Elon Musk promluvil přes video na mítinku německé strany AfD a kromě toho faktu samotného se pozornost soustředila na jeho věty o tom, že Německo se příliš zatěžuje svou historickou vinou. „Děti by neměly nést vinu za hříchy svých rodičů, natož prarodičů,“ řekl. „Příliš se soustředíme na viny z minulosti a musíme se od toho odpoutat.“

Stojí to za pozornost? Jistě, kvůli tomu, kdo a kde to říká. I s tím, že načasování k výročí osvobození Osvětimi nebude v naší kultuře opírající se o výročí opomenuto. Nicméně by stejně tak mělo být vzato v úvahu, že první takto slyšitelnou osobností, která toto začala Němcům říkat, byl spolkový kancléř Gerhard Schröder, který úřadoval v letech 1998–2005. A kdo řekl „Bojím se německé síly méně než německé nečinnosti“? Radosław Sikorski v roce 2011, kdy byl, tak jako dnes, polským ministrem zahraničí. Je to totéž? Asi není, ale to lze upřesnit v diskusi. A v ní se nelze tvářit, že Musk prolomil nějaké historické tabu.

Trumpovo vítězství vyvolává v Americe myšlenkový kvas a přehodnocování, které nelze vtěsnat do prostého mustru „Jsi pro Trumpa, nebo proti Trumpovi“? Novinářka Kelsey Piperová, jež píše o technologiích pro levicový web Vox, si najednou vzpomněla na Jamese Damorea. To byl člověk, který byl v roce 2017 vyhozen z Googlu za to, že napsal pojednání na téma, proč v technologických firmách není víc žen. Bylo vedené upřímným přesvědčením, že tehdejší snahy ženy do Googlu přilákat byly chybně založené. Piperová tehdy působila ve společnosti, která zprostředkovávala zájemcům o práci kontakt se softwarovými firmami, a když se její zaměstnanci dověděli, že by jejich firma měla nabízet Damorea, půlka jich povstala a hrozila odchodem, protože to je prý jako dohazovat práci vrahům. Šéf firmy to nakonec ustál, i když Damorea nikdo nezaměstnal.

Marc Andreessen zase nedávno v podcastu vyjádřil lítost nad tím, že se nepostavil za Brendana Eicha, když ho v roce 2014 vyhodili z Mozilly za to, že nepodporoval manželství homosexuálů. A v obou případech aktéři poznamenávají, že je „dnes dobrá doba o tom mluvit“. Aniž by rozvedli, proč. Což by mohli.

Uzavřeme opět reportem ze světa filmu. Jacques Audiard je jedním z nejlepších současných francouzských režisérů, ale jeho poslední film se mu zřejmě nevydařil. Film Emilia Pérez je o šéfovi mexického drogového kartelu, který se rozhodne zmizet ze světa zločinu tak, že uskuteční svůj sen stát se ženou. Na filmovém webu Letterboxd, disponujícím kohortou mladých progresivistických uživatelů, od nichž by se dala očekávat vnímavost vůči takovému motivu, má film hodnocení jen 2,3 z pěti. Producent filmu, Netflix, ovšem zřejmě vsadil na to, že takovou vnímavost nalezne u členů oscarové poroty, a film silně fedruje.

Jenže, jak už to chodí, když je na někoho upřena pozornost, lidé se podívali na staré tweety hlavní hvězdy, španělské herečky Karly Sofíe Gascónové (do roku 2014 Juana Carlose Gascóna). A dočetli se tam věci, které se od první transgender držitelky Oscara dočíst nechcete, pokud jste producent filmu nebo americká filmová Akademie.

„Zdá se mi to, nebo je ve Španělsku víc muslimů? Pokaždé když jdu vyzvednout dceru ze školy, je tam víc žen se zakrytými vlasy a sukněmi po paty. Příští rok budeme muset místo angličtiny učit arabštinu,“ zněl jeden z několika sarkastických postů na adresu muslimských imigrantů. „Fakt si myslím, že jen málo lidem kdy záleželo na Georgi Floydovi, narkomanovi a podvodníkovi, ale jeho smrt opět ukázala, že stále existují lidé, kteří považují černochy za opice bez práv a policisty za vrahy. Všichni se mýlí,“ napsala uprostřed vlny Black Lives Matter. Příliš si nepředcházela ani porotce samotné. „Nevěděla jsem, jestli sleduju nějaký afrokorejský festival, demonstraci Black Lives Matter, nebo MDŽ,“ okomentovala oscarový ceremoniál v roce 2021 jako „ošklivé, ošklivé gala“. A aby noční můra PR manažerů byla dokonalá, napsala prý i něco o Hitlerovi, ale detaily jsme si nedohledali.

Kletba hesla „go woke, go broke“ vede někdy nevyzpytatelnými cestami, ale nakonec dostihne každého.