Autorská práva jsou poměrně moderní vynález. Ačkoli lidé malovali na stěny jeskyní už v paleolitu, dlouho neexistovala žádná právní ochrana duševních výtvorů. Umělecká díla a vynálezy se šířily zcela volně, podvázány hlavně tím, že mistrovskou malbu nebo sochu neuměl zkopírovat skoro nikdo.

Literatura měla v historii spíš opačný problém, který dnes nemá: v době před vynálezem knihtisku se každá kniha musela opsat pěkně ručně a v evropských podmínkách málokdy vydržela pohromadě víc než 200 let. Nebýt nekonečné dřiny neznámých mnichů v klášterech, které dnes dávno neexistují, nezachovalo by se nám ze starých literárních děl vůbec nic. A psal-li někdo, psal hlavně z duchovních důvodů nebo pro své studenty. Myšlenka, že by se na psaní dalo něco vydělat, byla tehdy skoro stejně absurdní jako dnes myšlenka, že se dá vydělávat dýcháním.

Různé dočasné a místně limitované licence a monopoly se objevují už od středověku, vesměs se ale týkaly lukrativních vynálezů. Dnešní pojetí autorských práv je teprve tři století staré. Patent britské královny Anny z roku 1710 byl první právní normou, která udělila ochranu všem vydavatelům knih v zemi (jedinou podmínkou bylo zaregistrování díla do zemského katalogu a poskytnutí několika kopií knihy zdarma do veřejných knihoven). Tehdy bylo trvání copyrightu čtrnáctileté, a byl-li autor na konci tohoto období ještě naživu, směl si požádat o dalších čtrnáct let ochrany.

Pojetí copyrightu prodělalo hodně změn zejména ve dvacátém století. Postupně vznikala nutnost řešit ochranu děl, která dřív ani neexistovala, například zvukových nahrávek, filmů nebo fotografií. Velké americké nahrávací firmy jako Disney úspěšně „tlačily“ prodlužování platnosti copyrightů až do dnešních, poněkud absurdních rozměrů. Za celou tu dobu se ovšem nikdo nemusel zabývat otázkou, zda rozšiřovat i pojetí pojmu autor. Autorem byl, samozřejmě, člověk, a svá obchodní práva mohl smluvně převést na jinou fyzickou či právnickou osobu. Jiné varianty nepřicházely v úvahu.

Copyright pokrývá kreativní stránku díla, nikoli mechanickou práci s ním spojenou. To vede například k tomu, že fotografie starých obrazů nezískávají nový copyright: proto několik pokusů zpoplatnit snímky obrazů vystavených v muzeích narazilo na nesouhlas soudů, a to i tehdy, pokud reprodukci obrazu pořídil zaměstnanec muzea. Podobně, zachycujete-li sofistikovaným fotoaparátem své oblíbené krajinky, nemůže si Nikon nebo Canon nárokovat autorská práva k vaší fotografii, ačkoli na ní ten jejich stroj odvedl, spravedlivě vzato, značný kus práce (ostření, balancování barev). Byla to ale mechanická práce, nikoli práce kreativní.

Jednadvacáté století ale začalo rozdávat pomyslné karty znovu. Stroje totiž dávno nejsou, co bývaly v časech královny Anny.

Když fotografují zvířata

Předchůdcem dnešních konfliktů o to, jakým způsobem smějí velké technologické firmy zacházet s autorskými díly, byl poněkud bizarní soud o „selfie“ pořízené makakem.

Roku 2011 zveřejnil britský fotograf David Slater snímky ohrožených makaků chocholatých. Jsou to roztomilá „selfies“ plná vykulených očí a vyceněných zubů; nezapře se přitom, že jsou to naši blízcí příbuzní. Jenže fotografie nepořídil sám Slater. Ten jen „nastražil“ fotografická zařízení do pralesa a nachystal spouště tak, že opice vytvořily snímky samy. Svobodná encyklopedie Wikipedie následně fotografie převzala do své sbírky a odmítla uznat Slaterův nárok na copyright.

Následovalo několik let právních sporů: Slater bojoval za to, že autorská práva patří jemu, Wikipedie za to, že nepatří nikomu, a ochranářská organizace PETA za to, že patří makakům. Konečné rozuzlení bylo u všech soudů stejné: fotografie pořízené zvířaty nepodléhají žádné ochraně. Autorský zákon chrání jenom díla lidská.

Slaterův případ obletěl svět, a to hlavně proto, že do něj byla zatažena Wikipedie, která má po celé zueměkouli tisíce dobrovolných spolupracovníků. Na velké konferenci wikipedistů roku 2014 si její účastníci dokonce pořizovali selfies s „opičími“ obrázky. V absolutních číslech šlo ale o malé peníze – Slater odhadoval svoje ztráty z opičích selfies na deset tisíc liber. Situace kolem umělé inteligence (AI) je zcela jiná – nyní jde o miliardy dolarů.

Stroje na scénu!

Velké jazykové modely, kterým se často ve zkratce říká „umělá inteligence“ (striktně vzato je to jen jeden z jejích druhů), se potřebují učit. Jejich učení probíhá různými způsoby – analýza videí, obrázků i textů – a vesměs platí, že čím víc materiálu, tím lépe. Objem potřebného materiálu je opravdu gigantický a není žádné velké tajemství, že firmy jako OpenAI při výcviku svých umělých inteligencí „přečetly a přechroustaly“ podstatnou část všeho, co kdy lidstvo napsalo, včetně dosud chráněných materiálů. To se držitelům příslušných práv vůbec nelíbí.

Konflikt mezi technologickými firmami a tradičními médii, jako jsou New York Times, skončil samozřejmě u soudu, ale výsledek tohoto sporu je zatím nejistý. Některé problémy, na které si vydavatelé stěžovali – například příliš doslovné citace z copyrightovaných článků, které bylo možno z AI systémů „vymámit“ –, už jsou vesměs vyřešeny. Základem sporu je ale sama podstata strojového učení. Při ní se učební materiál „rozemele“ na drobné kousky (například jednotlivá slova) a následně se analyzují vztahy mezi nimi. Není to způsob, jakým by text četli živí lidé, a celá struktura moc nepřipomíná lidské myšlení. Není tedy divu, že zákon na takové druhy užití vůbec nepamatuje.

To je také hlavní obranou žalovaných technologických firem. Podle jejich názoru spadá takové „čtení a přemílání“ do kategorie fair use, která je autorským zákonem explicitně jmenována jako jedna z výjimek. Firmy jako OpenAI a Google se také v tomto smyslu snaží lobbovat v Bílém domě, který je jim momentálně příznivě nakloněn. Jejich snahou je dosáhnout úředního rozhodnutí, že strojové učení, i když zpracovává autorsky chráněné materiály, neporušuje autorská práva.

Firmy argumentují mimo jiné tím, že kdyby se tato praktika zakázala, mohly by USA utrpět závažnou nevýhodu v digitálním souboji s Čínou, která taková omezení svým firmám rozhodně neukládá. Majitelé práv naopak namítají, že bez kreativní práce autorů by umělé inteligence „byly na suchu“ a že celé AI odvětví, které slibuje svým investorům masivní zisky, by se mělo spravedlivě podělit s těmi, jejichž díla vůbec vznik takového molocha umožnila.

Není úplně jisté, zda jsou ty masivní zisky, o kterých je řeč, reálné. Značná část pozorovatelů trhu si myslí, že současná bublina kolem umělé inteligence brzy splaskne a že příslušné produkty, i když velmi zajímavé, nejsou tak lukrativní, aby způsobily ekonomickou revoluci. Stejně jako u Slatera jde ale i o princip.

Ani největší radikálové by neprosazovali zakazovat učit se z knih lidem, vždyť už první zákony z doby královny Anny naopak stanovovaly povinnost dodávat do veřejných knihoven výtisky zdarma, pro široké čtení. Jestli se ale stejným způsobem smí učit robot, to je jiná otázka.

Já, chudý malíř

Makak, který vyfotografoval sebe sama v celebeském pralese, byl aspoň živý. Jsou i jiní zvířecí umělci – například sloni se mohou naučit malovat nebo hrát na (patřičně velké) hudební nástroje. Celkově je ale umělecká činnost zvířat velice okrajový jev, kvůli kterému asi žádný hudebník ani grafik nemá špatné spaní.

Něco jiného jsou generativní umělé inteligence, které na povel uživatele dokážou vyprodukovat texty, obrázky, videa, nebo dokonce i hudbu. První generace těchto strojů byly až děsivě nelidské a vytvářely absurdní scenerie typu „talíř špaget plný psích očí“. Roku 2025 už ale jde o velmi solidní systémy, které rozumějí tomu, co po nich chcete. Jejich výtvory často nelze rozeznat od reality nebo od práce špičkových umělců. Největším překvapením je asi roboticky generovaná hudba, kterou ještě před pár lety i odborníci považovali za nemožnou. I když o žádného Mozarta nejde, poslouchat se dá.

Tím se opět vrátila do hry otázka, komu patří autorská práva k takto vzniklému obsahu. Ve hře jsou tři varianty: nikomu, tedy podobně jako u makaka-fotografa, nebo autorům či provozovatelům daného stroje, nebo uživateli, který svým pokynem („promptem“) dané dílo inicioval. Některé pokyny jsou totiž pěkně zamotané a dostat z AI přesně to, co chcete, je velké umění.

Právě v březnu 2025 padl v USA důležitý rozsudek odvolacího soudu, který potvrdil názor nižších instancí: díla vygenerovaná umělou inteligencí nezakládají nikomu žádná autorská práva. Robot zkrátka není člověk. Obraz A Recent Entrance to Paradise, vygenerovaný experimentálním softwarem programátora Stephena Thalera, tedy může přetiskovat každý. Včetně Wikipedie, v níž se také okamžitě objevil.