Matěj Beránek

Články autora

Mezi řádky

Enoturistika, relativně nová forma cestovního ruchu spojená s poznáváním a konzumací vína, nabírá v posledních dekádách na významu. Nová vinařství se proto nestavějí už jen jako ryze výrobní areály, ale jako lákavé turistické destinace, kde se lidé mohou pobavit v architektonicky promyšlených prostorech a užít si krásnou krajinu. Vzorem takových snah je luxusní jihofrancouzské vinařství, kde na jednom místě najdeme hned několik realizací předních světových architektů.

Zasloužené vyznamenání

Slovenští památkáři po třech letech projednávání konečně přiznali úchvatné brutalistické stavbě status národní kulturní památky. Když se dnes začne o nějakou konkrétní budovu z poválečného období zajímat víc lidí, většinou to nevěstí nic dobrého. Počet zbouraných hodnotných staveb z padesátých až osmdesátých let každým rokem po světě narůstá, takže odborníci a stále početnější zástup veřejnosti jsou v podobných případech vždy ve střehu.

Bez hmatatelné stopy

Západně od Barcelony, na úpatí pohoří Collserola, které se táhne podél katalánského pobřeží, najdeme vůbec největší metropolitní park světa. Zelené plíce Barcelony zaujímají rozlohu osmi tisíc hektarů, které pokrývá typická středomořská vegetace, ze stromů převážně duby a borovice. Chráněné území přírodního parku Collserola je také místem obrovského metropolitního hřbitova Roques Blanques, který se tu postupně buduje už od začátku osmdesátých let.

Nová éra

Historická budova památkově chráněných jatek po dekádách chátrání vstupuje do nové éry. Pozoruhodná konverze je dalším dokladem transformace postindustriálního města, které vsadilo na kvalitní soudobou architekturu. Když přijde řeč na hlavní centra soudobé české architektury, obvykle se zmiňují malá města a obce, jako jsou Litomyšl, Dolní Břežany nebo Líbeznice. Velká města totiž v tomto ohledu dlouhodobě zaostávají, což souvisí s nízkou poptávkou ze strany veřejných zadavatelů.

Tak už?!

Na ten okamžik čekala celá tuzemská architektonická scéna dlouhé roky. Dočkala se minulé úterý v Centru architektury a městského plánování, kde napjatá atmosféra připomínala spíš hromadné sledování důležitého hokejového utkání než obvykle ryze formální vyhlášení výsledků architektonické soutěže. Očekávání živil fakt, že se této ambiciózní soutěže zúčastnilo celkem dvacet týmů složených z naprosté mezinárodní špičky včetně několika českých studií, která se v ní rozhodně neztratila – dvě z nich se probojovala až do pětice nejlepších oceněných projektů.

Pocta industrializaci

Rekonstrukce, konverze a obecně nakládání s historickým dědictvím jsou velkými tématy soudobé architektury, která se dotýkají památkové ochrany i udržitelné výstavby. Typickým příkladem jsou vysloužilé průmyslové areály, jejichž budoucnost řeší města po celé Evropě. Zprávy o chystaných demolicích továren jsou u nás denním chlebem. Areály postindustriálních brownfieldů zpravidla zaujímají lukrativní pozemky v rámci roztahujících se měst, takže logicky přitahují pozornost developerů a dalších investorů.

Na piedestal

Rušná čtvrť hlavního města Ekvádoru ukrývá zapomenutou perlu modernistické architektury, která nese výraznou československou stopu. V meziválečné Praze patřili bratři Karl a Otto Kohnové mezi nejpokrokovější architekty, kteří navrhovali přesně podle zásad funkcionalismu. Společně se jim ve dvacátých a třicátých letech podařilo vyprojektovat a zrealizovat mnoho staveb od vil přes interiéry soukromých rezidencí až po velké bytové domy.

Poprvé a naposled

Po delší době neovládl největší evropskou cenu za soudobou architekturu projekt postavený primárně na společenské a sociální odpovědnosti, ale architektonicky precizně zpracovaná stavba od irských architektek, pokračujících ve své neuvěřitelně úspěšné jízdě posledních let. Cena EU za soudobou architekturu Mies van der Rohe Award je nejrespektovanější a nejsledovanější oborové ocenění starého kontinentu. Udílí se jednou za dva roky a každý ročník se vyplatí pečlivě sledovat.

Honba za útlostí

Během uplynulé dekády se na Manhattanu zrodil úplně nový typ mrakodrapů. Vyrůstají v lokalitě zvané Billionaires’ Row při jižní straně Central Parku, jedné z vůbec nejdražších adres planety, kde se postupně objevilo několik obytných věží na extrémně malých pozemcích. Důvod pro vznik takto formovaných staveb je nabíledni. Zoufalý nedostatek volné plochy na hustě zastavěném ostrově motivuje developerské skupiny v touze po maximálním zisku k tomu, hnát své budovy do závratných výšek.

Utopie na popravišti

Po dlouhých letech spekulací začala minulý týden demolice kultovní stavby, která zhmotňuje utopické vize poválečného Japonska v období jeho ekonomického rozkvětu. První kroky architektonických nadšenců po příletu do Tokia často ihned směřovaly právě k této stavbě, kterou nelze přehlédnout ani v husté zástavbě centrální části čtrnáctimilionové megapole. Za několik měsíců tu už ale na ně bude čekat jen prázdná malá parcela, kterou jistě brzy poté vyplní budova nová – její podobu zatím neznáme.

Hozená rukavice

Rača je městská část Bratislavy na jejím severním okraji, kde se začíná zvedat a vlnit krajina úpatí Bílých Karpat. Hranice mezi městskou zástavbou a volnou krajinou je striktně oddělená, místní se mohou těšit z krásné přírody s vinohrady hned za jejich okny. A to i v případě zdejšího sídliště, které loni obohatil jeden vcelku civilní, přesto v mnohém netradiční zásah mladých architektů z Prahy.

Pouštní greenwashing

Minulý týden skončila první Světová výstava pořádaná v arabském světě. Dubajské Expo bylo navzdory svým proklamacím další z řady podobných podniků, u nichž nablýskaná forma na hony vítězí nad obsahem a reálným přínosem. V průběhu stosedmdesátileté historie Světových výstav najdeme několik okamžiků, které měly velký vliv nejen na vývoj architektury. Nejznámějším příkladem je v tomto ohledu Eiffelova věž, která byla postavena při příležitosti Světové výstavy 1889 v Paříži.

Architekt z chatrče

Svou první realizaci dokončil teprve před dvaceti lety ve své rodné vesnici, zapadlé africké osadě bez elektřiny a tekoucí vody. Tato pokorná stavba z obyčejných materiálů však znenadání odstartovala raketovou kariéru Francise Kérého, která nyní vyvrcholila nejvyšším profesním oceněním, jaké architekt během svého života může získat.

Přísná dáma

Ve věku dvaadevadesáti let zemřela 10. března architektka, která měla zásadní podíl na formování tuzemské architektury posledních několika dekád. Alena Šrámková měla jasno v tom, jak má správný „barák“ (jinak budovy nenazývala) vypadat a působit na lidi. Přímočarost byla vlastní jak její osobnosti, tak její architektuře. Jen málokdo z českých architektů a architektek se může rovnat Aleně Šrámkové (rozené Cafourkové) v délce aktivního a tvůrčího života. Také proto se jí říkalo první dáma české architektury.

Předzvěst velkých plánů

V kontextu rozpadajících se starých stavení, ošklivých katalogových domů, drolící se vozovky a neudržovaného veřejného prostoru vás už první pohled na tuto budovu potěší. Její bílá hladká omítka totiž nenechá žádného kolemjdoucího na pochybách, že zjevně nedávné rekonstrukci někdo věnoval patřičnou pozornost a péči. Pokud tudy jen projíždíte, decentní označení kavárny na fasádě vás přiměje zaparkovat a zajít si sem na pivo, čaj nebo něco sladkého.

Narovnat vztah

Pocta známým i zapomenutým architektkám a architektům, kteří během druhé poloviny minulého století určovali podobu tuzemských měst. To je právě vydaná dvousvazková publikace, která svým rozsahem, informační obsáhlostí i grafickým zpracováním aspiruje na jeden z nejambicióznějších knižních počinů roku. Opus o čtrnácti stech stranách a váze takřka šesti kilogramů se postupně rodil v hlavě hudebníka a multižánrového umělce Vladimíra Brože, známého jako Vladimir 518, někdy od přelomu století.

Na schovávanou

Bronzové povrchy nové vstupní rampy a deseti velkých písmen měkce objímajících nároží se blyští v nízkém zimním slunci a všem kolemjdoucím tak napovídají, že za zdmi této historické budovy na pražském Klárově se událo něco důležitého. Spolu s bílou nástavbou viditelnou až z druhé strany jsou tyto novodobé vstupy při pohledu zvenčí jedinými poslíčky nové náplně, kterou této nijak zvlášť nápadné stavbě přinesla razantní přestavba probíhající několik posledních let.

Kosmopolita na vrcholu

Patří k nejslavnějším architektům současnosti a sbírá jedno prestižní ocenění za druhým. Autor mnoha velkých kulturních staveb a domů celebrit míchá ve své tvorbě vlivy z různých koutů planety, přičemž nezapomíná ani na svou rodnou Afriku. Nechybělo mnoho a vycházející hvězda světové architektury musela zavřít své studio. V důsledku finanční krize z roku 2008 totiž její třicetičlenná firma přicházela postupně o všechny své projekty, takže David Adjaye se dostával do stále větších dluhů. Z insolvenčního řízení se ale nakonec vymanil.

Za novým standardem

Není problém vyjmenovat ty budovy, které vynikají po stránce estetické, technologické, environmentální nebo komunitní. Ovšem těch, které dokážou propojit všechna tato hlediska, je jen pár. Kulturní a společenský komplex Sara k nim patří. Jde o druhou nejvyšší budovu na světě postavenou výhradně ze dřeva, která zároveň podněcuje rozvoj celého regionu.

Zeleně jen naoko

Čína se chlubí olympiádou, která prý v novodobé historii her nemá co do šetrnosti k životnímu prostředí srovnání. Namísto budování nových sportovních areálů se využívají ty stávající a vše má pohánět zelená energie. Pojďme se proto podívat, jak jednotlivá sportoviště vypadají a fungují. Pořadatelské země využívají olympijské hry tradičně k výstavbě nových národních stadionů a dalších moderních sportovišť. Trendem posledních ročníků je ale spíš využívání stávající infrastruktury namísto budování nové.

Další, prosím

Vyostřený spor o záchranu jedné z nejhodnotnějších poválečných budov Bratislavy je u konce. Navzdory protestům odborné i laické veřejnosti v těchto dnech už probíhá postupná demolice komplexu budov Istropolis, na jehož místě má v následujících letech vyrůst nový a mnohem větší multifunkční objekt. I přes smutný konec této fascinující budovy ale celá kauza nabízí některá pozitivita v kontextu bourání poválečné architektury.

Playboy z cementárny

Celý svůj tvůrčí život strávil v tom nejúchvatnějším ateliéru, jaký si kdy architekt pro své potřeby vytvořil. Ohromnou vysloužilou cementárnu v katalánském Sant Just Desvern proměnil Ricardo Bofill na prostor pro život a práci s takřka katedrální atmosférou. O výstřední budovy v portfoliu Ricarda Bofilla nouze není. Autor mnoha postmoderně excentrických budov se od konce 60. let proslavil mnoha návrhy nepřehlédnutelných rezidenčních souborů, které působí jako z jiného světa.

Restart vesnice

Statenice jsou obec asi s šestnácti sty obyvateli severozápadně od Prahy, kam se pohodlně dostanete veřejnou dopravou i z centra hlavního města. Jde proto o žádanou adresu zejména mezi Pražany hledajícími poklidné bydlení. Obec se stále rozrůstá a soudě podle zamýšlených developerských projektů tomu tak bude i do budoucna. Statenicím však stále chybí mateřská i základní škola – jejich vzdělávací i sociální funkci tady však už pár let supluje obecní knihovna, která sbírá úspěch za úspěchem a inspiruje ostatní. A to hned v několika směrech.

Alpský Hobitín

Pokud byste zatoužili po mimořádném architektonickém zážitku, doporučujeme vydat se do jedné malé vesnice ve švýcarských Alpách. Nejenže tu narazíte na vyhlášené termální lázně od architektonického mistra Petera Zumthora (právě v nich se mimochodem odehrává film Mládí Paola Sorrentina), dopřát si můžete také nezapomenutelné ubytování v opodál stojícím domě, který ihned po svém dokončení v roce 2009 obletěl celý svět.

Pokrok nezastavíš

Dva týdny před koncem roku zemřela jedna z nejdůležitějších postav světové architektury uplynulého půlstoletí. Lord Rogers z Riverside se po celém světě proslavil návrhy několika revolučních staveb, které se staly opravdovými ikonami – a díky svému mimořádnému vlivu určil, jakým směrem se v posledních dekádách ubíral rozvoj (nejen) anglických měst.

Rázná citlivost

Pokud jde o pozdější stavební rozvoj města, přineslo americké bombardování z února 1945 hned několik příležitostí. Během náletů došlo totiž mimo jiné ke zborcení nárožního domu na Jiráskově náměstí, který o půl století později nahradil Tančící dům Franka Gehryho a Vlada Miluniče. Čtvrttunové pumy neušetřily ani historický areál Emauzského kláštera s gotickým kostelem Panny Marie, který bylo potřeba rychle opravit.

Dokonalá souhra

Nejprve přestavba torza kamenné stodoly na ateliér, poté minimalistická přístavba rodinného domu. Díky úzké a dlouhodobé spolupráci architekta s designérem došlo v moravskoslezské vesnici ke krásnému provázání dvou architektonicky autonomních světů. Kámen úrazu. Když se zeptáte architektů, co je důležitým předpokladem úspěšného projektu, většinou uslyšíte jako odpověď, že je to dobrý vztah s investory. Každý architekt vám totiž může povyprávět o svých zkušenostech

Stroj na výuku

Byl to zapeklitý projekt po všech stránkách. Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze čekala na rozšíření svých prostor takřka sto let. Už ve třicátých letech minulého století významný architekt Pavel Janák prosazoval výstavbu kapacitnější školní budovy. Historické sídlo umprum na náměstí Jana Palacha naproti Rudolfinu totiž praskalo ve všech už tehdy. Za socialismu využívala vysoká škola pro praktickou výuku, která tvoří podstatnou část studia, různé externí prostory v centru Prahy.

Posvátný architekt

Jen málokterému architektovi se podařilo zrealizovat svatostánky tří hlavních monoteistických náboženství. „Abyste mohli správně navrhnout kostel nebo synagogu, musíte mít v první řadě opravdu silnou víru v architekturu,“ říká osmasedmdesátiletý architekt ze Švýcarska. Dne 25. května 1986 zavalila jednu malou alpskou vesnici na jihu Švýcarka lavina, srovnala se zemí několik domů včetně kostela ze sedmnáctého století.

Radost

Svátek to byl i pro autory tohoto místa, architekty Jiřího Kotala a Martina Hroudu. Jak totiž sami přiznávají, mít takový prostor v Praze pro ně bylo ještě před pár lety úplné sci-fi. „Mysleli jsme si, že veřejný prostor může sloužit pro skateboarding jen na Západě,“ přiznávají autoři, kteří takové areály vhodné pro skateboarding, avšak v těsném kontaktu s městem, jezdí pravidelně obdivovat do metropolí, jako je Kodaň, Paříž nebo Barcelona.

Starší články