Již jsme zde psali o tom, jak jsou moderní liberální státy, domnívající se, že překonaly zastaralé nacionalistické pojetí národní identity, nepřipraveny na to, že někteří z jejich nových spoluobčanů toto pojetí nesdílejí. V profilu kanadského premiéra Justina Trudeaua v New York Times z roku 2015 čteme: „Trudeauovým nejradikálnějším argumentem je, že z Kanady se stává nový typ státu, definovaný ne svými evropskými dějinami, ale mnohostí jeho identit z celého světa. V Kanadě podle něj neexistuje žádná jádrová identita, žádný mainstream. ,Existují sdílené hodnoty – otevřenost, respekt, soucit, ochota tvrdě pracovat, být tu jeden pro druhého, usilovat o rovnost a spravedlnost. Tyto charakteristiky z nás dělají první postnárodní stát,‘ prohlásil.“

Tuto ideologii víceméně převzala i její někdejší mateřská země, Británie. Jedinečný historický příběh ostrovních obyvatel měl být upozaďován ve jménu hodnot, z nich jako klíčová byl definován třeba smysl pro fair play. Nic proti hodnotám, ale Kanada ani Británie nejsou zdaleka jediné země, které se k nim hlásí, takže sotva mohou občany k těm zemím účinně poutat. Takže se třeba ukázalo, že labouristická protikorupční ministryně Tulip Siddiqová sice v Británii vyznává britské hodnoty, ale příbuzenská pouta a finanční prospěch ji poutají k rodině svržené bangladéšské premiérky, jež vyznává hodnoty jiné.

Minulou středu zase napsala liberálnědemokratická poslankyně Layla Moranová na twitteru na konto návrhu amerického prezidenta pro Gazu: „Gaza je naše země. Palestina je náš domov. Mír nemůže nastat na úkor naší země.“ Moranová se narodila v londýnské čtvrti Hammersmith a je poslankyní za Oxford. Jako dcera diplomata vyrůstala v různých zemích, ne ovšem v Palestině. Její matka je ale palestinského původu, což stačí k tomu, aby Palestina byla i „její země“. Obyvatelé oxfordského volebního obvodu a nejspíš i celé Británie mohou jen kroutit hlavou – měli za to, že člověk, který je zastupuje v parlamentu, považuje za svou zemi Británii. Teď se ale dozvěděli, že je reprezentuje zástupce nějaké jiné země. Jejich zemi tedy reprezentuje kdo? Tweet se dočkal řady vtipných reakcí – vzhledem ke známé historii britské Mandátní Palestiny se psaly takřka samy.

Ale taková už je povaha postnárodních států – že nově příchozí se tam ke své národnosti mohou hlásit mnohem vehementněji než ti původní. A ovšem taky ty postnárodní státy zjišťují, jak moc jsou vydány napospas státům, které se nikdy postnárodními nestaly – jako USA nebo Rusko.

O tom, jak ploché je současné chápání nacismu, jsme zde již psali a budeme se tomu věnovat i dnes, je to nutné. Senátor Zdeněk Hraba na twitteru kvitoval zprávu, že na americké základně Guantánamo na Kubě začíná fungovat detenční zařízení pro zadržené ilegální migranty. „I Evropa potřebuje své Guantánamo pro tyto účely,“ napsal. Osoba senátora Hraby i lokalita Guantánama se postaraly o to, že diskutéři dorazili k nacismu mimořádným spěšným spojem. Jako reprezentativní vzorek uveďme třeba reakci pracovníka Evropské kosmické agentury Matouše Jenise: „A dost, šmejde. Koncentráky tady propagovat nebudete.“ Myšlení zaslepené emocemi se lehce nechá svést vzdálenou vnějškovou podobností (oplocený prostor) a přehlédne fundamentální funkční odlišnost (vězni se z koncentračních táborů nemohli vrátit domů, migranti na Guantánamu se nechtějí vrátit domů). Není to o nic chytřejší než třeba označit některé brutalistické stavby za nacistické proto, že sdílejí jistou tvaroslovnou podobnost s osvětimskými pecemi.

Ostatně lidský mozek se ploty nechává zmást zvlášť snadno, třeba když Ronald Reagan v roce 1987 ve svém slavném projevu v Berlíně vyzval Michaila Gorbačova, aby „zboural tu zeď“, obraceli někteří jeho kritici pozornost k tomu, že i USA mají na kusech své hranice bariéry (ano, už tehdy se začínaly stavět). „Je rozdíl mezi tím, když nepouštíte lidi dovnitř a když je nepouštíte ven,“ reagoval Reagan. V případě některých lidí – těch, kteří, jak bychom řekli dnešní terminologií, jednali podle ruských notiček – to bylo marné a marné je to zřejmě i dnes.