„Kultura je vývojem k mlčení,“ napsal Theodor Lessing v knize Hluk (1908), nedávno vydané i v češtině. Krom toho je zakladatelem první společnosti proti hluku. Sice se jí příliš nedařilo, v nejlepších dobách měla na tisíc členů, ale vizionářský ten čin byl. Obtěžující zvuk se dnes počítá mezi nejzávažnější environmentální problémy. Myslí na to zákonodárci, kteří zformulovali příslušné paragrafy, a varují i lékaři, kteří vidí souvislost mezi hlukem a civilizačními nemocemi.

Že je kultura vývojem k mlčení, se projevuje různě. Třeba Immanuel Kant odkoupil od svého souseda otravného kohouta a udělal si z něj polévku. Goethe na to šel kultivovaněji, chtěl měnit sebe, ne svět. V mládí proto pobíhal za vojenskými přehlídkami doprovázenými bubny, aby se odnaučil přecitlivělosti. Zjevně to nepomohlo. Ke stáru zvolil Kantovu taktiku – koupil sousedící rozpadající se dům, aby si jej nepořídil někdo, kdo by ho chtěl nedejbože rekonstruovat. Dům pak prostě spadl. V součtu to asi vytvořilo méně hluku než jeho oprava.

Občas ta věta o kultuře coby vývoji k mlčení neplatí vůbec. „Brutální vražda u Protivína: Kvůli hluku sťal dívce hlavu, ve vězení spáchal sebevraždu,“ zní titulek zprávy na serveru CNN Prima News. V obměněné podobě si ji lze přečíst v libovolném jazyce. Možná zde máme co do činění s civilizační konstantou svého druhu. Tyhle vraždy navíc dobře ilustrují rozdíl mezi zvukem a hlukem. Zvuk nemusí být rušivý; na rozdíl od hluku není vynálezem člověka.

Co je to hluk? Zvuk vytvořený z hlouposti, zlomyslnosti, bezohlednosti. Zvuk dopadajících deštných kapek nazýváme málokdy hlukem; dokonce bývá součástí meditační hudby nebo aplikací určených k usnutí. Jistěže nás často štve štěkot psa, ale zpravidla se zlobíme na majitele. Což je zloba, která je schopná vytvářet i titulky na CNN.

Theodor Lessing je v něčem tragická postava. Jeho manifest proti hluku byl marný i ironický. Boj proti hluku je totiž také boj. Kdo chce ticho a není tak řemeslně nápaditý jako berlínský lékárník, který ve stejné době vynalezl špunty do uší, musí řvát, byť myšlenkami. Ale Lessingův osud je tragický v něčem podstatnějším. Krom hluku nesnášel nacismus. V roce 1933 uprchl z Německa do domnělého bezpečí Mariánských Lázní. Zabili ho zde nacisti, dvěma výstřely.

Hluk je formou našeho světa. Proto souvisí s politikou. Naše doba to přitom již reflektuje. Víme, že ticho je přitažlivé i léčivé. Dnešní auta už neřvou jako před sto lety. Znamení luxusu je ticho – a paralelně k tomu jsme vymysleli nehlučný digitální zvuk, který nás však možná připravuje o něco podstatnějšího než sluch.

Nejlevnější droga

Najít restauraci, v níž by nebyla zapnutá hudba, není snadné. I v mnohých domácnostech je stále něco zapnuté. Pro někoho je to hluk, protože tu kulisu vnímá jako rušivou, ale pro jiného je to zvuk, bez něhož se neumí soustředit. Ticho může být zneklidňující. Na někoho působí drobná hladina neklidu stejně jako dávka adrenalinu. Teprve když přemáháme okolní kulisu, umíme se soustředit.

Těžko říct, jestli potřeba stále něco poslouchat existovala vždy, anebo nás proměnily technologie. Proměna sluchu je přitom obzvláště zákeřná. Pateticky řečeno, jde rovnou o duši. Oči můžeme zavřít, uši ne. Skrze uši do nás vstupuje svět bez našeho přičinění. Nemůžeme se rozhodnout neslyšet. To má dobrý – evoluční – důvod. Ušima jsme kdysi přijímali signál, že nám jde o život. Možná proto na hluk reagujeme občas přepjatě. Jenže dávno jsme tento vnitřní poplach museli vypnout a naučit se, že většina zvuků nic neznamená. V opačném případě bychom byli stále k smrti vyděšení. Když se střílí uprostřed prosince, říkáme si, že jen nějaký pitomec předčasně slaví silvestra.

Ale zcela jsme vnitřní alarm prý nevypnuli. Neurologové a psychiatři upozorňují na nebezpečí spjatá s hlukovým smogem. Ihned se však dodává, že je nesmírně těžké určit, jaké potíže lze hluku vůbec přiřknout. Není divu, je-li hluk formou světa. Například je známé, že hluk doléhající ze silnice trápí častěji lidi z nižších socioekonomických tříd. Ti majetnější žijí totiž jinde, ve větším klidu. Jenže lidé bydlící u silnice budou také častěji konzumovat méně kvalitní potraviny. Za co tedy může silniční hluk, forma tohoto života, a jeho obsah?

I Theodor Lessing předkládá socioekonomickou analýzu zvuku, nutno říct, že jednostrannou. Nesnesitelný je pro něho především hluk, který vydává fyzicky pracující člověk. Vzdělanec píše a nikoho neruší. Odtud ta věta „kultura spěje k tichu“. Ty pasáže se moc nevydařily. Možná mu ta „hlučící banda“ právě chystá zboží, aby si mohl jít – mlčky – nakoupit, nebo staví dům, kam se může zavřít a v klidu si psát filipiku proti hluku.

Lessingova kniha je zatížena ještě jednou slepou skvrnou. Hluk není jen vedlejší produkt, ať práce, či zábavy. Může být cílem. Dost možná je totiž nejlevnějším narkotikem. Na tom nic protikulturního není, ba naopak. Třeba Friedrich Nietzsche, původně klasický filolog zabývající se starořeckým světem, kontrastuje vznešenou tichou kulturu Apollona s bujarou, řvoucí a omamující Dionýsa. Zapotřebí jsou oba přístupy a Řeky chválí za jejich vhled, že člověku nezbývá než stát na dvou nohách. Což je paradoxní již proto, že tyhle opory sestávají z iluzí.

Apollon, bůh krásy, proměňuje hrůzný svět v krásný klam. Vzniká umění, které nás na okamžik vykupuje z bolesti. I Dionýsos nabízí životadárnou iluzi. Svět i sebe lze snést jen díky občasnému opojení. Když se ponoříme do alkoholového oparu, bereme si volno. Jsme méně sami sebou, svými starostmi, a tím jsme blíže druhému.

Podobně nás svíravý hluk na chvíli zbavuje sebe sama. Ostatně není pochyb o tom, že dionýské třeštění bylo dost hlučné. Analogicky se někteří lidé noří do ohlušující hudby. Pár let po Lessingovi píše Carl Gustav Jung: „Ten hluk by neexistoval, kdybychom jej ve skrytu duše nechtěli.“ Dopis adresoval zakladateli Švýcarské ligy proti hluku. Spolku dal taktně najevo, ať přestanou kolem hluku takhle lomozit. Jak upozorňuje spisovatelka Sieglinde Geiselová v knize Opravdové ticho je jen ve vesmíru, Jung již na rozdíl od Lessinga reflektuje všechny ty zvuky, které si pouštíme záměrně, a zmiňuje obtíže, které dětem působí stále zapnuté rádio.

K civilizačnímu výpadu to Junga přesto nevedlo. Zjevně tušil, že ač nás všudypřítomný hluk deptá, je pro nás zároveň oporou. Slyšet zvuk, respektive neslyšet ticho, znamená, že nejsme sami. Když rodič dává dobrou noc, prosí jej dítě, aby nechalo pootevřené dveře. Možná nejen kvůli pruhu světla, ale i doléhajícím hlasům rodičů. Leckdo dávno dospělý si pouští audioknihy před spaním. Prý aby se mu v hlavě neroztočily starosti. Analogicky působí i sklenka vína nebo osvědčený neurol. Jsou to způsoby, jak mezi sebe a skutečnost vsunout nohu.

Ač Nietzsche Dionýsa oslavoval, všudypřítomný hluk jej deptal. Jedna věc je dopřát si jednou za čas opilecké mikrozhroucení a pak si užívat té energie, která nabíhá při znovuzrození. Jiná věc je denně pracovat uprostřed hluku, denně se nechat odírat o svobodu. Že hluk útočí na svobodu, je zjevné třeba z rozdílu mezi písemnou a hlasovou zprávou. Tu písemnou si lze přečíst, jak je libo. Ta hlasová hned diktuje, jak danou věc slyšet. Posluchač je obratem obětí tónu, naladění, rytmu a rychlosti daného řečníka. Psaná zpráva je pošťouchnutí, v němž je ještě kus odstupu, namluvená je už houknutí.

Platí to obecně. Badatelé zaměřující se na rozdíl mezi klasickou knihou a její audio verzí si všímají, že ta první dává člověku čas, aby si podle svého rytmu rekonstruoval příběh. Sám čtenář si navíc vytváří tón, představuje si hlasy a podle nich postavy. Namluvená kniha už v tónu i řečových důrazech vnucuje interpretaci.

Decibely digitálního ticha

Za nesnesitelné označil Theodor Lessing hlučící pracanty. To je velká nespravedlnost. Právě dnes navíc vidíme, jaký rámus dokážou stvořit intelektuálně pracující lidé, sednou-li k digitálním technologiím. Zatímco člověk, který pracuje fyzicky, navíc něco stvoří a ten rámus je tím vykoupen, v druhém případě lze o přínosu občas i pochybovat, zvláště nepovažujeme-li vyostření často již tak obtížné situace za výkon svého druhu.

Specifickým úkazem je válka na Ukrajině. Již na jejím začátku ji ukrajinský prezident přenesl i na sociální sítě. Uveřejňoval krátká videa se svým týmem, hovořil umně v citátech. Získal přístup k celosvětovému publiku, s nímž jako herec umí pracovat, a mohl tak mobilizovat veřejnost. Ostatně internet nezná hranice ani hierarchie. Nevýhodou je, že tento styl komunikace činí z přihlížejících účastníky. Možná se i proto tak snadno ujala teze, že i my jsme ve válce. Všanc jsme tím dali pozici třetího, který by mohl hledat východisko.

Z tohoto hlediska není náhoda, že se i další kapitoly píší před publikem. Jeden má dojem, že platí nový kategorický imperativ: Jednej vždy tak, aby tvé jednání přineslo co nejvíce reakcí na sociálních sítích. Že tato „twitterizace“ politiky nebude nápomocná v řešení čehokoli, natožpak vražedného konfliktu, je banalita. Divadlo přesto pokračuje. Fascinovaně jsme přikováni k sítím, bez odstupu, a tudíž mnohdy i úvahy.

Poté, co se nám svět takto přiblížil a my se vydali do války i oválné pracovny, zjistili jsme, že se nám ve skutečnosti vzdálil. Možná tušíme, jak málo z nás zbylo, kolik nám ten okolní hluk vzal svobody, jak moc jsme ve vleku událostí. Bezmoc se přetavuje do dalšího digitálního řevu. Stali jsme se jen ozvěnou okolního hluku? Snad ještě ne, ale postupně se jí stáváme.

Stáhnout se není řešení. Vzývat ticho je jen další otravnost. Věc je jednodušší. Jen je obtíž, že to nejjednodušší bývá nejkomplikovanější. Je třeba přestat řvát a naučit se znovu mluvit. Promluva je souhrou hlasu a ticha. A stojí-li někdo navíc o dialog, nezbývá než zapojit i poslech. Stížnosti na hluk jsou potud nemístné. Demokracie je hlučná. Jenže my zapomínáme, že stojí nejen na hlasu, ale i na poslechu.