„Potřebuji přesně vás,“ říkala mi paní do telefonu, když mě zvala do debaty. Prý shánějí člověka hájícího stanovisko, jež mi v rychlosti předestřela. Namítla jsem, že si nic podobného nemyslím. „Ale ano, máme na to data,“ poznamenala. Asi měla na mysli, že firma, od níž pozvánka dorazila, si udělala rešerši, projela mé výstupy a seznala, že jsem jejich člověk.

Nedomluvily jsme se. Trvala jsem na tom, že si myslím, co si myslím. Možná z principu. Zčásti měla paní asi pravdu. Na příhodě není nic pobuřujícího. Každý zve do debat lidi s očekáváním, že budou herci sebe samých. Všichni pracujeme s tím, že druhého známe, že je tudíž předvídatelný. Co mě zarazilo, byl nárok, že mě paní zná díky datům. Chvíli mi dokonce vysvětlovala, jakéže zastávám stanovisko.

Data právě píší technologickou i filozofickou historii. Spojnicí je, co znamená být člověkem, respektive proměny tohoto porozumění. Tradičně se mělo za to, že člověk je nadán svobodou. Což je obtížně definovatelný a empiricky neověřitelný pojem. Není jasné, jak moc, dokonce zda vůbec jsme svobodní. Instituce západní společnosti se zakládají na otazníku. Právo, etika, demokracie předpokládají osobní svobodu. Ale jsme svobodní?

Jak to souvisí s daty? Je-li člověk svobodný, druhý mu nikdy dokonale neporozumí. Což není vada, ale zdroj svobody. Zrušíme-li tuto nepoznatelnost, ocitáme se mimo rámec moderní demokracie.

„Že nejste unavený? Neřekla bych.“

Se schopností být svoboden spojovali klasičtí filozofové duši. Té náleží svéhybnost, jež je v nějaké míře nezávislá na těle. Skrytost se svéhybností souvisí. Protože duše nevstupuje do „pouhých“ jevů, anebo se v nich nevyčerpává, je na straně podstaty. S duší zatočily moderní revoluce, třeba ta Darwinova. Člověk je odteď spíš procesem než substancí, navíc procesem, který je zvnějšku ovlivnitelný.

I filozofům se pojem duše začal jevit duchařsky. Raději hovořili o mysli, záhy i o mozku, který lze empiricky zkoumat. Dnes se ve filozofických spisech nadále píše o mysli, mozku, vědomí, ale stále častěji i o datech. Co je na řeči o datech specifické? Je-li člověk pojat jako shluk dat, ať už biochemických, nebo těch, která trousíme při internetovém brouzdání, zcela se tím otevřel vnějšímu pozorování. To přitom může být o dost přesnější a detailnější než to niterné „duševní“ z první osoby. Jinými slovy, mou duši nikdo nevidí, data ano. Jestliže jsme duši nahradili daty, ocitli jsme se v době, v níž neplatí stará úsloví Do hlavy druhému nevidíš a Druhému nelze číst myšlenky.

Nejde jen o datovou analýzu našeho internetového pobytu, který popsala Shoshana Zuboffová v knize Věk kapitalismu dohledu. Americká sociální psycholožka ukázala, jak relativně snadno a přesně lze díky datové analýze předvídat budoucí touhy cizího člověka nebo rozumět jeho volebním preferencím. Dokonce lze předvídat, co člověk bude chtít, dřív než to sám chce.

Další hranice byla pokořena v Číně. Při zvlášť rizikových zaměstnáních nosí zaměstnanci tzv. smart cap, chytré čepičky, které pomocí EEG monitorují, zda je člověk bdělý. Což je rozumné. Až na to, že nic nikdy nezůstane tam, kde má. Některé zpravodajské agentury již vyjadřují nepřekvapivé podezření. Čepičky se objevují nejen na hlavách řidičů vysokorychlostních drah, ale i na hlavách těch, jejichž práce riziková není. Zaměstnavatel monitorující data má nejen možnost vidět, že se zaměstnanec cítí špatně, dokonce vidí, že se brzy začne cítit špatně. Takovou osobu je třeba vyřadit preventivně.

Není divu, že filozofové i právníci volají po formulování práva na „kognitivní svobodu“. V ústavě by se mělo objevit se stejnou samozřejmostí, s jakou se zde uvádí svoboda slova. Co konkrétně by to znamenalo? Paragraf by garantoval právo odmítnout užití neurotechnologií na pracovišti, není-li to naprosto nutné z bezpečnostních důvodů. Zaměstnanec by měl dále vědět, za jakým účelem se tyto technologie užívají v případě, že nasazeny jsou, a rovněž by měl vědět, jak se nakládá se získanými daty.

Exnout flašku vodky – a mít čistou hlavu

Největším úskalím neurotechnologií je jejich výjimečná, ba zázračná výkonnost. Vezměme si třeba kompletně ochrnutého pacienta, který přišel i o schopnost řeči. Takovému člověku daruje neurotechnologie nový život. Speciální zařízení označované i v češtině jako „brain-computer interface“, které vytváří most mezi mozkem a počítačem, umožňuje číst to, co si člověk představuje, že píše. Myšlenky uvězněné v ochrnutém těle pak převádí na obrazovku. Úspěšnost tohoto převodu dosahovala při poslední verzi vyzkoušené na jaře tohoto roku 97 procent. Technologie svobodu tedy nejen ohrožují, také ji zázračně navracejí.

Jistěže jde o přístroje jedinečné, drahé, v každodennosti nedostupné. Ale ty jednodušší již umějí číst aspoň emoce, takže rozpoznávají, zda člověkovy nervové výboje třeba při pohledu na Trumpa signalizují radost, nebo zlost, a také umějí změřit to, zda se náhodou neocitáme v začátcích mentálního úpadku, jak upozorňuje americko-íránská filozofka a právnička Nita A. Farahanyová. Obě informace – ta o Trumpovi i ta o duševním chřadnutí – mohou zaměstnavatele zajímat.

Avšak nezapomínejme, že monitorující zařízení máme už nyní v chytrém telefonu. Pomocí aplikací si měříme kvalitu spánku, tep, tlak, můžeme zaznamenávat a díky tomu i předvídat menstruační cyklus. Kdopak si asi zjišťoval, jak se s daty nakládá? Již nyní existují i běžné uživatelské aplikace měřící soustředění. Na základě získaných dat si lze sestavit plán, čehože se vyvarovat. Pozornost je ceněný zdroj a tyto aplikace nám mohou pomoci získat zpět něco z toho, co nám digitální technologie předtím vzaly.

Nezní to špatně, až na to, že neurotechnologie se ocitají nejen v rukou lékařů a individuálních uživatelů. Dávno jsou v rukou marketérů, tzv. neuromarketérů. Jak s nimi pracují? Vezme se vzorek lidí, jimž se pouštějí různé verze reklamy. V průběhu sledování je pečlivě monitorován mozek, tep, tlak, pot. Marketéři mohou dílo postupně ladit tak, že stvoří reklamu, která bude představovat neodolatelný produkt. Fyzicky neodolatelný. Odolat by znamenalo něco jako chtít rozumem ovládnout opilost.

Je to etické? Názory se rozcházejí. Je špatné dát člověku to, po čem skutečně prahne? Neuromarketéři si nevymýšlejí. Nekonstruují naše touhy, sledují to, po čem skutečně toužíme. A můžeme si být jisti, že i pro ně bude produkt neodolatelný.

Dovolíte mi vylepšit si svůj mozek, pane kolego?

Netřeba vykreslovat marketéry jako ďábly. I uživatelé si dokážou zatopit. Příkladem budiž ritalin, lék na ADHD, tedy hyperaktivitu. Jeho spotřeba roste. Třeba Austrálie zaznamenala nárůst receptů o 4450 % za poslední dva roky. Analogický, možná i vyšší může být nárůst mezi lidmi, kteří ADHD netrpí. Důvod je stejný jako v případě chytrých čepiček: ritalin se dostal do běžného oběhu. Na černých trzích jej skupují studenti a intelektuálně pracující lidé. I když netrpíte hyperaktivitou, lék vám zvýší výkonnost. Některé americké vysoké školy na to zareagovaly novým paragrafem v etickém kodexu. Užití těchto stimulantů je nepřípustné, nepředepíše-li je lékař. Potud se na ritalin aplikuje analogické pravidlo jako na doping ve sportu. Zní to rozumně.

Ale možná to rozumné není. Na úskalí tohoto přístupu upozornila zmíněná Nita Farahanyová v knize The Battle for Your Brain. Sport je uzavřená hra, která má svá pravidla. Kdo tato pravidla poruší, musí být vyloučen. Jenže život – a vzdělání je jeho výsostná součást – není uzavřená hra. Je přesným opakem. Lidský život je otevřený: experimentování, riziku, růstu i úpadku. Upírat člověku možnost, jak zlepšit soustředění nebo paměť, jen proto, aby neměl náskok před kolegou, je nepřípustné. Připomíná to scénář z povídky Kurta Vonneguta. Inteligentnějším občanům byla do ucha vsazena rušička, která začala pískat, kdykoli si začali moc vyskakovat.

Ze stejných důvodů nelze postupovat ani proti neurotechnologickým vymoženostem. Už nyní se testují, se slibnými výsledky, čipy pro lidi trpící depresí. Drobný implantát stimuluje mozek, což lidi zbavuje utrpení. Nahrazuje antidepresiva. Analogické čipy by mohly nahrazovat ritalin.

Problém vyřešen? Postupovat proti neurotechnologiím je jako strčit někomu bzučák do ucha, když je příliš chytrý? Ne že by autorka neměla v ledačems pravdu, ale nemá celou pravdu. Je totiž zjevné, že lidé užívající ritalin vytvářejí tlak na ostatní, aby se také porozhlédli po trhu. Mnohdy aniž to chtějí. Jenže co mají dělat, když se touží dostat na vysokou?

Postsvoboda v postdemokracii

Jestli něco ohrožuje demokracii, je to populismus, čteme dokola. Jenže se zdá, že ve světle mentálních vychytávek je takový populista malý pán. Navíc není vyloučeno, že v demokracii dávno nežijeme, anebo že jsme se přinejmenším posunuli do její pozdní fáze, do postdemokracie. Nové – a přelomové – pojetí člověka jako bytosti bez podstaty, zato jako bytosti, již lze přenastavovat a napojovat na výkonná zařízení, by tomu nasvědčovalo.

Čekali jsme, že zkáza přijde znovu od člověka, který nám řekne, co si máme myslet, ač si to nemyslíme. Zjišťujeme, že demokracie se převtělila v momentě, kdy nás lidé informují o tom, co si myslíme. Padá tím vachrlatý základ, na němž stála antická i moderní demokracie.

Co že to byl za základ? Ta svoboda, jejímž rubem byla společensky snesitelná míra osobní temnoty a neprůhlednosti. Domnívat se, že zatáčku vybereme prohlášením kognitivních práv, je nepřesvědčivé. Užívání neurotechnologií je – nejen – na individuální rovině natolik lákavé, možná i smysluplné, že tuhle svobodu všanc dáme. Jenže když je nabídka příliš dobrá, bývá ztráta nedozírná.