Americká biskupka episkopální církve Marianne Buddeová zaujala, když se během mše po inauguraci Donalda Trumpa obrátila na prezidenta: „Ve jménu našeho Boha vás žádám, abyste se smiloval nad lidmi v naší zemi, kteří se nyní bojí.“ Zdůraznila, že naprostá většina imigrantů nejsou kriminálníci. Hovořila přímo k moci – odvážně a obdivuhodně. „I my jsme byli hosté,“ citovala Písmo.

Kázání to bylo silné. Nemělo by však sloužit jako morální napomenutí všem, kteří tematizují obtíže s migrací. S biblickým pohledem si nevystačíme. To bychom mohli rovnou zrušit i policii a jen nastavovat druhou tvář. Proč vůbec připomínat kázání ze Spojených států? Lze očekávat, že Trumpův postoj k migraci se projeví i v Evropě. Navíc se může zdát, že existuje jedna země, kde princip „nastavení druhé tváře“ platí. Výsledky berou za srdce.

Vezměme si případ dvojnásobné vraždy v bavorském městečku Aschaffenburg. Dne 22. ledna 2025 se ozbrojený osmadvacetiletý Afghánec vrhl na hlouček dětí. Na pomoc přispěchal jednačtyřicetiletý muž. Díky jeho zásahu zůstalo u dvou obětí. Vyhasl život dvouletého Yannise, který byl marockého původu, i jednačtyřicetiletého zachránce zbylých dětí. Tři další lidé, včetně tříleté Syřanky, byli těžce zraněni. Vychovatelka vyvázla se zlomenou rukou.

Když se pak člověk začte do toho, jak vstřícné byly německé úřady k Afghánci, poleká se podruhé. Muž již dvakrát někoho napadl nožem, při třetím incidentu škrtil ženu. Léčil se na psychiatrii, snad kvůli schizofrenii. Policii byl znám kvůli zapojení do drogového obchodu v parku Schöntal, kde později vraždil. Obyvatelé městečka hovoří o bezmoci. Opakovaně prosili o pomoc. Zatímco muž tyranizoval okolí, úřady nezasáhly. Ale v prosinci 2024 lidem svitla naděje. Afghánec souhlasil, že se vrátí do vlasti. Dohoda byla uzavřena 11. prosince. Ze zákona měl třicet dní na vycestování. Nejpozději 11. ledna 2025 měl tedy přistát v Afghánistánu. Místo toho ale 22. ledna zaútočil na hlouček dětí. Politici vyjadřují smutek ještě v době, kdy vzniká tento článek.

Truchlí i občané, kteří se navíc vzpamatovávají z toho, co je dosud známo o jednání úřadů. Kontroloval někdo, zda muž v dané lhůtě opravdu opustil zemi? Jak to, že mohl terorizovat celou ubytovnu, útočit na její obyvatele nožem, škrtit je, a přitom se stále volně pohybovat? Jak to, že ani jemu, který zjevně také potřeboval pomoc, nebylo pomoženo? Když se novinář Markus Lanz dožadoval odpovědí, dostalo se mu napomenutí přímo před kamerami. Nelze vinit úřady. Vinen je jen vrah. Byrokracie je zkrátka složitá.

V sobotu 25. ledna, v den, kdy byl pochován malý Yannis, byla svolána demonstrace proti pravici. I politici vládních stran se sešli v Berlíně u Braniborské brány. Na sociálních sítích zaujala rozjařenost, s níž si dělali selfíčka. Zvnějšku se zdá, že Afghánce nezavřeli na psychiatrii proto, že celá země se v blázinec proměnila. Nebo nám něco uniká?

Kdy je možné to, co není možné?

V německé televizi ZDF se 25. ledna v pořadu Markuse Lanze doznávali i odborníci k bezradnosti tváří v tvář složité byrokracii týkající se žadatelů o azyl. Jeden dojem je však neodbytný: současný stav je soucitný ve vztahu k žadatelům o azyl, včetně těch, kteří páchají trestné činy, ale nemilosrdný vůči rodilým Němcům či ostatním přistěhovalcům. Připomínám, že obětí řádění byl chlapec marockého původu a s těžkými zraněními vyvázla Syřanka, dříve Afghánec na ubytovně škrtil Ukrajinku.

Proč nemohl být vyhoštěn? Není-li cílová země bezpečná, nelze podle § 60 zákona o pobytu cizinců vyhošťovat ani kriminálníky. Člověka napadne, že dotyčný by mohl být ve vězení. Jenže patrně šlo o psychiatrického pacienta. Proč tedy ale nebyl na uzavřeném oddělení psychiatrie, kde je snad nyní? Lékaři se nejspíš spolehli, že nasadí léky, a když je ten muž bude brát, uleví se mu. Asi neulevilo, ale aspoň mu tedy přiřadili opatrovnici. Další věc je, že si patrně opatrovnice ani úřady nevšimly, že muž v nařízené lhůtě nevycestoval. Sháněl se po něm někdo?

„I kdyby jej úřady sledovaly, co z toho?“ namítají jiní. Vyhoštěn do Afghánistánu totiž stejně být nemohl. Ale tato linka má jednu trhlinu. Poté, co šestadvacetiletý Syřan zabil v srpnu minulého roku v Solingenu tři lidi a osm těžce zranil, se Německo rozhodlo pro deportaci osmadvaceti trestaných Afghánců do jejich vlasti. Najednou to tedy šlo. Média spekulují, že důvodem byla dohoda buď mezi Německem a Katarem, nebo mezi Německem a přímo Tálibánem o přijetí daných osob. Za jakou cenu se operace uskutečnila, nevíme.

V Süddeutsche Zeitung se nedávno objevila zpráva, že vláda hodlá podle interních informací znovu vyhošťovat, opět tedy v reakci na vraždy. Kancléř Scholz popírá souvislost s předvolební kampaní. Že budou vyhoštěni trestaní migranti, lze přivítat. Jiná otázka je, jak vysvětlíte Němcům, že to, co není možné, je možné – akorát tedy někdo musí nejdřív umřít.

Merz: Hlasovat i se „špatnými“

Friedrich Merz, předseda CDU, který má podle průzkumů největší šance stát se po únorových předčasných volbách kancléřem, prolamuje ve dnech, kdy vzniká tento článek, tabu. Ve středu 29. ledna se mu podařilo s AfD prohlasovat návrh na zpřísnění podmínek pro migranty. O návrhu se hlasovalo v pátek. Byl to riskantní krok, který Angela Merkelová odsoudila jako porušení slova. Merz dosud skutečně zdůrazňoval, že je třeba udělat vše pro to, aby byla AfD, platící za krajně pravicovou, vyloučena ze spoluutváření německé politiky. Proti Merzovu rozhodnutí hlasovat i s AfD demonstrovaly v týdnu od 27. ledna v německých městech tisíce lidí.

V pátek 31. ledna se po dramatickém dnu v Německém spolkovém sněmu ukázalo, že Merzova riskantní akce neprošla. Zákon byl 350 hlasy odmítnut, 338 členů sněmu hlasovalo pro. Politologové obratem zhodnotili zamítnutí zákona jako Merzův debakl, který otřese jeho pozicí v CDU. Záhodno je však dodat, že se Merz – přinejmenším podle nedávného průzkumu agentury Insa – může opřít o nemalou část německé populace. Celých 48 procent respondentů odpovědělo, že přísnější migrační zákony je třeba přijmout třeba i s podporou AfD. I při jiných příležitostech se němečtí občané začínají k AfD hlásit. Ve výzkumu téže agentury z konce loňského roku vyjádřilo 21 procent Němců přání, aby se kancléřkou stala předsedkyně strany Alice Weidelová. Merz skončil těsně na druhém místě.

Ekonomka Weidelová, která do AfD vstoupila hned při jejím vzniku v roce 2013, je pozoruhodná i na pozadí migračního dramatu. Prosazuje řádově tvrdší migrační zákony než ty, které v současnosti platí, a také žije patnáct let se Sarah Bossardovou, ženou srílanského původu, již jako malou adoptoval švýcarský křesťanský pár. S partnerkou vychovávají dva adoptované chlapce. Když se jí nedávno novináři ptali, jak jde její osobní život dohromady s důrazem na migrační přísnost i konzervativismus, odpověděla, že ona sama barvu kůže nevidí a že rodina je tam, kde jsou děti.

O tom, jak moc jsou obavy z AfD namístě, si musí každý rozhodnout sám. Ale uveďme, že Němci budou mít v čerstvé paměti kauzu s Martinem Sellnerem, kterého politici AfD pozvali koncem roku 2023 na své jednání o migraci. Někdejšímu předsedovi rakouského Identitárního hnutí byl v minulosti odepřen vstup do Spojených států kvůli vazbám na Brentona Tarranta, který během masové střelby zavraždil 51 lidí a 89 vážně zranil.

Co dělá taková osoba na jednání AfD? Přednáší o tzv. remigraci, jež by se však podle Sellnera měla týkat i těch lidi s migračním pozadím, kteří sice mají německý pas, avšak nejsou „dostatečně asimilovaní“. Obavy z toho, kolik členů AfD s podobnými návrhy souzní, jsou pochopitelné. Jiná otázka je, jestli přesto nelze se stranou prohlasovat zákony, a další, zda nové zákony vůbec pomohou. Mnozí namítají, že v legislativě problém není. Potíž je v neefektivitě. Mnohdy není jasné, který úřad je příslušný. Vzniká chaos a trápí se úředníci i migranti.

Když „dobří“ zneužívají Osvětim

Jakkoli bezvýchodně se situace jeví, na občany, kteří se snad zhlédli v radikálech, ji svádět nelze. Viníkem nejsou zaostalí lidé, ale naivní představa politiků i intelektuálů, že za multikulturní společnost se neplatí, že nabízí pouhé výhody. Dalším důvodem současné mizerie je nedostatečná infrastruktura, která nebyla vůbec připravena na nápor počínající před deseti lety. Jen v roce 2015 přišlo do Německa přes milion žadatelů o azyl. Podle informací časopisu Focus pobývá v zemi 221 tisíc cizinců, kteří splňují podmínky pro vyhoštění, 80 procent z nich je však z různých důvodů „trpěno“. Nárok na azyl byl výslovně odmítnut 42 300 cizinců, kteří by měli být vyhoštěni, pobývají však nadále v zemi.

Důležitý je ještě jeden bod. Afghánci žijící v Německu si své pobouření nenechali pro sebe, i oni truchlili, ale také prosí politiky, aby začali zákony konečně vymáhat. Každý další atentát jim ztěžuje integraci do společnosti. Vposled je třeba myslet také na vraha: zjevně také potřeboval pomoc, které se, možná kvůli přetížení úřadů, nedočkal.

Na pozadí takto obtížné situace působí uboze, když se každý pokus o efektivní migrační politiku dává do souvislosti s nacistickou říší. Naposled se toho dopustil Karl Lauterbach, politik SPD. Ve statusu, který po třech hodinách smazal, vyjádřil na sociální síti X znechucení nad tím, že osmdesát let po osvobození Osvětimi vedeme debatu o migrační politice, a Merze označil za morálního zkrachovance.

Je načase říct si, že nelze brát vážně nikoho, kdo si plete únosnou migrační politiku s nacistickou říší. Už z úcty k obětem nacistů. Čímž jsme zpátky u biskupky Buddeové, jejíž slova zapůsobila i v Německu. Volat po soucitu s těmi, kteří jsou nešťastní, hledají pomoc a jsou hosté, je správné. Ale soucit by se měl vztahovat i na ty, kteří nejsou „hosty v této zemi“. Kdo mobilizuje kázání jen ve prospěch jedné skupiny, snižuje odvážný čin biskupky na lacinou agitku a podporuje tím migrační politiku, která škodí všem.