„Zvládání zpětné vazby se stalo prací na plný úvazek,“ psali ve Wall Street Journalu na adresu knihy Úzkostlivá generace od sociálního psychologa Jonathana Haidta. Ostatně sama kniha je zčásti i o tomto: všudypřítomná vypjatá diskuse vede k tomu, že velká část úsilí netkví ve výkonu samém, třeba v napsání knihy, ale ve schopnosti tenhle výkon ustát.

Leč v první řadě pojednává kniha o proměně dětství. To se změnilo zaprvé vlivem nadměrného rodičovského dozoru a zadruhé nadužíváním digitálních technologií. Úvodní věta se dotýká toho druhého: zážitek se přesunul od podstaty k tomu, jak se výkon jeví v proudu rychlého hodnocení.

V době digitální komunikace platí to, co řekl Jean-Jacques Rousseau již v osmnáctém století. Víc než fyzické smrti se člověk obává té sociální. Na Haidta byl přinejmenším spáchán atentát. Někteří vědci o něm začali hovořit jako o vědeckém populistovi. Naopak mnozí politici si vzali knihu za svou a zvažují či již prosazují zákaz chytrých telefonů ve školách. A kde je pravda? Byl spáchán atentát na Haidta, nebo na děti?

Jonathan Haidt je americký sociální psycholog, spoluautor knihy The Coddling of the American Mind a profesor na New York University Stern School of Business. Tuto knihu z roku 2008, jejíž titul by v překladu mohl znít Rozmazlování americké mysli, lze chápat jako předmluvu k aktuálnímu dílu Úzkostlivá generace. V něm mapuje třeba to, jak na univerzitách, tedy v místech, která mají být laboratoří svobodného myšlení, pozvolna narůstají počty zrušených přednášek z důvodů studentské nevole.

V Úzkostlivé generaci vydané na jaře 2024 čteme příběh lidí, kteří pubertu prožili již během nástupu chytrých telefonů. Právě tato generace zaznamenala významný propad duševní pohody a podle Jonathana Haidta jsou důvodem i digitální média. Přesně tento bod však kritici, třeba Candic L. Odgersová v časopise Nature, rozporují. Haidt prý předložil katastrofický a senzacechtivý příběh, ale zaměnil korelaci za kauzalitu: to, že se propad duševního zdraví překrývá s nástupem chytrého telefonu, neznamená, že průnik virtuálního a reálného světa způsobil nárůst depresí. Potřebujeme robustní data, říká Odgersová, z nichž vyčteme, že „vytěsnění fyzické hry a osobní komunikace změnily dětství a lidský vývoj téměř v nepředstavitelném měřítku“. Haidt podle ní taková data nedodal.

Sám autor se na svých stránkách zdrcující recenzí zevrubně zabývá a na data poukazuje. Zároveň mám za to, že člověk nemusí být sociální vědec, aby tušil, že zvlášť data týkající se duševního zdraví jsou otevřená četným interpretacím a že duši lze obtížně měřit. Jaké jsou alternativní teorie prudkého nástupu psychických potíží? Zmiňuje se ekonomická krize z roku 2008, covid, válka na Ukrajině, klimatická změna. Ale z dějin podle Haidta víme, že pravidlo „krize rovná se nárůst psychických potíží“ neplatí. Mnohé minulé krize naopak vedly ke stmelení. Haidt nepopírá, že Západ prochází mnohými těžkostmi. Jenže znovu: ty tu byly vždy, ale my jim dnes čelíme se zvláštní mírou úzkostlivosti. Proč?

„Navždy jinde“

Hlavní potíž spatřuje autor v souběhu dvou okolností: ve změně výchovy zaprvé a v digitálních technologiích zadruhé. K prvnímu lze říct, že ochranářská výchova vede k tomu, že děti tráví více času pod dozorem a méně času fyzickou hrou s vrstevníky. To je přirozeně dáno i městskými podmínkami.

Místo fyzických her vyplnily život digitální technologie. Kniha však nestojí jen na těchto mnohokrát formulovaných výhradách. Člověk se doví i jinde, že zvlášť pro dívky není digitální svět bezpečný, že se zde děti setkávají s šikanou nebo s návody na sebepoškozování. Ani teze o tom, kterak digitální technologie neprospívají soustředěnosti, není nová.

Třeba Dánové přistoupili již před vydáním Haidtovy knihy k omezení digitalizace. Ministr školství Mattias Tesfaye řekl koncem roku 2023 deníku Politiken, že jej mrzí míra, v jaké byly děti vydány všanc digitálnímu experimentu. Dánsko bylo skutečně premiantem v digitalizaci, děti tam začaly s tablety – místo knih – pracovat od první třídy. Tesafye dokonce tvrdí, že generaci dlužíme „velkou omluvu za naivitu“.

Podstatnější jsou proto jiné než tyto známé vhledy. Haidt v knize říká, že se nám zdvojil život: žijeme ten reálný fyzický a paralelně druhý virtuální. Jenže virtuální skutečnost vnímají mnozí jako natolik intenzivní, že je pohlcuje víc než ta fyzická. Výsledkem je, že i tehdy, jsme-li s přáteli nebo s dítětem na hřišti, myslíme na druhý život. Platí to zvlášť pro děti a mladé lidi. Své zkušenosti v reálném světě filtrují přes virtuální. Jak bude jídlo vypadat na obrazovce? Kam jít, aby z toho byly hezké fotky? A kolik ohlasů má mé video?

To má přinejmenším dvojí efekt. Nebýváme přítomni tam, kde zrovna fyzicky pobýváme, a nikdy nejsme plně s tím, s kým jsme. Tento nešvar vystihla socioložka Sherry Turkleová: „Navždy jinde.“ I to je jeden ze střípků do mozaiky důvodů, proč si tolik lidí stěžuje na samotu. Haidt cituje výzkumy, v nichž děti poznamenávají, jak tíživá je pro ně duševní nepřítomnost jejich rodičů. A nakonec to ilustruje nedávná zpráva z jednoho německého koupaliště: rodiče, kteří civí do svých telefonů a nehlídají si děti, budou z areálu vykázáni.

Dvojí život poznamenává i naše myšlení. Digitální svět, který neustále nosíme v kapse, se dožaduje naší pozornosti. Ve hře nemusí být marnivá touha zkontrolovat lajky nebo potřeba informovat se o nejnovějších katastrofách. Roli hraje i dojem, že člověk má být neustále na e-mailu, často z pracovních důvodů. Také nic nového. Mnozí před Haidtem poznamenali, jak zničující je nosit si práci po kapsách. Škodí to nejen osobnímu, ale i pracovnímu životu. Od práce nemáme nikdy odstup a pak ji nemůžeme dělat dobře.

Tím jsme u nejpozoruhodnější roviny knihy. Když říkám, že se od práce nemůžeme odpojit, nechci tím poukazovat na potřebu „work-life-balance“. Už název je hloupý. I práce je život, mnohdy skvělý. Ale rozlišení času práce a odpočinku důležité je. Znají je všechny náboženské tradice, které podle klasika Emila Durkheima, jehož Jonathan Haidt cituje, vytvářejí základní kategorie myšlení. Východiskem každého řádu je rozlišení na čas (ale i prostor) profánní a posvátný.

Digitální technologie tato dělení smazala. Vstoupila i do vůbec nejzákladnějšího rozlišení, které platí pro všechny živočichy: do rozdílu dne a noci. Studií o tom, že děti dnes méně spí i v důsledku toho, že často usínají s telefonem, je mnoho. Nedostatek spánku duševnímu zdraví přirozeně neprospívá.

Jestliže děti používají telefony i během školní výuky, vytrácí se tím rozlišení na práci a volný čas. A další padlý rozdíl je ten na soukromý a veřejný život – na něm digitální média ostatně přímo stojí. Zničující to bývá zvlášť pro dívky. Než si vypěstují sebevědomí, nechávají svůj vzhled hodnotit mnohdy od cizích lidí. Také se častěji než chlapci stávají oběťmi obtěžování. Sexuální predátoři se z ulic na internet přesunuli spolu s dětmi.

Nakonec zaniká možná něco pro společnost skutečně podstatného: dojem, že sdílíme jednu skutečnost, v níž na sebe reagujeme. Digitální komunikace je asynchronní. Stojí-li vztahy na digitální komunikaci, nikdy nevíme, v jaké situaci druhého zastihneme, a nevnímáme jeho emoce. Neklid, do něhož se vzájemně uvrháváme, může být stěží základem pro něco, co by nás spojovalo. Mnohdy místo toho vynikne rozdělení. Společenství se tím nejen neustavuje, často se přímo drolí. Možná i to souvisí se zmiňovanou okolností: krize dnes prožíváme jinak než dřív. V minulosti vedly aspoň k částečnému semknutí, dnes vedou převážně k osamoceném strachu, neurotičnosti, hněvu.

Místo společenství vzniká digitální dav, který se čas od času na někom vybije. Děti a mladí lidé mají plné právo se tohoto obávat. V dětství založeném na hře vážily chyby málo. Děti mohly experimentovat a občas se spálit. Dnes hrozí, že každá chyba bude zaznamenána, zveřejněna a rozpoutá digitální peklo.

Apokalyptický tón by byl přesto marný i nepatřičný. Člověku je vlastní adaptabilita, nakonec mu ani nic jiného nezbývá. Haidtovi kritici mají pravdu v tom, že psychické potíže mívají zřídkakdy jediný původ. Jenže k tomu je třeba dodat, že chytrý telefon není jedna věc, ale zařízení, které proměňuje fungování společnosti a zasahuje do našeho myšlení. Potud je namístě spíš zdrženlivost v prudkosti, s níž odmítáme hypotézy.

Amy Orbanová, jedna z Haidtových někdejších prominentních kritiček, do jisté míry dala Haidtovi za pravdu, ale to není to nejpodstatnější. Stěžejní je, že zmírnila místy likvidační tón, s nímž se o Haidtově knize hovoří. Uprostřed té mely v rozhovoru pro časopis Die Zeit přiznala, že od doby, kdy na denní bázi pracuje s psychology a psychiatry, by kritiku Jonathana Haidta mírnila.

Ostatně odkaz na zkušenosti lékařů, které bývají určeny třeba specifickou klientelou, jsou podmíněny dobou i prostorem, a tudíž jsou stěží objektivní, jde k jádru Haidtovy knihy. Sama ji nečtu jako vědecké pojednání, jakkoli by se mnou sám autor nesouhlasil. V knize pracuje s množstvím vědeckých dat, ale rovněž zmiňuje vlastní zkušenosti s psychickými potížemi, apeluje na zkušenost lékařů a píše o veskrze anekdotických zkušenostech mladých lidí a jejich rodičů, kteří se marně snaží odtrhnout své potomky od obrazovek.

Haidtovi kritici vytýkají knize i tuto stránku. Autor prý nadhodnocuje náhodné zkušenosti. Ale je to smysluplná námitka? Možná se v ní spíš zračí, jak moc máme sklon zkušenost podceňovat. Haidt nazývá digitální média blokátory zkušenosti. Vlastnímu vidění nevěříme, počkáme si na verdikt vědců. Jestliže je již apelování na zkušenost populismus, možná není takový populismus urážka a třeba bychom jej potřebovali i mnohem víc.