokojených vládních voličů, který si spolek mecenášů kolem prezidenta Pavla zadal u agentury STEM, konal své problematické dílo (píšeme „vypadá to“, protože politické strany si jistě zadávají své průzkumy, z nichž již mohly vyčíst plus minus to samé.
Na přehlídkách uměleckých profesí, jako jsou Čeští lvi anebo Oscaři, můžete získat body příslušně progresivním politickým proslovem, ale kupodivu – no, vlastně to tak divné není – u diváků a nakonec i u profesionálů bodují filmy, které se opírají o trvalejší hodnoty než o poslední woke posedlost. Takový trhák jako Oppenheimer nezískal hlavního Oscara desítky let. A u nás „favorizovanému“ filmu Úsvit nepomohl k sošce ani výskyt intersex dítěte. Ale není to proto, že by se neziskově-nátlakový komplex nesnažil.
Velkým důvodem toho, proč je mediální provoz a veřejný život tak vyčerpávající a nicotný, je, že v něm dominuje formát zkoušení. Všichni jsme stále u tabule. Ukázkový případ se odehrál na ceremoniálu Českých lvů. Pokud jste přenos nesledovali a skrumáž se k vám donesla jen nepřímo, prostřednictvím sociálních sítí, mohli jste si uvědomit příznačnou věc: udělali jste si o věci dostatečný obrázek, aniž by vám kterýkoli příspěvek událost výslovně popsal – jen z toho, kdo a jakým tónem se k věci stavěl.
Úniky z trestních spisů do médií jsou morem této země. Přípravné řízení je neveřejné, což chrání práva nás všech. To, že respektujeme právo novinářů na ochranu zdroje, i to, že když už informace uniknou a jsou ve veřejném prostoru, tak se netváříme, že neexistují, na tom, že je to mor, nic nemění. Je to jen nejméně špatná reakce. Nejnovější únik je docela zvláštní v několika ohledech. Zaprvé se týká novináře, Jiřího Hynka z České televize. Tedy reportéra, jehož kariéra stála na tom, že taky nějaký ten neveřejný spis musel vidět. Zadruhé, orgány činné v trestním řízení uznávají, že úniky jsou mor, a tedy je vyšetřují.
Katastrofická premiéra nástroje AI Google Gemini je nejen zlověstnou zprávou o tom, jak daleko už prorostla rakovina woke ideologie, je to taky zlověstná zpráva pro Google (dnes Alphabet) z čistě byznysového hlediska. Že něco takového může firma vyvinout, to jde na vrub wokismu; že to může i vypustit do světa, to je nepochybně i selhání manažerské. A vzhledem k tomu, že Alphabet je jedna z největších firem na světě (momentálně podle tržní kapitalizace šestá), je to možná i zpráva, která by měla znepokojovat i širší okruh Američanů.
Když v roce 2022 Luiz Inacio Lula da Silva v brazilských prezidentských volbách porazil Jaira Bolsonara, ve světových médiích se rozhostila úleva. Bolsonaro byl populista, v jehož podpoře někteří rozeznávali ruské prsty. Komentátoři nás ovšem nevarovali, že z Luly se stane světově nejviditelnější exponent názoru, že za válku na Ukrajině mohou obě strany (a hlavně USA).
Chtěl Macron rozpoutat třetí světovou válku? Ale ne, je to jen ukázka toho, jak lopotně se Evropa učí strategickému uvažování. Je to nezvyk, staré návyky se odbourávají pomalu, nová pravidla se obtížně ujímají. Byť je někdo občas tápavě či pregnantně formuluje, zpravidla zapadnou jak kámen do tůně. Záblesky poznání přicházejí z nečekaných míst, může to být stejně dobře impulzivní poznámka na Twitteru jako paper od nějakého stratéga z think-tanku.
Rozhovor Tuckera Carlsona s ruským prezidentem vyznívá po pár dnech rázem mnohem hůř. Carlson, jehož oblíbeným terčem v posledních letech byli globalisté, kterým víc záleží na tom, co se děje tisíce kilometrů daleko, než na americké hranici, odletěl z Moskvy do… Dubaje. Na akci jménem World Government Summit. Vystoupil tam na panelu. Na otázku, proč ve svém rozhovoru s Putinem nemluvil o svobodě projevu nebo o věznění Navalného, Carlson mimo jiné řekl, že „každý vůdce zabíjí lidi, včetně toho mého. Každý vůdce zabíjí lidi, někteří víc než jiní“. Načež přišla zpráva o smrti Navalného a Carlson najednou zjistil, že je to „děsivé, barbarské a odporné“ a že by to „žádný slušný člověk nechtěl obhajovat“.
Možná jste slyšeli o tom, že by v Praze měla být nová lanovka. Nejen kolejová jako ta na Petřín, ale visutá jako na horách. Nebyla by to turistická atrakce, spojila by přes Vltavu Podbabu s Trojou a Bohnicemi. Projekt již byl zadaný. Ale lanovka zřejmě nebude. Odbor ochrany prostředí Magistrátu hlavního města Prahy jí vydal negativní stanovisko v rámci posuzování vlivů na životní prostředí. Tento úkon je známý též jako environmental impact assessment čili EIA, anebo taky „proč už na Západě nejde skoro nic postavit“.
