Marine Le Penové byla francouzským soudem zakázaná účast v prezidentských volbách a je nápadné, kolik lidí od Moskvy po New York má jasno v tom, co se tam stalo. Až by jim člověk, který případ dlouhodobě nesledoval, neumí francouzsky a o životě ve Francii toho zas tak moc neví, záviděl jejich vhled do situace. Tedy dokud nezjistí, že řada těch lidí taky případ dlouhodobě nesledovala, taky neumí francouzsky a taky o Francii moc neví. Je to do jisté míry přirozené. Když se někde válčí a umírají nevinní, taky si člověk přeje, aby to skončilo, aniž by věděl vše o kořenech dotyčného konfliktu. Ale je ten francouzský rozsudek z této kategorie?

Možná že je v tom smyslu, že zapadá to nepopiratelné tendence tzv. liberálních demokracií posledních let snažit se nějakým úředním aktem „nežádoucím“ politikům zatarasit cestu k moci. „Lawfare“ proti Donaldu Trumpovi, setrvalé úvahy v Německu o zákazu AfD, dvojí zablokování rumunského kandidáta na prezidenta tamním ústavním soudem, provázené podpůrnými vyjádřeními z Bruselu. A teď tedy odsouzení Marine Le Penové, favorizované kandidátky v příštích prezidentských volbách, k zákazu kandidovat.

Existuje řada hypotéz, proč tomu tak je, jedna zajímavá říká, že Francie má jednak politickou tradici revoluční, jednak aristokratickou, ale nemá tradici demokracie se silným vlivem podnikatelských kruhů, a tudíž je postižena nenapravitelným pokrytectvím, kdykoli jde o peníze. Ale je to interpretace britská, tudíž ji berme s rezervou.

A co je tedy ten druhý, francouzský kontext? Že francouzští politici jsou odsuzováni za korupci jak na běžícím pásu. A to už desítky let, takže zřejmě kořeny toho chování budou někde jinde než v tom, že by korupce nebyla postihována.

Za korupci byli odsouzeni bývalí prezidenti Chirac i Sarkozy. Pravda, až po skončení funkčního období, takže nevyvstala otázka, zda jim má být zakázáno kandidovat.

Ale ta otázka vyvstala u jiných. U bývalého premiéra Françoise Fillona, který byl v roce 2022 odsouzen (rovněž za zneužívání fondů pro politickou práci) mimo jiné ke ztrátě volitelnosti na deset let. Taky jednou kandidoval na prezidenta. Jérôme Cahuzac, ministr v socialistické vládě za prezidenta Hollanda, byl v roce 2016 odsouzen za daňový podvod mimo jiné ke ztrátě volitelnosti na pět let.

Hezkým příkladem je Alain Juppé, ministr v několika pravicových vládách. V roce 2004 byl za korupci při stranickém financování odsouzen mimo jiné ke ztrátě volitelnosti na deset let. Ta mu byla na odvolání snížena na jeden rok. Hezký příklad je to proto, že Juppé byl již v roce 2006 opět zvolen starostou svého domovského Bordeaux. A pak se stal párkrát členem vlád. Autor tohoto sloupku měl shodou okolností před lety, ještě před nástupem Macrona, příležitost hovořit s nějakými Francouzi z Bordeaux. Byli velkými fanoušky Juppého. Jeho odsouzení? Odnesl to za všechny. Škoda že nikdy nebude kandidátem pravice na prezidenta, prý by vyhrál. Proč nebude? Kvůli té korupční skvrně? Ne, protože nemá tu ambici.

Velmi výmluvný je případ Jacquese Barrota, francouzského politika, který byl v letech 2004–2010 eurokomisařem, mimo jiné pro justici. V roce 2000 byl odsouzen za odklonění dvou milionů eur státních peněz pro svou politickou stranu. Jeho odsouzení však bylo nějakým, pro cizince nepochopitelným mechanismem vymazáno prezidentskou amnestií z roku 1995 (ano, tak to stojí v několika zprávách, jejichž autoři zjevně neměli odvahu to vysvětlovat), takže se o něm nemluvilo, dokonce nesmělo mluvit. Nepřišlo ani na přetřes při projednávání jeho kandidatury v Evropském parlamentu. Když, už po jeho nástupu do funkce, to odsouzení zveřejnil tehdejší europoslanec Nigel Farage, Francouzi, nejen z jeho politické strany, reagovali s nefalšovaným údivem a nepochopením, jak se může někdo dopustit něčeho tak nízkého a nepatřičného. Barrot zůstal ve funkci.

Nicméně, vrátíme-li se k Le Penové, jsou zde jasné známky toho, že její odsouzení bylo politické. Řada analytiků upozornila na to, že uložit zákaz kandidatury – navíc platný okamžitě, přestože proti rozsudku jako celku se Le Penová může odvolat – soudcům zákon umožňoval, ale neukládal. To je i názor bývalého politika Michela Sapina, po němž je zákon pojmenován (Loi Sapin II z roku 2016; vidíme, že na zpřesňování legislativy se pracuje neustále a stále stejné jsou i výsledky). „Soudce musí rozhodnout o vhodnosti vydání rozhodnutí o nezpůsobilosti. To však neznamená, že je to automatické. Soudce má i nadále naprostou volnost při vlastním rozhodování,“ řekl Sapin v rozhovoru. Jsou tu taky odlišné interpretace dat, do nichž činnost Le Penové měla spadat, což má důsledky pro případnou retroaktivitu uplatnění zákona.

Co se týče samotné skutkové podstaty, kritici poukazují na to, že toho se v europarlamentu dopouští každý druhý. A skutečně striktně od sebe oddělit administrativní práci asistenta europoslance od práce, jež nějak poslouží jeho politice, asi ani nejde. Zároveň je ovšem pro analogické přečiny vyšetřován vůdce francouzské levice a velký kritik Le Penové Jean-Luc Mélenchon, takže jeho případ nyní bude bedlivě sledován.

Některé pasáže v rozsudku svědčí o politické podjatosti. Tak například zneužití fondů považuje za zvlášť vážné „u strany, jež deklaruje svou opozici vůči evropským institucím“. Co to má co společného s trestní odpovědností?

Především ale v trestní kauze, kde je jedním z klíčových pojmů „integrita politického procesu“, nemohou soudci odhlédnout od toho, co bude právě pro integritu politického procesu znamenat vyřazení vedoucího kandidáta z voleb. To je postoj, který nezaujímali jen fanoušci Le Penové. Názor, že tím, kdo rozhodne o způsobilosti Le Penové, mají být voliči, a ne soud, vyjádřil například – už před vynesením rozsudku – Gérard Darmanin, ministr v současné vládě i v předchozích Macronových. Opatrně se vyjádřil i premiér Bayrou.

Ale to všechno zjistíte, až když se trochu zajímáte. Spousta lidí měla jasno, aniž se zajímala. Protože šlo o Le Penovou.

Pro lepší pochopení si zkusme takové srovnání. Pokud jste sledovali kauzu Čapí hnízdo, těžko jste mohli dospět k názoru, že se jedná o politický komplot vůči Andreji Babišovi. Naopak, politický tlak by byl nutný k zastavení vyšetřování. Kdo se seznámil aspoň s klíčovými pasážemi rozsudku soudce Schotta, ví, že podezření z trestného činu bylo naprosto důvodné, ke zproštění vedly především formulace příslušných předpisů o tom, co je a není malý a střední podnik – formulace, jež jsou kontraintuitivní a pro laika těžko předvídatelné. Ale nakonec i sám Babiš, který celé stíhání vytrvale označoval za kampaň, najednou po vynesení rozsudku chválil nezávislost justice. Pokud lze mít nějaký dojem zvláštního zacházení státního aparátu s Babišem, pak spíš ten, že je k němu mírný – třeba rozhodnutí o reklamě na Čapím hnízdě tento dojem budí. Ale obecně je naše justice přiměřeně politicky nezávislá.

A teď si představte, že by už v době Čapího hnízda zavedl Babiš svou stranu do evropských Patriotů. Jeho soudní kauza by se jistě stala předmětem solidarity světových národněkonzervativních kruhů. Orbán by tweetoval „Je suis Andrej“, J. D. Vance by prohlásil, že USA nebudou bránit režimy, kde umírá demokracie. Spousta lidí by znalecky přikyvovala, že české soudnictví je notoricky známé svou politizací. Někteří by sice psali „československé“, ale to by nic neumenšovalo na jejich přesvědčení, že mají pravdu a nenáviděný režim musí být svržen.