Ondřej Štindl

/

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.

Články autora

Obrácený mluvčí

Život občas nabere nečekaný směr. Ví to kdekdo, například i Jiří Ovčáček. Postava, již část české veřejnosti po několik let sledovala s jakousi často naštvanou a někdy pobavenou fascinací. Začínal jako pilný redaktor komunistických Haló novin, později pracoval pro někdejšího předsedu ČSSD Jiřího Paroubka, s nímž se ale rozešel ve zlém, pak psal do Práva. Jeho „hvězdná hodina“ ale nastala, když se stal mluvčím prezidenta Miloše Zemana. V té roli vystupoval konfrontačním způsobem, svoje invektivy občas formuloval velmi exaltovaně a se značnou snahou o jakousi literárnost.

Něco mezi pejskem a Bohem

Někde v Praze je ztrápený patnáctiletý kluk, když na něj jeho problémy dolehnou, konverzuje o nich celou noc s chatbotem. Vyprávěla mi o něm jedna jeho vrstevnice, působila při tom ustaraně, nedivil jsem se jí. Představa sotva dospívajícího mladíka, který svůj světabol vrhá do digitální propasti v naději, že se z ní ozvou slova, která mu pomohou zvládnout těžké dny, mi přišla smutná a snad i v něčem zvrácená. Daleko víc lidí to ale vidí jinak. Miliony jich jsou vděčné, že jim umělá inteligence dělá společníka, kterému je možné se svěřovat, probírat s ním život způsobem třeba i terapeutickým.

Proč se obtěžovat s programem?

Odpovědný volič se rozhoduje podle programu. Zamyslí se nad tím, co pro něj ve správě země představuje prioritu, jakým řešením dává přednost, pak si prostuduje programy kandidujících stran, zjistí, se kterou z nich se v největší míře shoduje – a té to pak hodí. Jinými slovy: odpovědný volič to nemá lehké, volební akt pro něj sice může představovat slavnost, předcházet by jí ale měla aspoň nějaká práce. A jistě, většina lidí (mě nevyjímaje) má občas sklon dělat se na veřejnosti lepšími, rádi se proto tváří jako ti nejodpovědnější voliči, i když ve skutečnosti jednají impulzivněji a někdy třeba i bez většího rozmyslu.

Humor a jeho platoničtí „ochránci“

Animovaný americký seriál Městečko South Park začal sedmadvacátou sezonu, první měla premiéru v roce 1997. Po tolika letech by už neměl nikoho ničím překvapit. Ale stalo se. V čerstvé premiéře se mimo jiné objeví prezident Donald Trump, loudí sex na znuděném Satanovi, kdekoho žaluje o veliké peníze, průběžně je zesměšňována jeho (ne)disponovanost v určitých partiích. Mluvčí Bílého domu na to reagoval s tím, že South Park už dávno ztratil relevanci, jeho tvůrci se jen zoufale snaží přitáhnout pozornost, Donald Trump je nejúspěšnější prezident historie a žádná čtvrtořadá show na tom nic nezmění.

A kde jsou medvědi?

Minisérii Živel (Untamed) na Netflixu lze doporučit ne snad jako dílo, které by mohlo diváka strhnout, nebo aspoň bavit, ale coby studijní materiál. Málokdy se tvůrcům podaří do scénáře vměstnat tolik klišé, aby tak mohlo vzniknout dílo stoprocentně čisté, do poslední mrtě a nijak inspirovaně naplňující jakousi konvenční představu, z níž zároveň nikdy nevybočí, ani o milimetr. V případě Živlu jde o představu žánrové podívané pro tzv. náročného diváka, který vyžaduje nejenom vzruchy, ale i „hloubku“ a „poselství“.

Koalice klídku

Na kandidátkách hnutí Stačilo! by mělo být čtyřicet zástupců sociální demokracie, předsedkyně Jana Maláčová se stane jedničkou v Praze, první místopředseda Lubomír Zaorálek bude o zvolení usilovat v Moravskoslezském kraji z druhého místa za komunistkou Kateřinou Konečnou. Šance obou uskupení dostat se na podzim do sněmovny tak výrazně stoupla, Andrej Babiš je jistě rád. Zaorálek dohodu vysvětlil potřebou zachránit zemi, nikoliv stranu.

Poprask na globální vesnici

Asi jste tu historku zaznamenali. Existuje kapela jménem Coldplay, je docela populární. Její koncert dokrášlují projekce na velké obrazovce, říká se jí jumbotron. V jednom okamžiku přenášel záběr ze skyboxu, lóže pro prominentní hosty. Objevili se na něm pán a paní, kteří se k sobě, řekněme, velice měli. V okamžiku, kdy si uvědomili, že jsou vystaveni pohledům všech těch tisíců lidí kolem, se velmi vylekaně pokusili dostat ze zorného pole kamery, vypadali při tom velmi komicky, v dané situaci dost dobře není možné vypadat jinak.

Zpívat, ale nemluvit

Český film Sbormistr režiséra Ondřeje Provazníka je vzácný příklad díla, o němž média unisono referují jako o velmi dobrém. A člověk se na něj vypraví a zjistí, že skutečně velmi dobré je, že všechny ty aplausy vstoje a pochvalné recenze mají nějaké opodstatnění. Je to taky film, který nejde snaživě naproti diváckým očekáváním, což se v tomto případě dá považovat za přednost. Plakáty na Sbormistra publiku sdělují, že film „inspirovaly skutečné události“, což může Provazníkův snímek přiřazovat do početné skupiny velmi populárních true crime filmů a seriálů.

MAGA proti Trumpovi

Jen ať ti slaboši klidně pokračují a dál dělají práci demokratů, ať je ani nenapadne promluvit o našich neuvěřitelných a bezprecedentních úspěších, protože já už o jejich podporu nestojím. Nestává se často, aby se politik takhle rezolutně distancoval od části svých stoupenců, jako to předevčírem udělal americký prezident Donald Trump. Ti „slaboši“, o nichž je řeč, navíc patřili do nejtvrdšího jádra tábora MAGA. Prezident přitom teď, zdálo by se, nemá moc důvodů se rozčilovat, konflikt s Íránem dopadl podle jeho představ, nedávno se pochlubil, že po krátkém rozhovoru přesvědčil vedení Coca-Coly, by změnilo recepturu...

Levice se sjednocuje. Zajímá to někoho?

Pár lidí minulý týden protestovalo proti tomu, aby členové sociální demokracie kandidovali na kandidátce hnutí Stačilo!, jehož nejsilnější součástí je komunistická strana. Smutná ilustrace toho, jak špatně na tom je sociální demokracie, partaj, jež v Česku byla vždy významná. Před o něco málo víc než deseti lety se vedla v něčem podobná debata, sociální demokraté a levicová inteligence se přeli o to, jestli spolupracovat s komunisty jako menšinovými partnery nebo silou, která by podporovala hypotetickou jednobarevnou vládu ČSSD.

Nazkoušet si život a ztratit se v roli

Americký komik kanadského původu Nathan Fielder je v kontextu dnešní masové zábavy úkaz skutečně ojedinělý. Ve světě, který spoléhá na recyklaci, algoritmizaci a vůbec orientaci na nějakým způsobem zprůměrovanou poptávku, se dokázal uplatnit s něčím velice původním. Jistě to taky znamená, že jeho věci takzvaně nejsou pro každého. I divák, který se s nimi úplně „nepotká“, by ale měl uznat, že něco takového se hned tak nevidí. Stejnou zkušenost by nepřipravenému publiku měla přinést i druhá řada Fielderova seriálu Zkouška, jež se nedávno objevila v nabídce streamovací služby HBO Max.

Soumrak seznamovacích aplikací?

Firmám, které provozují internetové seznamovací aplikace, se přestává ekonomicky dařit. Počet předplatitelů Tinderu mírně klesá, společnost Bumble, která provozuje stejnojmennou aplikaci, propustila třetinu zaměstnanců. Optimistická (z mého pohledu) interpretace je, že tenhle způsob seznamování narazil na svůj limit, protože čím dál víc lidí zjišťuje, že účast v něm jim moc nepřináší a strašně je vyčerpává. Seznamovací aplikace fungují na principu předplatného, základní verzi má uživatel zadarmo, když si připlatí, získá navíc nějaká privilegia a „vychytávky“.

Filip Turek jako oběť MeToo? To snad ne

Prázdninový program na českých hradech a zámcích, v kulturácích a pohostinských zařízeních by měla nově obohatit dost prapodivná položka. Poslanec Evropského parlamentu a kandidát Motoristů do sněmovních voleb Filip Turek totiž chce uspořádat turné, během nějž by lidem vysvětloval, jak a za jakým účelem se organizují kampaně MeToo. Cítí se k tomu být povolán, terčem jedné takové kampaně se prý stal sám. Web Page Not Found zveřejnil text Apoleny Rychlíkové, podle nějž na poslance podala trestní oznámení bývalá partnerka, kterou měl před lety bít a jinými způsoby fyzicky i psychicky týrat.

Íránské filmové samizdaty

Výrazem současného Íránu nejsou jenom apokalyptické hrozby ajatolláhů a sevřené šiky revolučních gard. V zemi existují i lidé, kteří se diktatuře dokážou odvážně a třeba i za cenu těžkých obětí postavit. Patří mezi ně i někteří íránští filmaři, tamní kinematografie je oceňována už od konce minulého století, kdy festivalové publikum zaujaly filmy tzv. íránské nové vlny, především její nejvýraznější osobnosti – Abbáse Kiarostamího, filmaře a básníka, autora snímků na první pohled jednoduchých a zároveň velice komplexních, prodchnutých velmi přesvědčivým a neokázalým humanismem.

Proč si Newyorčané možná zvolí „komunistu“?

V New Yorku se v listopadu bude volit starosta. Jako do značné míry určující pro jejich výsledek se považuje to, jak dopadnou demokratické primárky. Jejich vítězem se velmi překvapivě stal Zohran Mamdani, jejž prezident Trump popsal jako „komunistického šílence“ a pohrával si na veřejnosti s myšlenkou, že ho možná bude potřeba deportovat.

Formanova a Keseyho „problematická“ klasika

Mezi nejvýznamnější – alespoň ze společenského hlediska – události letošního filmového festivalu v Karlových Varech patří uvedení restaurované verze snímku Přelet nad kukaččím hnízdem, při té příležitosti do Varů přijede jeho producent a známý herec Michael Douglas (víc k tomu v textu Veroniky Bednářové v tomto vydání, str. 38). Pro české publikum mají 50. výročí i obnovená premiéra tohoto snímku zvláštní váhu, Přelet nad kukaččím hnízdem tu je vnímaný jako něco víc než „jen“ jedno z velmi významných děl filmové historie. Je to taky „náš“ film.

Musk versus Trump. „Nerd“ proti bavičovi nemá šanci

A takové to bylo krásné přátelství, chtělo by se říct. Inu, už není. Velmi veřejná roztržka mezi Donaldem Trumpem a Elonem Muskem jistě má i nějaké politické příčiny a možné následky. Dá se vykládat jako projev inherentní tenze v prezidentově nesourodé koalici, v tomto případě mezi spíš libertariánsky orientovanými magnáty ze Silicon Valley, pro něž je zmenšování rozpočtových výdajů zásadní, a zbytkem MAGA hnutí.

Padesát let v Čelistech

Koncem června uplynulo půl století od premiéry filmu Čelisti režiséra Stevena Spielberga, díla, které v mnohém změnilo svět filmu jako umění i jako průmyslového odvětví. Vrcholného prázdninového a plážového filmu, jenž změnil vztah širokých mas k parybám, inspiroval mnoho a mnoho starostlivých pohledů propátrávajících hladinu moře, jestli se nad ní nemihl zlověstný trojúhelník žraločí ploutve. Čas Čelistem, myslím, neubral na síle, měl jsem v životě příležitost ověřit si, že působí i na generace narozené dlouho po jejich vzniku. Je to film s jasně vymezenou ambicí, kterou ale naplňuje bezezbytku.

Stojí Írán před velkou změnou?

Izrael už několik dní útočí na Írán, který mu oplácí raketovými salvami. Smyslem toho útoku je znemožnit Íránu vyrobit jaderné zbraně. Ambice Izraelců, k nimž se nějakým způsobem mohou připojit i americké síly, ale mohou být širší – přivodit pád íránského teokratického režimu, izraelský premiér Benjamin Netanjahu také označil íránského duchovního vůdce Alího Chameneího za jeden z cílů operace. Jak stabilní vlastně režim v Íránu je? A co by jeho případný pád mohl přinést?

V Íránu zatím dobrý?

Jak moc byly izraelské a americké útoky na Írán úspěšné, se zatím nedá s určitostí říct. Vůbec se toho ve vztahu k posledním událostem dá s jistotou říct dost málo. Přinejmenším se ale zdá, že se americké administrativě zatím daří udržet konflikt v pro ni zvládnutelných mezích. Hrozba, že by se válka vymkla kontrole a začala se řídit vlastní expanzivní dynamikou, se zatím nenaplňuje (jistě, všechno se může změnit – a třeba i rychle). Íránská odveta za americký útok byla velmi symbolická. Vyhlášené příměří se jaksi kodrcavě, ale přece prosazuje – alespoň to tak v tuto chvíli vypadá.

Írán a úskalí změny režimu

Americký prezident Donald Trump na sociálních sítích v úterý vyzval Írán k „bezpodmínečné kapitulaci“ (co přesně by to za momentálního stavu konfliktu mělo znamenat?), ve stejný den pak triumfálně oznámil, že „úplnou totální“ kontrolu nebe nad Íránem „máme my“. Ve chvíli, kdy tento komentář vzniká, ale ještě není vůbec jasné, do jaké míry a zda vůbec Amerika součástí toho „my“ je. Otázka případné americké účasti na útoku je nejvíc diskutovaná v souvislosti s možným bombardováním íránských podzemních komplexů, k jejichž zničení izraelská munice nestačí.

Ta nejdůležitější nepovšimnutá věc?

Současnost je přesycená temnými předzvěstmi, nezřídka mlhavými. Něco se blíží. Něco se stane. Možná už stalo. Pokusy pojmenovat to „něco“ ale často vyznívají dutě, zdají se zjednodušující, mnohdy také jsou spíš produktem klopotné snahy uspět v „pozornostní ekonomice“. Je ale také pravda, že rozpoznat to určující v přítomnosti může být obtížné, pokud se člověk uprostřed té přítomnosti nachází. Logika dějin a vývoje je často zřetelná až z odstupu, až když se ty dějiny „stanou“, to nejdůležitější může často být nepostřehnuté a nepojmenované.

Prášky pro Toma Sawyera

Opatrovnice do ordinace přivedla dvanáctiletého sirotka, protože po domácí rozepři mluvil o sebevraždě. Podle opatrovnice pacient vykazuje známky poruch chování, podvádí a vyrušuje ve škole, nerad vykonává domácí práce, mezi dětmi je populární, ale vrstevníky někdy manipuluje. Opatrovnice připouští, že ho během hádky udeřila, on pak utekl a domů se vrátil až v deset večer. Pacient tvrdí, že byl neprávem obviněný z toho, že rozbil cukřenku, a za trest dostal takovou facku, až spadl ze židle. Křičel na tetu, že už by nejradši nebyl na světě, a pak šel k řece, představoval si, jak se v ní utopí, nakonec se uklidnil a šel domů.

Vidět šedesátníka utíkat a…

Život umí překvapit, proto je taky vzrušující (někdy). Například. Kdyby mi tak před patnácti lety někdo řekl, že jednou usednu za klávesnici, abych napsal paján na Toma Cruise, nevěřil bych mu nebo bych v tom viděl smutný důkaz toho, že směřuji k naprostému zaprodání se. Rok se s rokem sešel – a vida. Možná jsem se změnil, možná se změnil Tom Cruise, pravděpodobně jsme se změnili oba, jednou to spolu třeba probereme. Moje zatím poslední zprostředkované setkání s ním proběhlo na projekci nového filmu Mission Impossible – Poslední zúčtování.

Putin kazí Trumpův deal

Americký prezident Donald Trump dal svým charakteristickým způsobem – rozhořčeným postem na jím vlastněné sociální síti Truth Social – najevo značnou frustraci z chování Vladimira Putina, který bez ohledu na probíhající jednání dál pokračuje v bombardování ukrajinských měst. Značné rozčarování z ruského chování panuje v Bílém domě i podle amerických médií. Včera prezident ještě přitvrdil v postu, kde napsal, že si Putin „zahrává s ohněm“. Jistě, nedá se to přeceňovat, prezidentova citová hnutí jsou častá, silná, ne vždy předvídatelná a velice proměnlivá

Dlouhá a příznačná debata o „sviních“

Člověk dnes nikdy neví, která z mnoha sentencí, jež se do veřejného prostoru – třeba každodenně – vypouští, ho bude na dlouhou dobu definovat. Například koordinátor vládní strategické komunikace plukovník Otakar Foltýn. Je to už tři čtvrtě roku, co ve spíš komorním prostředí na besedě s publikem na festivalu ve Slavonicích cosi řekl. A vášnivé (a někdy taky hysterické) debaty se o tom vedou ještě dnes (například v čerstvém diskusním střetu s Janem Zahradilem v pořadu Echo Prime Time). Způsobilo to jedno slovo. Pokud by to někdo náhodou nevěděl, bylo to slovo „svině“.

Co dělat po kulturní válce?

Kulturní válka skončila. Kulturní válka neskončí. První platí ve vztahu k realitě tohoto světa, ke střetům, jež vyvolal vzestup ideologie, jíž se říká progresivismus nebo „woke“, o níž se ještě nedávno předpokládalo, že jí bude patřit budoucnost. Její vzestup byl ale krátkodobý, její politická základna se dramaticky zmenšila, podobně jako její popularita, značně nejistá (přinejmenším) je i její budoucnost – mladší generace se od ní dle průzkumů odklánějí. V Paříži působící americký filozof Justin Smith-Ruiu nedávno pobaveně popisoval setkání s francouzským novinářem, který se ho ptal na Smithův postoj k „le wokisme“.

Hajlující hvězda

Světoznámý rapper Kanye West (v současnosti vystupuje pod jménem Ye) vydal osmého května, kdy se v západních zemích slaví porážka nacismu, novou skladbu. Jmenuje se Heil Hitler, v až euforicky znějícím refrénu nacistický pozdrav zpívá mužský sbor, do cody skladby zní úryvek Hitlerovy řeči. Píseň byla zveřejněna na sociální síti X, jiné platformy ji zakázaly. I tak se ale virálně šíří, jenom na X klip zhlédly miliony uživatelů, potenciální posluchači se k Westově skladbě dostávají i jinými způsoby. Od autora toho díla se kvůli četným Westovým hrubě antisemitským výrokům (a dalším věcem) už dříve distancovaly velké nahrávací společnosti a obchodní i další firmy.

Nejdůležitější krok v životě?

Ta úleva byla v končícím týdnu skoro cítit ve vzduchu. Úleva rodičů, jejichž potomci byli přijati ke studiu na vybranou střední školu, případně se dostali aspoň někam. Pro člověka mého věku, jehož děti mají školní docházku už dávno za sebou, jsou jarní měsíce dobrá šance být za tuhle životní okolnost hluboce vděčný. Už je ušetřený toho stresu a naštvanosti na systém, který rodiče nutí manicky vyhodnocovat informace o různých vzdělávacích ústavech a kalkulovat šance na přijetí na ně. Dohlížení na to, aby se potomci pořádně učili, svědomitě chodili na zkoušky nanečisto a neponechali nic náhodě. A zároveň děsu z toho, že děti dost pilné nejsou.

Ptáci a kouzla na dně společnosti

První záběr filmu Ptáče britské režisérky Andrey Arnoldové ukazuje odlétajícího racka viděného přes drátěné pletivo, je v něm velice zřetelná symbolika. Naprostá ptačí volnost jako předmět touhy člověka zavřeného do klece – poměrů, času, lidského těla neschopného letu. Tím, kdo se dívá, je hrdinka filmu Bailey (Nykiya Adamsová), dvanáctiletá holka z malebného anglického hrabství Kent, z nějž ale zná především jeho odvrácenou, ušpiněnou tvář, mezi jeho obyvateli patří k té nejnižší vrstvě. Její táta Bug (Barry Keoghan) se chce po krátké známosti ženit, což Bailey neschvaluje

Novější články Starší články