„Není čas na odstup,“ zaznívá v autobiografii Život. Moje cesta dějinami od papeže Františka. Ale čtenář po přečtení sezná, že papež si čas na odstup našel. Kniha je sice mediálně inzerovaná jako autobiografie, ve skutečnosti papež převyprávěl svůj příběh vatikánskému novináři Fabiu Marchesemu Ragonovi.

Je to problém? V tomto případě ano. Knize chybí nasazení, možná proto, že zde byl prostředník. Je plná šroubovaných vět, v nichž člověk hledá smysl jen proto, že spoluautorem je papež. Nutno také říct, že překladatelka neodvedla dobrou práci. Ukazuje se, že globální průmysl, jehož je kniha součástí, umí zploštit i takto výjimečnou osobu. A ještě k tomu rozmělnit. Zatímco nyní vychází v češtině právě zmíněná kniha Život, jíž věnuji toto pojednání, vstupuje na celosvětový trh zároveň další Františkova autobiografie – Naděje, sepsaná tentokrát s Carlem Mussem.

Obtíží knihy Život je, že papež jako by v ní svou cestu s jejími dramaty nechtěl znovu projít. Těch dramat přitom bylo. Mockrát bylo i mediálně propíráno nařčení, že během vojenské diktatury, kdy působil v Argentině jako jezuitský provinciál, selhal, nebo se přinejmenším nechoval tak, aby své lidi ochránil před pronásledováním. Připomeňme, že od sedmdesátých let do roku 1983 rozpoutal vojenský režim Jorgeho Rafaela Videly teror proti svým odpůrcům, především proti levicově orientovaným intelektuálům a duchovním. Odhady, kolik lidí zmizelo beze stopy, se liší. Některé organizace hovoří až o třiceti tisících. Mezi nimi bylo na pět tisíc duchovních, kteří byli nejprve uneseni a poté měsíce či roky mučeni.

Pasáže věnované tomuto období jsou obranářské. Papež vypočítává, kde všude pomáhal – což nepochybně dělal. Existuje o tom dostatečně dokladů. Ale také je pravda, že stál uprostřed diktatury v určité mocenské pozici. Je vůbec myslitelné, aby unikl tlaku nezáviděníhodných dilemat? Prý je – a on obstál. Přesto se šířily pomluvy. Na ty reaguje prudce. „Byla to nejspíš pomsta nějakého levičáka, který věděl, jak moc jsem proti takovým zvěrstvům,“ čteme. S ohledem na to, že tehdy byli „levičáci“ skutečně pronásledováni, by bylo lepší věc formulovat obezřetněji.

Spíše kázání než reflexe

Kdo aspoň trochu sleduje papeže, nedozví se mnoho nového, přitom právě takový člověk bude potenciální čtenář. Autoři se zevrubně věnují zvláště dětství a mládí Jorgeho Bergoglia. Koho by zajímaly třeba spory během papežství a jak je protagonista snášel, bude spíše zklamán. Rekonstrukce dětství je však cenná. Postupně zde vyvstávají hlavní body Františkova papežství. Jorge Bergoglio je potomkem italských přistěhovalců, za svůj rodný jazyk považuje piemontštinu. Vyzdvihuje roli své babičky Rosy pro vlastní duchovnost i zrání. Dětství prožije uprostřed migrantů, později i uprchlíků z válečné Evropy. Zdůrazňuje nutnost mít otevřené srdce a zvát hosty dále, jak káže evangelium.

Dalším výrazným tématem je práce. Papež František zdůrazňuje, že od dospívání pracoval a že právě práce člověku dává pocit vlastní důstojnosti. Bez ní chřadneme. Nejenže Jorge pracoval při škole již od třinácti, čtenář si odnese dojem neúnavného a upřímného nasazení pro lidi chudé a na okraji. Jakkoli se v souladu s učením církve distancoval od tzv. teologie osvobození, která byla považovaná za marxistickou, sám přijal za svou „teología del pueblo“, teologii lidu. I jejím ústředním tématem je chudoba, ale odmítá pojmy jako třídní boj a opírá se o prvky lidového křesťanství.

Chudoba je Františkovým ústředním tématem i dnes. Za zlo považuje nezaměstnanost, zvláště mladých, ale i systém, který tyto bolesti neléčí, ale prohlubuje. Takový systém drancuje přírodu i každého člověka, kterého učí škodlivému individualismu. Papežova kritika je nejen pochopitelná, ale jeden by skoro řekl, že ji má v popisu práce. Ostatně majetek a konzum je něco, co je problematizováno v mnohých náboženských tradicích i ve filozofii. Právem. Člověk není jen vlastníkem. Proto i ty věty svatého Pavla. „Lhůta je krátká. (…) Kdo kupují, jako by nevlastnili, a kdo užívají věcí tohoto světa, jako by neužívali.“ A i proto přijme Jorge Bergoglio jméno Františka z Assisi, který se, ač bohatý, majetku vzdal. Ideál prostoty je třeba formulovat – o to víc v době, v níž opravdu ztrácíme ze zřetele, že existují i jiné vztahy, k sobě a k druhým, než ty stravující.

Jenže autoři se o formulaci ani nepokusili. Františkova slova vyznívají dutě, když spojuje kapitalismus s individualismem, který však neodlišuje od sobectví. Neučil nás i Ježíš, že člověk má být schopen stát sám, je-li to třeba? Neučí nás křesťanská tradice, že každý, každý zvlášť, máme duši, ať žena, muž, chudý, bohatý? Mnozí teologové i filozofové, zmiňme třeba Charlese Taylora, spatřují právě v monoteistické tradici zrod individualismu, který je zdrojem západního bohatství – intelektuálního, duchovního, materiálního. Papež v tom vidí jen zkázu.

Odmítnout vzít v potaz tak základní rozlišení, jako je individualismus a sobectví, má svou cenu. Věty se čtou jako kázání, které možná vyzní v kostele, ne však na papíře. Vznikají podobné pasáže: „Dalším příspěvkem, který křesťané mohou poskytnout, je obnovení pocitu sounáležitosti ve společnosti. To je pravý lék na individualismus, tendenci žít sám, dnes rozšířené zvláště na Západě. Je to závažné, protože pak společnosti chybí smysl pro sounáležitost a dědictví minulosti.“ Čtenář si je schopen domyslet, jak souvisí individualismus s chybějícím smyslem pro dědictví minulosti, ale možná si také dokáže představit situaci, kdy lze kultivovat individualismus i zmíněný smysl. A dodejme, že o dědictví minulosti se v knize jinak nepíše, a čtenář se tak topí ve vágnosti.

Další starostí je ekologie, papežovo celoživotní téma. Ani zde se nesetkáme s podnětnou reflexí. Málokdo bude popírat význam ekologie, ale také je fakt, že nás – jako snad vše podstatné – staví před mnoho dilemat a konfliktů. Ty papež nevidí, anebo vidět nechce. Jestliže je pro něho tak důležitá zaměstnanost lidí, pak by deindustrializace některých vyspělých ekonomik s ohledem na ekologickou politiku stála za zmínku.

Bizarností vynikají pasáže o sportu. „Ano, sport, i když je jednoduchý, dokáže zachránit před úpadkem, může zmírnit rodinné strádání a zvláště na předměstích může být pro děti, které špatně snášejí složité situace, určitým ventilem, s jehož pomocí překonají napětí a zbaví se ho jedním pěkným kopnutím do míče,“ dozvídáme se. Zaprvé je to asi pravda, ale zadruhé je otázka, proč se takové banality dozvídáme od papeže. Zde už jsem raději sáhla po originálu. Měla jsem dojem, že na vině může být právě i překlad Marie Kronbergerové – a ten velkou službu papeži skutečně neprokazuje, zdá se ani po věcné stránce. Nápadná je tato věta: „Serve una gratuità delle attività sportive.“ Ta říká, že je zapotřebí bezplatných sportovních aktivit. Překladatelka na to jde jinak: „Pomáhá i to, že sportovní aktivity v sobě nesou určité uvolnění.“ Překlad jsem tedy raději v této fázi (asi v první třetině knihy) odložila a začala číst německý. Sama umím italsky jen na základě znalostí latiny a francouzštiny.

Papež se zvláště v posledních částech vrací k některým výrokům ohledně války, jak na Ukrajině, tak na Blízkém východě. Vyzývá k míru. Mír však vzývá, aniž by blíže okomentoval situaci a zastavil se u dilemat míru, tedy že je často nespravedlivý. Vracíme se stále ke stejnému problému: Diference, třeba i mezi agresorem a obětí, se utápí v působivých slovech. Člověk chápe, že na ledacos třeba není prostor ve veřejných vyjádřeních, ale nepíší se právě proto knihy, aby se v nich na hlubší pohled dostalo? S papežem pak nenajde snadnou shodu ani ten, kdo by chtěl.

Srdce a srdíčka

Napříč knihou nás papež vyzývá k tomu, nechť otevíráme své srdce, a také nás ujišťuje, že to jeho je pro nás otevřené. „Při té chůzi se mi vloudila jedna myšlenka, kterou bych nazval inkluzivní, protože moje srdce a moje mysl byla s každou lidskou bytostí, byl jsem zcela s vámi,“ čteme v překladu. Jistě, i to má v popisu práce. Jenže když se vzývá jen srdce, a ne občas i rozum, začne to působit lacině, což si srdce nezasluhuje. Taková dobrota působí jako dobrota ne ze síly, ale ze slabosti, v níž diference zkrátka vidět nechceme.

Člověk má také myslet a bez myšlení – zde se lze nakonec opřít o antickou filozofickou tradici – není ani to srdce. A možná pak není ani život, který žijeme často uprostřed tíže dilemat, kdy máme pocit, že není dobré řešení, a přesto musíme jít dál. Možná tkví srdce i v tom, že člověk s nasazením tato dilemata promýšlí i jimi prochází a slovy si tu hrůzu neusnadňuje ani nezakrývá.

Nepochybuji o tom, že papež František je výjimečný člověk. Nikdy jsem ostatně ani nesouhlasila s tvrzením, že není intelektuál. Jistě, není teolog jako Joseph Ratzinger, jehož význam v knize opakovaně vyzdvihuje. Ale proč by měl být? Mám ráda Františkovo filozofické myšlení, třeba jeho maximy, podle nichž je třeba čas nadřadit prostoru. Také zmiňuje, že realita je více než idea. Tu svou kritiku individualismu by se aspoň mohl pokusit dát do souvislostí se svou tezí, že celek je nadřazen části. Ostatně zmíněný Charles Taylor věnuje papeži Františkovi důležité pasáže ve své nové knize Cosmic Connections (2024). V encyklikách Laudato si nebo Fratelli tutti oceňuje originální filozofickou antropologii. Nic z toho v knize nenacházíme.

Kniha nakonec vede i k otázce, co dnes s papežstvím. Dokonce k myšlence, jestli úspěch a moc člověka neponižují. Mnozí už reflektovali, že veřejný intelektuál dnes existovat ani nemůže. To papež samozřejmě nikdy nebyl především, ale pro nekatolíky plníval funkci jednoho z veřejných hlasů. I ten se, zdá se aspoň podle této knihy, ocitl v pasti. Společnost je možná natolik fragmentarizovaná a specializovaná, že jediný člověk již není schopen k paletě problémů říct něco, co by působilo lépe než status na facebooku. Ostatně – i ten je srdíčky zaplavený. Ale tahle srdíčka my přece nechceme.

„Není čas na odstup,“ praví tedy papež. To je krásná věta i myšlenka. Jenže tím, že budeme opakovat, jak máme otevřené srdce, aniž bychom byli otevření i k nepohodlné reflexi, odstup nezrušíme. Naopak. Vztah smyslu a slova se rozpadne. Vraťme slovům smysl. I to je forma blízkosti.