Pražské Výstaviště se mění před očima, tentokrát pozitivním směrem. Jednou z posledních stavebních úprav areálu je rekonstrukce bílých výstavních pavilonů z počátku devadesátých let, které díky rozsáhlým střešním zahradám hrdě vstupují do své nové éry.

Hledání

Areál Výstaviště byl posledních dvacet let bolestivým územím celého hlavního města. Po ne zrovna úspěšné Všeobecné československé výstavě z roku 1991, následných majetkově-právních sporech, devastaci tisíciletou povodní a vyhoření levého křídla Průmyslového paláce se dlouho hledal způsob, jak areál o rozloze víc než třicet hektarů znovu přivést k životu a udělat z něj místo, které budou Pražané opět rádi navštěvovat. Svým dílem přispěla revitalizace sousedního parku Stromovka, která k areálu přitáhla pozornost a zdůraznila potřebu proměny celého Výstaviště.

Postupná kultivace Výstaviště jde ruku v ruce s úspěšnými architektonickými a urbanistickými úpravami celého areálu. Od roku 2020 tu vznikl krásný pavilon s občerstvením zahalený do jantarově zbarveného sklolaminátu z dílny architektonického studia Papundekl nebo víceúčelové sportoviště nejen pro skateboarding podle návrhu studia U/U. A pomalu se začalo také pracovat na rehabilitaci velkých zdevastovaných staveb coby dědictví výše zmíněné jubilejní výstavy. Přestože jde o mimořádně kvalitní realizace, které se těšily značné popularitě, ještě kolem roku 2020 nad nimi visel otazník v podobě demoličního výměru. Z dnešního pohledu je už jasné, že by to bylo extrémně nešťastné řešení – k zemi přitom nešly do značné míry jen kvůli vysoké ceně demolice. Před několika týdny se po rekonstrukci otevřel experimentální kulturně-společenský prostor s kruhovým jevištěm Nová Spirála v podobě černého kovového válce, v létě byly zpřístupněny střešní zahrady Křižíkových pavilonů, čímž byla zakončena jejich celková obnova.

Zelený potenciál

Křižíkovy pavilony jsou fascinující stavbou hned v několika ohledech a nynější rekonstrukce podtrhla její kvality a nadčasovost architektonického řešení. Projekt se přitom rodil v extrémně složitých podmínkách a dnes už jen těžko představitelném tempu. Rozhodnutí o konání Všeobecné československé výstavy, která měla po sto letech navázat na mimořádně úspěšnou jubilejní výstavu z roku 1891, pro jejíž účely byl tehdy postaven Průmyslový palác, totiž padlo v dubnu 1990 – tedy pouhých třináct měsíců před otevřením expozice. Během nich bylo potřeba připravit architektonickou soutěž, vybrat vítěze, vypracovat prováděcí dokumentaci a celý objekt také postavit.

Vítězný návrh Křižíkových pavilonů architekta Michala Brixe, mimo jiné excelentního ilustrátora a malíře, nejenže krásně zapadl do areálu Výstaviště, ale také vhodně navázal na Průmyslový palác. Přísně symetrickou, přitom hravou sestavu čtyř pavilonů propojených lávkami umístil architekt na příčnou osu paláce kolem Křižíkovy fontány, aby mohly zároveň poskytnout hlediště pro show této unikátní vodní atrakce. Dominantou pavilonů s odvážnou ocelovou konstrukcí je dvojice věží, které vtipně odkazují na věže Průmyslového paláce.

Nynější rekonstrukce se zaměřila na dvě části, modernizaci zázemí pavilonů pro konání nejrůznějších akcí a veletrhů díky výměně fasádního pláště a veškerých technologií a celkovou proměnu rozlehlých střešních teras. Ty dosud pokrývala nevzhledná betonová dlažba, kde se zejména v letních měsících nedalo prakticky pobývat. Nyní je pokrývá na šest tisíc metrů čtverečních zahrad pro odpočinek i společenské akce. Bylo to jednoznačně správné rozhodnutí: podařilo se nově využít stávající rezervy areálu a současně napomoci k šetrnějšímu provozu velké stavby díky přirozenému zadržování dešťové vody a ochlazování objektu samého i jeho okolí. Současně jde o důležitou referenci, jak nakládat s podobnými nevyužívanými plochami staveb s rovnými střechami.