Lidé dnes používají spoustu anglicismů (nebo spíš amerikanismů) tam, kde to vůbec není potřeba. A přitom existují anglická slova, pro něž vůbec není český ekvivalent, ale hodil by se. Jedním z takových je accountability. Podle slovníku je to odpovědnost. Jenže primárním překladem odpovědnosti do angličtiny je responsibility a ta accountability se nám vytrácí. Přitom je to užitečné slovo. Znamená specificky odpovědnost politika nebo nějakého funkcionáře těm, kteří ho zvolili nebo mu svěřili moc. Jak občas vzletně říkáme, „musí skládat účty“ (account je účet). Jenže účty se moc neskládají. Možná kdyby na to bylo slovo?

Duncan Robinson ve svém sloupku v magazínu The Economist vystihl jeden způsob, jakým lze popsat churavění západní politiky posledních desetiletí: stala se zajatcem procesů. Zatímco v období tzv. vrcholného modernismu ve 20. století politici přicházeli s velkolepými plány na přeměnu společnosti, při nichž cíl trumfoval prostředky a námitky a menšinové zájmy se přehlížely, zaváděním korigujících opatření jsme to, řečeno po jakešovsku, trochu přešvihli. Prostředky, tedy procesy, přebíjejí cíl. Robinson si vypůjčuje od jiného autora, Dana Daviese, přesnou definici accountability: „Míra, v níž jste schopni změnit nějaké rozhodnutí, je přesně tou měrou, v níž za ně můžete být zodpovědní, a naopak.“ Jenže my jsme přijali za dobré, aby co nejvíc institucí bylo pokud možno nezávislých. Aby nebyly vystaveny politickým tlakům. Existuje druh lidí, z jejichž vyjadřování úplně cítíte, jakou mají radost, že někdo narazí na překážku v podobě rozhodnutí soudu, antimonopolního úřadu, orgánu na ochranu životního prostředí a podobně, zcela bez ohledu na jeho záměr. Mají znát procesy!

Robinson si od Daviese půjčuje také půvabný pojem accountability sink, tedy něco jako „dřez na odpovědnost“. To je místo, kam se odpovědnost vylije, aby odtekla pryč. Já nic, může říct politik, to procesy. U nás sice politici vědí, že lidé jsou alergičtí na komise, a nezřizují je tak často jako v Británii (Robinson zmiňuje, jak ministr Starmerova kabinetu prohlásil, že „si nemůžeme dovolit nejednat“ ohledně reformy sociální péče, načež oznámil zřízení nezávislé komise, jež přijde s návrhy v roce 2028). Ale zase máme Evropskou unii, jež je tím nejúčinnějším dřezem na odpovědnost ze všech. Valná část odpovědnosti se soustřeďuje na to, aby politici včas transponovali směrnice a my nepřišli o dotace. Skládání účtů za to, kam ty směrnice vedou, se neděje, neboť – viz definice – je nemáme možnost změnit.

Lednové vydání amerického vědeckého časopisu Current Biology přineslo zprávu o tom, jakou roli v procesech může hrát věda. A je to vlastně zpráva stará 50 let. Tehdy už několik let stavěli ve státě Tennessee přehradu Tellico, jež měla, tak jako každá velká stavba, své nepřátele. A v roce 1973 biolog a oponent přehrady David Etnier objevil v dotyčné řece asi pět centimetrů velkou rybku, říkali jí snail darter, a dospěl k tomu, že jde o samostatný živočišný druh. To bylo důležité, neboť Kongres právě schválil Endangered Species Act, zákon na ochranu ohrožených druhů, a objevení unikátní rybky znamenalo, že se přehrada nesmí stavět. Dostalo se to až k Nejvyššímu soudu, který práva rybky potvrdil. Nato Kongres pro přehradu schválil speciální výjimku ze zákona o ohrožených druzích, jen díky níž mohla být přehrada v roce 1979 dostavěna (schválil ji přílepkem k rozpočtu, takže u nás by ji Ústavní soud zrušil). Populaci rybky vědci přemístili do řeky vedle, kde vzkvétala, a od roku 2022 již není vedena jako ohrožená.

Načež si v roce 2015 jiný biolog všiml daleko od přehrady, na pomezí Alabamy a Mississippi, rybky velmi podobné té z Tennessee. Jenže jí tam říkali stargazing darter a byla popsána již v roce 1887. A nyní přišel tým vědců za pomoci genetické analýzy s tím, že obě ryby jsou jeden a ten samý druh. Takže ta „ikonická ochranářská ryba“, jak jí zelení říkají, nikdy ohrožený druh nebyla.

Lze si na to vzpomenout kdykoli, když někdo bude něco prosazovat s tím, že „věda je jednoznačná“.