Ondřej Štindl

/

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.

Články autora

Mstitelovo doznání

Poté, co prezident Trump ukončil svůj projev o stavu Unie, shrnuli jej moderátoři CNN, jejíž přenos bylo možné sledovat i na české kabelové televizi, takto: Byla v něm vstřícná, pozitivní témata (a vyjmenovali několik postojů amerických demokratů) i některá témata kontroverzní – a vyjmenovali několik postojů typických pro republikány. Mezi nimi i téma umělého přerušení těhotenství. Trump jmenovitě kritizoval nedávnou potratovou legislativu ve státě New York a návrh ve Virginii.

Venezuelský pohřeb iluzí

Nějaká míra utopičnosti se dá najít i v dnešním lidovém euroskeptickém hnutí, adoraci francouzských Žlutých vest a podobně. Utopické představy mohou být toxické, pokud jejich nositelé dosáhnou nějaké míry moci.

„Tyranie“ nepochopených obrazů

Dva muži velice rozdílného věku se chvíli koukali jeden druhému do očí a miliony lidí nejen v Americe kvůli tomu dostaly kolektivní hysterák, pro některé z nich to mělo i vážné praktické důsledky. Příběh údajné konfrontace studentů katolické školy v Covingtonu s indiánským aktivistou Nathanem Phillipsem je typická story časů, v nichž se publikum i tvůrci veřejného mínění dostávají do cyklu permanentního pobouření, reflexivních útoků a obrany na sociálních sítích.

Premiér si připomíná holocaust

Andrej Babiš – nebo spíš ten inspirovaný mladý člověk, který za premiéra píše jeho statusy na Facebook – za sebou nemá zrovna nejúspěšnější týden. Značné veselí mezi uživateli vyvolal zápal facebookového Babiše, který dal světu na vědomí, že bude bojovat za zřízení Apple Storeu v Praze „pro naše lidi“ – míněni zřejmě mladí trendy lidičkové, kteří dělají PR pro Andreje Babiše, aby si mohli koupit nejnovější iPhone.

Jak zabít Poirota

Detektiv Hercule Poirot je pro čtenáře a diváky instituce, publikum má o něm a světě příběhů Agathy Christie zažitou představu, představují cosi starého a známého, k čemu se člověk čas od času rád vrátí. Přicházet proto s novou adaptací klasických poirotovských detektivek může být docela riskantní. Natočit Poirota nově a přitom klasickým způsobem může působit jako zbytečná práce – jsou tu přece filmy s Peterem Ustinovem, seriál s Davidem Suchetem a další divácky vděčné adaptace.

Kýč pro naši dobu

K účastníkům ekonomického fóra v Davosu promluvila také šestnáctiletá Švédka Greta Thunbergová, v emotivním projevu jim připomněla jejich osobní podíl na klimatické změně.

Toxická maskulinita a závrať z úspěchů

Minulý týden na sociálních sítích ještě „dojížděla“ pražská Klinika. Značně repetitivní debata místy nabrala docela nepěkné obrátky. Někteří z uživatelů, kterým Klinika vadila a argumentace jejích stoupenců je vytáčela (mám pro to docela pochopení),  začali vyjadřovat pohoršení nad tím, že dva z obránců squatu, kteří v debatě zašermovali tvrzeními o „demokratizaci vlastnictví“, případně o tom, že soukromé vlastnictví je „kultura smrti“, nějakým způsobem pracují pro Český rozhlas.

Vyvolávání démonů

Francie a Německo uzavřely smlouvu, která výrazně posiluje bilaterální spolupráci mezi oběma zeměmi, k jejímu obsahu se vyjádřili i různí zdejší politici včetně bývalého prezidenta Václava Klause. Jeho institut k události vydal stanovisko, je velmi kritické, což u Václava Klause jistě nepřekvapuje, silou a četností svých názorů je dostatečně znám a v něčem může být jeho kritika i oprávněná – termín „společná kultura ozbrojených sil“ skutečně zní jak výraz ze slovníku soudobého newspeaku. Za kratší zmínku ale stojí exprezidentovo výrazivo, v něčem velice typické.

Z legrace se stala vážná věc

V čase kulturní války je legrace vnímaná jako zbraň a debatuje se o ní s odpovídající vážností a zhusta i hysterií. Veřejný život zdaleka ne jenom v Česku přitom nabírá dimenze čím dál většího „bizáru“, který jako kdyby si o zparodování říkal. V nějaké míře se to i děje, z „dělání legrace“ se ale stává v něčem riskantní byznys, obdoba přecházení minového pole. Stačí špatně došlápnout a následky mohou být fatální.

Starostka v akci, vlaky v hlavě

Hitem sociálních sítí a vůbec československého internetu se minulý týden stala paní starostka východoslovenské obce Fekišovice. A v tomhle případě se dá rezolutně prohlásit, že lid volil správně, pro jednou se masová popularita potkala s nezpochybnitelnou kvalitou. Paní starostku proslavil dvanáctiminutový sestřih tříhodinového záznamu zasedání zastupitelstva, během nějž se vážená funkcionářka ke kolegům chová jako krajně rozčilená učitelka občanské nauky za časů normalizace neblahé paměti.

Šok! Roky končí a v zimě sněží

V mém okrese virtuálního světa minulý týden ještě dobíhalo naplňování formálních náležitostí konce roku, k nimž patří taky obsáhlá debata o petardách. Moje bublina jim rozhodně nakloněna není, což mnozí její příslušníci dávali najevo – statusy pobouřenými, případně žertovnými. Zvlášť osvědčené je k tomuto účelu současné užití slov „petarda“ a „retard“.

Prezident – prodejce

Prezident Miloš Zeman se dlouho a s jistou hrdostí prezentoval jako člověk nedotčený vlivem moderních technologií. Četl teletext a byl pyšným uživatelem, řekněme co do škály funkcí značně rudimentárního, mobilního telefonu Aligator. Nic proti tomu. Ale lidé se vyvíjejí a i hlava českého státu odhalila kouzlo virtuální světa, stala se pilným uživatelem „informační dálnice“. Došlo při tom sice i k nějakým těm karambolům – viz dětské porno, které do prezidentova počítače propašoval jakýsi „hacker z Alabamy“ –, ale Zeman se nakonec s technologiemi spřátelil: je schopný si na internetu najít zajímavé a nepochybně ověřené informace, díky němu se naučil používat termín „lepšolidé“ – už jen to by stačilo. A kdo ví, jak je to dnes s pověstným prezidentovým Aligatorem.

Temný případ potřetí. A tentokrát lépe

Není to špatné, když se autoři drží témat a postupů, které se jim už jednou osvědčily. Třetí řada pověstného seriálu Temný případ (True Detective) toho budiž důkazem, od příštího týdne ji bude vysílat HBO. Její autor Nic Pizzolatto se v ní vrací k tématům a postupům, kterými Temný případ ve svých lepších časech strhl publikum i kritiku. Jistě, nová řada proto nepůsobí vysloveně objevně, v něčem představuje návrat do známého světa.

Cuarónův intimní epos

Film mexického režiséra Alfonsa Cuaróna Roma má ve světě skutečně mimořádný ohlas, nejenom proto, že vyhrál festival v Benátkách. V nadšených recenzích a reakcích filmových publicistů zaznívá, že ten film svým významem přesahuje měřítko ročních bilancí, zaslouží si být zmiňován v kontextu toho nejlepšího, co vůbec kdy ve filmu vzniklo. Nejeden s historií filmového umění obeznámený kritik označil Cuarónův snímek za vůbec nejlepší, jaký v životě viděl.

Osude, tvé jméno je Dáda

Úkolem této nové rubriky bude přinášet čtenářstvu stručný vhled do dění na sociálních sítích podaný značně subjektivně – daný zorným polem autora a také jeho zcela subjektivním výběrem. Takže. Vánoční čas na síti působí tak nějak vánočně. Hodně obrázků. Stromečky. Rozesmáté dětské tváře. Pokrmy v různých stadiích připravenosti. Kapři. Sváteční vtípky. A obligátní sarkastické glosy těch, kdo svátky zrovna nemusejí a cítí potřebu o tom zpravit svět.

Pyšná princezna: napravená feudálka

Česká filmová či televizní pohádka pro mnoho lidí představuje součást koloritu Vánoc. Navážet se do ní, rýpat se v ní navíc ve sváteční době může působit jako projev „kazisvětství“, snahy nedopřát lidem radost nebo nad nimi aspoň ohrnovat nos proto, že si dovolili ji mít. Inu, co se dá dělat... Obliba českých filmových pohádek, především těch starších, ani nemusí souviset s jejich kvalitami, se zdejší pohádkařskou tradicí, o které se často mluvívalo – spíš může mít jednoduchý, osobní základ.

Hudba na poslední chvíli

Rozumný člověk řeší problémy, až když nastanou, případně si ještě nějaký čas počká. A právě těm, kdo až plus minus touhle dobou začínají pomýšlet na to, jaké dárky blízkým nadělí pod stromeček, je určen následující výběr pozoruhodných desek, které se objevily během posledních týdnů a měsíců. Selekce je orientována na zákaznictvo věku, řekněme, zralejšího.

Když novináři „onemocní“

Jsem nemocný člověk a potřebuju pomoc. Těmito slovy měl podle německého týdeníku Der Spiegel reagovat reportér Claas Relotius, když byl konfrontován s důkazy, že si ve svých oceňovaných reportážích právě pro Spiegel často bohapustě vymýšlel. V něčem je to dobově velmi příznačná reakce – útěk od odpovědnosti k diagnóze, zaujímání pozice oběti nebo také oběti. Nemocný člověk nemůže nést vinu za to, jak se jeho nemoc projevuje. Vyčítat Relotiusovi jeho vylhané texty by z toho hlediska mělo být stejně nesmyslné jako vyčítat kašel chorému tuberkulózou. Skandál kolem Relotiuse (komentář mu včera věnoval také kolega Marian Kechlibar) ale skutečně o nějaké nemoci vypovídá, postižený jí ovšem není jenom jeden nepoctivý novinář, ale i širší mediální svět.

Joyce Mitchellová: žena, která cosi chtěla

Svět filmu je svět krásných lidí nebo spíš lidí, kteří si dávají záležet na tom, aby krásně vypadali nebo o tom aspoň byli schopni sami sebe přesvědčit. Vypadat špatně je noční můra, katastrofa, která v dnešních časech bude velmi pravděpodobně zachycena a uchována pro věčnost, opatřena peprnými komentáři. Asi i proto se často dočkají vrcholných ocenění herečky a herci, kteří jsou schopni na tohle zapomenout, nechají se kvůli práci důkladně zošklivit.

„Mlčící většina“ promluvila. Zmateně

Protestní hnutí francouzských žlutých vest získalo v Česku i jinde v Evropě nemálo sympatizantů, vidí v něm „autentický“ protest proti odcizeným evropským elitám a vůbec krizi evropské politiky. Hlas lidu, který si uchoval zdravý rozum a bouří se proti shora naordinovanému šílenství. Někteří z těch fanoušků jsou u nových oblíbenců ochotni přehlížet pouliční excesy, které by u politických protivníků považovali za důvod reakce ve stylu generála Pinocheta. Může za tím být uvažování ve stylu „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“, přičemž tím nepřítelem je v dané situaci vágně definovaný evropský politický establishment. Může za tím taky být zaměňování symptomu choroby za její léčbu.

Novější články Starší články