V roce 1989 Hrabal napsal v jednom dopise Dubence, té své polofiktivní americké lásce: „Přece já podpis na Několika větách nevyměním za osmdesát tisíc Hlučných samot, které vyjdou teď v listopadu, já těch Několik vět nevyměním za osmdesát tisíc doslovů Milana Jankoviče... Vždyť, Dubenko, já jsem vlastně na světě jen proto, abych napsal Příliš hlučnou samotu...“
Mezi oblíbené činnosti vrcholných českých politiků patří „nevylučování“. Je to snadný způsob, jako upoutat pozornost. Říct něco dostatečně vágního, aby to bylo možné považovat za „nevylučování“.
Přitažené za vlasy vypadá tvrzení, že se miliardář Andrej Babiš stal premiérem za peníze z Bruselu. Ovšem právě jeho pravdivost prověří kontrola Evropské komise, která dorazí do Prahy ve třetím lednovém týdnu.
Je do očí bijící, jak se v Bruselu jinak měří frenetickým zastáncům prohlubování evropské integrace, jako je Emmanuel Macron, a tvrdým kritikům současného směřování Unie, mezi něž na předních místech patří právě současné vlády v Itálii a Polsku.
Úkolem této nové rubriky bude přinášet čtenářstvu stručný vhled do dění na sociálních sítích podaný značně subjektivně – daný zorným polem autora a také jeho zcela subjektivním výběrem. Takže. Vánoční čas na síti působí tak nějak vánočně. Hodně obrázků. Stromečky. Rozesmáté dětské tváře. Pokrmy v různých stadiích připravenosti. Kapři. Sváteční vtípky. A obligátní sarkastické glosy těch, kdo svátky zrovna nemusejí a cítí potřebu o tom zpravit svět.
Když před Vánoci propukly protesty proti maďarskému zákonu o přesčasech, zahraniční média tomu věnovala až překvapivě velkou pozornost vzhledem k tomu, že protivládní protesty – řádově větší – nejsou v Maďarsku ničím výjimečným. Po volbách v dubnu minulého roku se konala demonstrace, kam podle odhadů pořadatelů přišlo vyjádřit nespokojenost přes sto tisíc lidí, tedy asi desetkrát více než na největší z protestů proti takzvanému otrockému zákonu.
Dnes už víme, že červen 2013 nebyl pro ÚOOZ plukovníka Roberta Šlachty dobrý měsíc. Nejenže se elitní policisté pustili do mezitím tragikomicky proslulé razie na Úřadu vlády, po níž zůstaly z trestněprávního pohledu maličkosti a z politického pohledu změna režimu od stranické demokracie k polooligarchii
Slova Báby Bungy pronesená dne 30. prosince 2018 na hřebenu Mlžných hor, zaznamenaná jejím podomkem Porfirijem husím pařátem v kozí krvi namočeným na oslí kůži. Slova pravá, nezkreslená, v plnosti zapsaná, otiskem bábina palce stvrzená.
Tohle je článek, který má vyjít na Silvestra, ale bude to o vánočním filmu, který autor viděl před pár dny poprvé – a od té doby má chuť ho doporučit ostatním. Kdyby onen autor byl Američan, měl by toho filmu asi plné zuby, protože ho v Americe každý rok vysílají snad všechny televizní stanice na Štědrý den, jako u nás Tři oříšky pro Popelku, a ty se přece jen také trochu omrzí. Jenže je Čech, tak ho viděl až nyní v archivním kinu Ponrepo, kde se na konci ozývalo v publiku takové to vzlykání, a když pak lidé (bylo to i dost mladých lidí) odcházeli, dávali si navzájem přednost, pomáhali si do kabátů, tvářili se zasněně a je docela možné, že ještě večer poslali něco na charitu nebo aspoň dali stranou chleba, že ho dají srnkám. Takovou moc má ten film.
Je možné diskutovat o tom, zda je třeba zachovat právo nakoupit zboží, které prokazatelně nepochází z Agrofertu. V každém případě však toto právo pro sto tisíc obyvatel jihočeské metropole před svátky zachováno nebylo.
Přestože hnutí #MeToo povzbuzuje oběti sexuálního násilí, aby promluvily, policejní oddělení napříč USA vykazují čím dál menší pravděpodobnost, že případy znásilnění úspěšně uzavřou.
Taková místně příznačná absurdní historka. Poslanec KSČM Miroslav Grebeníček napsal knihu, svěží dílko v duchu tradice komunistické propagandy.
Bývalý polský prezident Lech Wałęsa poskytl rozhovor ruskému portálu Sputnik – v české mutaci známému hlavně tím, že si nejsou schopní opatřit editora, který by uměl česky – a svými výroky pořádně nadzvedl vládnoucí konzervativce, proti nimž poslední roky vede zákopovou válku. Opozici se nejnovější přehmat spojence bude vysvětlovat těžko.
Když se člověk začal kdysi trochu zajímat o Karla Čapka, tak ho jeho smrt, od které včera uplynulo osmdesát let, nepřestala nikdy mrzet. Zároveň je jisté, že předčasná smrt v 48 letech ho ušetřila před režimy, ve kterých by nemohl existovat a přežít, jak to ukázal osud jeho bratra Josefa. Každá smrt je smutná a jednou nutná, jenže smrt lidí, jako byl Karel Čapek, se nás nějak dotýká i dnes právě proto, že to byla křivda.
Pro některé události existuje minimální pravděpodobnost, že se mohou stát. Dala by se mezi ně zařadit tsunami, která stejně jako na Vánoce před čtrnácti lety spláchla region turistických středisek do Indického oceánu. Proč by se měla právě tato událost opakovat? Přesto se znovu stala.
V Británii dokázal strach z dronu na 37 hodin paralyzovat letiště a desetitisíce pasažérů. Zčásti je to daň za pokrok technologií, zčásti za vyměknutí naší civilizace.
Maďarský premiér Viktor Orbán je pod intenzivní palbou institucí Evropské unie a všemožných morálních arbitrů od chvíle, kdy se v roce 2010 po osmileté přestávce znovu ujal vlády nad Maďarskem. V posledních dvou volbách získal jeho Fidesz ústavní většinu, takže Orbán má velký manévrovací prostor. A hojně ho využívá. Změnil ústavu, postavení Ústavního i dalších soudů. Zasáhl do veřejnoprávních médií. Zestátnil Maďarům soukromé úspory v penzijních fondech, když se země po finanční krizi ocitla v dluhové pasti.
Jsem nemocný člověk a potřebuju pomoc. Těmito slovy měl podle německého týdeníku Der Spiegel reagovat reportér Claas Relotius, když byl konfrontován s důkazy, že si ve svých oceňovaných reportážích právě pro Spiegel často bohapustě vymýšlel. V něčem je to dobově velmi příznačná reakce – útěk od odpovědnosti k diagnóze, zaujímání pozice oběti nebo také oběti. Nemocný člověk nemůže nést vinu za to, jak se jeho nemoc projevuje. Vyčítat Relotiusovi jeho vylhané texty by z toho hlediska mělo být stejně nesmyslné jako vyčítat kašel chorému tuberkulózou. Skandál kolem Relotiuse (komentář mu včera věnoval také kolega Marian Kechlibar) ale skutečně o nějaké nemoci vypovídá, postižený jí ovšem není jenom jeden nepoctivý novinář, ale i širší mediální svět.
Hvězdný žurnalista německého Spiegelu Claas Relotius lhal. A tím nemyslíme lež typu „rozhodně jsem se po třetí sklence vína na redakčním večírku nelíbal s Hannelore z účtárny, miláčku můj“. Kdybychom měli kádrovat libovolné odvětví podle banálních nepravd, nezbylo by nám mnoho profesionálů, ani v novinách, ani na kardiologické klinice či čert ví kde. Relotiusův hřích byl ale vážnějšího rázu, dotýkal se jeho integrity coby novináře.
Je přirozené vyčítat vládě, že na vrcholu prosperity připravuje deficitní rozpočet. Pokud ovšem jde o vládní koalici v čele s populistickou stranou ANO, pak to je, jako když se člověk rozčiluje, že voda teče z kopce. Když si Češi dovolili luxus zvolit populistu do čela státu, pak musí počítat i s tím, že nakonec zaplatí vysoký účet.
