Umění a kritika

Televizní Černobyl: rekonstrukce i horor

Pětidílná minisérie Černobyl – koprodukce HBO a britské televize Sky – je velmi solidní dramatizace událostí, které před třiatřiceti lety vyděsily Evropu (vysílána je od 7. května). Autorům se podařilo zachytit všechny roviny katastrofy (nebo se jich aspoň dotknout) v sovětské jaderné elektrárně – drama na místě, jeho dimenzi politickou a také tu jaksi mytickou, přízračnou, která podněcuje imaginaci. Stačí už jenom to slovo Černobyl. Zní trochu jako z ruské pohádky, mohlo by označovat nějakou slovanskou verzi Tolkienova Mordoru. A vlastně označuje.

Po vesnicku

„Zavolali nám tehdy úplně neznámí lidé, že od nás chtějí navrhnout dům. Sami od sebe si nás vyhledali, protože někde viděli náš sklep. To pro nás byla naprosto nová zkušenost.“

O Bohu i bez něho

Vypadalo to, že termín „konceptuální album“ je už definitivně přežitý, pozůstatek časů, kdy se rokenrol možná trochu dětinským způsobem snažil světu dokázat, že je schopný vytvořit něco víc než píseň, a měl by proto být brán vážněji. A přesto je jedna z nejlepších desek, jež letos vyšly, právě konceptuální album, jehož tématem je navíc ten největší z konceptů – Bůh. Na desce amerického písničkáře Kevina Morbyho Oh My God přitom absentuje nějaká snaha o prvoplánovou velikost.

Soňa Červená, Kafka Band a rodinné vztahy

Soňa Červená, držitelka ceny Classic Prague Awards za celoživotní dílo, se představí ve Winternitzově vile v Praze. V průběhu jedinečného večera bude zpívat a vyprávět. Po představení je možné si prohlédnout celou vilu a vychutnat její prvorepublikové interiéry. Na klavír umělkyni doprovodí Karel Košárek.

Josef Šíma – malíř mezi sebevrahy

Rok po výstavě Františka Kupky se na témže místě, tedy v pražské Valdštejnské jízdárně, objevuje druhý velký francouzský Čech (nebo český Francouz?), o dvacet let mladší Josef Šíma (1891–1971). Výstava dostala jméno Cesta k Vysoké hře, což lze číst různými způsoby, jak biograficky, tedy zahrnující období, než se setkal s francouzskými básníky z Le Grand Jeu, tak i metaforicky, jako iniciační cesta za sebou samým.

Jiný pohled na věc

Téměř každý třetí Čech bydlí v panelovém domě. V našem hlavním městě je tento poměr dokonce ještě výraznější – v panelácích zde žije téměř polovina všech Pražanů. Vzhledem ke stáří domů (často za předpokládanou dobou životnosti) se proto po celém Česku řeší jejich revitalizace. Ta se ovšem ve většině případů omezuje pouze na obalení paneláků silnou vrstvou polystyrenu a následné přetření fasád pestrými barvami.

Tajemství malířovy ženy

Novou knihu novinářky Alice Horáčkové, autorky výborné knihy-svědectví o „beatnické femme fatale“ Vladimíře Čerepkové (2014), Neotevřené dopisy by bylo možné označit jako literárně upravenou formu orální historie. To je přednedávnem módní, teď už standardní žánr na pomezí sociologického výzkumu, publicistiky a literatury. Někdo, nejčastěji člověk, který má na co vzpomínat, je vyzván, aby tedy vzpomínal.

„Řekni mi“, Kundera a Sofokles

Výzva k posluchačům v publiku zní: Připrav si vzpomínku, o kterou jsi ochotná/ý se podělit. Může to být cokoli, co tě zasáhlo. Zkus si ten zážitek vybavit, jako kdyby to bylo dnes. Zpěv bude zvukové zrcadlo. Tři hlasy zpívajících ti pošlou vzpomínku zpět ve zvukové podobě.

Poslední sbohem

Nekvalitní vybavení, poničené fasády i interiér, popraskané asfaltové plochy. Podoba a především stav objektů určených k poslednímu rozloučení s našimi blízkými často zoufalým způsobem neodpovídá důstojnosti a významu, který těmto ceremoniím přikládáme. Podobně na tom byli i ve Valašském Meziříčí, kde pohřby až do letoška probíhaly v malé zanedbané budově, která atmosféře obřadů v žádném případě nepomáhala.

Úhledné vyprávění o osudu umělce

Film Nikdy neodvracej zrak, jímž se do německé kinematografie vrátil režisér Florian Henckel von Donnersmarck, má všechny atributy důležitého uměleckého díla. Na velké ploše (plus minus tři hodiny) vypráví velký, až románový příběh, ve kterém se spojují velké dějiny – nacistický režim a jeho vraždění, válečná zkáza Německa i jeho obnova v obou poválečných německých republikách – i historie osobní.

Podivná, je podivná

„Haló, pánové, nespěte mi tady, když vám chci říct pointu!“ Tak zní předposlední věta poslední povídky Američan v Praze z knihy Jiřího Kamena Elvis ze Záluží, za kterou byl nominován na Literu za prózu. Je to velmi případná a oprávněně sebekritická věta, neboť problémy s udržením pozornosti jsou asi základním zážitkem při četbě většiny z těch pětadvaceti povídek. Hned druhou je pak skutečnost, že se k žádné pointě nedostanou.

Temný dinosaurus

Jednoho podzimního večera roku 1959 se odehrál důležitý okamžik moderního umění. Mark Rothko, tehdy už slavný tvůrce abstraktních obrazů, šel se svou ženou Mell na večeři do nově otevřené luxusní restaurace Four Seasons na Manhattanu. Rothko často restaurace nenavštěvoval a drahé už vůbec ne, i když by na to už měl. Jeho životopisci píší o celoživotně špatné životosprávě, kromě toho že hodně pil a kouřil, stravoval se prý nejčastěji v laciných bufetech. Tady však nešlo jen o večeři: Rothko se šel do restaurace podívat na své obrazy.

Subjektivně nejlepší

Vydání ročenky české architektury patří v našem architektonickém prostředí každoročně k velmi očekávaným událostem. Publikace si totiž za bezmála dvě desetiletí existence vybudovala mezi architekty silnou reputaci, a to především díky tomu, že ji každý rok sestavuje jiná respektovaná osobnost tuzemské architektury, která do ní vybere jen malý zlomek posuzovaných projektů.

Hanke, Kábul a Letts

Jiří Hanke se věnuje dlouhodobým, sociálně zaměřeným projektům. K jeho pětasedmdesátinám připravil Josef Moucha (autor monografie o JH) retrospektivní výstavu, která je průřezem rozsáhlou umělcovou tvorbou. K vidění je tak např. cyklus Lidé z Podprůhonu, inspirovaný kladenskou dělnickou kolonií.

S Čedokem do Alp v roce 1944. A kam ještě?

V roce 1996 mi cestovatel Miroslav Zikmund, dnes stoletý, tehdy stále ještě v mužném věku, vypravoval o svém mládí: „V roce 1944 jsem se nešťastně zamiloval, ta děvčica se chtěla vdávat, já jsem se ženit nechtěl, protože jsem měl plnou hlavu plánů na cestování. A jak to tak bývá, její matinka by ráda měla dcerunku hezky pod čepcem, a já se k tomu neměl. Tak se vdala, byl jsem z toho nešťastný. A abych si zahojil raněné srdéčko, vyrazil jsem si do Alp a věřil jsem, že v těch horách jaksi pozapomenu. A přesně tak to bylo...“

Bobeš, co chceš?

S Dylanovými koncerty to bylo vždycky komplikované. Kdysi dávno jimi, náhle plně elektrizován, roztrpčoval folkumilovné publikum. Později zas leckomu vadilo, že mohl celý večer identifikovat jednotlivé písně pouze podle textu, protože autor s nimi po hudební stránce nakládal velmi volně, nejspíš aby se po x-tém opakování nenudil. Výsledek ale zněl jako zpupná svévole nebo ještě zpupnější naschvál.

Odvážně s pokorou

Praha dlouhodobě trpí vážným nedostatkem kvalitní současné architektury, která by obohatila její historické centrum. Bez nových projektů se přitom naše hlavní město nedokáže zařadit mezi moderní evropské metropole s pulzujícím kulturním životem. Problém spočívá v naprosté absenci projektů společenských a kulturních staveb z veřejných peněz. Co nezainvestuje soukromý hráč, to v současné Praze nevznikne. Příležitostí pro výstavbu nových veřejných projektů je přitom dlouhá řada.

Jak si Hitler dal k večeři Rakousko

Göring v březnu 1938, když wehrmacht obsazoval Rakousko, ještě netušil, že ho v říjnu 1946 v Norimberku pověsí. A určitě ani Hitler netušil, co ho čeká, měl jiné starosti. Tak třeba při jednání s rakouským kancléřem Schuschniggem se jeho „tělo zmítalo vášní“, bylo „napjaté jako struna a jedovaté jako plivance“. A pak je to ještě rozvedeno „Hitlerovo tělo muselo proniknout do snů a vědomí, máme pocit, že se s ním setkáváme ve stinných zákoutích času, na vězeňských zdech, plazí se po kavalci, kde si lidé vyryli siluety, které je straší“.

Bob Dylan: umělec, který slouží

A zpíval skvěle – zpíval víc než trochou hlasů. Byl to archetyp. Všechno, co jsem nebyl a čím jsem být chtěl. Viděl jsem ho jenom jednou, bylo to pár dní předtím, než odešel. Ujel jsem stovky mil, abych ho viděl hrát, a nebyl jsem zklamaný. Byl mocný, elektrizující, působil impozantně. Byl jsem od něj jenom šest stop. Byl okouzlující. Pozoroval jsem jeho tvář, jeho ruce, způsob, jímž poklepával nohou, jeho velké černé brýle, oči za těmi brýlemi, způsob, jak držel kytaru, jak stál, jeho elegantní oblek.

Henryk Ibsen, Zdeněk Burian a Kája Saudek

Norský dramatik Henrik Ibsen napsal Přízraky roku 1881 během svého pobytu v Římě. Skandinávská divadla hru odmítla, a tak se poprvé hrála v Chicagu, zároveň šlo o první uvedení Ibsena na americkém kontinentu. Dejvické divadlo ji představí v překladu Františka Fröhlicha a režii Jiřího Pokorného.

Mezi brakovou historkou a řeckou tragédií

Od filmařů se čeká, že budou myslet na diváka, a drtivá většina z nich to také dělá. Nejenom v tom nejprimitivnějším komerčním smyslu, ale i na dalších úrovních. Při výrobě umělecky ambicióznějších snímků se často berou v potaz preference a očekávání festivalového publika. Čím dál silněji kinematografii ovlivňují ohledy na sklon internetových publicistů a „influencerů“ hledat v uměleckých dílech důvod k pohoršení a pak na něj frontálně zaútočit kvůli reálnému či domnělému porušení momentálně platících konvencí korektního zobrazování, které se navíc dost rychle mění.

Prověřený experiment

Jak důležitou roli hraje fyzická podoba prostoru při rozvoji a výuce dětí? Jaké jsou vaše vzpomínky na školku? A potřebuje školka vůbec nějakou specificky řešenou budovu, anebo její potřeby dostatečně zajistí leckterý starší dům či utilitární novostavba?

Radost z pohybu, Škvorecký a Fitzgeraldová

Autorská inscenace o nezdolné touze hýbat se. Malá holčička Jazmína nejraději ze všeho skáče a tančí, jednoho dne se ale cosi přihodí a ona tančit nemůže. Začne si všímat všeho, co se hýbe kolem ní. Dobrodružství, ve kterém se prolíná fantazie s realitou, může začít.

Vojcek apokalyptik v HaDivadle

V rozhovoru, který tu nedávno vyšel (viz Týdeník Echo č. 6/2019), mluví režisér Miroslav Bambušek o připravované inscenaci „geniálního Büchnerova fragmentu Vojcek“; mezitím se v brněnském HaDivadle konala premiéra. „Je to výzva,“ řekl Bambušek, „protože pro mě je to politická hra. Já si myslím, že živé umění má sloužit jako obrana svobody a demokracie.“

Nekřičet

V samém historickém jádru Mikulova, jen pár metrů pod dominantním barokním zámkem, navrhli architekti z ateliéru Mimosa jeden pozoruhodný rodinný dům, který ovšem snadno přehlédnete. A to i v případě, že půjdete přímo Zámeckou ulicí, kde stojí. Naplno se totiž přizpůsobil okolní zástavbě a jen několik detailů vám prozradí dobu jeho vzniku. Jde o záměr autorů. Chtěli, aby dům působil současně, ale nekřičel.

Filmové přicházení a odcházení

V českých kinech se potkaly snímky hvězd přicházející i odcházející generace amerických filmařů – Jordan Peele s filmem My a Clint Eastwood a jeho Pašerák. Jsou to díla rozdílná, jak to jenom jde, jedno až přehnaně ambiciózní, autor druhého jako kdyby už žádné ambice neměl, možná si myslí, že v určité fázi života už nejsou potřeba. A možná má pravdu.

Eva Jiřičná, Dumbo a sklo

Architektka Eva Jiřičná oslavila začátkem března 80. narozeniny. U příležitosti tohoto životního jubilea probíhá v DOXu retrospektivní výstava, která představí její tvorbu od profesních začátků až po současnost. Vystaveny jsou architektonické modely, projektová dokumentace významných realizací i ukázky interiérového designu.

Blízká a vzdálená válka

O dokumentárním filmu Petera Jacksona Nikdy nezestárnou se v době jeho uvedení na podzim (čeští diváci ho budou mít šanci vidět na Febiofestu) psalo jako o mimořádném technickém výkonu. Režisérovi a lidem z jeho firmy Weta se podařilo dosáhnout toho, že filmové záznamy z fronty první světové války v něm vypadají (alespoň podle dnešních měřítek) „jako živé“. To je jistě pravda. Nikdy nezestárnou je ale také pozoruhodné filmové dílo.

Zpět na hlavní stranu