Smršť exekutivních příkazů, již prezident Trump rozpoutal po své inauguraci, možná nebyla přímo připravena se záměrem zahltit publikum a vyvést ho z rovnováhy, ale nevyhnutelně to byl její účinek. Vést všechny vršící se příkazy v patrnosti a zmapovat jejich možné dopady je nad síly jednoho člověka. Mezi exekutivně velmi snadné, symbolické příkazy určené hlavně k upoutání pozornosti patří klasicky trumpovsky bombastické rozhodnutí přejmenovat Mexický záliv na Americký záliv. Rozhodnutí vrátit se ke staršímu pojmenování nejvyšší hory USA Mount McKinley je podobné, ale odkazuje na přece jen zajímavější historii.

Muzea, památníky a státní svátky, jež establishmenty ve všech zemích zřizují k symbolickému vyjádření smyslu národní existence, se v posledních desetiletích v USA nesly v duchu určitého pohledu na americké dějiny – oslavovaly ty dosud marginalizované, utlačované či poškozené. Byly to symboly národního pokání a odčiňování hříchů. Posledními přírůstky tohoto druhu k památníkům na washingtonském Mallu jsou Muzeum afroamerických dějin a kultury a památník Martina Luthera Kinga (rovněž novější památník prezidenta Roosevelta aspoň prezentuje tohoto bělocha proti jeho přání jako invalidu a v rozporu s historickou skutečností jako pacifistu). Organizovaně se slaví vymyšlený černošský svátek Kwanzaa a mexický svátek Cinco de Mayo je prožíván víc než v Mexiku. V době vrcholícího woke šílenství začala oddělení lidských zdrojů velkých firem zavádět rituál „land acknowledgements“, kdy zaměstnanci zahajovali porady uznáním, že se nacházejí na ukradené indiánské půdě. Opuštění domorodého jména nejvyšší hory země ve prospěch prezidenta z 19. století je vědomé, okaté otočení kormidla.

Jekot a skřípění zubů, jež jistě budou z progresivních kruhů zaznívat, bude narážet na to, že značná část těch nominálně utlačovaných a poškozených se bude chtít integrovat do amerického mainstreamu. Tak jako to vždycky dělali, dokud nezačali ideologové a aktivisté na plný úvazek pracovat na rozdělování společnosti. Tak jak to dodnes navzdory jejich snaze dělá velká většina imigrantů, které tam přivedla touha splnit si americký sen, nikoli zařadit se do nějaké rasově definované „komunity“. Tak jak to dosvědčují data o tom, že Trump oproti roku 2016 zvýšil svůj podíl mezi těmito voliči. Tak jak se o tom můžete přesvědčit, když čtete hlasy úspěšných Američanů neevropského původu, kteří se dnes čím dál tím víc zapojují do veřejné diskuse – nejnápadnější na nich je, jak dokonale amerikanizovaní jsou.

Pojmenování po prezidentu McKinleym se zrodilo roku 1896, oficiálně bylo stvrzeno v roce 1917. V roce 1975 vyjádřili aljašští politici vůli pojmenovat horu Denali, jak jí říkali domorodí obyvatelé. Federální vláda to stvrdila za prezidenta Obamy v roce 2015. Návrat ke starému jménu, blízkému Trumpovi tím, že McKinley ještě jako kongresman prosadil vysoká cla – to je vskutku, řečeno jazykem internetové subkultury, velkolepý „RETVRN“ (psáno s V, jak psali U staří Římané).

Denali bylo jen jedním z pojmenování, jež různí domorodí obyvatelé pro horu používali. A mívala ještě další jména – Rusové, když jim ještě Aljaška patřila, jí říkali Bolšaja. Koupi Aljašky od Rusů dohodl v roce 1867 ministr zahraničí William H. Seward. Nebyla to jediná územní expanze, o niž usiloval. Vážně pomýšlel na Grónsko. Teď Trump jeho sen oživil. Pokud by se Grónska zmocnil, nebylo by to první území, jež přešlo z dánské správy pod americkou. Dánsku totiž původně patřilo souostroví dnes známé jako Americké Panenské ostrovy. I o ně Seward usiloval. Američanům se nakonec povedlo je od Dánska koupit za první světové války.

Trump má zjevně rozsáhlejší záměr než pouhý návrat ke „zdravému rozumu“. „Spojené státy se budou opět považovat za rostoucí národ, který zvětšuje své bohatství, rozšiřuje své území, buduje svá města, zvyšuje svá očekávání a nese svou vlajku do nových a krásných obzorů,“ řekl ve svém inauguračním projevu. „A budeme následovat svůj zjevný úděl“ – tady použil charakteristickou frázi „Manifest destiny“ (Zjevný úděl, heslo používané v USA od 19. století, které vyjadřuje přesvědčení, že američtí osadníci byli předurčeni expandovat na západ Severní Ameriky – pozn. red.) – „až ke hvězdám a vyšleme americké astronauty, aby zasadili hvězdy a pruhy na planetě Mars.“

Trump tedy má za lubem mnohem víc než „normálnost“. To byl příslib, s nímž byl zvolen Biden, a promrhal ho. Vypadá to, že normálnost, na jakou byl Západ zvyklý po konci druhé světové války a my po konci války studené, končí. Pro Ameriku to znamená rozpomenout se na dobu, kdy jí dodávalo dynamiku to, že měla neustále nějakou hranici, o jejíž dobytí usilovala. Což je dnes ten Muskův Mars – ale Trump přihodil i ty velmi pozemské výzvy Grónsku, Panamě a Kanadě. Už jsme se všichni naučili říkat, že Trumpovy nejagresivnější nápady nemají být brány doslova, protože jsou především výzvou k vyjednávání. Což tak může být i v tomto případě, ovšem připomeňme, že mají za sebou nějakou vnitřní logiku a tradici. Mimo jiné to může znamenat, že takovéto Spojené státy budou najednou nacházet pochopení pro to, že Rusko má pocit, že potřebuje mít Krym, ne-li celou Ukrajinu, a Čína Tchaj-wan.

Taková vize, když se jí dopomůže chytrým deregulačním úsilím, levnou energií a nastolením meritokracie na pracovištích, může opravdu Americe dodat mocný hospodářský impulz. Zvlášť když Čína možná naráží na strukturální problémy podobné těm, jež v 90. letech ukončily růst japonské ekonomiky, a o Evropě darmo mluvit. Ale jak si Trump dokáže udržet iniciativu?

Amerika je sice stále politicky polarizovaná půl na půl, ať Trump připomíná své „krásné“ vítězství, kolikrát chce, ale demokrati jsou teď demoralizovaní. Americká federální struktura klade překážky každému ambicióznímu prezidentovi, ale model vládnutí v řadě demokratických států, hlavně ve velkoměstech, je zdiskreditovaný.

Moc amerického prezidentského úřadu prakticky již po století roste (pojem „imperiální prezidentství“ pochází od historika Arthura Schlesingera ze 70. let). Nezdá se, že by právě současný Kongres tomu měl učinit přítrž. Příklad: Trumpův exekutivní příkaz, jímž pozastavil platnost Kongresem uzákoněného zákazu (nepřesně řečeno) TikToku o 75 dní, je zjevně nezákonný. Ale za těch 75 dní by to nestihlo projít soudy, takže to nikdo ani nezkouší a Trumpovi to zřejmě projde.

Ke zvážení je ovšem role soudů vůbec, v jejichž nedotknutelnost Američané všemožných orientací věří. Co když naivně? Trump v minulém funkčním období jmenoval silné, nezávislé soudce. Kandidáty produkovala konzervativní Federalist Society; právo je v americké kultuře jedinou oblastí, kde konzervativci dlouhodobě dokázali držet s liberály krok. Trump ty soudce nominoval v rámci nepsané dohody s republikánskými senátory v čele s Mitchem McConnellem a se svou voličskou koalicí, jejíž část v takové věci věřila. Platí to ještě? McConnell je na odchodu a Trumpovi voliči jsou nyní mnohem loajálnější jemu osobně. Není nemyslitelné, že Trump začne odolnost soudů testovat.

Takovou zkouškou se může stát jeho exekutivní příkaz, jímž zrušil tzv. birthright citizenship, tedy princip, že kdokoli narozený na území USA je automaticky občanem, byť by jeho rodiče byli v zemi ilegálně. Podle převládajícího právního názoru je to zaručeno ústavou. Další může být exekutivní příkaz, jímž Trump zastavil výdaje na některé infrastrukturní a klimatické projekty, jež schválil Kongres. Kritici tvrdí, že tím porušil zákon zvaný Impoundment Control Act z roku 1974; od trumpistů zaznívá s různou mírou otevřenosti, že tento zákon je protiústavní.

Dokud se demokrati nezmátoří, což nelze vyloučit, hrozí Trumpovi největší politické ohrožení z jeho vlastní politické koalice. Neříkáme zde nic originálního – kdekdo si už všiml, že existuje zabudované napětí mezi „MAGA“ (Make America Great Again) křídlem a „tech“ křídlem. Ti první chtějí chránit americké pracující, rodiny a tradice před globalisty a manažery; ti druzí jsou hnáni vizí technologického dynamismu. K Trumpovi je dohnal vedle prosté potřeby být s vítězem zážitek neschopnosti Bidena a Harrisové a přesvědčení o existenciálním významu vývoje umělé inteligence. Elon Musk, jeho nejviditelnější postava, je momentálně po Trumpovi i nejviditelnější postavou americké politiky. Vlajkonoš těch druhých, viceprezident J. D. Vance, momentálně není moc slyšet, ale tento politik jistě neřekl poslední slovo.

Spor o pracovní víza H-1B byl prvním, kde ty rozdíly vyhřezly naplno, ale nebude posledním. Když to popíšeme extrémně, rozdíl mezi tím, jestli vás v posledku pohání vize „America first“, nebo „Mars first“, je dalekosáhlý, včetně důsledků pro demokracii i geopolitiku. A daleko užitečnější pro uvažování nad vlivem Elona Muska než zoufalá snaha udělat z něj nacistu.