Hledání třetí ponožky
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Syn pomáhá starému otci při oblékání. Podává mu ponožky. „Ale kde je třetí?“ podivuje se otec. Scéna pochází z knihy Starý král ve vyhnanství od rakouského spisovatele Arna Geigera. Autor v knize popisuje péči o svého dementního otce. Třetí ponožka je jedna z výzev, před niž stárnoucí rodiče své děti skutečně mohou stavět. Situaci lze vyřešit dvěma způsoby. Na otce můžeme štěknout: „Máš snad tři nohy?“ Alternativou je začít s tátou chybějící ponožku opravdu hledat.
Podle přední švýcarské lékařky a autorky klasických studií věnovaných různým typům demence Irene Bopp-Kistlerové neexistuje správná reakce. Na straně jedné je fakt, že dementní lidé mnohdy trpí spíš nervozitou svých blízkých než vlastními nedostatky, které si sami nemusejí uvědomovat. Empatie je namístě. Na otce by nikdo neměl štěkat, že snad nemá tři chodidla.
Z druhé strany je netrpělivost svědectvím toho, že tátu dosud řadíme mezi lidi, na které má smysl vyjet. Znamená to, že je ještě schopen rozumné úvahy. Vydat se hledat třetí ponožku působí mile, ale člověka tím možná odepisujeme. Nebýt vůči druhému kritický není kompliment. Nebo je? I před tuto otázku nás tato nemoc staví: Víme, co znamená brát vážně člověka s demencí?
Leckomu se bude zdát, že naléhavější je jiná otázka: Jak se do tohoto stadia nedostat? Spolehlivě by zabralo nezestárnout, ale to nejspíše není příliš nápomocná informace. Krom stárnutí patří mezi další rizikové faktory třeba nižší vzdělání, nadmíra stresu nebo vysoký tlak. Co se týče vzniku nemoci, pohybujeme se na úrovni hypotéz. Alzheimerovu chorobu, nejčastější typ demence, mají způsobovat abnormální usazeniny proteinů, tzv. beta-amyloidní plaky. Za pravděpodobnou příčinu nemoci to považoval již „otec“ této nemoci, německý psychiatr Alois Alzheimer.
Ten roku 1906 stanovil diagnózu poprvé. Příznačné je, že prvním pacientem byla šestašedesátiletá žena. Důvodem, proč jsou dvě třetiny obětí ženy, není jen jejich vyšší věk dožití. I když se tento faktor zohlední, trápí ženy demence častěji. Souviset to může s hormony. Riziko onemocnění stoupá po menopauze, kdy klesá hladina estrogenu, což vede ke zhoršení metabolismu mozku. Základní symptomy jako výpadky paměti, poruchy řeči i osobnostní změny popsal Alzheimer již počátkem dvacátého století. To zůstává při starém. Ale podstatná věc se změnila. Tehdy šlo o výjimečnou diagnózu.
Brzy naše každodenní zkušenost?
S nějakou formou demence žilo v roce 2023 celosvětově víc než 55 milionů pacientů. Podle prognóz se má jejich počet co dvacet let až zdvojnásobovat, zasaženy jsou jak rozvinuté, tak rozvojové společnosti. Co to znamená konkrétněji? Z projekcí britských vědců při sdružení Alzheimer’s Research vyplývá, že pokud se nic nezmění, v horizontu dvou dekád bude každý druhý Brit nějak zasažen demencí: může jí trpět sám, onemocní jeho blízký, anebo se bude potýkat s obojím. Jak si stojí Česko? V současnosti u nás žije na 140 tisíc pacientů s demencí a do roku 2050 mají jejich počty narůst až o třetinu. Stárnout začnou Husákovy děti.
Profesní výzvu představuje nemoc pro lékaře i filozofy. Ač ti druzí nehýbou světem, nezřídkakdy některé sdílené intuice vycizelují a v propracovanější podobě vracejí do společnosti. Platí to třeba pro předpoklad, že člověk je rozumný živočich toužící po poznání. O tomto našem důležitém rysu se dočítáme třeba v Aristotelově Metafyzice. Demence přitom nese již v názvu popření mysli – de odkazuje k ústupu a mens je mysl.
Dalším výrazným znakem člověka je schopnost mluvit – a i porucha řeči patří k prvním příznakům demence. Člověk se vyznačuje tím, že s druhým vede dialog. Lidé se přou, argumentují, hádají. Vymizí-li tento aspekt ze vztahu, může člověk dospět k větě, kterou pronesla manželka jednoho pacienta: „Můj muž žije, a přesto jsem už vdova.“ Podle výzkumů Irene Bopp-Kistlerové si přitom až dvě třetiny pacientů neuvědomují, že mají problém. Můžeme v tom spatřovat štěstí. Možná se netrápí. Nebo v tom vidíme neštěstí. Vždyť právě tímto neuvědoměním ztrácejí smysl pro sdílenou realitu.
Zdá se, že tato nemoc maří mnoho z toho, na čem si člověk zakládá. Existují filozofové, kteří se nebáli vyslovit, co z toho může plynout. Pacienti s demencí jsou ještě lidé, ale už nejsou osoby. Jeff McMahan nebo Peter Singer tvrdí, že už nedisponují autonomií, a proto jim nenáleží stejný morální status jako zdravým lidem. Přehnanou akademičnost v tom nehledejme: takoví lidé prý nemají stejný nárok na život jako ti, jejichž myšlení narušené není.
Klíčová otázka je, jestli není třeba podívat se na věc jinak. Možná nás demence učí nově přemýšlet o tom, co je to člověk, co osoba. Vyloučeno není ani to, že filozofové příliš dlouho vycházeli ze špatných intuic.
Nedělat mrtvolu!
Akademickou půdu přesáhl v této otázce ještě jeden myslitel. Walter Jens patřil k nejuznávanějším klasickým filologům. Také se zasazoval o eutanazii. Člověk si má moci určit okamžik své smrti a on, vzdělanec pyšný na svou paměť a dokonalou znalost klasické řečtiny, se nemínil proměnit ve „zmatenou slintající zrůdu“.
Včas se domluvil s rodinou i rodinným lékařem, že mu v případě nemoci bude poskytnuta pomoc s odchodem. Demencí skutečně onemocněl. Přišel o svou skvostnou paměť, schopnost číst a jeho slovní zásoba se smrskla na dětskou úroveň. Rodina byla připravena zasáhnout.
Jenže on sám začal věc komplikovat. Člověk, který dříve jen četl a smyslová potěšení pro něho znamenala málo, se začal s chutí ládovat. Kdysi by ho nenapadlo sahat na cokoli chlupatého, co se pohybuje po čtyřech, ale najednou se začal mazlit s každou kočkou a rozesmátý mával na kolemjdoucí psy. Na včerejšek ani předvčerejšek si nepamatoval, Homéra už citovat neuměl. Jako mnozí dementní pacienti si však vybavoval kusé scény z dětství, o němž rád vyprávěl.
A ještě jedna věc mu utkvěla v paměti: Jak chtěl po rodině, aby jej včas usmrtila. Když mu manželka nebo syn pomáhali při ranní hygieně, často říkal: „Bitte nicht tot machen.“ „Prosím, nedělat mrtvolu.“ Ochota rodinného lékaře pomoci zůstala nevyužita.
Tento příběh přesahuje biografii Waltera Jense. Z hlediska zdravého člověka se demence jeví jako nesnesitelná. Leckdo se proto rozhodne jednat dřív, než bude pozdě. Švýcarsko nabízí eutanazii v raných fázích nemoci, kdy je člověk ještě soudný. Problém je, že dopředu neumí vyhodnotit, jak se bude cítit, až jej demence promění. Jak ukázal osud Waltera Jense, není vyloučeno, že demence není jen příběh o ztrátách.
Wittgensteinův výrok „Hranice mého jazyka jsou hranice mého světa“ asi neplatí. Svět můžeme poznávat i jinak než skrze jazyk. Důrazně na to upozorňuje psychiatr a filozof Thomas Fuchs, který odmítá Singerovy teze o tom, kterak dementní člověk ztrácí svůj morální status. Připomíná, že málokdy jen tratíme. „Právě proto, že pacienti s demencí mají takové obtíže v kognitivní oblasti, reagují o mnoho živěji na citový kontakt. Ožívá rovněž tělesná paměť a zkušenosti uložené v těle.“ Člověku, jemuž odchází myšlení, se tříbí smysly – může být až přecitlivělý na melodie, pachy a chutě. Důležité je, aby o tom blízcí věděli a začali s touto rovinou osobnosti, pokud to jen trochu jde, pracovat.
Podobně hovoří i Irene Bopp-Kistlerová, která desetiletí pracuje s dementními pacienty. Vyzdvihuje hudební paměť, která zůstává nepoškozena i ve velmi pokročilé demenci. Dokonce ti, kteří po dobu svého života s hudbou neměli co do činění, ji najednou začínají vnímat. Dementní pacienti nás také učí, že hranice našeho světa jsou možná mnohem spíš hranice našeho citu. Bopp-Kistlerová líčí, že mnohokrát zažila smíření hlubokých rodinných ran, až když v cestě nestála slova. Jsou-li lidé otevření, mohou nacházet způsob, jak komunikovat skrze dotyky nebo pohledy.
Bystřit smysly
Stárnoucí svět letos zastihla zpráva, že Evropská agentura pro léčivé přípravky částečně schválila Lecanemab, lék na Alzheimerovu chorobu. Určen je pro rané fáze nemoci, kdy může zpomalit pokles kognitivních funkcí. Ač má medikament mnoho i potenciálně závažných vedlejších účinků, pročež byl schválen až napodruhé, je to zpráva dobrá. Vyléčení si však od přípravku slibovat nelze.
Lékaři zdůrazňují, že až 45 procentům případů demence lze předejít, nebo přinejmenším oddálit její nástup. Opatření jsou dlouhodobě známá: spát sedm až osm hodin, držet stres v rozumných mezích, vyhýbat se alkoholu a nikotinu. Bojovat s obezitou, cukrovkou a vysokým krevním tlakem. Klíčové je dále udržovat sociální kontakty a hýbat se. Přední výzkumníci z tzv. Lancetovy komise pro demenci seznam preventivních opatření letos rozšířili o další dvě položky. Pečujte o sluch a zrak, radí. Jakmile zjistíte zhoršení, investujte do brýlí a naslouchacích zařízení. Slábnou-li smysly, slábne mysl.
Nehledě na životní styl či slibné preparáty je nejspíš třeba pracovat i na očekáváních, která na sebe klademe. Otvírání nových smyslů, o nichž hovoří Thomas Fuchs nebo Irene Bopp-Kistlerová, není malování narůžovo. Demence je nemoc těžká, bolestivá, smutná. Transakce, před niž nás staví, nese tragické rysy. Tolik si vážíme života; tak pyšní jsme na svou mysl. Vypadá to, že chceme-li déle žít, musíme být připraveni odevzdávat myšlení. Irene Bopp-Kistlerová nebo Thomas Fuchs tematizují uprostřed smutku, do něhož se stárnoucí svět může zanedlouho ponořit, nové pojetí člověka – a možná i smysl pro to, jak se aspoň pokusit být novým způsobem šťastný. Asi nám nezbude než těmto lidem naslouchat.