Matěj Beránek

Články autora

Bavorské pavučiny

Před padesáti lety se v hlavním městě Bavorska odehrály letní olympijské hry, pomocí kterých se Německo snažilo definitivně vystoupit ze stínu druhé světové války a celému světu se prezentovat jako moderní a demokratická země. Tyto ideály mělo vyjadřovat také urbanistické a architektonické řešení velkorysého olympijského areálu, u kterého se mohou pořadatelské země inspirovat i dnes.Celý projekt olympijského areálu se rodil pod obrovským časovým tlakem.

Valašský bumerang

V jedné malebné obci na Valašsku najdeme od minulého roku stavbu, která se může sebevědomě zařadit mezi nejlepší příklady vstupu soudobé architektury do venkovského prostředí u nás. Odvážná a pokorná realizace něžně objímající farní areál vyniká nejen svým elegantním uspořádáním, ale i kvalitně zpracovanými detaily.

Brutalistický diplomat

Mnohé z vůbec nejlepších českých staveb šedesátých a sedmdesátých let najdeme v zahraničí. Ambasády dávaly totiž architektům neobvyklou míru tvůrčí svobody i šanci spolupracovat s kvalitními západními firmami. Díky tomu mohl vzniknout nefalšovaný gesamtkunstwerk v brutalistickém kabátě. „Při zahajovací recepci ve Stockholmu projevil nejvýznamnější švédský host zájem o rozhovor s architektem.

S rozvahou kupředu

Přestože na začátku své kariéry stál odhodlaně v první linii právě se formujícího pluku avantgardní moderny, posléze zběhl do značně konzervativnějšího tábora nového historismu. Také z toho důvodu byl autor první moderní stavby rakouské monarchie, od jehož narození si právě připomínáme sto padesát let, až donedávna nezaslouženě přehlížen.

Rozumná empatie

Architekti ze slovenského ateliéru beef vyprojektovali na okraji města Palma de Mallorca pro českého investora luxusní víkendový dům, který zaujme především svou snahou interpretovat lokální stavební tradice. Od začátku měli architekti jasno v tom, jak jejich návrh soukromé rezidence vypadat nemá. Nechtěli, aby jejich stavba působila jako architektonický export z pevninské Evropy bez jakéhokoli vztahu ke geografickému i kulturnímu kontextu místa.

Autoportrét z kamene

Vila svou protáhlou hmotou vyplňuje takřka všechnu plochu vršku útesu. Je na něm posazena jako abstraktní objekt na hony vzdálený běžnému středomořskému domu, zároveň však se svým dramatickým prostředím navazuje důvěrný dialog v několika (na první pohled možná nezřetelných) rovinách. Dům se svou třípodlažní hmotou přizpůsobuje skalnatému podloží, měkce po něm stoupá a kopíruje jeho nerovnosti.

S pokornou neústupností

Vytvořit úplně obyčejné místo, za kterým lidé nebudou hledat žádného konkrétního architekta. S tímto pokorným cílem navrhly dvě české architektky proměnu nejmenšího žižkovského náměstí, která inspiruje nejen svým zpracováním, ale také odpovědným a zároveň neústupným přístupem. Strmé dlážděné ulice, bloková zástavba solidních činžovních domů, kočičí hlavy, nečekané průhledy typické pro tuto pražskou část. To jsou hlavní rysy dolního Žižkova,

Krajina, kultura, mýtus

Na území Grónska najdeme dnes už jen několik málo posledních historických vesnic a osad se stálými obyvateli. V důsledku rozvoje rybářského průmyslu i politiky Dánska, jehož je ostrov autonomní součástí, totiž postupně docházelo k přesídlování vesničanů do měst a větších osad, především do hlavního města Nuuk. To vedlo k vytvoření mnoha vylidněných osad duchů, které jsou po odchodu svých obyvatel vydány napospas drsnému místnímu klimatu.

Příchod moderny

V polovině šedesátých let se brazilské hvězdě architektury dostalo další privilegované zakázky – navrhnout luxusní hotelový komplex na jednom z nejlepších pozemků celé Madeiry. Ostrov si od projektu sliboval velký ekonomický i kulturní přínos, pro Oscara Niemeyera to však byl jeden z řady projektů, od kterého dal později navzdory svému prokazatelnému autorství ruce pryč. Už na satelitních snímcích Funchalu, hlavního města malého ostrova v Atlantském oceánu, tato budova upoutá vaši pozornost.

Koncepční nedokonalost

Pokud jde o počet obyvatel, nemají panelové domy v Česku konkurenci. Stále v nich žije třetina Čechů, v Praze dokonce polovina obyvatel. A i když nad paneláky mnozí ohrnovali a stále ohrnují nos, realita je taková, že poptávka po bytech v nich ani zdaleka neklesá. Svůj podíl na tom má pochopitelně současná bytová krize šponující ceny nemovitostí, ale také zdařilé příklady toho, že byty v panelácích lze poměrně snadno přizpůsobit individuálním potřebám a vytvořit z nich atraktivní bydlení – a to jak pro mladé samotáře, tak pro rodiny.

Ruku v ruce

Weinviertel, historické území severovýchodního Rakouska při hranicích s jižní Moravou, patří mezi vyhlášené vinařské regiony. Místní zvlněná krajina je poseta rozlehlými vinohrady, mezi kterými se schovávají drobné obce s tradiční zástavbou a pitoreskními sklepními uličkami. Region spadající pod spolkovou zemi Dolní Rakousy sází v první řadě na enoturistiku a místní vinařství i díky tomu prosperují také v posledních letech – koneckonců se tady vyrobí třetina všech rakouských vín.

Zjevení v pohraničí

Když si člověk dnes prohlíží fotografie, v jakém stavu byl ještě před deseti lety jeden z nejvýznamnějších klášterních areálů z období baroka u nás, žasne nad tím, jaký kus práce se v odlehlém sedmitisícovém městě podařilo díky energii několika místních zrealizovat. Rozsáhlý klášterní komplex, který vznikl velkorysou barokní přestavbou podle projektu Kryštofa a Kiliána Ignáce Dientzenhoferů z počátku 18. století, byl totiž totálně zpustošen za vlády komunistů, kdy v něm byl zřízen internační tábor pro řeholnice, které v něm žily v nelidských podmínkách.

Mezi řádky

Enoturistika, relativně nová forma cestovního ruchu spojená s poznáváním a konzumací vína, nabírá v posledních dekádách na významu. Nová vinařství se proto nestavějí už jen jako ryze výrobní areály, ale jako lákavé turistické destinace, kde se lidé mohou pobavit v architektonicky promyšlených prostorech a užít si krásnou krajinu. Vzorem takových snah je luxusní jihofrancouzské vinařství, kde na jednom místě najdeme hned několik realizací předních světových architektů.

Zasloužené vyznamenání

Slovenští památkáři po třech letech projednávání konečně přiznali úchvatné brutalistické stavbě status národní kulturní památky. Když se dnes začne o nějakou konkrétní budovu z poválečného období zajímat víc lidí, většinou to nevěstí nic dobrého. Počet zbouraných hodnotných staveb z padesátých až osmdesátých let každým rokem po světě narůstá, takže odborníci a stále početnější zástup veřejnosti jsou v podobných případech vždy ve střehu.

Bez hmatatelné stopy

Západně od Barcelony, na úpatí pohoří Collserola, které se táhne podél katalánského pobřeží, najdeme vůbec největší metropolitní park světa. Zelené plíce Barcelony zaujímají rozlohu osmi tisíc hektarů, které pokrývá typická středomořská vegetace, ze stromů převážně duby a borovice. Chráněné území přírodního parku Collserola je také místem obrovského metropolitního hřbitova Roques Blanques, který se tu postupně buduje už od začátku osmdesátých let.

Nová éra

Historická budova památkově chráněných jatek po dekádách chátrání vstupuje do nové éry. Pozoruhodná konverze je dalším dokladem transformace postindustriálního města, které vsadilo na kvalitní soudobou architekturu. Když přijde řeč na hlavní centra soudobé české architektury, obvykle se zmiňují malá města a obce, jako jsou Litomyšl, Dolní Břežany nebo Líbeznice. Velká města totiž v tomto ohledu dlouhodobě zaostávají, což souvisí s nízkou poptávkou ze strany veřejných zadavatelů.

Tak už?!

Na ten okamžik čekala celá tuzemská architektonická scéna dlouhé roky. Dočkala se minulé úterý v Centru architektury a městského plánování, kde napjatá atmosféra připomínala spíš hromadné sledování důležitého hokejového utkání než obvykle ryze formální vyhlášení výsledků architektonické soutěže. Očekávání živil fakt, že se této ambiciózní soutěže zúčastnilo celkem dvacet týmů složených z naprosté mezinárodní špičky včetně několika českých studií, která se v ní rozhodně neztratila – dvě z nich se probojovala až do pětice nejlepších oceněných projektů.

Pocta industrializaci

Rekonstrukce, konverze a obecně nakládání s historickým dědictvím jsou velkými tématy soudobé architektury, která se dotýkají památkové ochrany i udržitelné výstavby. Typickým příkladem jsou vysloužilé průmyslové areály, jejichž budoucnost řeší města po celé Evropě. Zprávy o chystaných demolicích továren jsou u nás denním chlebem. Areály postindustriálních brownfieldů zpravidla zaujímají lukrativní pozemky v rámci roztahujících se měst, takže logicky přitahují pozornost developerů a dalších investorů.

Na piedestal

Rušná čtvrť hlavního města Ekvádoru ukrývá zapomenutou perlu modernistické architektury, která nese výraznou československou stopu. V meziválečné Praze patřili bratři Karl a Otto Kohnové mezi nejpokrokovější architekty, kteří navrhovali přesně podle zásad funkcionalismu. Společně se jim ve dvacátých a třicátých letech podařilo vyprojektovat a zrealizovat mnoho staveb od vil přes interiéry soukromých rezidencí až po velké bytové domy.

Poprvé a naposled

Po delší době neovládl největší evropskou cenu za soudobou architekturu projekt postavený primárně na společenské a sociální odpovědnosti, ale architektonicky precizně zpracovaná stavba od irských architektek, pokračujících ve své neuvěřitelně úspěšné jízdě posledních let. Cena EU za soudobou architekturu Mies van der Rohe Award je nejrespektovanější a nejsledovanější oborové ocenění starého kontinentu. Udílí se jednou za dva roky a každý ročník se vyplatí pečlivě sledovat.

Honba za útlostí

Během uplynulé dekády se na Manhattanu zrodil úplně nový typ mrakodrapů. Vyrůstají v lokalitě zvané Billionaires’ Row při jižní straně Central Parku, jedné z vůbec nejdražších adres planety, kde se postupně objevilo několik obytných věží na extrémně malých pozemcích. Důvod pro vznik takto formovaných staveb je nabíledni. Zoufalý nedostatek volné plochy na hustě zastavěném ostrově motivuje developerské skupiny v touze po maximálním zisku k tomu, hnát své budovy do závratných výšek.

Utopie na popravišti

Po dlouhých letech spekulací začala minulý týden demolice kultovní stavby, která zhmotňuje utopické vize poválečného Japonska v období jeho ekonomického rozkvětu. První kroky architektonických nadšenců po příletu do Tokia často ihned směřovaly právě k této stavbě, kterou nelze přehlédnout ani v husté zástavbě centrální části čtrnáctimilionové megapole. Za několik měsíců tu už ale na ně bude čekat jen prázdná malá parcela, kterou jistě brzy poté vyplní budova nová – její podobu zatím neznáme.

Hozená rukavice

Rača je městská část Bratislavy na jejím severním okraji, kde se začíná zvedat a vlnit krajina úpatí Bílých Karpat. Hranice mezi městskou zástavbou a volnou krajinou je striktně oddělená, místní se mohou těšit z krásné přírody s vinohrady hned za jejich okny. A to i v případě zdejšího sídliště, které loni obohatil jeden vcelku civilní, přesto v mnohém netradiční zásah mladých architektů z Prahy.

Pouštní greenwashing

Minulý týden skončila první Světová výstava pořádaná v arabském světě. Dubajské Expo bylo navzdory svým proklamacím další z řady podobných podniků, u nichž nablýskaná forma na hony vítězí nad obsahem a reálným přínosem. V průběhu stosedmdesátileté historie Světových výstav najdeme několik okamžiků, které měly velký vliv nejen na vývoj architektury. Nejznámějším příkladem je v tomto ohledu Eiffelova věž, která byla postavena při příležitosti Světové výstavy 1889 v Paříži.

Architekt z chatrče

Svou první realizaci dokončil teprve před dvaceti lety ve své rodné vesnici, zapadlé africké osadě bez elektřiny a tekoucí vody. Tato pokorná stavba z obyčejných materiálů však znenadání odstartovala raketovou kariéru Francise Kérého, která nyní vyvrcholila nejvyšším profesním oceněním, jaké architekt během svého života může získat.

Přísná dáma

Ve věku dvaadevadesáti let zemřela 10. března architektka, která měla zásadní podíl na formování tuzemské architektury posledních několika dekád. Alena Šrámková měla jasno v tom, jak má správný „barák“ (jinak budovy nenazývala) vypadat a působit na lidi. Přímočarost byla vlastní jak její osobnosti, tak její architektuře. Jen málokdo z českých architektů a architektek se může rovnat Aleně Šrámkové (rozené Cafourkové) v délce aktivního a tvůrčího života. Také proto se jí říkalo první dáma české architektury.

Předzvěst velkých plánů

V kontextu rozpadajících se starých stavení, ošklivých katalogových domů, drolící se vozovky a neudržovaného veřejného prostoru vás už první pohled na tuto budovu potěší. Její bílá hladká omítka totiž nenechá žádného kolemjdoucího na pochybách, že zjevně nedávné rekonstrukci někdo věnoval patřičnou pozornost a péči. Pokud tudy jen projíždíte, decentní označení kavárny na fasádě vás přiměje zaparkovat a zajít si sem na pivo, čaj nebo něco sladkého.

Narovnat vztah

Pocta známým i zapomenutým architektkám a architektům, kteří během druhé poloviny minulého století určovali podobu tuzemských měst. To je právě vydaná dvousvazková publikace, která svým rozsahem, informační obsáhlostí i grafickým zpracováním aspiruje na jeden z nejambicióznějších knižních počinů roku. Opus o čtrnácti stech stranách a váze takřka šesti kilogramů se postupně rodil v hlavě hudebníka a multižánrového umělce Vladimíra Brože, známého jako Vladimir 518, někdy od přelomu století.

Na schovávanou

Bronzové povrchy nové vstupní rampy a deseti velkých písmen měkce objímajících nároží se blyští v nízkém zimním slunci a všem kolemjdoucím tak napovídají, že za zdmi této historické budovy na pražském Klárově se událo něco důležitého. Spolu s bílou nástavbou viditelnou až z druhé strany jsou tyto novodobé vstupy při pohledu zvenčí jedinými poslíčky nové náplně, kterou této nijak zvlášť nápadné stavbě přinesla razantní přestavba probíhající několik posledních let.

Kosmopolita na vrcholu

Patří k nejslavnějším architektům současnosti a sbírá jedno prestižní ocenění za druhým. Autor mnoha velkých kulturních staveb a domů celebrit míchá ve své tvorbě vlivy z různých koutů planety, přičemž nezapomíná ani na svou rodnou Afriku. Nechybělo mnoho a vycházející hvězda světové architektury musela zavřít své studio. V důsledku finanční krize z roku 2008 totiž její třicetičlenná firma přicházela postupně o všechny své projekty, takže David Adjaye se dostával do stále větších dluhů. Z insolvenčního řízení se ale nakonec vymanil.

Starší články