Báchorkám o ruské denacifikaci Ukrajiny mohli věřit jen úplní hlupáci, ale ti se vždycky najdou. Těžko od nich očekávat nějakou sebereflexi, ale přece jen pro ně musí teď být poněkud prekérní srovnat si skutečnost, že jejich velký denacifikátor, tedy Putin, před pár dny přiznal, že ve válce, kterou rozpoutal, nejde o nic jiného než o zabrání území, na které má Rusko podle něj nárok.
O Maďarsku a Polsku se často mluví a píše jako o euroskeptických suverenistických zemích. Šedesát devět procent Maďarů a padesát devět procent Poláků by přitom chtělo podle aktuálního průzkumu Eurobarometru ve svých zemích okamžité přijetí eura. Ta čísla jsou s malými výkyvy už roky stejná. Výrazně vyšší než v Dánsku nebo ve Švédsku, kde většina společnosti euro odmítá. Ve Švédsku je pro přijetí jen 45 procent lidí. Maďaři a Poláci nejsou žádní eurofilové. Společnou měnu chtějí, protože nevěří v sílu a stabilitu svých vlastních měn. Vědí proč.
Od minulého týdne, kdy v severočeském Varnsdorfu byla otevřena kavárna s dětským koutkem pojmenovaná Stalinka, mi kronikářova slova znovu táhnou hlavou.
Tažení proti spalovacím motorům v osobních autech probíhá souběžně po dvou kolejích. Jednu jsme tento týden viděli v Evropském parlamentu, když odhlasoval zákaz nových aut se spalovacími motory od roku 2035. Druhá se v takovou chvíli dostává do stínu. Je to příprava nové emisní normy E-7, kterou její tvůrci chtějí dotáhnout letos, tedy během českého předsednictví EU. Norma stanoví pro auta limity emisí nikoliv zdravotně nezávadného CO2, ale skutečně zdraví škodlivých částic.
Případy masové střelby ve Spojených státech jsou svým způsobem živnou půdou nacionalismu – pro nás. Člověk si uvědomí, že je příslušníkem jiného národa. Že není nucen k takovým událostem zaujímat stanovisko, protože u nás nejsou. A je to pravice, která se v těchto situacích ocitá v horší pozici. Protože přijala za svou totemickou obranu práva na držení střelných zbraní. Na jejich mluvčích je vidět, že se necítí komfortně.
Věřil by někdo, že i Němci dokážou zfušovat volby tak, aby byly zralé na zrušení? V Berlíně, hlavním městě spolkové republiky a současně hlavním městě wokismu pro střední Evropu, se to stalo. Loni v září se tu při celostátních volbách vyskytlo tolik administrativních chyb, že prozatím v šesti z dvanácti volebních okrsků Berlína není vyloučeno opakování voleb. Polehčující okolností je, že Berlíňané toho dne volili souběžně do spolkového a zemského sněmu, do místních zastupitelstev a v referendu o vyvlastnění majitele nemovitostí Deutsche Wohnen.
V Evropě teď každý den padají rekordy ve zdražování. V Německu naposled tak prudce letěly ceny vzhůru po druhé světové válce. Ve většině zemí ale leží poslední rekordy v sedmdesátých letech. V době dvou ropných šoků let 1973 a 1979 a následné éry velké inflace a stagflace. Nebezpečné diagnózy, kdy se potkává prudký růst cen s ekonomickou stagnací. Vše, co napáchal globální prudký růst cen ropy, ještě zhoršovaly vystrašené a chaotické reakce politiků na něj.
Královna Alžběta, téměř stoletá stařenka na britském trůnu, oslavila sedmdesát let svého panování. Začíná tedy pomalu, ale jistě ohrožovat světového rekordmana Ludvíka XIV. čili krále Slunce, který vládl celkem 72 let. Ludvíkův náskok je ovšem trochu nefér, protože na trůn nastoupil jako čtyřleté dítě, kdežto Alžběta se stala panovnicí už jako dospělá žena. V jistém smyslu mají ovšem oba panovníci něco společného a tím je nejistota budoucích vyhlídek jejich monarchií.
V reakci na proces Heardové a Deppa se vyrojily komentáře, které soudnímu sporu přisuzují světodějný význam. Světodějný význam mu sice přiřknout můžeme, ale byla by to chyba. Chceme-li spravedlivě zhodnotit jakoukoli situaci, zvláště jedná-li se o spor dvou lidí, je jistě třeba vzít v potaz, k jakým společenským skupinám znesvářené strany patří. Učinit z toho jediný klíč znamená, že člověku upíráme svobodu, individualitu, odpovědnost. Důraz na to, že jsme myslící bytosti nadané individualitou a žijící – navzdory sociálnímu určení – vždy jedinečný příběh, může vyznít naivně.
V sobotu bylo čtvrtého června, to znamená přesně osmdesát let ode dne, kdy po atentátu zemřel zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich. Akorát tento rok byla sobota, zatímco tehdy byl čtvrtek. Na Kobyliské střelnici se popravovalo tradičně večer, toho dne v půl sedmé, a zemřelo šest lidí – paradoxně to byl jeden z nejnižších denních přírůstků zastřelených za celou dobu poprav mezi třicátým květnem a čtvrtým červencem. Nejméně jich bylo v předvečer protektorova úmrtí, dva.
O důvodech současného rekordního zdražování, jaké vyspělý svět nezažil desítky let, vedou ekonomové a politici divoké polemiky. Jak velký podíl na něm má covid a dva roky lockdownů, které rozložily světový obchod, a jak se na něm podílí rekordní zadlužování, které přinejmenším v Evropě a částečně i v Americe jede od roku 2008? Jak velký vliv má zelená revoluce a tažení za bezuhlíkovou ekonomiku v Evropě známé jako Green New Deal? A jak velkou roli hraje Putinova agrese na Ukrajině?
Tak už je to tady. Zlozvyk využívat něčeho názorově tak neutrálního, jako je poskytování peněžních služeb, k prosazování politických nebo civilizačních cílů doputoval i do České republiky. Například veřejnoprávní televize se minulou neděli v pořadu 168 hodin věnovala několika jedincům, kteří na tuzemském internetu šíří (údajné či skutečné) dezinformace o rusko-ukrajinské válce. Jsou za to částí veřejnosti (patrně částí z té části, která už je alergická na Českou televizi a média hlavního proudu) ještě honorováni. A tady prý vyvstává problém, který se musí řešit.
Komentátor si může dovolit říct to, čemu se diplomat či státník vyhne, i když to všichni stejně vidí - na americkém prezidentu Bidenovi se podepisuje věk. Plná duševní svěžest v sedmdesáti devíti letech je výjimka, nikoli pravidlo, a Biden se mu nevyhnul. Takže když má mluvit spatra, může mu okamžitá orientace působit potíže, zapovídává se či říká věci, které nejsou úplně tak. Což je problém, který rádi přenecháme Američanům, ale svět jistě musí zajímat, pokud jde o mezinárodní politiku, konkrétně teď o válku na Ukrajině.
Vzpomínáte, jak se ministr vnitra Hamáček chystal do Moskvy, pak tam nejel a podle toho, koho jste se zeptali, tam určitě zamýšlel jet, anebo se tam nikdy nechystal, a nikdo už nic nechápal? Něco podobného se minulý týden odehrálo v Německu, zemi důležitější než my, jejíž demokracie nám je dávána za vzor. Parlamentní státní tajemnice spolkového ministerstva obrany oznámila minulou neděli v televizním rozhovoru, že existuje dohoda v rámci NATO, že na Ukrajinu se nebudou dodávat západní tanky a obrněné transportéry. To se však ukázalo být novinkou pro německé opoziční poslance, ale i pro spolkové ministerstvo zahraničí.
