S počínajícím létem ustupují, aspoň načas, nezáživná a často únavná politická témata. Všichni chtějí mít trochu klid a směřovat své kroky a myšlenky jinam, každý podle tužeb nebo naturelu. Většina národa vcelku pochopitelně míří na jadranské pobřeží či do podobných destinací, ta kulturněji naladěná pak třeba na tradiční filmový festival v Karlových Varech.

Ten se za ta léta stal největší kulturní a společenskou událostí v zemi. Letos poprvé bude chybět duchovní otec festivalu Jiří Bartoška, který odešel z našeho pozemského světa. Odešel v době dynamicky se měnících starých dobrých jistot, přitom jediná jistota světa je, že každý odejdeme, ale svět bude nějak existovat dál. Dobře, špatně, jinak, nějak, to už záleží na těch, kteří tady zůstávají. Než taky odejdou.

Ve Varech bude letos znovu uveden ikonický film českého režiséra Miloše Formana Přelet nad kukaččím hnízdem, uvede ho jeho producent a slavný herec Michael Douglas. Jsou díla, která i po mnoha desetiletích, dokonce staletích – jako třeba dramata Williama Shakespeara, která pro českou veřejnost neúnavně uvádí překladatel, neobyčejně charismatický profesor anglistiky Martin Hilský – mají stále co říct k současnosti. Pořád platí: Lidí je mnoho, pronikavých myšlenek málo a vše už tady bylo, jen v jiných kulisách a čase.

A právě i Formanův film působí jako nečekaně přesná diagnóza dnešní doby. Ať se podíváme kamkoli – do politiky, školství, médií, nebo vlastního telefonu, nelze se zbavit dojmu, že racionalita ustoupila jiným myšlenkovým pochodům. Jakési řízené afektovanosti, performativním emocím a narcistickému chaosu. Všem tak trochu hrabe. A někteří jsou za to ještě placeni.

V Přeletu není šílený ten, kdo vzdoruje systému, ale ten, kdo se s ním ztotožní. Hlavní postava, Randle McMurphy, skvěle ztvárněný Jackem Nicholsonem, je sice hlučná, vulgární, ale ví, co dělá. Zatímco Velká sestra působí klidně, rozumně, věcně – a právě tím je děsivá. Dnešní režim už nespravuje jedna Velká sestra, ale armáda drobných terapeutů, koordinátorů, lektorů inkluze, tiskových mluvčích a specialistů na duševní zdraví. Každý z nich by nejradši McMurphyho umluvil k smrti. Anebo přinejmenším k sebereflexi.

Je příznačné, že právě dnešní doba miluje slovo „toxický“. Ne snad že by toxický byl ten současný systém. Toxický je ten, kdo na jeho toxičnost ukáže. Kdo se odmítá zúčastnit skupinového cvičení s falešným úsměvem. Kdo si dovolí říct, že být muž nebo žena není konstrukt. Kdo nepropadne kolektivnímu klanění u oltáře sebeprezentace. Kdo chce normálně vychovávat děti, říkat pravdu, kriticky myslet, nebo dokonce vládnout. Všichni takoví – pozor! – vykazují známky narušení.

A tak se tito lidé ocitají v paradoxní pozici. Jsou považováni za narušené, protože nejsou narušení dost. Normálnost se stala patologickým znakem. Vlastní názor známkou radikalismu. Uměřenost slabostí. Mlčení nebo omluva je přiznáním viny. A kdo nechce tančit v kruhu, je nepřítel.

Vše je v pohybu, ale nic se nemění. Večer se přelévá v noc, hosté se mění ve stíny. Zítra se všichni vrátí domů – a budou dál předstírat, že svět funguje. Že vláda ví, co dělá. Že umělá inteligence nepíše zákony.

Tohle všechno není o filmu. Je to o tom, co se mezitím stalo s realitou.

Zůstává jediná otázka. Kdy se někdo zvedne a řekne: Já nejsem blázen. Vy jste blázni.

Ale v tom je ten vtip. Ten, kdo to udělá první, skončí jako McMurphy – s hlavou zatlačenou v polštáři. Protože normálnost je dnes největší provokace. A svoboda? Ta je nejnebezpečnější diagnóza.