Ondřej Štindl

/

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.

Články autora

Za rovnost „mluvících hlav“

České ženy se nemohou dostat ke slovu. Vyplývá to z místy emotivních debat o tzv „all male panels“, o situacích, kdy se na nějakém veřejném fóru na pódiu objeví skupina moudrých, kteří by měli debatovat o nějakém problému, a všichni to jsou muži. Poslední projevy pobouření vyvolala publikace dvou knih (Česko na křižovatce a Na hraně budoucnosti), pro něž byla vyzpovídána, případně napsala článek řada veřejně známých osobností – žena mezi nimi ale nebyla. Podobně to tak bývá v diskusních pořadech v televizi a rozhlase, problému se v posledním čísle Respektu věnovala Kateřina Šafaříková.

Ke hvězdám raději mlčky

Pojmenovat výpravnou filmovou sci-fi Ad Astra je mile staromódní nápad. Evokuje také školní učebnu dávnějších časů, tradiční klasické vzdělání, jistý optimismus, který se s ním spojoval. Per aspera ad astra. Přes překážky ke hvězdám. Žádný cíl není nedosažitelný, když se budeš dost snažit. Dnes ta latinská slova zároveň říkají: už je to dávno.

Fandíme nadšeně, (ne)přechylujeme vášnivě

Na sociálních sítích došlo v minulých týdnech k relativně hojnému výskytu projevů radosti (Ano! Někdo měl radost! Proč jste s tím něco neudělali! Teď už je pozdě!). Způsobil ji svými výkony, vystupováním a vůbec „uměleckým dojmem“ český basketbalový tým, který na mistrovství světa v Číně dosáhl až na dříve nemyslitelné šesté místo. Cesta k němu nebyla nijak ušmudlaná, podepřená rozmarem náhody. Vedla přes slavná vítězství a heroické porážky.

Masové barvení ptáčat

Opět se na sociálních sítích debatovalo o filmu, to hned srdéčko radostí poskočí. Důvodem bylo uvedení Nabarveného ptáčete Václava Marhoula na benátském festivalu (zdejší dílo se do soutěže na skutečně prestižním festivalu dlouhé roky nedostalo) a recenze na ně, z nichž některé byly nadšené (jiné zase ne). Rozhodně nepůsobily dojmem, že snímek v soutěži prošuměl bez zájmu, názory na něj byly tak či onak silné. Tak o tom pojďme diskutovat...

Vystrašeni Jokerem

Většina kritiky přijala Jokera s nadšením (někdy až podezřelým), někteří recenzenti a angažovaní uživatelé sociálních sítí to dílo ale mají za „toxické“ a nezodpovědné.

Česko-čínská reminiscence

Ta výroční třicítka je jenom číslo, stejně ale nějak funguje. Člověk si čte o dalších srážkách policie a prodemokratických demonstrantů v Hongkongu, o slzném plynu a gumových projektilech, výhrůžných slovech čínského premiéra a uvědomuje si, jak podobné je to dění v roce 1989. A jak je to jiné.

Posvátné krávy bučí bolestí

Doba má prý tep a je na něm prý dobré držet prst. Pokud by jeden dnes měl takové spády, je tu snadná pomoc – pustit si na Netflixu tzv. komediální speciál Davea Chapella, jedné z největších hvězd amerického stand-upu. Umělcův comeback je v médiích za oceánem intenzivně diskutovaný, v recenzích a komentářích pokrokářských autorů je cítit zvláštní druh zuřivosti – té, která je vyhrazena renegátům, těm nejhorším zástupcům lidského druhu.

Druhá světová fraška

Jedno se tomu Karlu Marxovi musí přiznat. Ten jeho bonmot o historických tragédiích, které se opakují jako frašky, je trefný. Člověk si to silně uvědomí právě v těchhle dnech, kdy uběhlo osmdesát let od začátku druhé světové války. Doba toho konfliktu je v současném českém i vůbec západním „dyškurzu“ velice silně přítomná. Kdejaký státník okresního formátu se přirovnává k Churchillovi, trvalou součástí snad všech vzrušenějších výměn názorů je Adolf Hitler, protože smyslem každé debaty zřejmě je odhalit, který z jejích účastníků je chabě zakamuflovaný Hitler, vykřičet tu pravdu do světa a připadat si při tom jako Jan Kubiš. Z nacismu a jeho představitelů se pro mnoho lidí stal internetový mem nebo součást většinou bezobsažných vět „přesně takhle to dělal Goebbels“ – oblíbený argumentační trumf debatérů, kteří nemají ponětí ani o Goebbelsovi, ani o předmětu sporu. Není nad to, zabojovat si ve druhé světové válce. 

Staré dobré strašné časy

Seriál Město na kopci, jehož první řada právě skončila na HBO, je dílo v dobrém slova smyslu tradiční. Docela se tak vymyká soudobé prestižní televizní produkci, od níž se očekává, že přinese něco dřív neviděné, spojí nespojitelné, řekne nevyřčené atd. Jenže originalita se může snadno přejíst, zvlášť je-li v jádru spíš konformní a navenek okatá a chtěná, jak se někdy stává. Při volbě mezi ní a pokusem naplnit ambici dobře odvyprávět dobrý příběh nemá cenu moc váhat. A může být jedno, jestli ta story obsahuje především staré známé elementy.

Pan mluvčí soptí a žehná

Na českých sociálních sítích ještě dobíhalo období, kdy zdejší ministerstvo kultury přišlo mnohým a mnohým uživatelům zajímavější než světové ústředí iluminátů. Situace se už ovšem vrací k normálu. Do úřadu přichází Lubomír Zaorálek, v němž – jak píše kolega Petr Fischer v Hospodářských novinách – vidí „všichni“ ideálního kandidáta. Jeden se samozřejmě zamyslí: vidím i já ideálního kandidáta v Lubomíru Zaorálkovi? A pokud ne, co to o mně vypovídá? Zamyšlení ale naštěstí nebylo dlouhé, uvědomil jsem si totiž, že moje kritéria ideálnosti v případě téhle konkrétní instituce nejsou zrovna nenaplnitelná. V zásadě stačí elementární (nebo aspoň rudimentární) gramotnost a schopnost příležitostného mlčení. O tom, že Lubomír Zaorálek umí číst a psát, v zásadě nepochybuji, s tou schopností mlčet (aspoň občas) je to už složitější, ale budeme si držet palce. Kolega Fischer přicházejícímu ministrovi vytýká, že je „bez vize“, tato skutečnost na mě ovšem působí dojmem spíš uklidňujícím. Ještě nějaká vize do toho všeho, to by nám tak scházelo.

Český problém s krásou

Pražský magistrát kontroloval napodobeniny historických vozidel, které v centru Prahy vozí turisty na vyhlídkové jízdy, skoro na každé našel nějakou podivnost – často jsou třeba registrované jako traktory či sněhové pluhy. Samozřejmě je to taky forma byrokratického nátlaku, přiznávám, že ho vítám. Ta auta historický střed hlavního města především hyzdí, způsob jejich registrace je v tom ohledu druhotný problém. Zároveň ale mám obavu, že se ty káry do centra Prahy v jeho dnešním stavu hodí.

Česká válka generací

Současná „kulturní válka“ má i výraznou generační dimenzi – na jedné straně starší dámy a pánové, kteří hájí výdobytky starého dobrého světa proti autoritářství ospravedlňovanému zájmy pokroku, mladšími jsou přitom vnímáni jako překážka nastolení poměrů nových a lepších, někdy i jako přímé ohrožení na životě.

Hraboši a hračičky

Zanedbával jsem na tomto místě zpravodajství o facebookových aktivitách předsedy KSČM a místopředsedy Poslanecké sněmovny Vojtěcha Filipa – ke škodě své i čtenářů. Názorů má totiž hodně a formuluje je pronikavě. Před časem na sebe výrazněji upozornil vyjádřením, v němž naznačoval souvislost mezi vyšší cenou vepřového a zrušením prasečáku v Letech. Ale to už je dávno – začátkem srpna, podle internetové časomíry někdy v pravěku. Vojtěch Filip si od té doby taky našel nové téma, boj proti hrabošům.

Mizantropický socialismus dneška

Mezi mladou generací Američanů roste popularita socialismu. Například podle průzkumu agentury Axios z letošního jara by prakticky polovina (49,6 procenta) dotázaných mileniálů a příslušníků mladší, tzv. generace Z raději žila v socialistické zemi, v jednašedesáti procentech mladých lidí mezi 18–24 lety slovo socialismus vyvolává pozitivní asociaci. Podobný posun se v různé míře dá vysledovat i v jiných zemích Západu.

Tarantinovo rekviem za Hollywood

Quentin Tarantino je jeden z vůbec nejobdivovanějších režisérů na světě, milují ho publikum i kritika. Zároveň je Tarantina možné považovat za tvůrce v jednom důležitém ohledu nepochopeného, jehož dílo velká část diváků i recenzentů nemístně redukuje. Tarantino je – v duchu často opakovaného klišé – „maniak z videopůjčovny“. Chlapík, který hltal snímky, jež byly v době vzniku považovány za filmový brak, vzhlížel k jejich tvůrcům a osvojoval si jejich postupy a později je dokázal přenést na jinou úroveň. Je to geniální filmový kolážista, který ve svých dílech dokáže kombinovat mraky odkazů na obskurní snímky dávnějších let. A právě kinematografie je jeho hlavním tématem, Tarantinovy filmy jsou především hry s divákem, a pokud o něčem vypovídají, tak o jeho nadšeném a zaujatém diváctví, jež dokáže přenést na publikum. Tohle zjednodušení je v nějaké míře pravdivé (klišé taková bývají), navíc vůči odbornému publiku i fanouškům vstřícné. Lidé se mohou předhánět, kolik odkazů a na jak obskurní kousky v Tarantinových filmech naleznou, a připadat si o to poučenější. Mohou tím ztratit ze zřetele umělce, který má tu nejobyčejnější tvůrčí ambici – postihnout ve svém díle svět a úděl člověka v něm, život...

I Greta T. to má těžké

Z šestnáctileté švédské aktivistky Grety Thunbergové se stala mezinárodní star, je to těžký úděl, který bývá nad síly jednotlivce, jenž jím byl obdarován či postižen. Nese-li ho dospívající člověk, může to být ještě obtížnější, jeden by měl o Gretu Thunbergovou obavy – co s ní bude, až vyčerpá svou chvíli slávy a těkavá pozornost publika se zacílí na někoho jiného nebo na nějaký jiný problém či projekt? V současné době ten masový obdiv vůči aktivistce začíná slábnout, také kvůli její cestě plachetnicí do Ameriky.

Zahrát si za Neapol a zemřít

Celovečerní dokumentární film britského režiséra Asifa Kapadii Diego Maradona je o... Diegu Maradonovi. A přiznávám, že jsem jím byl přiveden k tomu, abych přehodnotil svůj vztah k argentinské fotbalové hvězdě. Z protivného chlapíka se v mých očích stal strhující a tragickou postavou. Ta moje nechuť k Maradonovi byla dost možná generační fenomén, nepamatuji se ve svém okolí na nikoho, kdo by Maradonovi fandil, obdivoval ho. „Bůh fotbalu“ byl pro mnoho a mnoho lidí postavou spíš ďábelskou nebo aspoň iritující.

Co chtěl básník říci? Policie odpoví

Střety na sociálních sítích zhusta bývají přehlídkou vzájemného neporozumění, to už se tak nějak ví, není to jejich odstranitelný kaz, ale základní charakteristika. Účastníci si z nich odnášejí dojem, že druhá strana nechápe a záměrně manipuluje – a mívají pravdu. V těch „utkáních“ neexistuje nějaká oboustranně uznávaná autorita typu rozhodčího, tedy aspoň ne zatím. Minulý týden se ukázalo, že by se takovou autoritou ve věci interpretace textu mohly stát policie a justice.

Satira v časech nechápavosti

Boj proti domnělé či skutečné cenzuře je v současné době koníčkem mnoha lidí ze všech částí politického spektra, každý jako kdyby čekal na svých patnáct minut mučednictví. Když jde ale o to, zavřít ústa někomu z druhé strany, velice rád si přisadí a nevidí v tom velký problém. V takové atmosféře je těžké dělat satiru, nejenom proto, že realita často předhání fantazii autorů. Stane-li se arbitrem přijatelnosti uměleckého díla nechápavá afektovaná osoba s přístupem na Twitter, nic dobrého z toho vzejít nemůže.

Nevidíš, zaplatíš

Světová kinematografie má, zdá se, novou star – třiatřicetiletého amerického režiséra Ariho Astera. Během dvou let uvedl dva celovečerní filmy, Děsivé dědictví (dryáčnický překlad původního názvu Hereditary) a čerstvě premiérovaný Slunovrat (Midsommar). Oba se dají označit za horory a jsou také každý po svém nepochybně děsivé, zároveň přesahují hranice žánrové podívané (a někdy taky okázale ignorují její pravidla).

Popsat svoje chmury věcně

Muži pozdnějšího středního věku to dnes mají složitější, často bývají vykreslováni jako kořenová příčina všeho, co je se světem v nepořádku. Šéfové světa, kteří zuřivě brání svoje privilegia a neváhají při tom pošlapávat práva žen, etnických menšin, sexuálních menšin, planety Země a na ní pobývajících zvířátek a rostlinek.

Proč vůbec řešit MFD?

Deník Mladá fronta DNES připomíná blížící se třicáté výročí listopadu 1989 sérií rozhovorů s pamětníky a aktéry tehdejších událostí, mimo jiné vyzpovídal tehdejšího svazáckého funkcionáře Jiřího Jaskmanického a studenta DAMU Pavla Chalupu. Na text reagovaly prohlášením různé veřejně činné osobnosti, také bývalí disidenti a významní účastníci revolučního dění.

Novější články Starší články