„Hlavně si svou rakovinu negooglete,“ upozornila zdravotní sestra dospívající dívku. Caroline Cramptonová onemocněla Hodgkinovým lymfomem, zhoubným onemocněním mízních uzlin. Lékař ji ubezpečil, že v mladém věku se vyléčí hned po první chemoterapii 95 procent lidí. Všechno mělo být dobré a Caroline negooglila. Jenže spadla do pěti procent. Nastoupila agresivnější chemoterapie, která jí zničila imunitu, lékaři ji budili co čtyři hodiny, aby kontrolovali její tělesné hodnoty. Caroline tehdy přišla i o schopnost spánku. Co dělat, když nejde spát? Začala googlovat, a když pak usnula, bývalo to v slzách.

Proč negooglovat? Dávno se ví, že samo očekávání bolesti působí větší bolest a je spjato s častějšími komplikacemi. Nakonec měla Caroline štěstí. Má za sebou kritických pět let od vyléčení. Že znovu onemocní, je stejně pravděpodobné, jako že onemocní ten, kdo rakovinu nikdy neměl. Soudě podle heroických metafor, s nimiž o rakovině hovoříme, je hrdinkou, která „porazila“ nemoc. Až na to, že si připadá jak slaboch a okolí jí občas dává najevo, že možná je. Trpí totiž hypochondrií. Vlastní osud i dějiny tohoto zvláštního stavu shrnula v knize Příběh hypochondrie, která vyšla začátkem tohoto roku. Ale splatí autorka skvělou knihou zátěž, kterou představuje pro zdravotnictví?

Sdílená starost – stvrzená starost

Že je poznámka o výdajích cynická? Nepochybně – a nabízí ji sama autorka. Hypochondři lezou do peněz. Caroline je navíc záludná pacientka. Lidé s podobnou anamnézou bývají odesíláni i na nejdražší vyšetření. Občas mladou ženu napadá: „Škoda že neřekli: ‚Počkejme. Nejspíše to nic nebude.‘“ Nakonec je přesto ráda, že má jistotu. Na den, dva.

Autorčina hypochondrie je stínem těžké nemoci. V mládí se seznámila s tím, co vše se může pokazit. Navíc ví, jak záludná je sebedokonalejší péče. Když jí lékař sděloval, že podstoupí nejnovější léčbu, která v jeho době, když sám rakovinou onemocněl, nebyla k dispozici, spiklenecky jí ukázal jizvu na krku. „Vy budete mít menší,“ ujistil ji a měl pravdu. Až na to, že před několika lety obdržela dopis. Dověděla se, že má nyní zvýšené riziko nádoru prsu a že je třeba myslet na prevenci. Google dodal kontext: léčba, kterou podstoupila, se ukázala pro mladé ženy jako riziková.

Kdo by se autorce divil, že má strach? Ona však ve svém osudu rozpoznává příběh celé společnosti. Lékař nás může stokrát ubezpečovat, že nový lék je bezvadný. A přesto není iracionální, když člověka napadne, že s novinkou jdou ruku v ruce nejistoty. Když si pacient zagooglí, narazí na zkušenosti lidí, kteří ze stejných obav lék odmítli. Sdílená obava s člověkem, který se také obává, je nikoli poloviční, ale potvrzená obava.

Žádná dřívější doba toho o nemocech nevěděla tolik. Že zdraví není v rukou božích či osudu, ale v našich vlastních, navíc slýcháme skoro denně. Základní prevencí je správný životní styl. Sport, zdravá strava, omezení stresu. Jestli se toho nedržíte, hodláte se divit, že to s vámi nedopadne dobře? Rovněž slýcháme, že rakovina nebolí. Proto ty preventivní prohlídky. Absence symptomů nic neznamená. Zabiják v těle roste roky. Ve vší tichosti.

Jaký asociál by asi brojil proti zdravé životosprávě? Zpochybňovat preventivní prohlídky je čirá nezodpovědnost. Jenže fakt je, že obsese prevencí živí nezdravé myšlenkové vzorce a vede k nedůvěře k vlastnímu tělu. Jinými slovy: zdá se, že hypochondrie se stala stavem, který náš systém podporuje. Možná i to je jeden z paradoxních důvodů, proč v roce 2013 hypochondrie z Diagnostického a statistického manuálu duševních poruch zmizela. Co je všudypřítomné, nějak i žádoucí, není nemoc.

Jogurtem proti hypochondrii

Staří Řekové nepovažovali hypochondrii za „pouhý“ stav duše. Řecké slovo označuje oblast pod hrudní chrupavkou. Jak tento stav léčit? Stejně jako bolesti hlavy nebo deprese. Je třeba dát do pořádku poměr šťáv. Lidské tělo prý ovládají čtyři šťávy, stejně jako veškerenstvo. Nemoc vzniká z nepoměru – že člověk není sladěn sám se sebou, znamená, že dobře neobývá ani svět. Léčba usiluje o navrácení rovnováhy. Je holistická, ne-li kosmická.

Záleží na stravě i režimových úpravách. Zakotvení hypochondrie v břišní dutině je pozoruhodné již proto, že tento vhled nabourává naše pojetí medicíny jako lineární vědy. Zatímco filozofové dodnes čtou Platona a nacházejí v jeho spisech něco nového, máme za to, že čtyři roky starý článek je v medicíně zastaralý. Minulost je mrtvá, přítomnost zrovna umírá, nové poznatky se rodí v budoucnosti.

Jenže současná psychiatrie znovu objevuje propojení mysli a těla poté, co byly v novověku odděleny. Tehdy začala být hypochondrie chápána jako psychický přelud. Odlišit psychickou nepohodu od fyzické se dnes, kdy víme, že depresivní lidé mají vyšší zánětlivé markery nebo nedostatečnou střevní mikroflóru, zdá obtížnější. Ani kauzální směr nelze snadno určit. Propadá člověk depresivnosti, protože má v těle zánět, anebo onemocní fyzicky, protože je depresivní? Obě cesty jsou možné. Ale to, že je třeba starat se o zažívání, trpí-li člověk úzkostmi, věděli Řekové dávno.

I období osmnáctého až dvacátého století, kdy se s hypochondrií pracovalo jako se stavem duše, přineslo cenné poznatky. Lékaři si od novověku všímají, že hypochondrie je rozšířená mezi vyšší třídou, hlavně intelektuály. Je to nemoc z nadměrného přemítání a pohodlí. Čím vyspělejší společnost, tím víc hypochondrů.

Víme, co znamenává „víc“? Kolik je mezi námi asi hypochondrů? Těžko říct. Tím spíš, že jsme původní diagnózu nahradili dvěma novými, které jdou proti poznatku, že vše psychické je i fyzické. V posledním Diagnostickém a statistickém manuálu byla původní diagnóza překategorizována na dvě samostatné jednotky: na poruchu se somatickými příznaky a úzkostnou poruchu. První se týká lidí, kteří hlásí potíže s orgány, které se zdají v pořádku; druhá těch, kteří trpí nadměrnou obavou z nemoci. A kolik že lidí tedy trpí těmito neduhy? Odhady se pohybují od dvou do deseti procent.

Preventivní myšlení

Nejpozoruhodnější kapitola se týká podob, které na sebe hypochondrie brala napříč staletími. Koncem čtrnáctého století, kdy se rozšířilo do té doby vzácné sklo, prosluli hypochondři jako sklenění lidé. Pacienti se zhlédli v tomto tehdy nadmíru křehkém materiálu. Udávali neodbytný dojem, že jejich končetiny, případně celé tělo, jsou ze skla. Jakmile se kvalita skla zlepšila, tento typ hypochondrie ustoupil.

Že se nové materiály a technologie promítají do obrazu těla, platí dodnes. Během pandemie vystřelila popularita TikToku. Zvlášť sledovaná byla i videa lidí trpících Tourettovým syndromem. V témže období dramaticky vzrostly počty dívek vykazujících symptomy této neurologické nemoci, která se projevuje motorickými i vokálními tiky. To je záhadné. Tourettovým syndromem bývají typicky postiženi muži, a ač jde o nemoc zčásti dědičnou, rodiny těchto dívek nevykazovaly odpovídající anamnézu. Lékaři usoudili na sociální nákazu a jev si vysloužil název tiktoktik.

Autorka s ním pracuje jako s novým projevem hypochondrie. V jistém smyslu má pravdu. Dívky nemocí ve skutečnosti netrpí, ale jako nemocné se prožívají. To by hypochondrii odpovídalo. Ve hře však budou i jiné okolnosti. V případě těchto dívek to totiž není obava z nemoci, nýbrž touha po nemoci.

Ale proč by někdo toužil po nemoci? Není to žádná záhada. Trpí-li člověk nedostatkem pozornosti, nemocí si ji zajistí. Nemoci šířící se zčásti nápodobou navíc prosluly schopností vytvářet společenství. Patří mezi ně třeba mentální anorexie. Utrpení může být sice smutným, ale proto ne méně skutečným zdrojem opory.

Hypochondrie sice tkví v prožívání neexistující nemoci, ale sama je skutečná a může poukazovat k širšímu problému. Nepochybně to platí v případě dospívajících dívek, které se nejen psychiatrům dnes jeví jako velmi zranitelná skupina. Podobně se v problematičnosti preventivních programů zračí širší problém. Vždyť celý společenský život jako by tkvěl v prevenci rizik, bezpečnostních, klimatických, zdravotních.

Problematičnost prevence však přesahuje zdravotnictví. Protože je prevence míněna dobře, obtížně se proti ní argumentuje, byť i to se možná mění. Existují studie dokládající, že rizika zdravotní prevence mohou převažovat nad přínosem. Zvlášť časté screeningy jsou pro tělo zatěžující. Ve Velké Británii se v reakci na to mnohé preventivní programy pozastavují. Ale nehledě na to se zdá, že preventivní nastavení nám jednou rukou dává něco, co nám druhou bere. Když se staráme o prevenci, máme dojem, že získáváme kontrolu nad budoucností. Což nás může uklidňovat. Jenže úvahy o budoucnosti fungují jako Google. Najdete si jedno riziko a vyhledávač vám nabídne pět nebezpečí souvisejících. Drobné uklidnění může ústit v znehybňující úzkost.

Instituce specializující se na prevenci navíc hromadí moc, už proto, že nezřídkakdy pracují s vinou: „Vám se do tohoto pojištění nechce? Tak to si ale pak nestěžujte...“ Jestliže je internet strojem na strach, je prevence strojem na vinu. Jistěže neříkám, že je proto záhodno ji zcela odbourat. Bylo by to podobně nesmyslné jako stav, v němž se možná ocitáme nyní: pojem kriticky nezkoumáme, protože si myslíme, že prevencí nelze nic zkazit. Až na to, že důsledná prevence je nejúčinnější způsob, jak se odnaučit žít.