Nenápadná, útlá stavba na Zlínsku se pokorně i hrdě současně hlásí ke kontextu místa, historii regionu i symbolice františkánského světce, jemuž je zasvěcená. Kapli vytvořili architekti s využitím naprostého minima – ať už jde o materiály, tvar, velikost, nebo výzdobu. Nechal ji postavit místní podnikatel Antonín Zátopek a v roce 2019 ji posvětil olomoucký arcibiskup Jan Graubner. Dlouho však o ní věděl jen málokdo.

Cihly s významem

Kaple stojí tak trochu stranou civilizace i turistických tras. Nachází se za městečkem Fryšták, pár kilometrů severně od Zlína, na místě, které samo o sobě žádný výjimečný historický ani geografický význam nemá, ale pro sakrální stavbu se přesto hodí výborně. Kříží se zde dvě polní cesty u několika menších skalních útvarů, které propůjčují místu jeho název Skalka. Otevírají se odsud také výhledy do krajiny – na okolní vrchy, pole a louky i charakteristické cihlové domy Zlína.

Právě fakt, že se nacházíme v lokalitě se silným baťovským odkazem, napovídá, proč je celá kaple postavena z režných cihel. Volba materiálu má ale o něco hlubší důvody. Červené cihly společně s lapidárním tvarem kaple symbolicky ztělesňují odkaz a hodnoty sv. Antonína z Padovy i celého františkánského řádu, k němuž světec náležel – řádu, který se hlásí ke skromnosti, pokoře, vzdělávání a duchovnímu poustevnictví.

Za návrhem kaple stojí pozoruhodná dvojice architektů. Čtyřiaosmdesátiletý docent Zdeněk Rothbauer je legendou české architektury. Spolu s Janem Bočanem navrhoval už v šedesátých letech československé ambasády a podílel se třeba i na nové odbavovací hale hlavního nádraží v Praze. Karel Filsak mladší zase pochází z významné architektonické rodiny – jeho děda byl coby jedna z vůdčích postav české poválečné architektury autorem například brutalistického pražského hotelu InterContinental, na kterém pracoval také se svým synem (všichni tři jsou Karlové) a který se po generální rekonstrukci brzy otevře. V jejich společné práci pro Fryšták se tak snoubí zkušenost, oddanost řemeslu i smysl pro detail. Ten se v případě fryštácké kaple projevuje třeba v podobě drobných křížů chytře vytvořených pouhým vytažením, nebo naopak zasunutím čtyř cihel na fasádě i uvnitř stavby.

Záměr a realita

Stavba sama je útlým válcem nezvykle zakončeným sedlovou střechou, která je jakýmsi pokračováním vertikály. Zdiva se navíc zdánlivě dotýká pouze ve dvou bodech. Vzniká tak napětí mezi tíhou a lehkostí, nenápadný motiv kontrastu, který podtrhuje celkovou harmonii stavby. „Výrazový prostředek kruhu použitý při návrhu odkazuje na tradici prvních křesťanských kostelů, zvláště na rotundy typické pro předrománský a románský sloh,“ zdůvodňují tvarování kaple architekti. Současně se díky tomu citlivě začleňuje do svého prostředí: vertikála se snoubí se vzrostlými stromy, zatímco drobné kamenné detaily navazují na okolní skály.

Také interiér navrhli architekti velmi asketicky. Světlo sem proniká pouze zasklenými „štíty“, což má přimět návštěvníky k pohledu vzhůru – i to je odvěké architektonické gesto s duchovním smyslem. Architekti tady nechtěli nic navíc, je tady jen lavice (rovněž z cihel), kamenný ambon, minimalistické svítidlo a stojan pro lilii. „Důležitým prvkem interiéru se stává prázdnota, kterou podtrhují přiznaná konstrukce a surový materiál neomítnuté zdi,“ uvádějí architekti. To se však již trochu změnilo. Ambon už pokrývá bílý přehoz pod skleněnou deskou a vyskládané dekorace, které se před Vánoci zabydlely také v drobných nikách – třeba v podobě kýčovitého blikajícího plastového stromečku. Jde bohužel o častý střet záměrů a představ architektů s tužbami lidí, kteří jejich díla nakonec užívají. Tak často dopadá snaha „zútulňovat“ architektonicky strohé prostory.

Kapli ve Fryštáku můžeme chápat také jako novodobé navázání na (především barokní) tradici doplňování venkovské krajiny drobnými sakrálními stavbami. Jde o zdařilé dílo, které vybízí ke spočinutí – duchovnímu, ale třeba i jen fyzickému při procházce moravskou krajinou.