Smutný konec Dubčeka. Nakonec podepsal pendrekový zákon a všichni se od něj odvrátili
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Normalizace představuje ani ne tak temné, ale spíše beznadějně šedivé období našich dějin. Dvacet let nehybnosti a poslušnosti, na které rozhodně nemůžeme být hrdi. A není také divu, že si o období normalizace vyprávíme značně rozdílné příběhy.
Oficiální historiografie vypráví příběh o totalitním režimu, který represemi a všudypřítomnou kontrolou donutil občany proti jejich vůli poslouchat. Tzv. revizionisté tvrdí, že normalizační režim měl řadu předností především v poskytování sociálních jistot a lidé se nebouřili proto, že jim zase tak špatně nebylo. A pak je tu klasická nostalgie po starých dobrých časech, kdy jsme byli mladí, zpíval nám Karel Gott a Helenka Vondráčková a všechno bylo jasné a přehledné. Žádný z těchto příběhů ale nedokáže vysvětlit, jak se Husákovi a spol. podařilo tak rychle přinutit společnost, že místo o okupaci začala mluvit o bratrské pomoci.
Gustáv Husák měl kredit kritického intelektuála, politického vězně a postupně si dokázal získat důvěru Moskvy. Nejprve ovládl Komunistickou stranu Slovenska, pak výrazně přispěl k anulování 14. vysočanského sjezdu KSČ, když tvrdil, že slovenští delegáti nebyli demokraticky zvoleni a oni ho poslechli a složili mandáty. V Komunistické straně Slovenska KSS bylo reformní křídlo slabší a Husák byl mezi Slováky jako architekt federace oblíbený.
Husák se zpočátku snažil občanskou společnost moc nedráždit a postupovat opatrně. Čistkami umlčel novináře, neslyšně zrušil ekonomickou reformu, prostě používal klasickou salámovou metodu. A tak postupoval dál, až 22. srpna 1969 bylo přijato Zákonné opatření o některých přechodných opatřeních k ochraně a upevnění veřejného pořádku, tedy tzv. „pendrekový zákon“. Šlo vlastně o jakýsi malý výjimečný stav – šlo soudit občany ve zkrácené proceduře, zadržení se prodloužilo na tři týdny bez obvinění atd. Zákon podepsali Ludvík Svoboda, Oldřich Černík i Alexander Dubček, který tak nejen prohrál svůj zápas o to zachránit aspoň něco z ideálů Pražského jara, ale beze zbytku a dobrovolně splnil potupnou roli, kterou mu Sověti určili a přišel o zbytky osobní integrity. Lidé se od něho definitivně odvrátili. A pak už přišly skutečné čistky a dříve probuzená občanská společnost se podrobila.
Více v dalším díle podcastu „Minulost není historie“.