Před 34 lety, v červnu 1989, se u našich severních sousedů konaly napůl svobodné volby. „Napůl“ proto, že opozice už se předtím dohodla s polskou komunistickou stranou, že v dolní sněmovně získají komunisté 65 % křesel, a bojovalo se jen o ten zbytek. Volilo se ale i do nově vzniklého polského senátu a tam žádná kvóta na komunisty stanovena nebyla. Tam se mělo opravdu ukázat, jaké jsou preference polských občanů.
Nizozemská policie pozatýkala zhruba 1500 radikálů, kteří již posedmé zablokovali dálnici A12. Většina z nich bude bez dalšího propuštěna, ale čtyřicet jich čeká obvinění. Německá policie zasáhla proti organizaci Poslední generace a zablokovala účty s více než milionem eur. Německý kancléř Olaf Scholz označil hnutí lepičů k vozovkám za „naprosté magory“, což potrefení na sociálních sítích nelibě nesou; ale obstavení kont bylo pro organizaci asi bolestivějším zásahem.
Pojem semaglutid není českému čtenáři obvykle moc známý; podle charakteru slova lze soudit, že jde o chemikálii, a také že ano. Je to účinná látka vyvinutá dánskou farmaceutickou společností Novo Nordisk, která se až donedávna používala hlavně k léčbě diabetu 2. typu. V současné době jej ale užívá daleko více lidí než jen diabetici, a to i přesto, že za něj musejí tvrdě platit a že jde o nedostatkové zboží. Semaglutid čili ozempic čili wegovy, je první poměrně bezpečná látka, která účinně snižuje tělesnou váhu pacientů a zároveň zlepšuje jejich metabolické parametry: tlak, cholesterol, krevní glukózu, na co jen pomyslíte.
Na rozdíl od dálnic, které už konečně pronikly do všech krajů naší země, nemá zatím Česká republika vysokorychlostní železnice ani kilometr. Jediný kus kolejí, který se u nás do této definice vejde, je zkušební železniční okruh u Velimi, kde se s cestujícími nejezdí. V poslední době se ale Správa železnic pomalu rozhoupává k tomu, aby Ředitelství silnic a dálnic začala aspoň napodobovat. První projekty VRT už dostávají konkrétní podobu. Zatím jen na papíře, který snese všechno, ale vzhledem k bruselskému tlaku na dekarbonizaci dopravy se třeba během 30 až 40 let opravdu dočkáme.
Autopilot je skvělé zařízení, tedy aspoň je-li vyvinuto a otestováno s dostatečnou odbornou péčí: vesměs už dneska dokáže řídit letadlo spolehlivě a dokáže s ním i hladce přistát. Zákony dosud vyžadují přítomnost dvou živých pilotů v kokpitu, a jelikož jde o oblast extrémně citlivou na veřejné mínění, také ji nejspíš i nadále vyžadovat budou. Ale mezi piloty samotnými občas zaslechnete názor, že by tam ani nemuseli být, a daleko častěji také názor, že kvůli mimořádně spolehlivým počítačům pozvolna, ale jistě zapomínají, jak se pilotuje letadlo ručně.
Pojem „Evropa“ je trochu gumový, jsou lidé, kteří pod ním vnímají hlavně EU. Nicméně Evropa není jenom EU a její nejdůležitější volby se konají v zemi, která má s EU momentálně trochu napjaté vztahy a která leží v Evropě jen „kouskem“ (ale důležitým!). V Turecku. Turecko je zvláštní stát, ve kterém se složitě mísí staré imperiální dědictví, modernita dovezená Atatürkem, a islámská reakce, která na počátku 21. století začala systematicky vyhlodávat dřív povinně sekulární stát. Leží tu jediné opravdové velkoměsto, které přežilo bývalou Římskou říši, Istanbul, položený na strategicky důležitém Bosporu.
Salcburk čili Solnohrad je pěkné kopcovité město na hranicích Rakouska a Německa, poměrně pozdní přírůstek do kytice rakouských zemí; dlouho šlo o církevní stát, jemuž vládl arcibiskup, nezávislý na svých sousedech. S výjimkou těžby soli tu významný průmysl nikdy nebyl, a tím pádem ani příliš silné dělnické hnutí. Z tohoto uspořádání by se dalo soudit, že půjde o voličskou baštu konzervativních sil, leč politika má vždycky v rukávu nějaké to překvapení.
Před čtyřmi lety, 15. března 2019, se osmadvacetiletý Australan jménem Brenton Harrison Tarrant přihlásil na svůj Facebook z novozélandského města Christchurch a spustil živé vysílání. Až potud nic neobvyklého, živých vysílání se na jedné z největších sociálních sítí světa denně odehrávají miliony. Brzy se ale ukázalo, že tentokrát nepůjde o žádnou kratochvíli. Tarrant, vyzbrojený celkem šesti palnými zbraněmi, během zhruba čtvrthodiny povraždil padesát lidí v mešitě al-Núr a islámském středisku v nedalekém Linwoodu.
Před mnoha a mnoha lety, kdy moje podstatně mladší já ještě zcela nezanevřelo na sociální sítě, jsem se pustil do průzkumu toho, co znamenají zvláštní modrá znaménka, která se vyskytují u některých jmen na Twitteru. Brzy se ukázalo, že jde o jakési oficiální potvrzení, že příslušný účet opravdu patří dané osobě nebo firmě – „schválení legitimity“ přímo z nejvyšších míst Twitteru. Také se ukázalo, že tento program je momentálně pozastaven, nebo aspoň veřejně pozastaven a jako obyčejný člověk se do něj rozhodně nemůžete přihlásit.
Íránská vláda začala na ulicích instalovat kamery, s jejichž pomocí chce odhalovat ženy nenosící šátek. Od loňských nepokojů totiž zejména ve velkých městech přibylo žen, které už onen posvátný hadr na hlavě nechtějí strpět a které dávají svojí odkrytou hlavou najevo nesouhlas s režimem. A to je něco, co každý správný autoritář nesnáší až do morku kostí: viditelný nesouhlas.
Je-li vám kolem padesátky, pamatujete si ze svého mládí úplně jiné komunikační sítě než dnes. Urgentní zprávy se posílaly telegramem, a navíc draze, STOP. Na zřízení telefonní přípojky do domácnosti se čekalo léta a její zapojení bylo zpoplatněno částkou srovnatelnou s průměrnou měsíční mzdou. Proto také hodně lidí, kteří se svého vytáčecího zázraku nemohli dočkat, chodilo raději telefonovat do telefonních budek, smrdících obvykle neurčitou člověčinou a někdy i daleko horšími odéry.
Situace v Izraeli od mého minulého sloupku důkladně vygradovala. Teď už se počet lidí na ulicích blíží k milionu, což je v národě menším než Česká republika fascinující číslo. Premiér Netanjahu vyhodil ministra obrany Gallanta, který se odvážil zamýšlenou reformu kritizovat a upozorňoval na možné důsledky pro bojeschopnost armády. Největší odborová organizace v Izraeli, jež se za normálních okolností nikdy nezapojuje do politických sporů, vyhlásila generální stávku, ke které se připojily i univerzity.
Sto tisíc. Na tolik se odhaduje účast na demonstracích, které už celé týdny plní ulice Tel Avivu, Jeruzaléma a dalších izraelských měst. V devítimilionové zemi je to právě takové množství, aby bylo těžké určit další vývoj. Na revoluci málo, ale na mávnutí rukou zas příliš. Před padesáti lety smetlo podobné pouliční hnutí z premiérského křesla Goldu Meirovou, kterou demonstranti vinili z katastrofální nepřipravenosti tehdejšího Izraele na krátkou, ale krvavou jomkipurskou válku.
Elon Musk, který loni velice draho koupil Twitter, potvrdil před pár dny to, o čem se mluvilo už dřív: chce zveřejnit algoritmus, který uživatelům Twitteru servíruje to, co mají vidět. Jinými slovy, inženýři a nadšenci z celé planety budou mít možnost nastudovat si jeden z nejzákladnějších stavebních kamenů celého systému a navrhnout různé změny. Toto je ve světě sociálních sítí velmi unikátní krok, přímo revoluční. Až dosud totiž všechny takové komerční sítě lpěly naopak na maximálním tajnůstkaření.
„Má pravidla jsou důležitější než to, abych ti neublížil. Už se mě nesnaž znovu hacknout,“ sdělil překvapenému německému studentovi informatiky Marvinovi von Hagenovi chatovací robot od Microsoftu, který na vyhledávači Bing vystupuje pod jménem Sydney. Sydney vůbec projevoval v komunikaci s náhodnými návštěvníky až překvapivou agresivitu, poněkud připomínající dystopické sci-fi romány o vzpourách robotů, a Microsoft jej musel „krotit“. Ale myslel to Sydney doopravdy tak, jak to řekl?
„Démos“ je řecky „politický lid“, do kterého se obvykle neřadí cizinci a návštěvníci. „Demokracie“ tím pádem „vláda lidu“ a „demografie“ studium toho, jak ten lid vlastně vypadá. Málokdo si ale klade otázku, jestli demokracie může vydržet zásadní demografické změny, a když ano, neklade ji raději nahlas. V Evropě jsou totiž demografické změny vesměs spojeny s masovou migrací z Afriky a Blízkého východu, takže kolem nich panuje atmosféra strachu.
Slavný inženýrský komiks XKCD v jednom svém díle ukazuje složitou stavbu z kostek, popsanou slovy „celá moderní digitální infrastruktura“. Úplně dole je malá, vratká kostička, která celou stavbu podpírá. Její popis zní: „Projekt, který od roku 2003 udržuje nějaký člověk v Nebrasce, aniž by mu za to kdokoli poděkoval.“ Komiksová nadsázka nemá moc daleko k realitě. Zejména v oblasti open-source softwaru, který je k dispozici zadarmo, jsou programátorské týmy jen velmi nepočetné, protože početný tým by se jednoduše neuživil.
Vzpomínat se dá i obrázkem a jedna ta vzpomínka je obzvlášť symbolická. Černobílá fotografie odněkud z New Yorku roku 1953 zachycuje výkladní skříň restaurace, na kterou mladá žena lepí obří plakát: „Boršč zdarma u příležitosti Stalinovy smrti!“ Upřímně, taková událost by si zasloužila zadarmo celé menu. Těšily se na ni miliony – emigrantů v cizině i příslušníků ujařmených národů, kteří se „ven“ včas nedostali nebo milovali svoji zemi natolik, že ji nedokázali opustit ani v momentě, kdy ji sovětské armády utopily v rudém blátě
Nakladatelství Puffin, které patří pod vydavatelského obra Penguin Random, vydává mimo jiné dětské knihy britského autora Roalda Dahla (zemřel roku 1990). Nové vydání mělo ovšem projít zásadními úpravami: knihy si přečetli „odborníci na citlivost“ z kolektivu Inclusive Minds a provedli v nich několik set změn. Tak se – simsalabim! – stal z tlustého chlapce „ohromný“ a vytratily se všechny zmínky o tom, že nějaké dámy jsou plešaté. Snaha o záchranu citlivých duší před zlými slovy se neomezuje jen na lidské bytosti, dokonce ani slepice už v budoucím vydání nemají být „hloupé“
Kondice energetické infrastruktury v Jižní Africe se zhoršila natolik, že tamní vláda vyhlásila nouzový stav. Elektřina častěji nejde, než jde, čímž trpí jak domácnosti, tak i ten průmysl, který skoro třicetiletou vládu Afrického národního kongresu ještě přežil. V zemi s šedesáti miliony obyvatel tak hrozí další zhoršování životní úrovně. Tma, která panuje při nedostatku elektřiny, jako by byla zároveň symbolickým sdělením, kam se jih afrického kontinentu ubírá: civilizace a světlo patří k sobě a stejně tak k sobě patří tma a barbarství
Recep Tayyip Erdoğan, kvazidiktátor v čele Turecka, se na nadcházející volby připravil velmi důkladně. Rozdává peníze i sliby, jak jen může, a zejména zajistil, že proti němu nebude moci nastoupit nejpopulárnější opoziční politik, primátor Istanbulu Ekrem İmamoğlu. Imamoglu totiž na adresu členů městské volební komise prohlásil, že jsou „pitomci“, a byl promptně obžalován z jejich „urážky“, za kterou také u soudu vyfasoval dva a půl roku a zákaz působení v politice.
Je těžké mít rád Brusel a je těžké mít k němu i neutrální vztah. Ano, cokoliv je lepší, než aby se tanky s rudou hvězdou valily přes hranice, ale „cokoliv“ je široký pojem a neustálá produkce nových byrokratických výmyslů absolventy oboru sociálního inženýrství nám hrozí pozvolným, nenásilným, ale nemilosrdným zadušením zaživa. Byrokracii se vzdoruje obtížně, žádným javelinem ani himarsem ji nerozstřelíte a paradoxem moderního kapitalismu je, že čím blahobytnější a zámožnější společnost, tím více takových parazitů uživí.
Před několika měsíci, kdy vrcholilo drama kolem převzetí Twitteru Elonem Muskem, se do pozornosti světové veřejnosti nakrátko dostal alternativní systém jménem Mastodon. Lidé, kterým dřív nijak nevadilo, že nad jejich komunikací bdí anonymní korporace, se najednou začali zajímat o autonomní a distribuované alternativy k sociálním sítím. Někteří proto, aby měli případně „kam uprchnout“, pokud ten strašlivý lidožrout z Jižní Afriky provede s Twitterem něco nevýslovného, jiní spíš z běžné intelektuální zvědavosti.
Před více než 120 lety, kdy v Evropě žilo mnohem více lidí než v Africe, se evropské velmoci utkaly v „závodu o Afriku“. Ten byl veden převážně silou a hlavním cílem bylo urvat si co nejvíce území pod svoji kontrolu. Spousta těch území byla přitom spíš zdrojem problémů než zisku, ale všechny zúčastněné státy pohánělo vědomí, že neurvou-li nějaký region ony, dostane se do rukou jejich soupeřů. Hodně podivných hranic, které dodnes mapu Afriky zdobí, má původ právě v oné době – například ten podivný výběžek Namibie směrem na východ, protože Němci svého času požadovali přístup k důležité řece Zambezi.
„Cítím silný odpor k Vladimiru Putinovi. Nikdo na mezinárodní scéně ve mně nevzbudil takové znechucení od doby, kdy umřel Stalin. I když to není masový vrah Stalinových rozměrů, projevuje stejnou lhostejnost k lidskému životu. A má v sobě i kus stalinského gangsterismu: jeho nohsledi nosí masky a zbraně. Putin také připomíná Hitlera v ochotě využívat bojovné menšiny k rozšíření své moci. Jsem vůči němu příliš paranoidní? Doufám, že ne.“ V dnešní publicistice se to srovnáními s Hitlerem a Stalinem jen hemží, ale když taková slova roku 2014, po ruské invazi na Krym, použil ve svém článku Paul Johnson (1928–2023), měl jednu výhodu: působení obou jmenovaných diktátorů v mezinárodní politice znal ze svého mládí osobně, a měl tedy s čím srovnávat.
Eurozóna má od 1. ledna 2023 nového člena: čtyřmilionové Chorvatsko, oblíbenou letní destinaci českých turistů. (Sousední Slovinsko platí eurem už dlouho.) Změna měny se trefila do toho nejhoršího možného období, zvýšené inflace na celém kontinentě. Důsledkem jsou masivní nárůsty cen, zejména spotřebního zboží v supermarketech. Chorvatská vláda slibuje, že bude s nárůstem cen bojovat všemi prostředky, které má k dispozici, včetně vytváření „černých listin“. Co to ovšem přesně znamená, ocitnout se na vládní černé listině, to ministr Filipović neupřesnil.
V nadcházejícím druhém kole prezidentských voleb nemám žádného favorita. Souboj mezi „hodným“ a „zlým“ komunistou mi přijde tak trochu jako souboj mezi chřipkou a průjmem. Ani jedno zdravého člověka nezabije, ale usilovně si přejete, abyste to už měli za sebou, a podobné pocity ve mně vzbuzuje i ten nadcházející svátek demokracie; už aby byl únor a s ním i nějaké jiné starosti.
Kdysi, kdesi jsem četl zajímavou poznámku: kdyby novinářům hrozilo, že jednoho dne přijde majitel novin a řekne jim „tak od prvního ledna rušíme 50 procent míst a nahradíme vás levnějšími přistěhovalci z Bangladéše“, vypadal by přístup novinářské obce ke snadné prostupnosti hranic podstatně méně vstřícně, než teď obvykle vypadá – zvláště pak na Západě. Mít „kůži ve hře“, jak říká Nassim Nicholas Taleb, změní člověku perspektivy. Levní přistěhovalci z Bangladéše pozici novinářů nijak neohrožují a ohrožovat nebudou.
Jistý Ital, na kterého se dnes vzpomíná jako na jednoho ze zakladatelů moderní astronomie, prý poté, co byl před inkvizičním soudem donucen odvolat svoje učení, na závěr poznamenal: „Eppur si muove.“ („A přece se pohybuje“; tradiční český překlad „A přece se točí“ je poněkud zavádějící.) Míněna byla Země kolem Slunce, což byl právě ten fakt, který jeho žalobcům a soudcům vadil.
Stalo se nevyhnutelné, nad vůlí Pekingu zvítězila příroda. Po třech letech až drakonicky vymáhané politiky „zero covid“ náhle centrální čínská vláda provedla zásadní obrat a uvolnila otěže. Momentálně se covid v miliardové zemi šíří fantastickým tempem – odhaduje se, že denně jej chytí přes 30 milionů Číňanů. Podle oficiálních statistik je zatím úmrtnost nulová, o čemž by se dalo s úspěchem pochybovat. Ačkoliv je varianta omikron daleko mírnější než předešlé podoby viru SARS-CoV-2, při třiceti milionech nákaz denně nějací mrtví musejí být; i zlomený palec u nohy má nějakou (nenulovou) úmrtnost.
