Po představení čerstvého laureáta Pritzkerovy ceny pro rok 2025, nejvyššího ocenění na poli architektury za celoživotní dílo, si většina lidí musela jeho jméno hned googlovat. Liou Ťia-kchun? Překvapení se přitom šířilo také odbornou veřejností – zatímco západní svět tohoto devětašedesátiletého čínského architekta prakticky nezná, doma patří mezi hvězdy svého oboru. Je to škoda, protože jeho dílo může být v lecčems inspirací také pro evropskou scénu.

Přehlížení

Jde teprve o druhého čínského laureáta Pritzkerovy ceny. To je způsobeno jednak tím, že soukromá architektonická praxe byla v Číně zakázána až do 90. let, a tak jednotlivci nedostávali prostor, podíl na tom má ale i dlouhodobé přehlížení tvorby mimo Evropu a Ameriku. V posledních letech pozorujeme snahu tento „dluh“ odčinit a vyznamenávat architekty a architektky působící mimo tradiční centra. A to i v případě Pritzkerovy ceny. Zatímco dříve tuto prestižní cenu získávali výhradně hvězdní architekti, v poslední dekádě rapidně přibylo méně známých tváří – ovšem s velmi silnými portfolii a myšlenkami.

Cesta Liou Ťia-kchuna k architektuře byla velmi klikatá. Architektura sice pro něj byla první volbou při výběru vysoké školy, po zklamání praxí se ale na deset let usídlil v Tibetu, kde se věnoval především malbě, meditování a psaní – vydal ostatně několik úspěšných beletristických děl. Podle svých slov chtěl už dát svou profesi definitivně k ledu, pak ale navštívil výstavu svého bývalého spolužáka v Šanghaji, která mu ukázala, že i on může tvořit mimo estetické normy předepisované čínským mainstreamem. Architektuře se tak začal naplno věnovat až roku 1999, kdy založil vlastní ateliér Jiakun Architects, ve věku třiačtyřiceti let, kdy už většina jeho kolegů a kolegyň vyhlíží svůj profesní vrchol.

Protipól

To, že vlastní praxi zahájil až později, až po své tibetské zkušenosti, významně ovlivnilo jeho přístup. Liouova architektura není o efektních gestech, která jsou tak typická pro současnou čínskou architekturu. Nesnaží se ohromovat, ale spíše nenápadně vstupovat do prostředí, tak, aby s ním jeho stavby přirozeně splynuly. Sám Liou Ťia-kchun ostatně říká, že chce být jako voda – nasáknout atmosféru místa, nechat ji usadit a postupně přetvořit v architektonickou formu, která si uchová všechny její kvality. Pracuje také primárně s přírodními a tradičními materiály a dává přednost ručnímu řemeslu s „nedokonalými“ výsledky před strojově přesnými prefabrikáty. Největší pozornost si ostatně vysloužil díky tzv. „cihlám znovuzrození“, které začal vyvíjet po ničivém zemětřesení ve Wen-čchuanu v roce 2008, kdy zemřelo sedmdesát tisíc lidí. Pro jejich výrobu využil tamní suť smíchanou s pšeničnou vlákninou a cementem. Vytvořil odolné a dostupné cihly. Stejné cihly následně využil také ve svých dalších projektech.

V kontextu překotné čínské urbanizace a architektonické senzacechtivosti působí práce Liou Ťia-kchuna jako meditativní zpomalení. Kritik architektury Oliver Wainwright proto jeho tvorbu a přístup nazval protipólem čínské okázalosti. „Díky výjimečnému dílu s hlubokou soudržností a trvalou kvalitou Liou Ťia-kchun vytváří nové světy, osvobozené od jakýchkoli estetických či stylistických omezení. Namísto pevného stylu si osvojil strategii, která se nikdy neopírá o opakující se metodu, ale vždy individuálně zhodnocuje specifické charakteristiky a požadavky každého projektu,“ stojí ve zdůvodnění výběru letošního laureáta Pritzkerovy ceny.

Liou Ťia-kchun má za sebou třicítku realizací od kulturních staveb po bytové komplexy a urbanistické celky. Aktuálně přitom pracuje na svém dosud největším projektu – přeměně bývalých oceláren v Chang-čou na veřejný park o rozloze 45 hektarů. Projekt, který propojuje město s industriální minulostí, znovu potvrzuje jeho schopnost vidět hodnotu v tom, co jiní považují za hodné zapomenutí. Liou se tak stává jedním z klíčových hlasů současné architektury – ne proto, že by byl hlasitý, ale protože umí naslouchat.