V nové epizodě sourozeneckého podcastu Hej, Slované besedují bratři Jakub a Lukáš Novosadovi s redakčním kolegou, novinářem, spisovatelem a cestovatelem Jiřím Peňásem. Řeč se nejprve spontánně stočila na to, jak vypadalo sudetské pohraničí v okolí města Kraslice, kde Jiří Peňás vyrůstal.
Před několika týdny překonal hokejista Alexandr Ovečkin letitý dlouho zdánlivě nezdolatelný rekord Wayne Gretzkého v počtu střelených gólů v severoamerické NHL. Od té doby se ještě zintenzivnila již dřívější debata o tom, zda vůbec tomuto sportovci rekord umožnit, když on sám je zároveň výstavním symbolem režimu Ruské federace. Znovu přišla tato otázka na přetřes, když Ovečkin po vítězném osmifinále poslal podepsaný dres svého celku Washington Capitals běloruskému prezidentovi Alexandru Lukašenkovi. A tak si Ovečkina berou do úst v době probíhajícího mistrovství světa také bratři Jakub & Lukáš Novosadovi v novém díle svého sourozeneckého podcastu Hej, Slované! Příběh ruského hokejisty ovšem propojují s tím, jak si s autoritářským režimem (ne)zadávají jiné dvě světové sportovní megahvězdy – a sice srbský tenista Novak Djoković a srbský basketbalista Nikola Jokić.
V posledních letech jsou Češi okouzleni Polskem. To není novinka, to se ví. Je to ovšem okouzlení ohraničené: je turistické a ekonomické, protože nás fascinuje, co všechno Poláci stavějí a jak rychle.
Po osmdesáté slavíme konec druhé světové války. Zdánlivě o ní všechno víme, přitom ale je pořád mnoho neznámých příběhů i jenom u nás ve střední Evropě. Třeba příběh nejmenšího slovanského národa, Lužických Srbů: slovanští občané Německa byli germanizováni, měli zakázáno používat svou řeč, muži museli sloužit ve wehrmachtu. Na jaře 1945 přišla sovětská armáda a pod ní začleněná 2. polská armáda Lužici osvobodit, na což ženy vzpomínají jako na největší hrůzu svých životů. Sověti znásilňovali, Poláci kradli. Drážďany hořely, Budyšín byl rozstřílen, Lužice vydrancována. Zlato ztratilo veškerou cenu, rodiny byly rozbité, lidé se vydali na cesty. Mnoho z nich i do Čech, válkou dotčených málo. Lužičtí Srbové válku vyhráli, přesto jsou dnes na poražené straně. Poslechněte si příběh, který by vám neměl zůstat utajen, protože v něm jsou významně přítomni i Češi. Jakub a Lukáš Novosadovi v dalším díle svého sourozeneckého podcastu přibližují historii, která neprávem stále stojí stranou pozornosti.
V dubnu uplynulo patnáct let od leteckého neštěstí v ruském Smolensku, kde se zřítilo polské vládní letadlo, na jehož palubě zemřel prezident Lech Kaczyński s manželkou, vrchní představitelé parlamentu či představitelé armády.
Na Boží hod velikonoční vyjíždějí v celkem devíti farnostech srbské Lužice velikonoční jezdci zvaní křižerjo (česky obvykle křižáci), aby cestou do sousední farnosti zvěstovali mrtvým radostnou zprávu o zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Zároveň u toho žehnají polnostem, aby v novém roce dobře nesly.
O Černé Hoře toho dnes našinci příliš nevědí, ale v 19. století byl cílem a vzorem skoro každého vlastenecky zapáleného Čecha.
„Posmívali se nám, stáli jsme na slepé koleji, ale teď je naše politika v centru dění,“ pronesl po letošní druhé inauguraci Donalda Trumpa americkým prezidentem maďarský premiér Viktor Orbán. Ten je u moci bez přerušení již patnáct let, vládne s ústavní většinou, z tohoto pohledu je jedním z nejúspěšnějších evropských politiků současnosti, který přitom svou zemi neustále posouvá a mění – rozvíjí totiž svou vizi patriotů a takzvané iliberální demokracie. O tom, co to je, o tom, proč jsou historicky silné maďarsko-polské vztahy, o štědré rodinné politice Viktora Orbána, ale i o tom, že nehledě na ni Maďarů ubývá, o tom, zda je ve hře velké Maďarsko, nebo je to jenom užitečná pomůcka na sbírání politických bodů a o mnohém dalším hovoří v dalším díle svého sourozeneckého podcastu Hej, Slované Lukáš & Jakub Novosadovi s hungaristou a filologem Jiřím Januškou.
V sobotu 15. března proběhlo v Bělehradě zřejmě největší protestní shromáždění v historii Srbska. O protestu v živém přenosu informovala největší světová média, věděl o něm doslova každý. Ostatně podle odhadů se v srbské metropoli sešel milion lidí. I proto se očekávalo, že demonstrace vyústí v otevřený střet s ozbrojenými složkami a podporovateli vládnoucího režimu. K tomu ale nedošlo, stalo se něco jiného. Patnáctiminutové pietní ticho za oběti tragédie pádu střechy hlavního nádraží v Novém Sadu, k němuž došlo loni 1. listopadu, narušila podivná tlaková vlna, patrně výstřel z nějaké v Srbsku zakázané zbraně. Spekuluje se o zvukovém dělu, v následujících dnech by mělo proběhnout nezávislé zahraniční vyšetřování. Jak a proč k tomu došlo? Jak se situace vyvíjí dál? O tom v další epizodě svého sourozeneckého podcastu Hej, Slované hovoří bratři Jakub & Lukáš Novosadovi.
Minulý týden byla v Bosně a Hercegovině preventivně posílena mise EUFOR, mimo jiné i sto padesáti českými vojáky. Došlo k tomu v reakci na mediální výstupy a politické kroky prezidenta srbské entity Milorada Dodika, který byl za nerespektování nařízení kanceláře Vysokého představitele při EU pro Bosnu a Hercegovinu Christiana Schmidta soudem v první instanci odsouzen k odnětí svobody na jeden rok a k zákazu vykonávání funkce prezidenta na pět let. Dodik spolu se svými spolupracovníky v reakci na rozsudek přijal několik zákonů, jež jsou v rozporu s ústavou Bosny a Hercegoviny. Protože si toho je vědom, preventivně požádal o vojenskou pomoc Vladimira Putina. Takové zprávy pochopitelně vyvolávají v Evropě obavy, a po čase proto opět přitáhly pozornost k přehlíženému regionu. O vývoji situace a příčinách nové eskalace starých konfliktů diskutují bratři Novosadové s historikem Ondřejem Žílou.
Česko se významně podílí na záchraně ukrajinského kulturního a uměleckého dědictví a příliš se to neví. Například v lednu dodalo ministerstvo kultury na Ukrajinu takzvanou Archu I neboli mobilní pracoviště, které jezdí po ukrajinských knihovnách a archivech a schraňuje a skenuje vzácné staré knihy, tisky a dokumenty, aby Ukrajincům a lidstvu zůstaly zachovány napořád. „Uvědomme si, že Rusové na Ukrajině cíleně ničí památky včetně těch, jež jsou zapsány na seznam UNESCO. Čili huntují památky celého lidstva, nejen ukrajinské,“ vysvětluje host další epizody sourozeneckého podcastu Hej, Slované Ondřej Chrást, který působí jako koordinátor kulturní pomoci Ukrajině právě na českém ministerstvu kultury. (Podotkněme, že kvůli Jakubově nemoci je výjimečně Lukáš na hosta sám.)
Světové dění v posledních dvou týdnech je turbulentní a tak rychlé, že máloco z toho, co platilo včera, platí ještě dnes, natož aby to platilo zítra. Přičemž mnohé se pod vlivem ruské války na Ukrajině samozřejmě intenzivně dotýká slovanského světa. Rozhovor s Michalem Haškem o Robertu Fico jsme začali domlouvat před třemi týdny, mezitím ovšem se pozornost světa i Česka upnula k Ukrajině, Americe a Rusku. Vynechat v nové epizodě podcastu Hej, Slované tedy nelze nic z uvedeného – ostatně začínáme blahopřáním k narozeninám ukrajinského prezidenta.
Německo o víkendu čekají spolkové volby. Jak se k nim staví v saské a braniborské Lužici, kde od minulých voleb vzrostla záliba mládeže v neonacismu? Ostatně je to vůbec pravda, anebo pověsti přehánějí? Jak to vypadá v hlavním městě Lužice Budyšíně na tamních demonstracích AfD, které se konají každé pondělí? A jak se v tom všem motají Lužičtí Srbové? O tom všem hovoří bratři Jakub a Lukáš Novosadovi v nové epizodě podcastu Hej, Slované se svými hosty, kteří s osobním pobytem v Lužicí spojili roky svého života: etnologem Leošem Šatavou a rusistou a sorabistou Kryštofem Peršínem. V druhé části epizody je řeč především o tom, v jaké kondici jsou a jaké vyhlídky před sebou mají malé jazyky a národy bez vlastního státu. Mají tu nejlepší éru právě teď čerstvě za sebou a smráká se nad nimi? Anebo ještě pořád je naděje, že toto významné a přehlížené kulturní dědictví lze zachránit?
V posledních dnech a týdnech se do světového dění a slovníku vracejí fráze, u kterých se zdálo, že patří minulosti – například odsun národa. Anebo se objevují spojení, která se vracejí pravidelně, pravidelně vzbuzují velké naděje, ale nakonec je za nimi marnost – například světová garance hranic některého státu. A protože jsou to termíny intenzivně spojené rovněž s dějinami střední a slovanské Evropy, věnuje se nejnovější epizoda sourozeneckého podcastu Hej, Slované právě jim. Garance hranic Ukrajiny, odsun Němců, změna hranic Polska, repatriace a reemigrace Slováků, naopak neodsun slovenských Maďarů. To vše Jakub a Lukáš Novosadovi probírají se svým hostem, historikem Michalem Stehlíkem.
V nejnovějším díle sourozeneckého podcastu se bratři Novosadovi zabývají aktuálními masovými protesty, které už více než tři měsíce probíhají po celém Srbsku a šíří se i do okolních zemí západního Balkánu. Studentům vysokých škol se podařilo probrat společnost z dlouhodobé letargie a rozpoutat jedinečnou revoluci, s níž si dosud suverénní autokratický režim Aleksandra Vučiće neví rady. Toto téma, které se nejen v Česku, ale i v západních médiích bohužel málo akcentuje, probírají sourozenci spolu s balkanisty Pavlem Trojanem a Františkem Šístkem, kteří vzpomínají i na srbské demonstrace v roce 2000, které položily režim Slobodana Miloševiće.
Speciál ze Srbska o vzniku a fungování jediného Českého centra na západním Balkáně
Na sklonku loňského roku byl otevřen nový podstatný úsek dálnice D55 na Bzenec a Hodonín. Hejslované k němu mají osobní vztah, jelikož začíná za domem jednoho z nich. Jakub i Lukáš roky sledovali, jak se stavba zakládá, roste, jak mění krajinu, novou dálnici si oba ihned projeli a hodnotí její existenci každý svým pohledem: Jakub jako domácí, Lukáš jako přespolní. První je ke stavbě smířlivý, druhý je k ní skeptický a považuje ji za zbytečně velkorysou – preferoval by pro tuto oblast střídmější dopravní řešení. Jakub staršího bratra naopak uklidňuje a nabízí mu pohledy místních.
Co všechno vedlo od vzniku komunistické Jugoslávie k samostatnosti Kosova? Na začátku překvapivě nešlo o nacionální spor mezi Albánci a kosovskými Srby, nýbrž o spor ideologický, politicky podmíněný, v němž hlavní roli hrála příslušnost k partyzánskému dědictví nového státu. Podstatná ale byla také negramotnost kosovského obyvatelstva, které velmi rychle bylo dovzděláno a zároveň se intenzivně rozmnožilo, takže na Kosovu brzy žilo hodně nesaturované a nespokojené mládeže. Začala se bouřit… To vše vysvětluje v druhé kosovské epizodě sourozeneckého podcastu Hej, Slované Václav Štěpánek – balkanista a vedoucí Ústavu slavistiky brněnské Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.
Od začátku války na Donbase se už deset let běžně opakuje přirovnání, že k ní ani k ruské anexi Krymu by nedošlo, kdyby předtím nedošlo k jednostrannému vyhlášení samostatnosti Kosova na Srbsku, za které prý může Západ. Zároveň se dění na Kosovu hodnotí běžně jako protislovanské. To vše jsou přitom sice zažité, ale veliké nesmysly, protože jde o naprosto odlišné příběhy. Spletité, ale odlišné. Alespoň to vzkazuje posluchačům devětadvacáté epizody sourozeneckého podcastu Hej, Slované Václav Štěpánek – balkanista a vedoucí Ústavu slavistiky brněnské Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.
Můžeme vlastně začít stejně jako v minulém díle: nadcházejí nejkrásnější svátky v roce – Vánoce, i když teď ty pravoslavné. V čem se liší od našich? Je toho víc, než by se mohlo zdát: například se nedávají dárky, nebo jen maličké, a místo stromku je důležitější dubová větev. Co se vlastně v rodinách jí? A jak velká je úzká rodina a jak velká je široká rodina? Nejen o tom mudrují bratři Jakub a Lukáš Novosadovi s Andrejem Perdihem ze Slovinska, kde sice slaví západní Vánoce, ale dárky si dávají jindy, s Ivanou Kalinou Tabak, která sice dvacet let žije u nás, ale sváteční radost cítí až v lednu na datum pravoslavné, a s Irynou Kovalčukovou, která vzpomíná na Vánoce na Ukrajině a připomíná, že když společnost přejde z jednoho typu kalendáře na druhý a posune tak datum Vánoc, není pro duši jednoduché ujasnit si, kdy se má radovat. Tak spokojený a požehnaný nový rok vám všem, přátelé!
Nadcházejí nejkrásnější svátky v roce – Vánoce. Máme sice tendence myslet si, že tyto svátky slavíme skoro v celém křesťanském světě až na drobnosti vlastně stejně, jenže není tomu tak: rozdílů je mnoho. Vánocům se proto budou věnovat hned dvě epizody podcastu Hej, Slované – ten první ovšem zůstane u Vánoc západních, tedy katolických a protestantských. Nosí všude dárky Ježíšek? Nadělují se dárky všude na Štědrý večer? Jak vypadají v různých slovanských kulturách slavnostní pohoštění? A scházejí se celé rodiny, velké rodiny, nebo jen malé rodiny?
14. prosinec je dnem pro Evropu významného výročí, jež si ale připomínáme jen zřídka, neboť do obecného povědomí prostě nepatří. V tento den přitom byla v roce 1995 v Paříži definitivně podepsána Daytonská mírová dohoda, poslední podmínka pro ukončení války v Bosně a Hercegovině, jednoho z vůbec nejhorších evropských konfliktů od konce 2. světové války. Jak významná Daytonská dohoda byla? Šlo o v tu chvíli nejlepší možné řešení?
Nová epizoda sourozeneckého podcastu Hej, Slované se poprvé nedívá za hranice, nýbrž do českého nitra: na zdejší folklor, na lidové písně a konkrétně nad knižní novinkou Řemeslo má zlaté DNA na to, jak se u nás vyvíjel žánr písně práce. A to samozřejmě nejen za komunismu, ale taky dávno předtím či v posledních letech.
Do kin vstoupila černohorská komedie Spolu navěky, která na příběhu nevydařené svatby pojednává o tom, jaké je postavení žen v balkánské společnosti, či o tom, že muži jsou křehčí a zranitelnější než jejich přehlížené protějšky. Na plakátech film doprovází slogan „Toto není Kusturica, toto je pravý Balkán“. Distributoři se zjevně chtěli vymezit vůči tvůrci, s kterým si u nás kdekdo pojí, jak Balkán vypadá a jak se tam žije. Ale vypadá opravdu tak? Shodou okolností jmenovaný klasik srbského a světového filmu právě oslavil své sedmdesátiny. A oslavil je, jak se dalo čekat, nepřehlédnutelně: v Bělehradě na ruské ambasádě. Co si počít se slavnými umělci, kteří byli proti komunismu a nyní se vehementně vymezují proti Západu a chtějí cosi jiného? A co vlastně? Nejen na takové otázky se pokusí odpovědět čtyřiadvacátá epizoda podcastu Hej, Slované, který vytvářejí bratři Jakub a Lukáš Novosadovi.
O některých slovanských zemích a národech my Češi mnoho nevíme, protože jsme historicky měli málo příležitostí je poznat. Tak například neznáme druhý nejmenší slovanský národ Makedonce a jejich stát Severní Makedonii. Proč se jmenuje jinak než jeho obyvatelé? Čím ve světových statistikách předběhl Švýcarsko?
Už týden se nemluví a nediskutuje skoro o ničem jiném, než je druhé zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem, a o tom, co tato skutečnost může světu přinést. Samozřejmě na to jde pohlížet z různých stran. Nová epizoda podcastu Hej, Slované se zaobírá tím, jak staronové americké vedení vnímají klíčové slovanské země: pohled západních Slovanů přibližuje politolog a diplomat Maciej Ruczaj, pohled Slovanů východních ukrajinista Petr Kalina a pohled jižních Slovanů Jakub Novosad – jenž se pro tento díl posunul z pozice moderátora do role jednoho z hostů. Jak vnímá Trumpa Polsko? Jak Ukrajina? Jak Srbsko, Chorvatsko a Bosna? Jaké může mít volba konsekvence v EU, na Kosovu, v Bělehradu, v Republice srbské? Dozvíte se řadu analýz a paradoxů – přesně jak to slovanská Evropa umí.
Na den české republikánské státnosti 28. října udělil prezident republiky státní vyznamenání Janu Pavlovi II. Je to poprvé v historii, kdy byl takto u nás poctěn papež. Dokonce „polský papež“. Co to znamená a jak k tomu přistupovat? Nejen o tom hovoří host jednadvacáté epizody podcastu Hej, Slované a bratrů Jakuba a Lukáše Novosadových: kněz a generální sekretář Ekumenické rady církví Petr Jan Vinš. Tématy hovoru jsou ale i nedávno podepsaná smlouva mezi Českem a Vatikánem či evropská výjimečnost české ekumeny. Mimochodem, skutečně platí, že mládež opouští Boha a víru, nebo ji jen neumíme zaujmout? A víte, která slovanská země jako jediná slaví Den reformace jako státní svátek a proč?
Bulharsko je země, kterou znovu začínáme objevovat po desetiletích, kdy jsme někdejší své oblíbené letovisko přehlíželi. To nynější objevování však není jenom turistické, je i historické či vědecké, jak ostatně doloží host dvacáté epizody podcastu Hej, Slované a bratrů Jakuba a Lukáše Novosadových.
Běloruský prezident a diktátor Alexandr Lukašenko letos oslavil sedmdesáté narozeniny a zároveň třicet let svého prezidentství. Uplynuly také čtyři roky od velkých společenských protestů proti jeho poslednímu zvolení, což mimo jiné znamená, že příští rok zemi čekají nové prezidentské volby. Přitom zuří válka na Ukrajině, takže běloruská otázka jako by se oproti situaci před čtyřmi lety ocitla na druhé koleji.
