Že se něco rozbilo ve veřejné debatě, je evergreenem těchto debat. A snad žádná se neobejde bez odkazu na sociální bubliny. Digitální média je prý posilují, ne-li přímo ustavují. Ve společnosti, v níž věříme, že slova jsou činy, připisujeme bublinám až kosmologickou funkci. Vždyť podle informací si vytváříme nejen svůj obraz světa, ale také vztah k němu. Budeme druhým důvěřovat, nebo budeme každého považovat za darebáka?

Hlavní potíž bublin, jak ji formuloval americký autor pojmu, publicista a – jak o sobě říká – i aktivista Eli Pariser v knize The Filter Bubble / What the Internet Is Hiding from You (2011), je, že nás prý až hermeticky uzavírají v jednom názorovém světě. Izolují nás tedy od lidí, kteří si myslí něco jiného než my. Autor v tom spatřuje závažný problém, neboť na diskusi stojí demokracie. Proto si vytkl za cíl přimět digitální technologie, aby sloužily znovu člověku, tedy demokratické diskusi. Nelze tvrdit, že by Pariser neměl svůj díl pravdy. Ale opravdu jen díl.

Zaklínání se bublinami totiž odvádí pozornost od podstatnějšího. Co když je vzývání bublin jen výmluva, proč se s druhými vlastně nejsme ochotni bavit? Jinými slovy, možná nám uniká vlastní odpovědnost za to, jak diskutujeme, možná dokonce za celou tu rozbitou diskusi. Nerozbili jsme ji zcela sami, bez přičinění algoritmů? Ale situace může být ještě závažnější a my nemáme pravdu ani v tom, že je diskuse rozbitá.

Indoktrinováni – vlastním myšlením

Eli Pariser sleduje, kterak se změnilo poznávání světa poté, co Google v roce 2005 zavedl personalizované vyhledávání. Jeho formulace problému je sugestivní: vyhledávač se tehdy proměnil v zrcadlo nás samých. Jedno vyhledávání předurčuje další, a každý krok se tak stává pastí, která nás dál připravuje o nadhled a tím o svobodu.

Mnozí to přitom nevědí; myslí si, že máme jeden společný vyhledávač. Zadáme heslo a vyhodí nám stejné výsledky. Ve skutečnosti má každý své výsledky, třeba v závislosti na tom, jestli dřív klikal spíš na pochvalné, nebo kritické články o Donaldu Trumpovi. Každý má svůj Google. Jak můžeme v takové situaci vést dialog? Prý nemůžeme, tvrdí autor pojmu „filter bubbles“.

Pariser má nespornou pravdu v tom, že algoritmy založené na předešlém vyhledávání existují. A krom toho existuje i mnoho dalších, hojně se zmiňují i algoritmy politické. Ty však nejsou předmětem tohoto pojednání, protože se tolik netýkají problému bublin. V tezi o existenci algoritmů zjevně tedy obtíž není. Problematický je spíš Pariserův nevyslovený předpoklad, že jsme snad někdy poznávali bez bublin, že existovala doba, v níž jsme žili běžně, ne-li rádi, v kontaktu s lidmi nejrůznějších světonázorů.

Pravděpodobnější je opak. Navzdory bublinám se právě dnes setkáváme s bezprecedentním množstvím odlišných názorů. Vždyť ještě před vznikem moderní urbanizace byli lidé sevřeni rodem, rodinou, bezprostředním okolím. Necestovali za prací, natož na dovolené. Takový filtr si nezadal s ničím, s čím se setkáváme v digitální době.

Třeba německý filozof Georg Simmel ve svých studiích velkoměstské kultury upozorňuje, jakému přetlaku informací je člověk vystaven, jakmile se svět urbanizuje a lidé začínají ze svých rodných obydlí cestovat za prací do měst. Teprve nyní se stává běžným, že se člověk setkává s nespočtem lidí z nejrůznějších sociálních tříd, dokonce vyznání. Až v moderně platí to, co považuje Pariser za standard: člověk je konfrontován s rozmanitostí – a má to vydržet.

Ale možná to neplatilo ani tehdy. Nemůžeme nefiltrovat. Máme přirozený sklon přijímat ty informace, které potvrzují náš světonázor. Říká se tomu selektivní expozice. Ta se netýká jen informací, jež jsou v rozporu s vlastním názorem, ale třeba i těch, jež člověka zkrátka nezajímají. Když se na věc podíváme takto, vrhá to nové světlo na tezi o filtračních algoritmech. Zjevně jsou i přínosné. Zvlášť uprostřed informačního přetlaku nám až vitálně pomáhá, když algoritmus vybere ty zprávy, které se nás týkají.

Sláva bublinám

Bubliny mohou být přímo podmínkou digitálního – i městského – přežití. Simmel tvrdí, že obyvateli velkoměsta nezbývá než si pořídit blazeovanost. Setkává se s tolika podněty, že se vůči většině z nich musí zlhostejnit. Důvodem pro takovou apatii není, že je obyvatel velkoměsta darebák, a Simmel mu také nedoporučuje, aby se jím stal. Spíš říká: Kdybyste reflektovali všechno, nakonec byste nereflektovali nic. Uzavření je podmínkou otevření.

To platí obecněji. Bez zaujetí pozice, která má nutně svůj slepý úhel, člověk nevidí vůbec nic. Chtít být v kontaktu se všemi názory či společenskými skupinami vede k rozmělnění. Naše myšlení přímo vyžaduje domov – a že v něm bydlí i jiní, ale podobní lidé, je podmínkou myšlení. I svou nejvlastnější pozici promýšlíme v dialogu.

Takto ostatně odjakživa fungovala tradice. Člověk něco skutečně promyslí, až když se víc lidí zaměří z různých – ale ne zcela jiných perspektiv – na jednu věc. Jinými slovy, je-li shodný rámec, lze rozvinout i komplexní myšlení. Existuje-li naopak jen diskontinuita, protože si myslíme, že se neustále musíme vystavovat něčemu cizímu, nakonec nemusíme dát dohromady vůbec žádné stanovisko. Teprve z „informačního domova“ lze pochopit význam cizí, jiné perspektivy, včetně možného přínosu.

Jistěže platí, že kde je příliš domova, mizí svoboda. Jenže Pariser v této souvislost naprosto podceňuje, že náš život a naše poznání dosud nelze zredukovat na pobyt v digitálním světě. Nadále žijeme v rodinách, docházíme do práce, máme kolem sebe okruh přátel, z nichž si mnozí – doufejme – nadále myslí věci, které nám připadají vyloženě divné, možná nízké, dokonce nebezpečné. Nesnesitelnost reálného světa naštěstí dosud narušuje nesnesitelnost virtuální bubliny, a oba typy nepohodlí se tak příjemně vyvažují.

A i kdybychom již žili jen virtuálně, předpoklad, že člověk přijme, co mu naservíruje algoritmus, je přinejmenším sporný. Problém je, že tento výchozí předpoklad knihou prostupuje. Pariser navíc člověku i upírá odpovědnost za to, že byl bublinou lapen. Chce hájit svobodu, ale jeho východiskem je, že člověk je od počátku loutkou. Svědčí to jednak o přecenění technologií, tak časté v současnosti, jednak o nepochopení toho, jak lidé myslí.

Krása facebookové řeže 

Situaci lze interpretovat zcela opačně. Možná jsme nikdy neměli tolik informací o světě a jeho podivuhodných obyvatelích. Není divu, že nás to občas děsí. Dosud jsme vždy žili v řádově těsnějších bublinách. Na Západě byly doby – a trvaly dlouho –, kdy si člověk nebyl schopen představit, že by někdo mohl nebýt křesťan, dokonce si ani sám neuvědomoval, že je křesťan – tak přirozená ta bublina byla, tak těsně přilehla na kůži.

Dnes jsme dennodenně konfrontováni s tolika podivnostmi, že si nemůžeme pomoci a sami filtrujeme. Nejčastěji moralizováním, silnými emocemi, pověstným nálepkováním. Druhého si tím držíme od těla. Nejspíš je to ve světle nadbytku kontaktů i informací nevyhnutelné a není radno se vysilovat pohoršením. Bez nálepkování bychom dnes možná nedali dohromady jedinou myšlenku.

Jistě, něco za to platíme. Debaty se nedaří, lidi to frustruje, kolikrát na debatu ani nepřistoupí. Ale znovu, je otázka, jestli existovaly doby, kdy se vedlo tolik debat jako – i díky sociálním sítím – dnes. Ano, většina jich nikam nevede. Vést debatu je zkrátka umění. Někdo je v tomto ohledu talentovaný, jiný to dotáhne cvikem. Bohužel si této okolnosti – že je debata umění – obyčejně nejsme vědomi, a tak nás ani nenapadne se v čemkoli cvičit. Když však přijmeme tuto perspektivu, může se proměnit i nejhorší facebooková řež v něco až krásného. Nabízí cvičiště. Stojí za pokus neútočit na osobu, ale na argument, nepřistupovat na nepřátelství, ač se druhý nepřátelsky chová, a pokusit se – na základě svého informačního domova – pochopit jiné stanovisko. Když se o to člověk pokusí, možná ta řež nebyla marná.

Upatlanost vlastním stanoviskem

V jedné pasáži se Pariser odkazuje na Platonova Sokrata: loď, která nemá svého kormidelníka, ztrácí směr; analogicky je zapotřebí, aby rozumná duše vládla vášním, jinak člověk zbloudí. Jenže to je banalita. Převratný byl Sokrates ve své době – a převratné je jeho poselství i dnes – v jiném ohledu. Chodil za lidmi chudými i bohatými, lidmi nejvzdělanějšími i otroky bez špetky vzdělání, za těmi, kteří měli pověst ctnostných, i těmi s pověstí darebáků. Každému dal najevo, že s jeho hlasem se počítá. Druhého ujistil, že jej v tu chvíli nezajímá, co v životě dokázal nebo jakou má pověst. Svým počínáním jako by říkal: Jediné, co mě zajímá, je, jestli jsme schopní spolu na něco přijít.

Každý člověk zastává jedinečnou perspektivu. Každý z nás vidí něco, co nevidí nikdo druhý. Nesnášenlivostí, což je odjakživa vůbec nejzákladnější filtr, toto bohatství odevzdáváme, a navíc dosvědčujeme trestuhodnou neznalost toho, co to znamená myslet. Podiv nad tím, že se někdo baví třeba s nějakým domnělým či skutečným darebákem, dosvědčuje, že sami se sebou nezacházíme s patřičnou důstojností. Chováme se, jako bychom my sami byli loutka druhého člověka, jako bychom od jeho názoru neměli odstup. Ale myšlení tkví právě v tomhle: nemuset se ztotožnit s tím, o čem zrovna s druhým přemítám, a přesto se od něho něco naučit – vzít si od něho ten pohled, který má jen on.

Kdo myslí, nemusí se bát, že se nakazí zlým myšlením. Strach ušpinit si ruce tím, že se dáme do řeči s někým nehodným, je směšný. Navíc je to naopak. Člověk má špinavé ruce, když na dialogičnost nepřistoupí. Každý pokus dovědět se od kohokoli druhého něco nového nás trochu očišťuje od upatlanosti sebou samými.