Do veřejné debaty se plnou silou vrátilo téma původu covidu. V Británii bylo zveřejněno, že tým pod vedením bývalého šéfa MI6 předal v březnu 2020 premiérovi analýzu, podle níž virus unikl z laboratoře, ale hlavní vědecký poradce vlády Richard Vallance se rozhodl ji zdiskreditovat. Analogická zpráva přišla i z Německa a deník New York Times zase přinesl esej na téma, jak „jsme“ byli podvedeni vědeckým establishmentem, přičemž tím „my“ byli míněni i novináři.

To neodpovídá přesně realitě – narušuje ji třeba to, že tento deník se v kritické době zbavil zkušeného reportéra specializovaného na epidemie kvůli nátlaku své woke úderky a nahradil ho reportérkou, jež proslula tweetem z května 2021 ve znění: „Jednoho dne přestaneme mluvit o teorii úniku z laboratoře a možná i přiznáme její rasistické kořeny.“ To je ideologický soud, který nemá s vědou nic společného. Co víc, lze si všimnout, že selhává i v rámci své vlastní logiky. Copak nelze vidět hypotézu, že virus unikl díky zvyku Číňanů jíst divná zvířata prodávaná na odporných tržištích, jako neméně rasistickou? Byla to čistá hysterie.

Zmíněná reportérka rovněž proslula tiskovou opravou, jež musela být připojena k jejímu článku, když počet dětí onemocnělých covidem nadsadila asi desetkrát (politicky motivované zveličování nebezpečí covidu pro děti bylo mimochodem snad nejnehoráznějším aspektem americké oficiální reakce a zdaleka překonává cokoli, k čemu došlo u nás).

Vyjasnění potlačení teorie o úniku z laboratoře je určitě důležité kvůli znovunastolení důvěry ve vědu a establishment, ale z hlediska praktických dopadů je to možná ta nejméně významná chyba reakce na pandemii. Co by se bylo dělalo jinak? A co se stane, bude-li hypotéza definitivně potvrzena (což, připomeňme, není)? Na čínském výzkumu se podíleli západní vědci a ti by měli nést následky. Ale hlavní vinu nepochybně nese Čína. Co svět udělá? Bude požadovat reparace? Odsoudí Čínu v OSN? Uvalí na ni sankce? Všichni víme, že nic z toho se nestane.

V evropských bezpečnostních kruzích se rozhostila panika. Kroky Donalda Trumpa poté, co ho nepotěšila návštěva prezidenta Volodymyra Zelenského v Bílém domě, ukázaly plný rozsah závislosti na americké podpoře – nejen Ukrajiny, ale potenciálně i evropských armád. Dodávky zbraní a munice, jistě. Ale taky rozvědné informace, navigační systémy a podobně. To všechno není striktně vzato novinkou. Jenže dřív se tomu říkalo, že zbraňové systémy NATO jsou integrované. Teď je najednou vidíme jako závislé. Pozornost se soustředila na letoun F-35, protože ten si Američané zvlášť hlídají. Je to něco jako ozbrojený mobilní telefon – musí být neustále aktualizovaný, a když vám aktualizace vypnou, rychle ztratí na užitečnosti. Není v něm sice asi „kill switch“, jak se začalo šířit, ale těch systémů závislých na USA je docela dost. Úvahy o tom, zda si F-35 koupit, respektive zda s nimi pokračovat, byly zaznamenány z Německa, Švýcarska, Portugalska či Kanady; část toho zpravodajství byla přehnaná. Srovnatelná náhrada v každém případě neexistuje. Mimochodem, Amerika je s to zablokovat i export švédských gripenů, protože mají americké součástky.

Ale jde o víc. Modelu, ke kterému se Evropa posouvala již na sklonku Bidenova vládnutí – tedy že převezme odpovědnost za svou konvenční obranu, přičemž Amerika bude poskytovat „backstop“ včetně jaderného –, přikyvovali i někteří experti z Trumpova tábora. Platí to ještě? Jaderné odstrašení nepředstavuje velké průběžné náklady, zato však velký závazek. Jaderná mocnost ho poskytne jen opravdovým spojencům, vždyť teoreticky riskuje sebezničení. Ale je v Trumpově pohledu na svět místo pro nějaké spojence?

Americký historik se zaměřením na Rusko Stephen Kotkin v nedávném rozhovoru popsal Trumpův modus operandi: „Trump si hraje na hodného policajta se všemi silnými a pseudosilnými muži, a pak nechá podřízené, aby na ně dělali zlého policajta, a hraje si na zlého policajta se všemi našimi spojenci a nechá své zaměstnance, aby na ně dělali hodného policajta.“ Mluvili v poslední době s Evropany nějací dobří policajti?