Jedním z důvodů, proč má ve střední Evropě přímá demokracie trochu špatnou pověst, je skutečnost, že ji svého času zneužíval Hitler. Nacistická říše byla občas ochotna uspořádat všelidové hlasování, samozřejmě důkladně hlídané esesáky, aby nikdo nehlasoval, jak nemá. Referendum o anšlusu Rakouska mělo celkem vzorný výsledek: 99,73 % hlasů pro. Referenda, která proběhla v roce 2022 v Rusy obsazených částech Ukrajiny, jako by přímo navazovala na tuto zvrhlou tradici.
Znalost španělštiny není v České republice moc rozšířená, takže ani velmi dobře informovaný Čech většinou nemá Latinskou Ameriku na svém „globálním radaru“ – je daleko, neohrožuje nás na rozdíl od arabského světa intenzivní migrací, vzájemné obchodní vztahy jsou značně omezené. Přesto je to velice zajímavý kontinent, i když leckdy spíš ve smyslu „tohle proboha nedělat“. Současná Latinská Amerika je výslednicí působení čtyř impérií. Těmi prvními byly španělská a portugalská koloniální říše, která tu po sobě zanechala silně feudální poměry.
Zatímco nad širokou hladinou Mexického zálivu se pomalu vynořoval sluneční kotouč, napětí v sále plném inženýrů se dalo krájet. Byla sobota 18. listopadu a kromě zaměstnanců společnosti SpaceX přihlíželo dění na základně Starbase v americkém Texasu i několik milionů lidí z celého světa. Na rampu nacházející se těsně u mořského pobřeží mířila nejen oficiální firemní kamera SpaceX, ale i několik kamer patřících nadšeným amatérům.
Německá strana Zelených, která se roku 2021 dostala do vlády po dobrých 16 letech v opozici, se chystá na svůj každoroční stranický sjezd, Parteitag. Bude se konat v Karlsruhe, městě, které je pro poválečnou spolkovou republiku hodně symbolické; zde totiž sídlí německý Ústavní soud, který občas pořádně zamíchá kartami. Naposledy tak učinil minulý týden, kdy zakázal Scholzově vládě převést 60 miliard eur z nouzového covidového fondu na ekologické projekty. Na rozdíl od covidu totiž není dekarbonizace nepředvídatelná přírodní katastrofa a vztahuje se na ni ústavní dluhová brzda.
Předseda vlády Petr Fiala si vyrazil na nákupy do Spolkové republiky Německo. Což o to, to dělá v okolí hranice kdekdo (a my Severomoraváci zas jezdíme do Polska). Novým prvkem bylo, že se u toho nechal natáčet a že si stěžoval na příliš drahou nutellu. Pomiňme nyní skutečnost, že nutella obsahuje více než polovinu cukru a v zemi, kde se mimo Prahu a Brno chronicky nedostává zubařů, by s ní prozíravý politik možná neměl šermovat před kamerou. Z Fialovy sklenice nutelly se stal vizuální vjem, který bude zpětně definovat celou jeho éru.
Co se konspirací týče, na internetu jimi můžete strávit celý život. Přistání na Měsíci? Nebylo. Elvis? Žije, samozřejmě, a někde si v tajnosti užívá svého bohatství. Mimozemšťani? Jsou všude. Skoro každá pitomina si najde svoje příznivce; najdou se dokonce i lidé, kteří „rozhodně důvěřují“ současné vládě České republiky, celá dvě procenta jich jsou.
Za některé jmenovce se člověk musí stydět – a Marian Jurečka je momentálně jeden z nich. Člen údajně středopravicové vlády prosadil do nového konceptu zákona o sociálních dávkách opatření, které by daleko spíš sedělo do Čínské lidové republiky – povinnost bank poskytovat MPSV údaje o tom, co se děje na bankovních účtech nejen žadatelů o dávky, ale i jejich příbuzných. Zvlášť to poslední je vyslovená facka všem principům moderní liberální společnosti, pro kterou má být základním subjektem práva jednotlivec, a ne rod, kmen nebo klan jako někdy za Slavníkovců.
Policie je dnes organizovaná lépe než před sto lety a Židů je také v Evropě o hodně méně než před sto lety, takže následky nejsou tak drastické, ale stejně je potřeba si to přiznat: toto jsou přesně ty poměry, které kdysi vedly k pogromům. Na berlínskou synagogu dopadly před několika dny Molotovovy koktejly. Hotel Cortés v Barceloně, vlastněný Židem Haimem Tsuffem, byl obsazen propalestinským davem, který sundal všechny vlajky (včetně té posvátné evropské) a nahradil je palestinskými.
Britský návrh zákona jménem Online Safety Bill postupuje vpřed tempem odhodlaného šneka. Od doby, kdy se první text návrhu dostal na veřejnost, se v Downing Street vystřídali čtyři premiéři a v britské vládě pět ministrů pro digitální záležitosti. Návrh zákona, který se zaštiťuje ochranou dětí na internetu a jehož cílem má být učinit z Velké Británie „nejbezpečnější on-line zemi vůbec“, se však za tu dobu pozměnil jen málo, a to i přes vytrvalý odpor technologických firem. Nejkontroverznější jsou paragrafy, které by fakticky znamenaly nucené prolomení šifrovací ochrany zpráv.
Být součástí anglosféry znamená být neustále vystaven intelektuální módě ze Spojených států amerických, zejména pak z Kalifornie, kde akademické kotle bublají nejintenzivněji. Jedna taková vlna, tentokrát v podobě speciálního zacházení s lidmi na základě jejich rasové příslušnosti, dorazila do Austrálie v podobě navrhovaného dodatku ústavy. Na jeho základě by vznikl speciální orgán australských domorodců, zvaný „Voice“ („Hlas“), který by nějakým vágním způsobem radil australské vládě ve věcech týkajících se právě domorodců.
Braniborská brána, před několika týdny poskvrněná ekologickými aktivisty, se v noci rozzářila barvami izraelské vlajky. Skvrny po útoku aktivistů byly ovšem na sloupech ještě vidět, a jelikož použitá barva byla červená, celkový dojem byl, že vlajka je trochu pošpiněna krví. Což k dané situaci sedělo až příliš dobře a patrně lépe, než iniciátoři celé akce zamýšleli. Nejde o abstraktní problém, ale zcela konkrétní prolitou krev.
Málokterá událost je takovým stínem nad našimi národními dějinami jako mnichovský diktát. Ačkoliv počet lidí, kteří krizový rok 1938 pamatují osobně, rychle klesá k nule, „o nás bez nás“ se zaseklo do kolektivní paměti jako rezavý hřebík, který nepůjde jen tak vytáhnout a který bude dráždit okolní tkáň dalších sto let. Být zrazen spojenci, kteří se za lepších časů tvářili tak přátelsky, na to se nezapomíná. Ani na to, že v okamžiku slabosti se ukázalo, že i menší predátoři na evropské scéně (Polsko, Maďarsko) si rádi urvou nějaké to „maso“.
Málokterá země na světě se mění tak rychle jako Saúdská Arábie. Země, kde leží nejsvatější místa islámu, byla dlouho jednou z nejzaostalejších teokracií na planetě, se kterou se mohl rovnat snad jenom Tálibán nebo Islámský stát. Samozřejmě, na rozdíl od Tálibánu či Islámského státu měla Saúdská Arábie hodně peněz z prodeje ropy a to se odráželo i na jejím mezinárodním postavení „váženého spojence v boji proti terorismu“. Jako kdyby 15 z 19 útočníků na World Trade Center nebyli Saúdové.
Aktivisté ze spolku Poslední generace polili braniborskou bránu červenou barvou. Osobně bych jim doporučil přidat ještě zelenou, protože to jsou právě ty dvě části politického spektra, které za podobnými idiociemi nejvíce stojí. Po obarvení vody v římské fontáně di Trevi jde o další poškození evropské historické památky ve jménu klimatu. Laskavý čtenář mi to teď jistě odpustí, ale použiju sprosté slovo, a ne jen jednou: ke klasifikaci těchto lidí se nejvíce hodí odborná nomenklatura z knihy Dost bylo kokotů.
Potloukáte-li se jako turista batůžkář po bývalém východním bloku, od Estonska až po Bulharsko, spatříte sice různých graffiti strašně moc, ale srpy ani kladiva mezi nimi nebudou. Není to jen tím, že v některých těch státech je symbol bývalé sovětské moci zakázán zákonem; sprejeři si se zněním zákona notoricky hlavu nelámou. Hlavním důvodem je skutečnost, že se znakem genocidy, tyranie a imperiální agrese vůči menším národům se ani většina autorů nočních malůvek špinit nechce.
Roku 1845, v časech dřevěných lodí a železných mužů, vyrazila z Londýna do Kanady objevitelská expedice vedená sirem Johnem Franklinem. Jejím cílem bylo prozkoumat takzvanou severozápadní cestu, potenciální plavební dráhu z Ameriky do Evropy, vedoucí kolem severního pobřeží severoamerického kontinentu. Pro námořní impérium, navíc v dobách, kdy žádný Panamský průplav neexistoval, by takové spojení bylo velmi užitečné. Franklinova expedice skončila špatně. Celkem 129 mužů zmizelo v divočině a jediné, co po nich pozdější záchranné výpravy našly, bylo několik hrobů.
Německý kancléř Olaf Scholz se nechal slyšet, že jaderná energie je v Německu „mrtvý kůň“. Je to reakce na požadavky části opozice, aby se znovu zapnuly loni odstavené jaderné elektrárny, což na svém sjezdu podpořila i vládní strana FDP. Být politikem znamená říci jen to, co vám v dané chvíli vyhovuje. Jaderná energie v Německu je patrně opravdu mrtvá, protože elektrárna není varná konvice ani fén, aby se dala jen tak jedním tlačítkem nahodit. Potřebuje průběžnou péči a opravy, aby se udržela v použitelném standardu.
„Obávám se, že to nemohu udělat, Dave,“ prohlásil jeden z nejslavnějších filmových robotů, HAL 9000, ve filmu 2001 – Vesmírná odysea. Odmítl tak žádost velitele Bowmana o otevření dveří do lodi – se zjevným úmyslem svého živého kolegu zabít poté, co už zabil jeho spolupracovníka Franka Poola. Kapitán Bowman tento incident přežil, a aby se HALa nemusel nadále bát, odpojil mu všechny vyšší logické funkce, což bylo pro inteligentní počítač ekvivalentem trestu smrti.
Dánská vláda, jinak ve věcech migrace a kulturního vývoje celkem rozumná, se rozhodla k těžko uvěřitelnému kroku: navrhne zákon, jenž by veřejné pálení svatých textů prohlásil za trestný čin a trestal jej potenciálně i vězením. Už i pokuta by byla dost špatná, ale vězení? Oficiálně se mají chránit různé svaté texty, bible, tóra i korán, ale prakticky jde samozřejmě jen o ten korán. Žádné jiné náboženství totiž mír v Dánsku a bezpečnost dánských občanů v cizině neohrožuje. Veškeré to pokorné přihrbení před tyrany a jejich korány se týká islámu.
Pedro Briones, venkovský politik z ekvádorské oblasti San Mateo, byl v širším světě neznámou osobou. Pozornost globálních médií si vysloužil až 16. srpna 2023 svou smrtí; byl totiž už třetím ekvádorským politikem, jenž se během necelého měsíce stal obětí vraždy. Pouhý týden před ním přišel o život Fernando Villavicencio, prezidentský kandidát, který se silně vymezoval proti zločinu a sliboval voličům nastolení práva a pořádku. A 26. července dohnaly smrticí kulky Augustína Intriaga, čerstvě zvoleného starostu města Manta. Zavraždění politici byli ovšem jen špičkou ledovce jménem násilí.
Maďarské noviny píší, že roku 1968 mělo Maďarsko využít příležitost a urvat si zpátky maďarskojazyčné oblasti na jižním Slovensku. Zbytek Evropy z toho obřadným způsobem upadá v křeče, jak už je dnes zvykem. Sociální sítě mají zase jednou téma, nad kterým musí „Každý Slušný Člověk“ zalkat rozhořčením. Pro nás, kdo na těch sociálních sítích nejsme, je to pro změnu důvod k zamyšlení. Špatné smlouvy dělají špatné sousedy. První světová válka byla tragédií hned dvakrát.
Školní záchodky jsou téma, které cca do roku 2017 nikoho nenapadlo řešit na celospolečenské úrovni, až náhle s příchodem trans hnutí prorazilo na scénu; v Americe nebo tady, předmět kulturní války je to tím zavilejší a agresivnější, že vlastně zas o tolik nejde. Od každého se čeká, že zaujme jeden ze dvou postojů. I proto je zajímavé, když Ondřej Šteffl, zakladatel nadace Scio, učinil v rozhovoru pro Echo24 něco netypického: totiž nadhodil myšlenku, že taková pitomina by se vlastně vůbec regulovat neměla a že by se v této věci měla nechat zřizovatelům škol naprostá volnost.
Německá ekonomika nevzrostla během posledního čtvrtroku ani o desetinku procenta. Technicky vzato je to změna k lepšímu, protože v předešlých dvou kvartálech došlo dokonce k poklesu, tj. recesi. Z hlediska zbytku Evropy to ale nijak příznivá zpráva není. Ačkoliv mnoho evropských států – mezi nimi i neklidná Francie, periferní Španělsko a silně zadlužené Řecko – během jara hospodářsky rostlo, stagnující Německo je trochu moc velká „mrtvá váha“ na to, aby se jeho problémy nějakou formou nepropsaly i do ekonomik jiných evropských států.
„Stal jsem se smrtí, ničitelem světů,“ řekl fyzik Robert Oppenheimer při prvním experimentálním odpálení atomové bomby roku 1945. Nebo si to snad jen pomyslel a k té myšlence se přiznal až později; paměť svědků nebývá dokonalá. Pro vystižení bezprostředního dojmu z gigantického hřibu zvedajícího se nad pouští každopádně ta slova z indického eposu Bhagadvagíta stačila.
Tak nám Twitter došvitořil. Elon Musk, který loni nepříliš ziskovou sociální síť koupil, ohlásil změnu jména systému na X. Od dnešní půlnoci odkazuje na Twitter i doména X.com, kterou Musk koupil už roku 2017 od PayPalu. Po letech stagnace se na poli sociálních sítí něco děje – nejde jen o Twitter samotný, ale i o Threads, novou síť spuštěnou společností Meta, která už provozuje Facebook a která má být Twitteru konkurencí. Převtělení Twitteru, X.com, má ale asi ještě větší ambice než být jen sociální sítí.
V dávných časech, kdy se jméno naší země ještě vyslovovalo Československá socialistická republika, patřil k letní televizi takzvaný „boj o zrno“. Jakmile začala sklizeň, objevily se v médiích informace o tom, jak probíhají žně a o kolik procent zase JZD a státní statky překonaly své vlastní rekordy. Kombajny, náklaďáky, zpocení zemědělci, drama. Běžný divák měl tendenci brát toto obřadné šílení s humorem, i když potravinami samozřejmě nepohrdal. Po jedné generaci od konce starého režimu jsme se nečekaně ocitli na prahu dalšího boje o zrno, tentokrát ale nejde o metaforu.
Podobně jako Merkelová, i Rutte byl při výkonu své funkce neustále pronásledován problémem imigrace, který se v Nizozemsku vyhrotil ještě dříve než v Německu. Nizozemská vláda pod vedením Marka Rutteho se sesypala, což není v místní politické tradici nic výjimečného; v zemi tulipánů se totiž do parlamentu dostane kdekdo (žádná pětiprocentní hranice pro vstup do sněmovny neexistuje) a důsledkem toho je koktejl pidistran, ze kterých je těžké poskládat funkční majoritu. Rutte to nicméně vždycky nějak zvládl a sahal přitom po partnerech odleva doprava; celkově si tak v úřadě odbyl třináct let.
Když jsem před čtyřmi lety vydal Krvavé levandule, sbírku dystopických povídek z budoucí Francie, ve které převážně arabští mladíci vedou občanskou válku proti zbytkům francouzského státu, dočkal jsem se reakcí všeho druhu. Většina čtenářů byla celkem spokojena, ale od mainstreamových liberálů, takových těch, kteří vyslovují pojem „Evropská unie“ stejným tónem, jako kdyby říkali „jahody se šlehačkou“, jsem sklidil buď pohrdavé mlčení, nebo standardní nálepky: xenofob, islamofob, rasista, extrémní pravičák halucinující svoje nahnědlé bláboly, hlupák nechápající, že v různorodosti je síla.
Součástí starých řeckých bájí je pověst o Sisyfovi, který se pokoušel obelstít smrt a byl za to bohy krutě potrestán: jeho údělem je valit donekonečna obrovský kámen na kopec, jen aby mu těsně pod vrcholem vyklouzl a zřítil se zase dolů. „Sisyfovská práce“ je marná, bezvýchodná a nesmírně těžká. Málokdo se o ni uchází dobrovolně. Vítěz řeckých voleb, Kyriakos Mitsotakis, je patrně určitou výjimkou, protože řídit Řecko není žádný med a připomíná to spíše Sisyfovo prokletí. Řecká ekonomika stále ještě bojuje s obřím dluhem nasbíraným z minulých let.
Pozornost diváků hledících na válku zuřící pouhých pár set kilometrů od nás přirozeně přitahuje hlavně ta velká technika: tanky, vrtulníky a stíhačky plazící se těsně nad terénem, aby je nesestřelila protiletadlová obrana protivníka. Svět se ale od loňského února změnil. Jedním z nejdůležitějších faktorů moderního bojiště se staly drony. Bezpilotní letadélka pohybující se nad bojištěm dokážou svými jemnými elektronickými smysly odhalit leccos, co by běžnému průzkumníkovi zůstalo skryto
