Ondřej Štindl

/

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.

Články autora

Který prezident je „můj“?

Pokud jste to čistě náhodou nepostřehli, tak na Slovensku byly prezidentské volby. Vyhrála je Zuzana Čaputová, měl jsem z toho radost. Ano. Jednak proto, že... jsem jí to prostě přál. A taky proto, že nepřát jí to by z hlediska společenského statusu v bublině bylo sebevražedné. Asi jako přiložit pandu do ohně, na němž se opéká koťátko. Však taky sociální sítě – aspoň v mé bublině – zažily explozi všeobecné radosti, blížící se masové extázi.

Komik a smutek Ukrajiny

Po prvním kole voleb prezidenta na Ukrajině se dá říct, že hlavou státu se v každém případě stane člověk, který už prezidentem byl. Petro Porošenko si buď vybojuje druhé funkční období, nebo ho v úřadu vystřídá jasný vítěz prvního kola Volodymyr Zelenskyj, kterého lidé jako prezidenta už také znají, protože ho hrál v populárním satirickém seriálu. Zelenského úspěch se dá vyložit jako výraz odporu vůči ukrajinským politickým elitám. Únavy a možná také rezignace tamních voličů. V tomhle ohledu Ukrajinci v rámci současného Západu nepředstavují žádnou zásadní výjimku.

Filmové přicházení a odcházení

V českých kinech se potkaly snímky hvězd přicházející i odcházející generace amerických filmařů – Jordan Peele s filmem My a Clint Eastwood a jeho Pašerák. Jsou to díla rozdílná, jak to jenom jde, jedno až přehnaně ambiciózní, autor druhého jako kdyby už žádné ambice neměl, možná si myslí, že v určité fázi života už nejsou potřeba. A možná má pravdu.

Karikatura spravedlnosti ve Smollettově kauze

Americkému herci Jussiemu Smollettovi se podařilo proslavit se možná ještě víc, než zamýšlel. Vymyslel pro sebe hlavní roli ve velkém příběhu, který strhne masy, a taky se mu to podařilo. Jenom povaha toho příběhu i charakter Smollettovy postavy naprosto neodpovídají jeho autorskému záměru. Chicagská justice k té absurdní story teď připsala adekvátně nesmyslné finále.

Jaro angažované mládeže, podzim patriarchů

Patnáctého března všude možně demonstrovali středoškoláci a školáci proti mocným tohoto světa, kteří podle nich nedělají dost, aby zabránili změně klimatu. V Praze se jich sešlo docela dost, to by v tom byl čert, aby se na základě toho nerozjela nějaká ta debatička. A taky že ano. Přiznávám, že mi to dětské hnutí za záchranu světa trochu leze na nervy – kýčovitostí a svatouškovským kultem Grety Thunbergové. Chudák holka, ta Nobelova cena ji asi nemine.

Streisandová, Jackson a měnící se normy

Herečka a zpěvačka Barbra Streisandová se ráda vyslovuje k politice a vůbec k veřejnému dění, nedá se ale říct, že by její dar pronikavého komentáře byl bůhvíjak velký, často je taky kvůli tomu terčem různých žertíků – vícekrát si na ní pochutnal třeba populární seriál South Park. V posledních dnech si zase parádně naběhla, v sobotu se omluvila za svoje dřívější výroky o aféře kolem zpěváka Michaela Jacksona a dokumentárního filmu Leaving Neverland, který přinesl obsáhlé výpovědi dvou mužů, jež měl umělec jako chlapce zneužívat.

Blízká a vzdálená válka

O dokumentárním filmu Petera Jacksona Nikdy nezestárnou se v době jeho uvedení na podzim (čeští diváci ho budou mít šanci vidět na Febiofestu) psalo jako o mimořádném technickém výkonu. Režisérovi a lidem z jeho firmy Weta se podařilo dosáhnout toho, že filmové záznamy z fronty první světové války v něm vypadají (alespoň podle dnešních měřítek) „jako živé“. To je jistě pravda. Nikdy nezestárnou je ale také pozoruhodné filmové dílo.

Začala sezona nečekaných prohlédnutí

Jaro na spadnutí, dny se prodlužují. Možná i to je jednou z příčin, proč se na sociálních sítích i v reálu množí případy náhlého prozření. A jsou to tedy někdy šoky. Třeba poslanec Lubomír Volný odešel z SPD, protože ke svému nezměrnému překvapení zjistil, že mezi členy strany je přinejmenším jeden rasista s neonacistickými konexemi, v rozhovoru pro televizi dokonce připustil, že ten počet může být třeba ještě větší.

Brexit – když lid promluví. Nesrozumitelně

Znavená Británie se vleče k brexitu, přičemž není jasné, jak vůbec bude vypadat a kdy proběhne. Někdejší impérium kvůli tomu na mezinárodní scéně působí (tragi)komicky. Neznamená to nutně, že odchod z Unie, až k němu jednou za nějakých podmínek dojde, přinese Británii katastrofu; bude znamenat ztrátu především pro Unii. Spojené království se ale z brexitu bude vzpamatovávat dlouho – samo sobě způsobilo velký otřes, třeba ani ne tolik ekonomický, jako spíš společenský a v širším slova smyslu kulturní. Vítězství stoupenců odchodu bylo po vyhlášení výsledků britského referenda považováno za další signál nástupu nového evropského populismu, vítězství „lidí dole“ nad samozvanými elitami a tak dále a tak podobně.

Temná přitažlivost radikalizace

Radikalizace. Termín, který se v médiích a debatách na sociálních sítích začne skloňovat pokaždé, když dojde k podobnému útoku, jako bylo vraždění v mešitách v novozélandském městě Christchurch. Kdosi působil docela normálně, pak se radikalizoval a výsledkem byly desítky mrtvých. Snaha podobné hrůzné činy nějak vysvětlit je pochopitelná a v nějaké míře i užitečná.

Mediálně zdatný vrah z Christchurche

Devětačtyřicet lidí bylo minulý pátek zavražděno ve dvou mešitách v australském městě Christchurch, hlavním podezřelým je osmadvacetiletý Australan Brenton Tarrant. Jeho zločin pochopitelně vyvolal řadu reakcí, zazněl mezi nimi i názor, který při podobných hrozných příležitostech bývá slyšet dost obvykle: Bylo by potřeba o pachatelích podobných zločinů psát co nejméně nebo rovnou vůbec. Jejich motivací je přece taky publicita, které se jim po vraždění dostane, perverzně chápaná sláva. Pokud by měli dopředu jistotu, že tímhle způsobem slávy nedosáhnout, možná by ty svoje vražedné plány vzdali.

Michael Jackson: Thriller i horor

Bourání model a vztyčování nových je průvodní znak snad každé doby, dnes jen ten proces probíhá rychleji. V posledních měsících především v souvislosti s kampaní #MeToo, která se snaží demaskovat různé proslulé (především) muže z (především) prostředí zábavního průmyslu, kultury a mediálního světa jako pachatele sexuálních deliktů a prohřešků – někdy vážných, jindy malicherných, jindy iluzorních. Excesy kampaně a často hysterická rétorika a vůbec atmosféra, jež ji provázejí, mohou jednoho vést k tomu, aby nad tím vším mávl rukou. Byla by to ale stejně zjednodušující a nemístně generalizující reakce jako apriorní důvěra a schvalování všeho, co kampaň přináší.

Klaus ml.: politik pro časy Facebooku

Poslanec Václav Klaus ml. se dostal do otevřeného konfliktu s vedením Občanské demokratické strany, sněmovní klub ODS ho vyzval k odchodu, podle šéfa klubu Zbyňka Stanjury se strana s poslancem programově rozešla a rozhodnutí poslaneckého klubu to jen reflektuje. Poslancův otec, bývalý prezident Václav Klaus, prohlásil ODS za nereformovatelnou, měla by podle něj vzniknout nová pravicová strana. Třeba vznikne. Rozhodně se nedá počítat s tím, že by politická dráha Klause ml. byla případným rozchodem s ODS uzavřena.

Pistole pravdy a kytara lásky

Předseda české vlády byl v Americe, přijal ho i ten největší Američan, podebatovali spolu o tom, jak svoje země učinit ještě většími. Na sociálních sítích to bylo důkladně zaznamenáno, přátelé „poloplných sklenic“ potěšeně konstatovali, že se Andrej Babiš během své návštěvy v Bílém domě nijak významně neztrapnil, dodržoval potřebnou štábní kulturu, sako měl zapnuté a na otázky odpovídal celými větami.

Odposlechové déjà vu. Tentokrát s Faltýnkem

Dějí se velké věci – alespoň to sugerují titulky a zprávy mnohých médií. Policie vytáhla proti „velkým rybám“ kvůli údajnému ovlivňování tendru na mýtný systém, vyslýchaný byl i Jaroslav Faltýnek, „dvojka“ vládního hnutí ANO. Všechno to zároveň působí jako déjà vu, jenom ústřední figury se vyměnily. Okázalý zásah, po němž do médií uniknou odposlechy, prý usvědčující politika z nezákonného jednání. Někomu to může připadat jako „poetická spravedlnost“ – podobná policejně-mediální souhra před lety připravovala půdu pro nástup „nových pořádků“, kampaň, v níž rezonovalo heslo „všichni kradou“.

Desky pro počínající jaro

Po sváteční pauze se zvolna roztočila i „kola pop music“ (ehm). I v produkci počátku roku 2019 najde citlivější posluchač, řekněme, středního věku pár alb uzpůsobených svému vnímání, která je možné si pustit i nepřipadat si přitom beznadějně včerejší. Nic proti nostalgii, ale jenom z ní člověk nevyžije.

Tak nám umřely „devadesátky“

Devadesátky umřely – tahle fráze na uživatele sociálních sítí v noci z neděle na pondělí pršela. Řady „devadesátkových“ ikon totiž během pondělka probrala zubatá. Nejprve přišla zpráva o skonu frontmana pověstné britské kapely The Prodigy Keitha Flinta, o několik hodin později byla zveřejněna zpráva o smrti herce Lukea Perryho, představitele jedné z hlavních rolí rovněž pověstného seriálu Beverly Hills 90210. I člověk, pro nějž obraz a zvuk devadesátých let vytvářeli spíš jiní, tomu sentimentu rozuměl – oba zesnulí byli ikonami, známými i těm, koho jejich tvorba třeba zas až tak nezajímala. Ale co ty devadesátky? Skutečně už je po nich? No ovšem. A už dlouho, z ní ta jednoduchá odpověď.

Velká válka o glykogen

Na virtuální frontě víceméně klid, počasí skoro jasné, ve vyšších polohách možnost „bizáru“. Pozoruhodný výkon na tom poli předvedly dvě nejmenované veličiny zdejšího mediálního života. Obě na své facebookové stránce vydaly oficiální prohlášení, oznámily v něm, že vztah mezi nimi dosáhl úrovně blokace. Obě strany čerstvě nastavší studené války to oznámily s kombinací úlevy a pobouření.

Šok na Harvardu: obhájce obhajuje

Randall S. Sullivan je přední americký právník, specialista na trestní právo, má za sebou velmi úspěšnou kariéru, mimo jiné navrhl změny, díky nimž byly propuštěny tisíce nespravedlivě odsouzených. Učí právo na Harvardově univerzitě, je tam také děkanem jedné z kolejí (v americkém školství tahle funkce není tak úřední – je to spíš poradce, autorita, za níž ubytovaní studenti přicházejí se svými problémy). Je také první černý Američan, který tu funkci na Harvardu vykonává. Zatím.

Winston Gerloch, Kurt Drahoš

Terčem masového šprýmování se minulý týden stala ministryně průmyslu a obchodu Marta Nováková, vysvětlující vysokou cenu mobilních dat v Česku neodpovědným chováním spotřebitelů, kteří je málo využívají a zbaběle se vyhýbají placení za ně užíváním bezplatné wi-fi, pokud se octnou v dosahu. Ekonomicky vzdělán nejsem, ale představa, že by v okamžiku, kdy je o nějaký produkt velký zájem, jeho cena musela automaticky klesnout, mi přijde zvláštní.

Mark Hollis: muž, který dokázal ztichnout

Ve světě pop music platí rčení „sejde z očí, sejde z mysli“, být zapomenutý je synonymum definitivní porážky, proto je potřeba se publiku průběžně připomínat, natáčet další a další desky, písničky, z nichž publikum na začátku koncertu nějak přežije v naději, že nakonec přijde řada i na ty, kvůli kterým skutečně přišlo.

Potíže Oscarů s realitou

V Los Angeles se v noci na pondělí udělovaly ceny Akademie, největší (aspoň co do masové pozornosti) filmová událost roku je za námi, ceremonie proběhla bez větších zádrhelů. Počítám, že organizátoři si oddechli, možná ještě mohutněji než po skončení dřívějších ročníků. Už „dělostřelecká příprava“ před letošními Oscary působila místy až fraškovitě, je to také důsledkem dvojího tlaku, jemuž jsou ceny Akademie vystaveny, od Oscarů se očekává posun – bohužel pro ně – dvěma opačnými směry zároveň.

Vzpomínka na poslední „Vítězný únor“

Před třiceti lety se komunistický režim chystal naposledy oslavit svoje velké výročí – Vítězný únor. O tom, že je to naposledy, ale tenkrát neměl tušení ani ten režim, ani ti, kdo o pár měsíců později nadšeně vítali jeho pád. Ten „poslední vítězný“ byl taky – pokud mě paměť neklame – o dost chladnější. Na Staroměstském náměstí v Praze promlouval Miroslav Štěpán, lokální bolševický boss a představitel tvrdé linie uvnitř strany, o němž se předpokládalo, že má vyšší ambice. S kamarádem jsme ten proslov napůl oka sledovali v poloprázdné hospodě, kde běžela televize.

Velká virtuální bitva o Most!

Velká virtuální debata o seriálu Most! nabrala v minulém týdnu skutečné grády. Mimo jiné přinesla pro outsidera interesantní, snad až zábavný konflikt na české intelektuální levici. Zahájil ji internetový Deník Referendum, který nejprve publikoval anketu, v níž někteří respondenti seriál odsuzovali velmi plamenně, jako vrchol neúcty, podporující rasistické stereotypy a transfobii.

Smutní „prášilové“ dneška

Známí prášilové dávnějších dob se snažili zblbnout publikum historkami o svých neuvěřitelných dobrodružstvích a hrdinských činech, případně nějakému „hejlovi“ prodat Karlštejn, jejich morální kvality byly jistě sporné, aspoň s nimi ale mohla být legrace. V posledních desetiletích ale jako by se stal dominantním jiný typ bájení, jeho původce se stylizuje do role oběti, nejde mu jenom o obdiv a slávu, ale taky o soucit a sympatii. Smutné.

Jak končí facebooková utopie

Na člověka připojeného k sociální síti, zvlášť pokud ho zajímá politika, jako kdyby doléhal celý svět, bez ohledu na faktickou vzdálenost je všechno blízko, všechno se ho týká. V Austrálii někdo vedl do rádia blbé řeči! Studenti malé soukromé univerzity v USA někomu upřeli svobodu projevu! Imám z Kyrgyzstánu má vskutku skandální názory! Z těch fragmentů se skládá obraz „světa na míru“ právě pro něj, dost často je to svět směřující k takové či onaké katastrofě. Možná ale to nejdůležitější se odehrává tak blízko, jak je to jenom možné. Prostředí virtuálního světa si jeho samotného nějak přizpůsobuje.

Andrej Babiš: politik pro roztěkanou dobu

O víkendu sněmovalo hnutí ANO, přihodilo se tam ledacos předvídatelného, v následných komentářích to posléze bylo rozebráno – často se nepředstíraným a oprávněným údivem. Ano, Andrej Babiš byl znovu zvolen hezkými šestaosmdesáti procenty hlasů, protikandidáta neměl, stejně jako první místopředseda Faltýnek. Ano, předseda vlády chce budovat hnutí pro všechny (respektive pro všechny, kdo jsou odhodláni ho zvolit předsedou). Ano, dominantní síla zdejší politiky působí jako prázdný, v něčem možná až absurdní konstrukt. Zbývá ale ještě dodat: ano, funguje to. Jistě ne na věky, na české poměry ale skutečně nezvykle dlouho a spolehlivě.

Krvavé umění

Umění jako síla v něčem až nadlidská a třeba také dost temná, v mnohém protikladná tomu, co se za tvorbu dnes vydává.Takové je téma (nebo jedno z témat) dvou nových filmů – hororové komedie Sametová cirkulárka (Velvet Buzzsaw) scenáristy a režiséra Dana Gilroye a nové verze klasického hororu Suspiria v režii italské hvězdy Lucy Guadagnina. Oba ty snímky jsou – každý po svém – výmluvným příkladem toho, proč soudobé filmové umění té v dobrém či zlém magické síly dosahuje jenom málokdy.

Venezuelská revoluce, argentinské maso

Prezident Miloš Zeman trochu zamotal hlavu svým početným příznivcům. Dal najevo, že jako venezuelského prezidenta uznává opozičního představitele Juana Guaidóa, a nikoli dosavadního držitele úřadu Nicoláse Madura, stoupence chávezovské bolívarské revoluce. Politické síly a média prezidentovi nakloněné se přitom drží ruské verze událostí v té latinskoamerické zemi – výměna ve vedení státu je projev kontrarevoluce, hanebného amerického vměšování, mezinárodního intrikaření proti zájmům venezuelského lidu a podobně.

Novější články Starší články