Obsese estetikou je obecnou charakteristikou mnoha architektů, která se projevuje také v jejich návrzích. U mladé české architektky je tomu ale jinak. „Vizuální stránka architektury je přeceňovaná,“ tvrdí trochu překvapivě Magdaléna Havlová, která svůj názor zhmotnila do neobyčejné stavby stvrzující, že velikost architektury se neodvíjí od rozměrů dané stavby.

Váha inspirací

Romantika a tajemství, to byla hesla, která vyslovil investor při první obhlídce pozemku, kde zamýšlel stavbu pro krátkodobé rekreační pronájmy. Není běžné, aby se zadání vyjadřovala takto abstraktními pojmy, zpravidla se hned na začátku mluví především o aspektech, jež se dají spočítat: velikost, rozpočet a termíny. Určitá poetika však byla pro celý tento projekt stěžejní a investor si v tomto ohledu s architektkou skvěle rozuměl. Jistě i proto, že se dobře znají už léta. Když si mají oba vzpomenout, jaká další společná východiska stála na začátku návrhu, jmenují společného oblíbeného interpreta Maxe Richtera.

Často se stává, že prvotní inspirace během procesu návrhu a výstavby rychle vyvanou pod náporem praktických obtíží. Objekt s názvem Veritas je jimi však doslova protkaný, což pozná každý, kdo místo navštíví. Celý projekt se přitom rodil velmi rychle – od prvního telefonátu ohledně spolupráce po dokončení stavby uběhlo přesně dvanáct měsíců. Hned první architektonickou studii majitel bez mrknutí oka přijal a díky svým předchozím zkušenostem a dovednostem se ihned pustil svépomocí do výroby dřevostavby.

Pokorné sebevědomí

Že se podařilo vytvořit tajemně romantickou architekturu, je do velké míry zásluhou už samotného pozemku. Jde o místo na hraně vysokého srázu, za zády rozlehlý vinohrad, před sebou výhledy na kilometry daleko s širokým korytem Labe a horou Říp. Architektura objektu na tuto specifickou situaci odpovídá s pokorným sebevědomím. Zážitek z pobytu na hraně svahu umocňuje vyvýšená platforma bez zábradlí – když přijdete až na její okraj, chvíli váháte, zda neustoupit, ale nakonec tu strávíte postáváním až nečekaně dlouhou dobu. Krásná ukázka toho, jak málo někdy stačí pro vytvoření silného momentu v architektuře.

Celý objekt je rozdělen do dvou částí (chata a sauna), které propojuje právě dřevěná zastřešená paluba. Jde o chytré rozhodnutí, které šetří místo, usnadňuje pohyb a vytváří nesmírně působivá zákoutí a průhledy pouze tím, že člověk může saunu obejít kolem dokola. Zatímco fasády obytné i saunovací části se halí do černých opalovaných fošen, interiéry nechávají vyznít dřevo v jeho přirozeném světlém odstínu. Oproti dalším takovým rekreačním objektům se tady hodně myslelo na praktičnost pobytu, které pomáhá několik skutečně rafinovaných prvků a detailů, ať už jde o dostatek úložných prostorů ukrytých pod dlouhou lavicí, na míru zhotovené nerezové vybavení, nebo magnetické záclony pro zatemnění ložnice při sledování projektoru, které architektka nejen vymyslela, ale také sama ušila.

Objekt je tím vzácným typem realizace, který se nepředvádí a neprodává sám sebe na první dobrou. Naopak je potřeba tady strávit delší dobu a prozkoumat rozmanitost stavby, objevit všechna atypická řešení a ponořit se do mimořádné atmosféry tohoto místa, která stojí na promyšleném propojení materiálů, barev, prostoru, denního i umělého osvětlení, a dokonce i vůní a hudby pečlivě vybraných právě pro tuto skromnou stavbu. Je až s podivem, že tak suverénní počin je vůbec první sólo realizací mladé architektky.