Na podzim před prezidentskými volbami v roce 2016 vyšel pseudonymní článek Volby letu 93. Let United Airlines 93 je proslulé označení jednoho ze čtyř letadel, která 11. září 2001 unesli teroristé al-Káidy. Na jeho palubě cestující vzali útokem kokpit a způsobili tím, že teroristé nedosáhli zamýšleného cíle ve Washingtonu; letadlo havarovalo v polích. Metafora byla jasná – vítězství Hillary Clintonové představuje takové nebezpečí, že na jeho odvrácení je oprávněná i sebevražedná mise, tedy zvolení Donalda Trumpa. Ten je sice vulgární a nevyzpytatelný, ale Amerika umírá a Trumpova politika – zabezpečené hranice, ekonomický nacionalismus a zahraniční politika „America first“ – je to, co může smrt odvrátit. Důležitou ingrediencí toho apelu bylo opovržení stávajícím konsenzem a eastablishmentem – „nadstranickou vládnoucí juntou“ a konzervativním hnutím snad ještě víc než levicí.

Redaktorka amerického židovského časopisu Tablet Alana Newhouseová rozvinula od roku 2021 v sérii článků téma, které pokřtila „brokenism“ (Everything is broken, Všechno je rozbité, jmenoval se první text série). Tvrdí, že základní dělicí linie dnešních amerických debat není levice a pravice, ale spor mezi těmi, kteří jsou zainteresováni na statu quo a tvrdí, že všechny problémy lze řešit v rámci stávajících institucí, a těmi, pro které stávající instituce a ideologie selhaly natolik, že je nechávají chladnými a nezaslouží si obranu.

Zmiňujeme to jako příklady textů či autorů, kteří to naprosté pohrdání stávajícími americkými institucemi nepředvádějí, nýbrž tematizují a zdůvodňují. Vyjadřují pro nás srozumitelně to, co jiní poslední léta žijí a předvádějí. Radikálního odmítání je všude plno, od lidového vulgarismu přes podivné, nesrozumitelné psychedelické květy nových myšlenkových proudů, napájené z nějakých hlubinných zdrojů mimo osvícenskou tradici, až po poslední politické kroky Bílého domu v doméně zahraničněpolitické, ekonomické – i v dalších doménách.

Není to jednolitý proud se společným osudem. Autor toho prvního, původně pseudonymního článku se jmenuje Michael Anton a po prvním Trumpově vítězství pracoval nějaký čas v prezidentově Národní bezpečnostní radě; nyní se stal ředitelem Štábu politického plánování na ministerstvu zahraničí. Vést tento útvar, jejž založil George Kennan a mezi jehož řediteli byl Francis Fukuyama, je něco jako svatý grál zahraničněpolitických intelektuálů. Anton má důvod být spokojený. Zato Alana Newhouseová je, soudě podle jejích postů na twitteru, mírně rozhozená z toho, že tři z nejvlivnějších amerických podcasterů, představitelé právě toho nového, co je podle ní třeba budovat na hrobech starých institucí, si jakoby koordinovaně v jednom týdnu pozvali jako hosty otevřené antisemity.

Uvádíme to zde ve snaze zdůraznit, jak nebývale se uvažování těch, kteří mají dnes v Americe iniciativu, rozešlo s tím, co jsme znali. Zároveň je budoucnost velmi otevřená. Stará výkladová schémata neplatí a žádný prověřený recept na předvídání toho, co se stane, nikdo nemá. Místo toho nastupují emoce, jež ovšem zrazují. Český vládní zmocněnec pro rekonstrukci Ukrajiny Tomáš Kopečný to schytal za nedávný rozhovor, v němž zřejmě nebyl dost proukrajinský a protiruský. Ale není to hlavně nezpracovaná emocionální reakce na jeho slova o tom, že Američané námi Evropany opovrhují a jsme pro ně odstrašující příklad?

Byli jsme zvyklí, že američtí politici s vojenskou zkušeností bývali jestřábi a chápali, že Amerika potřebuje spojence. Jenže pro současnou generaci politiků-vojáků, k nimž patří i viceprezident Vance, je určující zkušeností ne studená válka, ale nasazení v Iráku a Afghánistánu. A to, co viděli zblízka, je často naplnilo hlubokým nihilismem vůči záměrům washingtonského vojensko-diplomatického komplexu. Viděli, že ty mise jsou nesmyslné, generálové ve Washingtonu to vědí, ale cynicky je udržují při životě. Evropskou tragédií je, že své spojenectví v rámci NATO se členské země rozhodly osvědčit ne investicemi do vlastní obrany, ale pomocí Američanům v těchto válkách. Jenže na to nová generace politiků neslyší. Můžete jim ukřivděně připomínat, že Dánové měli v Afghánistánu větší ztráty na obyvatele než Američané, ale pro ně je to jen zbytečná válka „těch druhých“.

Podobně nefungují ani fráze o „společných hodnotách“, významu „transatlantického partnerství“, „obraně demokracie“ či „svobodného světa“ proti „autoritářům“. Pro někoho, kdo si myslí, že všechno je rozbité, jsou zdiskreditované. Ostatně ti rozumnější z nich upozorňují, že řečené fráze neplatí už dávno. Amerika dávno není velmoc, jež si může dovolit chránit všechny své spojence a ostrakizovat autokraty. O rekalibraci závazků se, Obamou počínaje, snažili všichni prezidenti.

Nové je to, že se k moci dostal prezident, který nechce rekalibrovat, ale rozbořit to, co nikdy neměl rád. Dále je nové to, že vyžaduje takovou osobní loajalitu, že lidé z jeho okolí spěchají podpořit každý jeho nejnovější vrtoch, byť by říkali ještě před čtrnácti dny něco jiného. Na toto staromódně řečeno nemužné chování (ženy chápou, jak to myslíme) je útrpný pohled, ale zatím to tak je a bude, Trumpa nemůže zkorigovat žádný člověk, jedině realita.

Co máme na mysli realitou? Trump je historicky nepopulární (průměr podpory prezidenta v tomto bodě mandátu je od roku 1977 plus 27 procent; Trump je na plus 1). Což by nemělo velký význam v situaci, kdy je polarizace novým normálem, opozice je dezorientovaná a Trump svou schopností vyklouznout z každé šlamastyky zaskočil nepřátele už mnohokrát. Jenže ekonomika se nevyvíjí zvlášť dobře, k čemuž přispívá Trumpovo ustavičné šachování se cly. Členové administrativy už připravují veřejnost na růst cen. „Přístup k levnému zboží není esencí amerického snu,“ nechal se v televizi slyšet ministr financí Bessent. Tohle v amerických dějinách nikdy nemělo úspěch. Lidé Trumpa volili kvůli pořádku na hranici a konci bezbřehé imigrace a i kvůli nacionalističtější ekonomické politice – ale ne proto, aby kvůli ní přinášeli oběti. Bidena potrestali za inflaci a není důvod si myslet, že by masově propadli pravicové variantě ideologie nerůstu. Stejně tak asi nepočítali s tím, že jim ministryně zemědělství doporučí, aby vysoké ceny vajec řešili tím, že začnou na dvorku chovat slepice.

Vládnutí prezidenta Bidena dojelo vedle mnoha jiných důvodů na to, že Biden zapomněl, jaký má mandát – že bude přechodnou postavou k nové generaci politiků, jak kdysi sliboval, a ne novým Rooseveltem. A ještě jednu chybu mají republikáni šanci zopakovat – když progresivní levice dominovala sociálním sítím, propadla šalebné představě, že jí patří budoucnost. Dnes kraluje on-line pravice a Elon Musk se všemi silami snaží popřít známou pravdu, že twitter není skutečný život – tak dalece, že i průhledně falšuje čísla o tom, kolik jeho projekt DOGE ušetřil peněz. Uzavřít se do své bubliny je problém vždy, ale je riskantnější, když máte moc.

V oblasti zahraniční politiky může být užitečné cvičení zapomenout na jakýkoli citový vztah k Ukrajině a sledovat, co Trumpova ukrajinská politika znamená všude jinde. Nákup amerických zbraní byl v posledních letech považován za strategii, jak si udržet americké spojenectví. Připomenutí, že vám Američané mohou ty zbraně na dálku vypnout, staví tu strategii na hlavu. Francie, jejíž od de Gaulla tvrdošíjně pěstované nezávislosti na Americe bylo snadné se pošklebovat, najednou vypadá velmi prozíravě.

Ale tím prubířským kamenem bude Asie. Někteří američtí stratégové léta mluvili o tom, že evropští spojenci musí přidat hlavně kvůli tomu, že Amerika se musí soustředit na Indopacifik. Jak asijští spojenci zareagují na to, když Američané poté, co uštědřili lekci Evropě, provedou svůj pivot k Asii oznámením „a vás taky zařízneme“? Trump už tak mluví. Je ho třeba brát ne doslova, ale vážně, praví známý bonmot. Důležitým ukazatelem toho, co v tomto případě znamená vážně, bude to, zda a jak rychle dvě země, které mají nachystáno v podstatě vše k výrobě jaderných zbraní, Japonsko a Jižní Korea, přistoupí k jejich výrobě. Starý svět byl možná rozbitý, nový nebude nutně bezpečnější.

Milovníci velkých strategií a trojrozměrných šachů rovněž sledují americký záměr „odloupnout“ od sebe Rusko a Čínu. Trumpův poradce Keith Kellogg dokonce výslovně řekl, že USA potřebují ve vztazích s Ruskem „reset“, což je pojem, jemuž se všichni republikáni posmívali ještě předchozí odpoledne. K úspěchu chybí úplně všechno, počínaje analýzou, proč se o to snažil každý americký prezident od Clintona dál (kromě Bidena), a žádnému se to nepovedlo. Co může Amerika Rusku a Číně nabídnout, aby to pro ně bylo atraktivnější než to, co si můžou nabídnout navzájem? To zatím nikdo neřekl, a proto taky jejich spojenectví pokračuje.

Pro Evropu je problém v tom, že jakýkoli nový začátek trpí zoufalou nepřesvědčivostí. Není důvod si myslet, že by se cesta k nějaké obranné autonomii měla vyvíjet líp než třeba Lisabonská strategie, která, jak známo, měla z EU učinit „nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější znalostní ekonomiku na světě“ do roku 2010, anebo kterákoli jiná iniciativa EU.

A dále je tu velmi mnoho neznámých. Jak vážně to Trump myslí? Hodí do jeho plánů vidle nějaká domácí nebo zahraničněpolitická realita? Je rada nepanikařit projevem zdravého instinktu, anebo beznadějné slepoty? Když je ve hře úplně všechno, nedává idea geopolitické „Eurasie“ víc smyslu než „rozbitý“ atlanticismus? Na vystartování plnou parou nějakým novým směrem toho víme nepříjemně málo.