Marian Kechlibar - Autor je publicista

/

Články autora

Čí je ten obrázek?

Autorská práva jsou poměrně moderní vynález. Ačkoli lidé malovali na stěny jeskyní už v paleolitu, dlouho neexistovala žádná právní ochrana duševních výtvorů. Umělecká díla a vynálezy se šířily zcela volně, podvázány hlavně tím, že mistrovskou malbu nebo sochu neuměl zkopírovat skoro nikdo. Literatura měla v historii spíš opačný problém, který dnes nemá: v době před vynálezem knihtisku se každá kniha musela opsat pěkně ručně a v evropských podmínkách málokdy vydržela pohromadě víc než 200 let. Nebýt nekonečné dřiny neznámých mnichů v klášterech, které dnes dávno neexistují, nezachovalo by se nám ze starých literárních děl vůbec nic.

Život bez oceli

Městu, ve kterém žiju, se kdysi říkalo „ocelové srdce republiky“. Kdo si ještě pamatuje pozdní socialismus, asi si vybaví všechno to obřadné uctívání, kterým komunisté zahrnovali těžký průmysl a dělníky pracující v něm. Překročení plánu, rekordy ve výrobě oceli, hrdé pochody horníků a hutníků, rudé hvězdy pomalu na každém komíně. Pětiletku splníme! Normálnějším lidem to lezlo krkem. Nikdo nemůže říci, že se věci nemění, protože k jakémusi eurokomunismu jsme se mezitím vrátili obloukem, ale přístup k průmyslu překmitl do zcela opačné polohy.

Pětadvacet let od velké bubliny

10. březen 2000 je už dnes dávná minulost, pro nejmladší generaci dospělých skoro stejně vzdálená jako napoleonské války: žádné vlastní vzpomínky na ni nemají. Na rozdíl od 11. září 2001 se ten den ani nijak zvlášť nezapsal do širšího kulturního povědomí. Ale zajímavý byl i tak, protože toho dne dosáhla americká burza v rámci takzvané dot-com bubliny svého maxima: technologický index Nasdaq měl hodnotu téměř 5049 bodů. Překonána byla až za dalších patnáct let – a mezi oběma vrcholy leží velmi hluboké údolí, v němž Nasdaq poklesl až k tisícovce.

Život v dobách velkého mazacího tlačítka

I software může být dospělý, a Skype, naprogramovaný několika estonskými vývojáři na začátku 21. století, by letos měl dvaadvacet let. Leč nebude, protože na své narozeniny (29. srpna) už bude odpočívat na digitálním hřbitově. Microsoft, současný majitel, se jej rozhodl vypnout. Pěkně globálně, totální výmaz. Má totiž ve svém portfoliu ještě jedno konkurenční řešení (Teams) – a dva kohouti na jednom smetišti jsou prý příliš. Hlavně jde ale asi o to, že Teams jsou integrované do různých korporátních řešení, kdežto Skype stál tak trochu stranou.

Atomová Rzeczpospolita

Kolaps polsko-litevské konfederace v 18. století zanechal ve střední Evropě první velké mocenské vakuum, ke kterému se přidalo druhé po zhroucení habsburské monarchie roku 1918. Od té chvíle se asi sto let považovalo za normu, že středoevropský prostor je hřištěm velmocí, které si s ním dělají víceméně to, co se jim zachce. Někdy se dohadují o počet gólů, někdy sázejí nový trávník, někdy do tamních národů čutají ze všech sil – a místní si při tom můžou nanejvýš zakňučet bolestí.

Umění odejít včas

V roce 2013 udělal tehdejší papež Benedikt XVI. nečekané a důležité gesto: po osmi letech pontifikátu rezignoval na svůj úřad. Byl to první papež za 700 let, který tak učinil bez nátlaku a zcela dobrovolně. Blížily se jeho 86. narozeniny a zkrátka pochyboval, že mu na výkon tak těžké práce ještě stačí tělesné síly. Nakonec jej čekalo ještě dalších devět poklidných let života v ústraní, což mu můžeme jedině popřát – nějaké síly tedy ještě musel „v záloze“ mít. (Třeba by je v papežském úřadě vypotřeboval dříve.) Tím spíše je ale nutné ocenit, jak velkomyslné gesto tehdy udělal.

Co všechno je „pomoc“

Trumpův úřad-neúřad DOGE, svolaný za účelem redukce federálního rozpočtu, se pustil, mimo jiné, do likvidace organizace USAID (U.S. Agency for International Development). USAID bývala „nadstranickou“ organizací, do které ani republikáni, ani demokrati příliš „nevrtali“: priority se mohly různě proměňovat, ale její postavení bylo v zásadě nedotknutelné. To, že tomu tak nyní není, je velké znamení měnící se doby. Jedním z důsledků je skutečnost, že předešlé hospodaření USAID se stalo trochu transparentnějším a vyšlo najevo, jak extrémně široké pole aktivit bylo z peněz agentury placeno.

Návrat kyvadla

Víkendové referendum ve Švýcarsku (ach, jak já tyhle možnosti Švýcarům závidím!) mělo rozhodnout o tom, zda alpská konfederace akceptuje velmi ambiciózní návrh místní mládežnické organizace Zelených. Podle něj by součástí švýcarské ústavy byl závazek zredukovat uhlíkovou stopu státu o více než 90 procent. Referendum skončilo očekávaným neúspěchem, ale rozsah toho neúspěchu očekávání překonal: proti se postavilo zhruba 70 procent občanů a iniciativa nezískala na svoji stranu ani jeden ze 26 kantonů. O moc jednoznačněji už nějaký návrh odmítnout nelze.

Test zřícením

Kvalita vládnutí, ono anglické „governance“, se notoricky špatně měří. Málokde je statistický úřad tak nezávislý, aby odolával všem pokusům vládních politiků o pozitivní přiohnutí čísel před volbami. Navíc leckdy není jasné, co přesně měřit; ono slavné premiérovo šermování nutellou bylo sice trochu bizarní, ale leckterá střízlivá, úředně vyhlížející statistika je ve skutečnosti ještě méně vypovídající než ty ceny pomazánek v supermarketu.

Krvavý džihád v Södertälje

Södertälje je město velikosti Frýdku-Místku ležící nedaleko švédského hlavního města Stockholmu. Až do včerejška bylo zbytku světa neznámé, nyní se ocitlo na titulních stránkách všech informačních portálů. Právě zde byl totiž zavražděn Salwan Momika, irácký běženec, který na sebe v minulých letech připoutal pozornost veřejným pálením koránu. Švédská policie už pozatýkala pět podezřelých. Máloco je v Evropě předmětem tak extrémního pokrytectví jako problémy západních zemí s následky masové imigrace z islámského světa. Příčinou jsou, mimo jiné, poměrně tvrdé zákony o „podněcování nenávisti.

Když se brána tábora otevřela

Před osmdesáti lety dorazili do polského města Osvětim první sovětští vojáci. Tisíciletá říše se blížila svému zániku, který nastal proti původním plánům o dobrých 988 let dříve, a její jednotliví činitelé se snažili různými způsoby zamaskovat své zlé činy. Tušili, že vítězové nebudou po šesti letech příliš milosrdní… A tak byl i Auschwitz, budoucí symbol hrůzy pro celou západní civilizaci, před ústupem téměř kompletně vyprázdněn a tamní velkokapacitní krematoria vyhozena do vzduchu. Leč kolabující říše už nedokáže odvést „perfektní práci“ a osvobození se přímo na místě dočkalo zhruba sedm tisíc vězňů, kteří nemlčeli.

Osamělý nový svět. Proč se nerodí děti

Nerodí se dost dětí. V Česku, v Chile, v Číně, ve Spojených arabských emirátech, v Kanadě, v Rusku, na Ukrajině, v Turecku, v Argentině. V každé té zemi pro to mají nějaké vysvětlení. U nás vysoké ceny nemovitostí, v Americe vysoké školné, ve Španělsku vysokou nezaměstnanost, v Argentině vysokou inflaci. Někdo také podezřívá mikroplasty nebo vakcíny proti covidu-19. Zásadní problém všech těchto vysvětlení je, že jsou strašně lokální. Tatáž věc, která v místě A má údajně moci za propad porodnosti, se v místě B vůbec nevyskytuje, a přitom poměry v porodnicích jsou tam i onde stejně tristní.

Máte nízké daně? A mohl bych je vidět?

Skoro se stydím přiznat, že jsem byl kdysi voličem ODS. Leč proběhlo to přesně tím samým způsobem jako kdysi u Churchilla: Neopustil jsem stranu, strana opustila mě. Dnes je těžko uvěřit, že ODS kdysi zakládal Václav Klaus a že její původní ideovou linií byl štíhlý stát po thatcherovském vzoru. Vláda vedená ODS zvyšuje byrokracii, zavádí gumové trestné činy na pokyn tajných služeb, rekordně zadlužuje stát a na důležitá místa dosazuje progresivní kádry, které se starají o maximální inkluzi queer témat do vzdělávání.

Vláda Kekia Maxima I.

Koupíte-li si za pouhých 44 miliard dolarů nějakou sociální síť, můžete si s ní pak za odměnu dělat leccos. I stalo se, že Elon Musk přejmenoval na přelomu roku svůj oficiální účet na „Kekius Maximus“ a do profilové ikonky si dal žabáka Pepeho, symbol online pravice, v gladiátorském brnění. Pro nezasvěcené čtenáře, „kek“ je internetový pojem pro „zlovolný smích“, často spojený se situací, kdy nějaká „sněhová vločka“ pláče nad špatně použitým zájmenem apod.

Pod příkrovem smogu

Zatímco píšu tento komentář, za okny víkendového vlaku IC Sobieski z Varšavy do Vídně se míhá „krajina posedlá tmou“: Horní Slezsko, obří aglomerace, která je průmyslovým centrem Polska. Horní Slezsko je země, skrze niž opakovaně prošly dějiny, bohužel si jí teď při pohledu z vagonu ale moc neužijete. Za okny převažuje šedobílá mlha, která ovšem není neškodnou říční mlhou stoupající z rybníků a slatin kolem Odry. Je to hnusný, v krku škrábající smog. Současná kvalita ovzduší v Polsku prý je rekordně špatná. Další podobně velký oblak čoudu je údajně až v Indii

Hra o damašský trůn

Sovětský svaz si – se souhlasem tehdy velmi čerstvého prezidenta Háfize Asada – začal budovat základnu v syrském Tartúsu roku 1971. Po velké roztržce s Egypťany roku 1977 sem pak přesunul těžiště svých operací na Blízkém východě. Ruská vojenská přítomnost v Sýrii má tedy zhruba padesátiletou tradici, je spojena s vládnoucí rodinou Asadů a momentálně je docela dobře možné, že společně s rodem Asadů také skončila. Vítězové občanské války mají pramálo důvodů si tam Rusy ponechávat a ani Erdoganovi, politickému vítězi této, se ruská přítomnost v tureckém „blízkém zahraničí“ nehodí.

O velkém syrském návratu

V Damašku padla vláda a Sýrie je novou zemí. Jestli bude lepší než předtím, to se ještě ukáže. Nicméně první dny po pádech režimu jsou vždycky uvolněnější, protože nová státní moc se ještě nestihla zkonsolidovat; a ze sousedních států, jako je Turecko a Libanon, se do Sýrie začali vracet utečenci, údajně ve značném počtu. Většina evropských států zareagovala okamžitým pozastavením přijímání dalších žádostí o azyl, což naznačuje, že by rády viděly totéž – co největší a nejširší odjezd směr Sýrie, zejména pak těch jedinců, kteří se do evropských společností moc dobře neintegrovali a jsou zátěží pro sociální systémy

Naše paní, která prošla ohněm

Ačkoliv je Francie oficiálně sekulární stát, na otevření rekonstruované Notre Dame nesměl prezident Emmanuel Macron chybět. Nechyběla ani řada dalších lidí, včetně nastupujícího prezidenta USA Donalda Trumpa a jeho poradce Elona Muska. Atmosféra byla vážná. Nebyl to jen běžný obřad, ale symbolický sraz celé západní civilizace, ohrožené dnes čím dál početnějšími řadami nepřátel. Kde jinde se v takové situaci sejít než ve starém chrámu, který stál nad vodami Seiny už v době, kdy ve Francii vládli Kapetovci a nikdo ještě netušil, že za velkým západním oceánem leží nějaká Amerika

Churchill, otec kontroverze

Winston Churchill, muž složitého osudu a nepříliš šťastného monogramu, by před pár dny měl 150 let. Narodil se do světa, ve kterém ještě elektrické žárovky byly pokusnou hračkou techniků, a zemřel v době, kdy lidé létali na oběžnou dráhu. Za devadesát let svého dlouhého života viděl vrchol britského impéria, dvě brutální světové války a pozvolný úpadek říše, která mu byla drahá – nezávislost Indie (1948) byla jen prvním kamínkem v lavině, jež v 50. a 60. letech proměnila dřívější koloniální mocnost v okrajový stát světové scény. Ačkoliv viktorián, dostal Churchill do vínku schopnost krátkého a úderného vyjadřování, se kterou by dnes byl králem všech sociálních sítí.

Problémy jako v Německu

Sdělení Petra Fialy o tom, že pod jeho vedením budeme mít platy jako v Německu, se zařadilo do českého národního folkloru a slyšel jsem už nejedno přirovnání ke slavnému Jakešovu projevu z Červeného Hrádku. Upřímně si myslím, že toto přirovnání je nefér – k Jakešovi. On byl sice nevzdělanec, a proto jeho projev obsahoval několik blekotavých „perel“, kterým se smál celý národ, ale když se člověk podívá na celý jeho text a odmyslí si humpolácký tón, jde řada těch poznámek zcela k věci. Dá se říci, že Milouš Jakeš léta Páně 1989 jakž takž chápal hloubku marasmu, ve kterém se tehdejší Československo nacházelo.

Evropa, kde zítra znamená včera

Něco podobného se kdysi říkalo o Sovětském svazu: země, kde zítra již znamená včera. Formulaci přinesl do českého jazyka Julius Fučík, jeden z mnoha intelektuálů, kteří vyměnili pravdu za loajalitu (ke Stalinovi), přičemž byl schopen vynechat ze své knihy i tak důležité „detaily“, jako byl ukrajinský hladomor. Ta fráze je ovšem dvojsečná a snadno se převrátí: tam, kde zítra budou mít to, co jinde měli včera, jestli vůbec. To odpovídalo realitě daleko víc. Velká říše na východě byla vždycky poněkud zpožděná, což, musíme spravedlivě konstatovat, mělo svůj původ už ve staletích feudalismu.

Zapomeňte na Latinx

Ruben Gallego, na Hispánce netypicky modrooký senátor z Arizony, pochází ze smíšené kolumbijsko-mexické rodiny. Jeho senátní křeslo se v posledních volbách stalo předmětem těžkého boje s republikánskou vyzývatelkou Kari Lakeovou. A Gallegovi přijeli na pomoc levicoví studenti z nepříliš daleké Kalifornie. Gallego jejich pomoc uvítal, ale pro každého měl důrazné varování: „Jestli řeknete Latinx, okamžitě vás posadím zpátky na autobus do Kalifornie!“ U nás je Latinx málo známý pojem, takže ono varování si zaslouží vysvětlit.

Svléci se pro svobodu

Lidstvo má svoji sbírku ikonických fotografií: americké mariňáky na Iwodžimě, sovětskou vlajku nad Reichstagem, „tankového muže“ před kolonou čínských tanků na náměstí Nebeského klidu v Pekingu, Churchilla s cigárem v ústech, samopalem v rukou a výrazem starého buldoka v očích. Nyní se k nim přiřadí i jedna studentka z Teheránu. Na Západě se lidé na veřejnosti vesměs svlékají plánovaně, z určitého exhibicionismu a s vědomím, že jim za to hrozí maximálně pokuta. V Íránu vám za kus holé kůže může hrozit i smrt; Mahsá Amíníovou před dvěma lety umlátila náboženská policie v Teheránu.

Den znárodnění

Založení „buržoazní republiky“ se za komunismu moc nepřipomínalo. Teprve roku 1988, rok před kolapsem režimu, byl 28. říjen prohlášen za státní svátek. Ve starších kalendářích z Husákovy a Jakešovy éry najdeme u (pracovního) 28. října několik vysvětlivek, jako třeba vyhlášení čs. federace (1968) a den znárodnění (1945). Vyhlášení federace bylo pro Slováky důležité, dokonce asi tak důležité, že mnozí z nich kvůli němu považují rok 1968 za vcelku úspěšný rok, kdežto v české části bývalé federace bude už navždy spojen s invazí Varšavské smlouvy a rozdrcením pražského jara.

Kdo povládne Gaze?

Založení „buržoazní republiky“ se za komunismu moc nepřipomínalo. Teprve roku 1988, rok před kolapsem režimu, byl 28. říjen prohlášen za státní svátek. Ve starších kalendářích z Husákovy a Jakešovy éry najdeme u (pracovního) 28. října několik vysvětlivek, jako třeba vyhlášení čs. federace (1968) a den znárodnění (1945). Vyhlášení federace bylo pro Slováky důležité, dokonce asi tak důležité, že mnozí z nich kvůli němu považují rok 1968 za vcelku úspěšný rok, kdežto v české části bývalé federace bude už navždy spojen s invazí Varšavské smlouvy a rozdrcením pražského jara. Nicméně za komentář stojí i ten druhý bod: „den znárodnění“.

Tři mušketýři, zatím bez zásahu

Kdybychom měli mluvit trochu v nadsázce, dalo by se říci, že ekonomie je plodem hybridní války mezi sociálními a exaktními vědami. Visí mezi nimi jako nepříliš jistý most bez důkladné podpěry, opíraje se na jedné straně propasti o sofistikovanou matematiku a na druhé straně o různé intuitivní soudy o povaze lidí. Všechno je ovšem k něčemu dobré, i ta chvějivá nejistota. Jedním z jejích důsledků je, že má-li někdo dostatečný talent, dokáže psát o ekonomii čtivě, což by se v tvrdších oborech typu organické chemie dělalo podstatně hůř.

Kolik vzorků máš…

Jednoho dubnového večera roku 2018 vynesl nenápadný starý muž z domu koš s odpadky. Aniž to tušil, šlo o příležitost, na kterou čekali další nenápadní pánové. Mezi odpadky v popelnici se ocitl i použitý papírový kapesník a na něm stopy DNA člověka, který se do něj vysmrkal. Laboratorní analýza prokázala shodu se vzorky odebranými o mnoho desítek let dřív na místech, kde byly spáchány brutální a dosud neobjasněné zločiny. Nenápadný starý muž byl sériový vrah „na odpočinku“, pachatel nejméně třinácti vražd, padesáti znásilnění a víc než stovky vloupání. Kalifornská policie jej léta znala jen pod přezdívkou Golden State Killer, činný byl v letech 1974–1986.

Všichni jsou už ve… Venezuele

„Všichni jsou už v Mexiku!“ zpíval kdysi Michal Tučný, ikona české country. Tučný je už dlouho „tam u nebeských bran“, ale Latinská Amerika jako by neztratila jistou přitažlivost. Nejde ani tolik o pulque s tortillou, jako spíš o formu hospodaření. Před pár dny zaznamenala slavný comeback na politickou scénu Jana Maláčová, zvaná podle své teoretické rozdávačnosti „Venezuela“. Coby nová předsedkyně sociální demokracie (SOCDEM) má smělé plány sjednotit levici, byť při letmém pohledu na stav tohoto křídla politické scény lze říci, že se tam nachází více náčelníků než indiánů.

Libanon: země prokletá diverzitou

Moderní stát Libanon je rozhádaným svazkem komunit křesťanů, šíitů, sunnitů a drúzů, jejichž bohové na sebe žárlí (aspoň v hlavách svých vyznavačů), a nevedou-li spolu rukama svých věrných vysloveně válku, aspoň vytvářejí znepřátelené a oddělené politické struktury, které svým tvrdým soupeřením oslabují už beztak dost slabý stát a vtahují do něj vnější hráče, jako je Sýrie, Írán a Izrael.

Věčně se vracející Chat Control

Čím víc se věci mění, tím více zůstávají stejné a jednou z těch neustále stejných věcí je mimořádný „drajv“ Evropské unie, co se narušování lidského soukromí týče. Záměr plošně šmírovat všechny textové komunikace půlmiliardy evropských občanů, samozřejmě pod vznešenou záminkou boje proti zneužívání dětí, se v pondělí 23. 9. opět vrátil na scénu a bude se o něm hlasovat.

Starší články