Vystudoval literární vědu na FPF Slezské univerzity v Opavě a masovou komunikaci na FSV UK v Praze. Začínal v regionálním tisku jako kulturní redaktor, od začátku studií v Praze (1994) pracoval jako redaktor Lidových novin. Na jaře roku 1996 nastoupil jako politický reportér do televize Nova. Po dvou letech z televize odchází do vydavatelství Stratosféra, aby založil a vedl svůj první časopisecký projekt, titul Spy. Časopis, který byl koncipován jako politický tabloid, opouští po necelém roce. Pracuje opět pro televizi Nova a v polovině roku 1999 je jmenován ředitelem tisku a PR TV Nova. V červnu 2000 se stává šéfredaktorem časopisu Týden. Za jeho působení se zvedl prodaný náklad časopisu Týden trojnásobně (z 16 200 v roce 2000 na 57 800 v roce 2003), Týden získává ocenění Časopis roku. V roce 2002 zakládá časopis Instinkt a stává se mediálním ředitelem vydavatelství Mediacop. Časopis Instinkt po roce úspěšného vydávání získává ocenění Hvězda roku. Z vydavatelství Mediacop odchází v lednu 2009 do představenstva mediální skupiny MAFRA, kde byl tři roky zodpovědný internetové aktivity skupiny a deník Lidové noviny, jehož byl zároveň šéfredaktorem. V polovině listopadu 2013 z Mafry odchází. Počátkem roku 2014 zakládá vydavatelství Echo Media a.s., která vydává internetový deník Echo24.cz.
Kdo aspoň trochu zná Miroslava Kalouska, ten si jen těžko dovede představit, že by dobrovolně odešel z politického života. Konečně, této interpretaci se už krátce po oznámení, že nebude v příštích parlamentních volbách kandidovat, bránil sám Miroslav Kalousek, když zdůrazňoval, že politika je pro něj stejně návyková jako droga, že je člověk politický a že ho politika bude vždycky zajímat.
Letní koronavirové podnebí deštíkem rozčeřil rozhovor Daniela Kaisera s děkanem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Michalem Pullmannem (vyšel v minulém vydání a najdete ho celý také na EchoPrime). V něm se představený nejslavnější české fakulty přihlásil kromě jiného k marxismu a hlavně vyložil svoji smířlivou interpretaci čtyřicetileté totalitní komunistické vlády v českých zemích a na Slovensku. A do toho se ve stejném týdnu ještě objevila také zpráva o úmrtí posledního vládnoucího generálního tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše, čímž se to ještě umocnilo a řadu lidí přivedlo k různému typu zamyšlení.
Jediné, v čem lze brát domácí průzkumy veřejného mínění vážně, je skutečnost, že Andrej Babiš neztrácí na své síle, jeho formace má stabilní podporu a neklesá pod 30 procentních bodů. Na ostatním nejsou čtyři hlavní agentury, které pravidelně přinášejí měření politických preferencí, schopné se shodnout. Rozdílné hodnoty, které přisuzují všem ostatním stranám, jsou ale pozoruhodně rozporuplné.
Jiří Bartoška by za normálních okolností byl nyní již pár dní v Karlových Varech, kde by v pátek zahajoval festival. Vinou koronaviru však byl k zastižení v sídle svého festivalu v Panské ulici v Praze. Během obsáhlého rozhovoru občas potáhl z jakési kovové destičky, ale na formě mu to nic neubralo. Byl to starý známý Barťák.
Gesta mají smysl a musí se udržet jejich původní význam, i přesto, že občas se stanou výronem hysterie z plynoucí z bezradnosti.
V minulém čísle jsme poměrně velký prostor věnovali událostem, které vyvolala smrt muže tmavé pleti jménem George Floyd. V dosud nevídané síle se tak na scénu vrátilo hnutí Black Lives Matter a s ním spojená agenda bezpohlavního uspořádání světa. Protesty byly provázené násilím a rabováním a ideologicky navazovaly na předchozí vlnu s hashtagem MeToo. Ta se sice tenkrát neprojevovala násilně, ale vedle toho, že našla pár viníků, přinesla i oběti. Obě vlny také spojují obdobné ideové proudy, které se sice v menší, ale dostatečně viditelné intenzitě přenášejí přes Atlantik do Evropy. A to prakticky on-line.
Někdy před deseti lety byla místopředsedkyní Rady České televize zlatá česká koulařka Helena Fibingerová. V téže instituci dohlížející na chod největšího veřejnoprávního média zasedala i někdejší poslankyně za komunisty Ivana Levá. Obě dámy Česká televize přežila a vykvetla do dnešní slávy. Proč by se to mělo změnit, když teď byli zvoleni noví tři radní?
Nemoc ustoupila, začíná rekonvalescence. Bude dlouhá a bude se odehrávat s vědomím, že choroba se zase objeví. Všichni tuší, že nějaký čas potrvá, než se život vrátí tam, kde byl před koronavirem. Nebo se mu aspoň přiblíží. Dva měsíce vypnutí dosavadního způsobu života způsobily nejen přímé ekonomické ztráty na makro- i mikroekonomické úrovni, ale otřásly se základními životními jistotami a zasely do života lidí obavy, kterých se budou jen těžko zbavovat.
V krátké době již druhý průzkum veřejného mínění, tentokrát agentury Kantar (ta má modely asi nejpropracovanější), ukázal nárůst volebních preferencí Andreje Babiše a jeho ANO.
Po šesti mimořádných nouzových týdnech dostává i život u nás matné obrysy toho před koronavirovou karanténou. S životem před to ale má pramálo společného, školy zůstávají zavřené, stejně jako restaurace, muzea, divadla, ruší se sportovní a kulturní akce, nemluvě o nesvobodném pohybu v zemi a nemožnosti vycestovat za hranice.
Stát generálně zvládl nástup pandemie koronaviru. Lapsy samozřejmě byly, vláda uměla reagovat a chyby po kritice médií a veřejnosti napravovat. Klíčové bylo včasné zavedení nouzového stavu, který byl v mnohých ohledech méně restriktivní než ve Francii. Samozřejmě vedle toho byly v Evropě méně omezující režimy boje s pandemií – třeba ve Švédsku, podstatný je nakonec výsledek: Česko se vyvarovalo italského nebo švýcarského scénáře a zdravotnický systém první vlnu pandemie zvládl.
Musíme psát i o něčem jiném než o koronaviru. Maximálně třetina časopisu může být pouze o viru, který paralyzoval celý svět. Čtenáři chtějí i něco jiného. Chtějí jiný svět. Zpět svůj svět.
Přestože do České republiky už začaly přistávat velkokapacitní letadla se zdravotními pomůckami, chybí mezi nimi respirátory FFP3, které jediné jsou schopny ochránit před virovou nákazou COVID-19. Nejsou ani v dodávce, která je zadržovaná České republice v nizozemském Rotterdamu, jak na ni často upozorňuje premiér Andrej Babiš. Respirátory fatálně chybí lékařům a sestrám v nemocnicích, kteří jsou v první linii.
Čeká nás velká pohroma, hlavně ekonomická. Nikdo ale teď není schopen zodpovědně říct, jak velká. Jsme totiž na samém začátku pandemie a konec není v dohlednu. Život se v tento čas plánuje jen ze dne na den. Vše záleží na tom, kdy přijde ten okamžik a život se začne vracet do normálu. Pak se mohou začít počítat škody. Velkou nadějí je, že na rozdíl od poslední globální krize v roce 2008, která začala pádem investiční banky Lehman Brothers, nejde z ekonomického hlediska o systémové selhání, ale krize bude důsledkem něčeho, co lze nazvat přírodní katastrofou, škody by se tedy mohly napravovat snadněji. Je také zřejmé, že mnohé už nebude jako dřív, nebo dokonce nebude vůbec.
Strach a nejistota přicházejí z neznáma. Současná digitální společnost žila v domnění, že umí vše měřit a všechno vypočítat. Digitální éra vyvolávala iluzi, že všechno o sobě víme, jsme schopni přenášet informace v reálném čase kdekoli na světě. Na zeměkouli neexistuje místo, kde by nás nevystopovala družice s GPS. Google a Facebook vědí, kde se pohybujeme, kde nakupujeme, co máme rádi nebo co naopak odmítáme, vytvářejí algoritmy, podle kterých se pozná, jací jsme, aniž bychom o sobě museli explicitně něco říct. Naše chytré telefony poslouchají, co si povídáme, aby nám ve vyhledávači pak našly to, na co jsme si mysleli. Mohlo se zdát, že vše je pod kontrolou.
Na Slovensku se hlasitě volalo po změně. A ta přišla, i když jiná, než si nejsilnější hlasatelé výzvy představovali.
Další dávku emocí přineslo jednání volebního výboru Poslanecké sněmovny, který minulý týden vybíral kandidáty na nové členy Rady České televize a Českého rozhlasu. Atraktivitu procesu nových radních přinesli senátoři, kteří se zalekli, že by novou radní mohla být brněnská ekonomka Hana Lipovská, vycházející z lůna think-tanku bývalého prezidenta Václava Klause. Pod vedením senátora Marka Hilšera dalších 18 členů horní komory Parlamentu podepsalo výzvu České biskupské konferenci, která Hanu Lipovskou do rady nominovala, aby svůj návrh stáhla z obavy ze škodlivého vlivu bývalého prezidenta. Volební výbor ani biskupská konference výzvy senátorů nedbaly a poslaly ji spolu s dalšími 17 kandidáty do užšího výběru, ze kterého bude vybírat plénum sněmovny. Mezi vybrané se dostal také rozhlasový moderátor lidového stylu a spřízněnec současného prezidenta Miloše Zemana Xaver Veselý. To uvádím jen proto, aby byly zmíněny největší mediální kontroverze, ilustrující volbu nových členů rady hlavních veřejnoprávních médií. Jsou totiž symptomem změn, které jsou nevyhnutelné.
Jaromír Soukup je již legendární, kontroverzemi opředená postava českých médií, která má výrazný přesah do politického dění. Nejdřív byl především silný zákulisní hráč. Jaromír Soukup vybudoval největší mediální agenturu v zemi a začal uplatňoval svůj vliv. Lapidárně řečeno – v rukou mediální agentury se soustřeďují obrovské reklamní rozpočty, které pak plynou do jednotlivých médií, tedy televizí, tisku, ale i do internetových médií. Agentura Médea, již Jaromíra Soukup postavil, vládla miliardovými rozpočty a to vytvářelo vlivový potenciál. Poprvé se významně projevil, když díky kontrole nad dvěma poslankyněmi Strany zelených pomohl položit Topolánkovu vládu. V roce 2010 zase s Jaroslavem Tvrdíkem řídili předvolební kampaň sociální demokracie Jiřího Paroubka. Slavným se ale stal, když začal jako moderátor řádit v televizi Barrandov. Zapíše se do dějin televize jako moderátor, který byl schopen v jeden den odvysílat pět vlastních původních pořadů. I svoji televizi spojoval s politickým vlivem, kdy podle směru větru podporoval tu Tomia Okamuru, tu Andreje Babiše nebo, a to především, Miloše Zemana. Jeho Týden s prezidentem přinášel televizi Barrandov nejen diváckou pozornost.
V zahraniční politice Miloše Zemana došlo k zásadnímu posunu, kterému se zatím nedostalo tolik pozornosti, jakou si ve skutečnosti zaslouží.
Když Roger Scruton loni v listopadu v předvečer oslav 30. výročí listopadové revoluce přijel naposledy do Prahy, aby v Žofínském paláci převzal medaili předsedy Senátu, bylo mezi asi sto padesáti hosty slavnostního večera šest členů redakce, což je skoro dobrá polovina naší liberálně-konzervativní úderky. To samotné indikuje naprosto speciální vztah naší redakce k přednímu britskému mysliteli konzervativního vyznání. Ostatně jeden z rozhovorů, které jsme v prvních číslech Týdeníku Echo v roce 2014 přinesli, byl právě s Rogerem Scrutonem a vyšel s titulkem „Povinností intelektuála dnes je urazit tolik lidí, kolik se dá“, což v době vrcholu zvracení emocí aktérů na sociálních sítích má úplně jiný význam, než měl na mysli Scruton, protože to poslední, co sociální sítě přinášejí, je inspirující a provokativní myšlenka.
Nějaký vykutálený chlápek, který ovládá firmy s miliardovými obraty, dostane chuť na evropskou dotaci pro malé a střední firmy za 50 milionů. Hladce ji získá a pak se diví, že to někomu nesedí. Ten samý filuta se stane shodou okolností předsedou vlády a čerpá pro své firmy miliardové dotace, nad jejichž pravidly drží svůj prstík a je překvapen, že to někomu přijde divné. A prochází mu to. Miliardy čerpá dál, protože z eráru dal důchodcům pár drobných k penzi a navrch přidal jízdenky na vlak zadarmo. Tleskají mu za to vděčností a opozice, která by jim tyto primitivní zlodějny měla umět vysvětlit, se utápí v žabomyších sporech, nejenže nenabízí drobné k penzi či volňásky na dopravu, ale ani nepředvádí žádnou uvěřitelnou alternativu. Chlápek je sice lehce nervózní, ale když vidí tu bídu, co se proti němu nesměle šikuje, je nakonec v klidu. Opozice totiž získává pozornost jen šaškárnami kolem pomníků, tu se mluví o zboření sochy jednoho Rusa, tu zase o postavení pomníku jiným Rusům.
Bude to už čtrnáct dní, co se na pražské Letné sešlo demonstrovat dvě stě sedmdesát tisíc lidí. Přijeli z celé země, aby dali najevo svůj nesouhlas s vládou Andreje Babiše a působením prezidenta Miloše Zemana. A stojí za to se k této události vracet, protože jde v těchto měsících o největší masové protesty proti demokraticky zvolené vládě v Evropě, které neztrácejí dech.
Jeden dlouholetý černokněžník českého politického zákulisí na otázku, jaké má šance jeden kandidát na budoucí prezidentský souboj, odpověděl: „Jeho potenciál poroste s tím, jak silné bude mít nepřátele.“
Před třiceti lety vypukla revoluce, která ukončila socialistický experiment budování komunismu. Experiment napáchal fatální morální škody na společnosti, přinesl bezpráví, nespravedlnosti, zločiny, změnil společenské vztahy a ekonomicky zdecimoval tehdejší Československo.
V souboji o kontrolu nad českým mediálním světem ukázal Petr Kellner, kdo je na domácím hřišti ekonomicky nejsilnějším hráčem.
I současná vládní garnitura chce využít charismatu Karla Gotta, když navrhla vystrojit mu státní pohřeb a přihřála se na něm.
Ne že by se doma nebo ve světě nic nedělo. Naopak. V Rakousku vyhráli konzervativně ladění lidovci. V předčasných volbách posílili svoji pozici v parlamentu, ale spíš než vítězství nějaké ideologie nebo politického směru je to potvrzení role osobnosti lídra, který ve svých důsledcích hraje klíčovou roli, především vyhrál Sebastian Kurz a jeho schopnost oslovit voliče. V OSN vystoupila švédská dívka Greta Thunbergová. Její okolí ji pečlivě připravilo, aby ještě víc polarizovala názor na klima a fenomén, který reprezentuje a jenž pro dospělého člověka vybaveného racionálním myšlením není hoden nějakého hlubšího komentáře. Greta zatím představuje jen evropský marketingový import radikálního pohledu na klima, který v globálním rozměru zatím nehraje roli.
Úniky informací z citlivých trestních kauz se v posledních letech staly součástí vyšetřovací strategie. Oblíbené jsou hlavně policejní odposlechy, které ve veřejném prostoru působí obzvláště autenticky a z obviněných dělají vinné.
Když se Andrej Babiš chopil moci, jako premiér nechal vyměnit policejního prezidenta. S ním odešlo od policie několik vysokých důstojníků. Vynutil si také rezignaci šéfa Generální inspekce bezpečnostních sborů a na uvolněné místo dal nového člověka. Po čtyřech letech vyšetřování podezření ze spáchání trestného činu dotačního podvodu při budování Čapího hnízda přišel státní zástupce Jaroslav Šaroch, který případ dozoroval, s neočekávaným sdělením, že mění právní názor.
V Praze 6 to dovedli k dokonalosti, když zřejmě kvůli vlastní nevzdělanosti Koněva obestavěli lešením a přikryli jakousi plachtou.
