Zachovat to podstatné z původního charakteru historické stavby, současně se ale nebát výrazných novodobých vstupů. Přístup mladé architektky Jitky Mácové k rekonstrukci původní roubenky prokázal, že i stísněné dispozice takových stavení lze proměnit ve vzdušné a světlé prostory. Schopní architekti dovedou odhadnout potenciál místa, odhlédnout od aktuálního stavu věcí a jasně si představit, jak lze s prostorem pracovat, aby nabídl to nejlepší.
Jen málo dalších jmen z řad českého architektonicko-urbanistického prostředí má takový vliv na rozvoj českých měst a obcí jako čerstvý architekt roku Roman Koucký. Z pozice autora několika územních plánů (včetně hojně diskutovaného Metropolitního plánu pro Prahu) je to totiž on, kdo určuje konkrétní zásady jejich podoby na dekády dopředu a ovlivňuje uvažování nad správným utvářením tuzemských sídel. Koucký je znám především díky svým neobyčejným návrhům velkých mostů po celé republice.
V Česku vyrostly první čtyřpodlažní bytové stavby ze dřeva. V pražských Řeporyjích je postavila česká pobočka rakouské developerské společnosti UBM Development, která má za sebou řadu význačných dřevostaveb velkého měřítka. Projekt Timber Praha naznačuje, jakým směrem se u nás bude ubírat výstavba nejen bytových domů. Dřevostavby mají jednu charakteristickou vlastnost, díky které je poznáte i se zavázanýma očima. Uvnitř ihned cítíte nezaměnitelnou vůni dřeva, a to i v případě moderních developerských projektů.
Divnosti a jinakosti, to je výmluvný název jedné ze sekcí letošního festivalu Film a architektura, který ke konci září zavítá do desítek měst v Česku i na Slovensku. Součástí této sekce je i dokument Soviet Bus Stops, který představuje fenomén architektury autobusových zastávek v postsovětských zemích. Kanadský fotograf Christopher Herwig podnikl roku 2002 cyklistickou túru z Londýna do Petrohradu. Cestou narážel na malé objekty rozmístěné v krajině i ve městech.
Do kin vstupuje dokumentární film, který u nás z pohledu architektury nemá obdoby. Navzdory velmi širokému a obtížně uchopitelnému tématu poválečné architektury v někdejším Československu dokázal režisér Jan Zajíček ve svém snímku představit stěžejní momenty a stavby tří dramatických dekád a citlivě vykreslit životní peripetie a silné příběhy jejich hlavních aktérů.
V okrajové části Osla vyrostla stavba pozoruhodná progresivním konceptem ekologické šetrnosti. Na první pohled velmi nenápadná kancelářská budova je takřka výhradně ze dřeva, a to i včetně hřebů a technických spojů. Stavba je navíc navržena tak, aby ji bylo možné po jejím dožití celou rozebrat a materiál z ní znovu použít nebo šetrně zlikvidovat.
Vymlácená okna, plesnivé stěny, hory odpadků. Takové scenerie čekají na ty, kteří se odhodlají dírou v plotě vejít do jedné z nejnákladnějších a nejmodernějších staveb prvorepublikového Československa. Případ funkcionalistického klenotu ukazuje v první řadě na bezzubost památkové ochrany i veřejné správy u našich sousedů.Musel to být pohled, ze kterého šla hlava kolem. Většina lidí, kteří začátkem třicátých let nově otevřený lázeňský dům navštívili, totiž neměla příležitost se s něčím podobným dosud seznámit.
Na rozhraní pražských Vinohradech a Vršovic se na začátku léta otevřelo dětské hřiště, které nebudí nezvyklý zájem jen svou originální podobou, ale také příběhem vzniku. Veřejné hřiště totiž sám inicioval a platil úspěšný mladý podnikatel, který chtěl aktivně přispět ke zlepšení místa a inspirovat ostatní k podobným altruistickým krokům.
Architekt fúze východní a západní kultury. Tak bývá označován nedávno zemřelý velikán globální architektury Fumihiko Maki, který patřil do silné generace japonských architektů stojících za poválečnou obnovou své země. Mezi trojici měst, která na něj měla největší vliv, zařadil vedle Tokia a Chicaga – Prahu. Maki vyrůstal ve třicátých letech v Tokiu, které za jeho života prošlo extrémní urbanizací. Vzpomínal, že v klidných ulicích centrální části dnes největšího města planety si jako malý hrával s dětmi, v jeho dospělosti už tam ale bylo k nehnutí.
Aktuální trendy v oblasti luxusního ubytování velí jasně: místo okázalého přepychu se prosazuje koncept tzv. quiet luxury, tichého luxusu. Jde o reakci na stále globalizovanější svět, rychlý životní styl a jistou únavu výstřednostmi. Taková místa se zpravidla soustředí na vytvoření útulné atmosféry v přírodním prostředí, zdůraznění historie a tradic dané lokality, to vše v dokonalé harmonii. Hotel nad jedním ze severoitalských jezer je toho ukázkovým příkladem.
Na stránky učebnic architektury se zpravidla zapisují jména, která nějakým inovátorským způsobem promluvila do vývoje stavební kultury originálními návrhy nebo stěžejními teoretickými pracemi. Příběh Čeňka Musila je z jiného ranku, jeho dílo vyniká především rozsahem, stylovou pestrostí a geografickou uceleností v rámci jednoho východočeského města. Nespočet rodinných domů, reprezentativních vil, typizovaných domků, ale také areál okresní nemocnice, školní budovy, bankovní domy, márnice nebo výzdoby města při slavnostních událostech.
Zajistit místním plnohodnotný městský park, zelenou oázu uprostřed středověkého města, to bylo snahou kutnohorské radnice už před sto lety. Díky náročné rekonstrukci historických sadů se tuto myšlenku podařilo nedávno opět přivést k životu. Při návštěvě Breüerových sadů vaši pozornost ukořistí nádherné kamenné terasy vyrovnávající prudký svah pod palácovým komplexem Vlašského dvora, který patří mezi dominanty města.
U každých olympijských her se chce pořadatelské město předvést. Paříž tuto příležitost uchopila v úplně jiném stylu. Pro letošní hry nepostavila prakticky nic a místo toho investovala desítky miliard do pokračování nenápadně radikální proměny celé metropole. Paříž je symbolem bohaté kultury, romantické lásky, elegantní módy a fantastické gastronomie, pro architekty a urbanisty je už od 19. století největší evropskou laboratoří městského plánování. Transformace Paříže odstartovala nevídanou přestavbou města do formy městských bloků s bulváry a velkými parky.
Když Caspar Schols, dánský fyzik a nově i designér, dostal od své matky příležitost navrhnout pro ni zahradní domek, netušil, že se tím otočí celý jeho profesní život o sto osmdesát stupňů a ze svého oboru vstoupí na pole architektury. S modulární chatou slavil takový úspěch, že se rozhodl nabízet ji jako typizovaný domek, který si na pozemku postavíte jako stavebnici. Místo, kde může psát knihy, hostit až třicet lidí, hrát si se svými vnoučaty, relaxovat v přírodě pár metrů od svého domu, přitom však s pocitem úplného odtržení od starostí všedního dne.
Pokud bychom měli letošní výběr nominovaných projektů na nejprestižnější české ocenění za architekturu definovat jedním slovem, nabízelo by se především slovo pestrost. Mezi třicítkou staveb totiž najdeme opravdu rozmanitý výběr stavebních děl jak po typologické stránce, tak i jejich umístěním a přístupem autorů. Hlavní pozornost médií, a tudíž i veřejnosti se v rámci všech soutěžních přehlídek napříč obory z pochopitelných důvodů soustředí až na finálové kolo a oceněná díla.
Už z fotografií je jasné, že jde o mimořádně monumentální architekturu. Na zážitek z působení vnitřního prostoru této sakrální stavby vás ale předem nic nepřipraví. Když se ocitnete pod její dramaticky ztvárněnou kopulí, zůstanete stát s hlavou v záklonu dlouhé minuty. Na počátku příběhu zrodu tohoto chrámu byly slzy. Ty měla totiž po dobu pěti dní ronit sádrová soška Panny Marie v jedné chudé rybářské rodině ze Syrakus
Fotbalové stadiony nemusejí být jen utilitárními sportovišti, kde jde pouze o vytvoření co nejlepších podmínek pro hru samu. Často jsou to stavby vynikající svým inženýrským, architektonickým, kulturně-společenským i byznysovým přesahem. Sotva je toho nějaká země lepším důkazem než Německo, kde se aktuálně tribuny prohýbají pod náporem návštěvníků a návštěvnic letošního evropského šampionátu.
Dlouhou dobu to bylo území nikoho, které od zástavby odřezávala čtyřproudová dálnice. Pak si ale město Quebec uvědomilo, že několik kilometrů dlouhé pobřeží skýtá obrovský potenciál, jaký žádná moderní metropole nemůže ignorovat, a zahájilo ambiciózní projekt jeho transformace na rekreační, sportovní a kulturní distrikt. Zpřístupňování řek, jezer nebo zálivů v rámci zastavěného území měst v posledních dvou třech dekádách nabírá na intenzitě.
V lesích nad orlickou přehradou se ukrývá zcela výjimečný soubor modernisticky laděných staveb, který dlouhou dobu unikal pozornosti odborníků i veřejnosti. Tajné rekreační středisko komunistických špiček vyprojektovali přední architekti účelově věznění na přelomu padesátých a šedesátých let na Pankráci. Architekt Jaroslav Vaculík (1921–1995) měl začátkem padesátých let mimořádně slibně rozjetou kariéru a podle všeho byl své profesi ochoten obětovat vše.
Vzácné staré knihy se v rámci historických klášterních areálů uchovávají zpravidla v majestátních knihovnách z vyřezávaného masivního dřeva. Klášter Želiv je však čestnou výjimkou. „Kláštery bývaly historicky centry vzdělanosti, kde se rodily nové myšlenky. V případě Želivu může být důkazem kostel od Santiniho, který musel ve své době působit velmi odvážným dojmem,“ říká ke své nejčerstvější realizaci známý český architekt Jan Šépka.
Architektura je v první řadě služba společnosti a její tvůrci za ni musejí nést odpovědnost. To tvrdí architekt Pavel Nasadil, který měl na starosti sestavení letošní architektonické ročenky. Nejvýznamnější české stavby i témata rezonující napříč scénou jsou tímto způsobem monitorovány od roku 2000.
Jednat v takové tichosti, že si lidé prakticky ani nevšimnou, že se tady něco událo. Přesně takový byl přístup mladých portugalských architektů, kteří navrhli nenápadnou proměnu návsi jedné historické horské vesnice. Piódão je nenápadná ves se sto dvaceti stálými obyvateli v horách střední části Portugalska zvané Serra do Açor. Navzdory své odlehlosti a civilnosti – nevyrábí se tu nic „výjimečného“ a ani odtud nepochází žádná slavná osobnost – se však dlouho těší pozornosti turistů.
Titul nejlepší evropské stavby posledních dvou let míří do německého města na jihovýchodě spolkové země Dolní Sasko. Na první pohled jde o nenápadný pavilon místní technické univerzity, bližší prozkoumání však odhalí jeho rafinovanost, která naznačuje celkový vývoj stavební produkce blízké budoucnosti.
Druhý největší klášterní komplex Evropy ve svých základech odráží vlivy přírodních katastrof, kterým město Catania na východě Sicílie od nepaměti vzdoruje. Ve velkolepém měřítku se tady potkává odkaz římského impéria, baroko i novodobé úpravy ze sedmdesátých let minulého století.
Bývala to výkladní skříň ekonomického úspěchu nejen Paříže, ale celé Francie. Největší obchodní čtvrť Evropy však poslední roky ztrácí krok s novými proměnami představ, jak má vypadat fungující město i pracovní prostředí. Nově představený projekt ukazuje, jak by se území La Défense mělo transformovat ve vůbec první „pouhlíkovou“ obchodní čtvrť planety. La Défense ztrácí půdu pod nohama. Obrovské problémy, s nimiž se v současnosti La Défense potýká, naplno odhalila pandemie koronaviru.
Jsou architektky a architekti, kteří po celý svůj tvůrčí život zůstávají věrní jednomu konkrétnímu slohu nebo stylu. Jejich dílo si udržuje určitou kompaktnost s jasně rozlišitelnými znaky. Někdy svůj přístup díky tomu dokážou dovést do dokonalosti, jindy dochází k pouhému opakování a pozdní návrhy už nemívají takovou sílu jako rané projekty. Jan Šrámek byl z jiného těsta; za svou profesní dráhu se nebál pracovat s řadou stylů od socialistického realismu přes bruselský styl až po brutalismus, hi-tech a postmodernu.
Při rozhodování o novém rodinném bydlení mnoho lidí nápad na rekonstrukci domu v historické zástavbě města rovnou zavrhne. Kromě jiných bývají důvody strach ze stísněnosti a nedostatku denního světla. Mladí architekti ze studia BYRÓ svou nejnovější realizací ale ukazují, že takové obavy mohou být zcela liché. Při procházce svažitou ulicí pár minut chůze od hlavního kutnohorského náměstí vám společnost dělá nižší zástavba řadových domů, které mají velmi rozmanitý charakter.
Výběr letošního laureáta nejvyššího ocenění pro jednotlivce za architekturu stvrdilo vedoucí postavení Japonska v rámci této profese – žádná jiná země totiž nemá na kontě tolik držitelů a držitelek Pritzkerovy ceny. O Rikenu Jamamotovi (78) přitom až doteď věděl jen opravdu málokdo.
Prý byla náhoda, že se mladý Karel Hubáček přihlásil ke studiu architektury. Po návratu z Německa, kde byl za druhé světové války jako devatenáctiletý totálně nasazen na otrockou práci ve fabrice, se jednoho dne procházel rodnou Prahou, když si všiml výzvy ČVUT. Nevěděl tehdy, co se sebou, tak se rozhodl architekturu vyzkoušet. Málokdo si v české architektuře poválečné éry vybudoval tak výsadní postavení jako právě Karel Hubáček. Legendou se stal díky návrhu hotelu s vysílačem na Ještědu
Vůbec poprvé v historii nejprestižnější evropské ceny za architekturu se do finálové pětice projektů probojovala také stavba z České republiky. Spolu s ostatními má demonstrovat různé způsoby, jak může architektura tmelit a rozvíjet komunity v místech, která dlouho stála stranou pozornosti.
