Příběhy, které si vyprávíme o protektorátu, většinou líčí, jak moc jsme trpěli, jak jsme se statečně zúčastňovali záškodnických akcí a kolik lidí za odboj zaplatilo životem. Skutečnost je trochu jiná. Historikové uvádějí, že v důsledku okupace zemřelo asi tři sta tisíc občanů Československa, přibližně 260 tisíc z nich ale byli Židé, jejichž situace se od jiných obětí radikálně lišila.
Mnichovskou dohodou přišlo Československo o téměř 30 000 čtverečních kilometrů území, na kterém žilo 3,75 milionu lidí. Státnímu útvaru, který tak vznikl, se říká Druhá republika. Představitelé tohoto státu tvrdili, že je třeba se poučit z chyb První republiky.
Film Vlny režiséra a scénáristy Jiřího Mádla je ukázkovým příkladem platnosti teorie, podle které si minulost vždy rekonstruujeme tak, aby odpovídala našim současným potřebám.
O tom, že První republika je pro nás stále vzorem demokracie a důkazem našich hlubokých demokratických tradic, svědčí i skutečnost, že ústava České republiky z roku 1993 byla do značné míry opsaná z té prvorepublikové.
Vztah české společnosti ke šlechtě byl historicky dost odtažitý. Nadnárodní stavovská identita šlechty a její kosmopolitismus neodpovídaly ideám o formování národních států na počátku 20. století. Plebejští Češi vytýkali šlechtě germanofilství, její odpor k demokracii a zejména tzv. bělohorskou zradu.
Ačkoli dnes se k levici nechce skoro nikdo hlásit, v průběhu celého 20. století jsme byli mnohem levicovější než všichni naši sousedé ve střední Evropě. A zejména po II. světové válce vzhlíželi Češi – na rozdíl od Slováků, Maďarů, Poláků, Rakušanů a Němců – k ideálům socialismu s mnohem většími nadějemi a pozitivním očekáváním. Jedním z příčin naší levicovosti byla historicky daná tendence k většímu rovnostářství.
Současné dění bývá často přirovnáváno k 30. létům 20. století. Skutečně lze nalézt řadu podobností: I tehdy vše začalo hospodářskou krizí, která v Československu – stejně jako později i v České republice - trvala déle než v okolních zemích. Tehdy i dnes začaly sílit nacionalistické nálady, odpor vůči establishmentu a elitám vedl k popularitě fašismu (ve 30. letech) nebo pravicového extrémismu (dnes). Obecným jevem byla sílící nedůvěra v systém parlamentní demokracie, která byla – stejně jako je dnes – označována za zkorumpovanou, neakceschopnou, zbyrokratizovanou a skomírající. A do toho přišel agresor – tentokrát v podobě Hitlera, dnes v podobě Putina.
O první republice si vyprávíme, jako o jednom z vrcholů našich dějin. Je to celkem logické, dlouho před ní, jsme vlastní stát neměli a po něm také ne. V našem vzpomínání na první republiku vyzdvihujeme především její demokratickou formu vlády, ale s hrdostí o ní vyprávíme jako o ekonomicky vyspělé zemi, jedné z nejúspěšnějších v Evropě. Bylo to s předválečným Československem skutečně tak, nebo je to jen další český mýtus?
Praxe prvorepublikových stranických sekretariátů vyvolala odpor k politickým stranám. První republika pro nás není jen vrcholem našich novodobých dějin, znamená v řadě ohledů vzor, ze kterého odvozujeme naše takzvané demokratické tradice. Například ústava ČR byla do značné míry opsána od té prvorepublikové. Ovšem praxe politických stran, jak fungovala za I. republiky, rozhodně nepatří k zářným příkladům demokracie.
Proč bývalí disidenti, kteří vyjednali s vedením KSČ sametové převzetí moci, prohráli? – Vše začalo v létě 1990 po volbách, kdy Václav Klaus využil příležitosti, neodjel na dovolenou, a naopak začal objíždět republiku a přemlouval regionální centra OF ke své podpoře. Krajská a okresní centra OF byla tehdy nespokojena s Koordinačním centrem OF a pomalým postupem reforem a toužila si to konečně vyřídit s místními nomenklaturními bratrstvy.
Po pádu komunismu si většina z nás představovala, že svoboda nám přinese především prosperitu. Tato část veřejnosti dodnes pociťuje z liberální demokracie zklamání a důsledky této deziluze se projevují v poslední době v podpoře antisystémových stran. Nutno ovšem dodat, že někteří politici tuto iluzi podporovali. V prosinci 1989 si kapitalismus přála jen 3% populace. Většina společnosti chtěla „třetí cestu“, tedy něco mezi socialismem a kapitalismem. Musel přijít Václav Klaus, aby nás „osvítil“ a nadchnul pro budování ryzího kapitalismu. Z tohoto pohledu ho lze označit za opravdového revolucionáře.
Z hlediska prosazování hodnot svobodné a otevřené společnosti, hájení pravdy a principů demokracie nepřinesl způsob zvolení Václava Havla 29. prosince 1989 prezidentem republiky nic příliš pozitivního. Samozřejmě z hlediska praktické a reálné politiky to byl velký úspěch.
„Byla to společnost srabů.“ Tak označil jeden můj kamarád pocit generace, která zažila ideály roku 1968 a pak vstoupila do společnosti, která rychle dala přednost poslušnému přežívání před vlastní integritou. V ideály socialismu již nikdo – snad kromě Jiřiny Švorcové – nemohl věřit, přesto se k nim poslušně každý den hlásil.
Normalizace představuje ani ne tak temné, ale spíše beznadějně šedivé období našich dějin. Dvacet let nehybnosti a poslušnosti, na které rozhodně nemůžeme být hrdi. A není také divu, že si o období normalizace vyprávíme značně rozdílné příběhy.
Okupace vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 posílila oblíbený příběh o tom, jak jsme se stali obětí silnějších a bezohlednějších mocností, ačkoli pravda byla na naší straně. Nejpatetičtěji tento příběh Pražského jara odvyprávěl Milana Kundery ve svém eseji Český úděl, uveřejněném o Vánocích 1968, čili čtyři měsíce po okupaci: „To byl pokus, jímž Češi a Slováci poprvé od konce středověku stanuli opět ve středu světových dějin a adresovali světu svou výzvu.“ Příběh o zadušení pokusu o socialismus s lidskou tváří vojsky států Varšavské smlouvy plynule navazuje na příběh o Mnichovské zradě.
Cenzura byla v roce 1968 původně zrušena proto, aby novináři mohli psát o stalinistické minulosti prezidenta Novotného, jehož potřebovalo nové vedení KSČ zdiskreditovat. Jenže pak se to celé trochu zvrhlo…
Rok 1956 byl v socialistickém bloku docela bouřlivý. Nejdříve na XX. sjezdu KSSS Nikita Chruščov vystoupil proti tzv. kultu osobnosti a odhalil některé Stalinovy zločiny. Pak následovalo Poznaňské povstání proti komunistické vládě v Polsku. Proti dělníkům museli nasadit polští komunisté 10 000 vojáků Polské lidové armády a příslušníků státní bezpečnosti s asi 360 tanky a 30 obrněnými transportéry. O život přišlo asi 70 protestujících a 8 příslušníků bezpečnostních sil. V říjnu vypuklo v Maďarsku celonárodní povstání proti sovětské diktatuře. Maďaři proti komunistům statečně bojovali se zbraní v ruce a Sověti nakonec museli podniknout masivní vojenskou intervenci za pomocí tanků a nejmodernějších bojových letadel. Maďarů padly desetitisíce, možná statisíce. Již v roce 1953 došlo i v NDR k lidovému povstání, kdy statisíce dělníků vstoupily do stávky a na mohutných demonstracích požadovali odstoupení vlády a svobodné volby.
Více o chování většiny českého národa během 50. let v nejnovějším díle podcastu „Minulost není historie“.
V novodobé historii českého národa existuje několik příběhů, na které bychom nejraději zapomněli.
Komunisté plánovali po osvobození v roce 1945 dvě revoluce: nejdříve nacionálně- socialistickou a potom komunistickou. Demokratičtí politici komunistům ovšem při těchto revolucích dost pomáhali. Zejména se jim vymstilo nedodržování principů právního státu, jak pokud jde o retribuci, tak vyhánění Němců, nebo ostudný zákon č. 115 z roku 1946, který vyvinil pachatele všech brutálních poválečných excesů, až po znárodnění dekretem prezidenta republiky.
Komunisté se nedostali k moci až v únoru 1948, postupná sovětizace Československa začala již během II. světové války. Sovětský svaz uznal 18. července 1941 Benešovu vládu. Uznání zahrnovalo i uznání právní kontinuity vlády, Benešova prezidentství - o které velice stál - a hranic předmnichovské republiky. Nic z toho Francie ani Anglie nebyly ochotné v takové míře Benešovi přiznat.
Největším problémem českého národa - jak říkal historik Dušan Třeštík - je naše komunistická minulost. S komunistickou minulostí se potýkáme stále, viz debaty o estébácké minulosti bývalého a pravděpodobně i budoucího premiéra Andreje Babiše. Neustále pořád mluvíme o vyrovnání se s minulostí a přijali jsme v tomto smyslu několik zákonů.
Když Centrum pro výzkum veřejného mínění před deseti roky provádělo výzkum na téma význam svátků, tak 28. říjen vévodil a porazil dokonce i Štědrý den. Tytéž výsledky potvrdil obdobný výzkum v roce 2019. Jsme asi jediný národ na světě, který slaví vznik státu, který již několik desetiletí neexistuje.
Z filmů, knížek, dokumentárních a publicistických pořadů, které líčí příběhy z doby okupace a které vznikly po listopadu 89, by člověk mohl nabýt dojmu, že minimálně každý druhý Čech byl činný v odboji. To samozřejmě více než o minulosti svědčí o tom, jak velká je dnes u nás poptávka po hrdinství. O historii si totiž vyprávíme vždy tak, aby to odpovídalo současným představám o nás samotných.
Být příslušníkem nějakého národa samozřejmě znamená dělit lidi na my a oni. Pokud si položíme otázku, kdo jsou v našem případě ti „oni“, zjistíme, že to jsou na prvním místě Němci. Naše národní identita se prostě vytvářela na vztahu k Němcům a dodnes se na postoji k Němcům ve významné míře znovu a znovu utvrzuje. Zejména pro populistické politiky představují Němci vhodného strašáka, kterého je možné vytáhnout, když je třeba vyburcovat národ, jako to třeba předvedl Miloš Zeman v souboji o prezidentský úřad s Karlem Schwarzenbergem. Toto vymezování se vůči Němcům, má samozřejmě své historické kořeny.
Málokterá událost naší novodobé historie vzbuzuje tolik emocí jako mnichovská kapitulace, tedy přijetí Mnichovské dohody 30. září 1938. Odstoupení nemalé části území československého státu Německu způsobilo již tehdy našemu národu trauma, které trvá do dneška. Tehdy občané nechápali - a ani dnes úplně nechápeme - jak bylo možné, že jsme rychle kapitulovali a přišli o část území. Nejčastěji pokládaná otázka zní, zda jsme se měli, nebo neměli bránit. O Mnichovské dohody si ale vyprávíme více příběhů, které nás mají ovšem především vyvinit z odpovědnosti za vlastní osud. Také na ně se soustředili autoři podcastu historik Jakub Rákosník a mediální manažer Jan Vávra.
Období první republiky, tedy dvacet let od vzniku státu do přijetí Mnichovské dohody, je pokládáno za vrchol českých dějin. Na co jsme především hrdi, jsou takzvané demokratické tradice I. republiky. Často se hovoří o tom, že jsme byli ostrůvkem demokracie ve střední Evropě a po listopadu 89 panovala všeobecně sdílená tendence na uspořádání první republiky navazovat. Jak to ale s demokracií tehdy bylo? Byly poměry v první republice takové, jak jsou zafixovány v našem kolektivním vědomí?
28. října 1918 vzniklo Československo. Tento den je pro nás stále nejdůležitějším státním svátkem, konají se různá shromáždění, prezident republiky uděluje se vší slávou nejvyšší státní vyznamenání a pořádá velkou recepci na Pražském hradě. Přitom stát, který takto oslavujeme, už 30 let neexistuje. Jsme tak asi jediným státem, který oslavuje již neexistující stát. Je to dáno tím, že Československo bylo samostatným státem Čechů a jiných národů po dosti dlouhé době a na prvních dvacet let jeho historie vzpomínáme dodnes jako na éru úspěchů. Máme prostě ve své moderní historii jen málo období, na která můžeme s hrdostí vzpomínat a ke kterým jsme ochotni se vztahovat.
Národ je dnes jednou nejvyšších hodnot, kterou se málokdo opováží zpochybňovat. Pro nemalou část populace význam národa v současném globalizovaném světě roste. V Evropě roste podpora stran a hnutí, které chtějí chránit národní identitu, politici z různých stran spektra hovoří o obraně národních zájmů. Co to ale národ je? Z jakého důvodu jsou lidé přesvědčeni, že patří k sobě? Je to společná krev, společná vlast, společný jazyk nebo příběhy, které si společně vyprávějí a kterým věří? A jak vůbec český národ, na který jsme tak hrdi, vznikl?
