Umění a kritika

Věřit v rock’n‘roll, hranice umění, ve stínu Říše

Mohou být první velkou americkou rockovou kapelou generace Z – tou, která obrací naši pozornost k budoucnosti rocku, nikoli k jeho minulosti. Přesně tak vyznívají nadšené články zahraničních médií, které teď o mladé americké kapele Geese vycházejí. V něčem ta až přehnaná mediální pozornost připomíná příběh kapely Jonathan Fire*Eater z konce devadesátých let či The Strokes ze začátku nultých let – období, kdy stejně jako dnes už málokdo věřil v sílu rock’n’rollu. Dnešní doba je k mládeži s kytarami opět nastavena spíše pohrdavě.

Pravda a láska u bazénku vily Čerych

Rok před smrtí vlezl Václav Havel v obleku do bazénku, ponořil se celý do vody, a když se na chvíli vynořil, pravil: „Děkuji vám, že jste si vypnuli své mobilní telefony. Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Zapněte si telefony.“ A pak se zase ponořil pod hladinu. Tím vodnickým výjevem končí jeho film Odcházení, je to taková tajuplná scénka, pamatuju si, jak jsme se po premiéře v Lucerně, bylo to v březnu 2011, s Jáchymem Topolem pana Václava (byl už to věchýtek, ale zářil radostí, že to dotáhl až sem, do kina svých předků se svým filmem) ptali, jak si to máme vyložit, on se smál.

Jablečné portfolio

Ukusuji opatrně jablko odrůdy Opat Bruno, to je slavný vyšebrodský semenáč neméně slavné odrůdy Grávštýnské. Přemýšlím, jak může být toto jablko tak jemné chuti. Přezrálé není, dokonce bych řekl, že je vcelku ideálně zralé. Ach tak, ono má jen pramálo kyselin. Proto tak opatrná, a přece přítomná jablečná chuť, velmi světlá a mezi rty až nepatrně mazlavá dužina. To je zajímavé. Včera jsme si několik jablek z výstavky jen seřízli a nyní se k nim vracím. Malinové hornokrajské na zavadlém řezu voní po jahodách.

Strážce stylu

Zemřel architekt, jehož životní dílo doslova ztělesňuje jeden z nejvlivnějších stylů druhé poloviny dvacátého století – hi-tech. Nikdy sice nezískal takovou slávu jako jeho kolegové, zato po dlouhé dekády zůstal věrný svému přesvědčení o tom, jak má vypadat správná architektura. Odmítal módní vlny a dokázal otevírat témata relevantní i v dnešní globální architektonické debatě – od udržitelnosti přes adaptaci budov až po kritiku byrokratizace profese. Nicholas Grimshaw měl všechny předpoklady k tomu, aby se stal úspěšným architektem.

Tajemství v kulisách karikatury

Jedna z postav v nové knize Dana Browna Tajemství všech tajemství se v anglickém originálu jmenuje Golěm. Pro Browna je to příznačné. Vypadá to exoticky a tajemně. Brown tím také poukazuje na podivnou českou diakritiku, jako by říkal: Tam na východě píší a uvažují jinak než my. Zdánlivě zasvěcuje čtenáře do tajného vědění, ukazuje na „správnou“ formu slova golem. Naznačuje své světáctví a znalosti – on ví, jak používat ta záhadná znaménka. A stejně jako většina Brownových výtvorů to nedává vůbec žádný smysl. V české verzi překladatel raději nesmyslný háček nad „e“ odstranil.

Podpovídkou k povídce?

Literárně bylo v poslední době o rodině Bendových slyšet najmě letos na jaře v souvislosti s biografií Alice Horáčkové Václav a Kamila Bendovi. Příběh lásky a odvahy. O ní šla řeč skutečně všude, zatímco o loňském počinu Patrika Bendy, jednoho ze synů v titulu zmíněných manželů, se mlčí. Snad je to dáno výlučností jeho knížky. Ta si cestu ke čtenářům komplikuje už složitým, vlastně neproniknutelným názvem Faob, Vinpike a Palčík, dubnová žeň, který kombinuje tři autorovy pseudonymy a časové období, kdy jeho texty v průběhu roku vznikaly.

Well, she was an American girl, Art Week, deformace lidství

Americká hudebnice Fiona Apple v rozhovoru pro magazín The New Yorker popsala, jak probíhal jeden večírek ve společnosti filmových režisérů Quentina Tarantina a Paula Thomase Andersona. Během něj oba filmaři hojně konzumovali kokain a několik hodin v kuse se bavili o filmech. „Každý závislý by měl být zavřený v soukromém kinosále s Quentinem Tarantinem a Paulem Thomasem Andersonem na kokainu – a už by nikdy nechtěl kokain,“ postěžovala si zkroušená umělkyně.

Barunčina oběť v České Skalici

Objížděl jsem přehradu Rozkoš z jižní strany a hledal místo, kde do ní vlézt. Břeh nevypadal moc přitažlivě, vody bylo málo, hladina pokleslá a voda nazelenalá. Nebe navíc našedlé a vítr studeně foukal od hraničních hor kladských. Byla ale polovina léta, povinnost velela neopomenout jakoukoli příležitost, tak jsem slezl z elkola a aspoň po kolena do Rozkoše vstoupil. Vítr čeřil hladinu toho východočeského moře, jehož erotické jméno slibuje víc, než je schopno nabídnout. Aspoň já měl teď ten pocit a vjem.

Psychologie prodeje

Téměř půl století byly Zahradnické listy časopisem, který zpravoval celé generace zahradníků o dění v branži. Dne 8. ledna 1929 na titulce vyšel článek, který se dosti vymykal běžným odborným pojednáním už svým nadpisem „Psychologie prodeje v zahradnictví“. Jako autor je uveden A. Mikoláš ze Zahnašovic u Holešova. Tím spíš nás dnes může překvapit přehled, s jakým dokázal tehdejším perem popsat kolega svůj pohled na věc. Celý článek uvádí vzpomínkou na česko-americké pojednání.

Ticho a řád

Jen pár kroků od Pražského hradu se bez velké pozornosti otevřelo jedno mimořádné místo, kde byly po staletí slyšet jen kroky sester v klauzuře. Ticho z něj ale přesto nezmizelo – stále zůstává jednou z nejvyšších hodnot kláštera bosých karmelitánů pod novým názvem Fortna, kde se bratři dnes potkávají také s veřejností při meditacích i několikadenních pobytech v tichu. Součástí proměny kláštera jsou také dvě nové zahrady, které zhmotňují duchovní rozměr řádu a propojují jej s praktickým denním životem.

Ariela Pinka zrušit nedokážete

Své o tom ví americký hudebník Ariel Pink. Vydal teď novou desku With You Every Night – a je skvělá, dost možná jeho nejlepší nahrávka od Before Today (2010). Pokud byste si však o ní chtěli něco přečíst, narazíte na podivné prázdno. Z velkých mainstreamových hudebních médií – jako Pitchfork, Stereogum, Rolling Stone, The Guardian či Spin – o něm dnes nepíše nikdo. Proč se Pinkovi všichni vyhýbají, přestože právě vydal jednu z nejlepších desek roku?

Půvab krize středního věku

Jeho nové album Allbarone (2025) je nabité zlobou, ztracenými iluzemi i poťouchlou škodolibostí. V postironických textech odkazuje na postavu Kubla Khana z básně Samuela Taylora Coleridge, legendární berlínský klub Berghain nebo třeba na tzv. habsburský ret – aristokratický znak degenerace. Právě skladba Hapsburg patří k vrcholům desky. „Celé je to o toxické maskulinitě a o tom, jak nedospět. O ztroskotaných, ale stále ambiciózních chlapech. Jako jsem já,“ směje se Baxter Dury.

Americký ideál

Zemřel slavný americký herec Robert Redford, bylo mu osmdesát devět let. Jeho skon přivedl mnoho lidí k reminiscencím na setkání s ním. Poštěstilo se to i jednomu mému kamarádovi na karlovarském festivalu v roce 2005. Dali se tam na baru do řeči se sympatickou Američankou, ta za chvilku zamávala směrem ke vchodu a radostně zvolala: „Hele, táta!“ Po několika vteřinách se k nim připojil Robert Redford. Kamarád na tu situaci zareagoval naprosto normálním způsobem – ztuhnul a nebyl mocen slova. Redford se k němu obrátil a velmi rychle a dalo by se říct zkušeně ho rozmluvil. Z toho vyplývá dvojí.

Vila, nad kterou vlají zástěry Wittal

Dům bez pána se jmenuje román Egona Hostovského, ale jsou to také vily, které přišly o své obyvatele, ztratily je obvykle násilím, protože nikdo se jen tak dobrovolně vily nevzdá, vždy je za tím nějaká bolest, zločin, vyhnání. Tahle země je zemí tisíců vil bez pánů (a paní), naše dějiny minulého století jsou vlastně dějinami vyhánění z vil, vždyť jen málokterá vila zůstala těm, kdo si ji postavili. Záminky byly podobné a rychle po sobě následovaly: nejdřív rasové, pak třídní, v obou případech to byla loupež za bílého dne. A víceméně se souhlasem přihlížejících, těch lidí bez vil, z nichž někteří se už v těch vilách viděli.

Indická utopie

Aktuální výstava v pražské Winternitzově vile představuje jednu z nejodvážnějších modernistických utopií 20. století. Indický Čandígarh – město vybudované na „zelené louce“ po osamostatnění země – měl být pro Le Corbusiera příležitostí naplnit ideál moderní demokratické metropole pomocí vlastních architektonických a urbanistických koncepcí. Výstava historika designu a architektury Adama Štěcha ukazuje nejen monumentální brutalistické stavby, ale i každodenní život v kulisách tohoto experimentu.

Příroda to neumí

Větička, se kterou se setkáváme stále častěji, anžto člověk se stal planetě dočasným svrběním – a to je nám pocitem viny. Jsme obtížným parazitem mocné přírody. Každá mince má dvě strany a dokážeme toho o přírodě i dění v ní hodně vědět, chceme-li. Neznalost vydávaná naopak za argument je spíše smutnou známkou ztráty schopnosti kritického myšlení a touhy po prohlubování poznání. Pro příklad si nemusíme chodit vůbec daleko.

Můj život s Davidem Byrnem

Na nové desce Davida Byrnea je písnička My Apartment Is My Friend (Můj byt je můj přítel), nasládlou ironií cinknuté vyznání lásky k místu, kde člověk prožil dlouhý čas, bylo svědkem jeho euforie, zmatků, hanby i těch nejtemnějších momentů, sdílelo s ním i všechno to, o čem jiným lidem nikdy neřekl. Kdybych zkusil popsat nějaký svůj imaginární byt, prostor, v němž se odehrává můj vnitřní život, zařízený starými známými věcmi, z nichž člověk vnímá jakousi uklidňující kontinuitu a jednou za čas k nim třeba přidá něco nového, viděl bych v něm i stopu Davida Byrnea a jeho hudby.

Už nezbývá moc času

Sezona britpopu pokračuje: Suede s novinkou Antidepressants obsadili druhé místo v oficiálním britském albovém žebříčku. Ustoupili pouze Sabrině Carpenter, přesto jde o výrazný úspěch skutečné hudby oproti prefabrikovanému popu. V devadesátých letech byl britský hudební tisk posedlý vytvářením nových scén. Mezi lety 1988 a 1991 se objevily proudy, které změnily celou kulturu – acid house, rave či Madchester – a přicházely tak rychle, že působily, jako by se valily jeden přes druhý.

Základy charakteru

Každý autor dává do svého díla sebe sama, jinak ani snad nelze psát. Přesto není třeba pídit se po detailech. Zavátý život není pouhopouhá zašifrovaná biografie, je příběhem touhy duše, která se chce zahřát o duši, je básní o zavátém dětství, o lásce, která jest a která trvá. Tak je dobré jej číst, jako klasický příklad žánru zvaného Bildungsroman. Kniha zahrnuje dva nestejně dlouhé a v mnohém ohledu odlišné texty. První díl nazvaný Jáchym vede čtenáře do krajiny šťastného dětství, v níž sledujeme přerod chlapce v muže.

Modlitební krabička v brněnském štetlu

Jezdím už čtvrtým rokem koncem léta do Brna na židovský festival Štetl fest, což je jednak zásluha pořadatelů, kteří mě tam zvou, a pro mě záminka pro jistý druh pokání za mého brněnsko-prostějovského dědečka, který byl až do sklonku svých dní moravským antisemitou. Je to ovšem velmi příjemný způsob pokání, neboť babí léto v Brně bývá kouzelné a festival je precizně připravený a nese se v pozdně letní atmosféře vlídné melancholie. Je to totiž vlastně festival po stopách zmizelých, po stopách lidí, kteří kdysi v Brně žili, měli tady své místo a svůj nemalý vliv a význam, podíleli se ve velké míře na brněnském rozkvětu.

Fotosyntéza

Život kolem nás se mění poměrně nezvyklým tempem a my to nestíháme vstřebat. Dědečkovo úsloví „znal každý kámen“ vycházelo zejména z toho, že kromě výpravy do Molitorova pro šeříky a do Lán pro moudra z jeho rodných Dolíků celkem nevytáhl paty dál než do Strašecí. Znal ovšem veškeré rostlinstvo i živočišstvo kolem, věděl velice přesně, co kdo v které chalupě umí a čím může pomoci v případě potřeby. Stejně jako věděli o něm, že umí štěpovat, ochotničit, sokolovat a půjčovat knihy ze své rozsáhlé knihovny. Skutečnost, že trávil většinu dne v dole nebo v lese, byla v tomto významu nepodstatná.

Jako doma

Na severu Quebecu vyrostla stavba, která ukazuje, jak také může vypadat architektura školních budov. Její architekti mluví o snaze dekonstruovat běžnou podobu škol a místo toho žákům nabídnout inspirující prostředí, kde se cítí dobře už od prvního dne. Zatímco staré školní budovy – u nás typicky přísné rakouskouherské „paláce“ – měly v první řadě budit respekt a tím podtrhovat význam svých institucí, kde řád stál nade vším, soudobá architektura jde zcela opačným směrem. Nové školy se snaží být místem, kam budou žáci rádi chodit, budou se tam cítit vítaní a každý si tam najde své místo

Smrt hudební kritiky

Hudební novináři od nepaměti proměňovali své oblíbené kapely v živé karikatury, dělali z nich cosi jako své mazlíčky. Někdy je učinili přitažlivějšími, než ve skutečnosti byly, často i zajímavějšími. Vzali určitý prvek (drzý postoj, dělnický původ, bujaré večírky, punkové kytary) a přetavili ho v něco, co hudbu přesahovalo. Proč se to dnes už neděje? Ještě v devadesátých letech psaly do hudebních magazínů výrazné individuality, novináři propagovali sami sebe jako osobnosti. Jaký rozdíl ve srovnání s dneškem.

Umění blbého fóru

Blbý fóry, to je žrádlo, zpívá se v písničce z filmu Zítra nehrajeme, posledního díla klasika americké kinematografie Roberta Altmana. Umět najít tu správnou míru blbosti je ovšem vzácný dar. Když se o to pokusí tvůrce přízemní a opatrný, skončí v bažinách přiblblosti. Pokud někdo šlápne na plyn nohou příliš těžkou, vystřelí ho to do sféry, pro niž se ujal termín z komedie Tropická bouře: full retard. Etalonem blbosti radostné a místy k popukání bývaly filmy trilogie Bláznivá střela, natočené na přelomu 80. a 90. let.

Okouzlující Cassandra Jenkins, Tarantino a Altman, mlč aspoň chvíli

Newyorská hudebnice Cassandra Jenkins se proslavila kritikou oceňovanými alby An Overview on Phenomenal Nature (2021) a My Light, My Destroyer (2024). Ve své tvorbě vytváří vrstevnaté zvukové krajiny, nejde však o pouhý experiment pro experiment – naopak, její poslední dvě desky patří k tomu nejlepšímu, co v posledních letech vzniklo na současné scéně. Album My Light, My Massage Parlor volně navazuje na desku My Light, My Destroyer.

Koruna česká na vršku chlumeckém

Mezi Poděbrady a Chlumcem nad Cidlinou se rozprostírá jen nepatrně se vlnící sedlina zvaná odborně Chlumecká tabule, podmnožina tabule Východolabské. Je to kraj skoro bez lesů, jen sem tam nějaký hájíček nebo obora, pole a nějaké ohrady, vesnice kdysi asi hezké a bohaté, nyní jako všude spíš průjezdy pro auta. Už to ale není sensu stricto Polabí, neboť to teče trochu jižněji, zato spojnicí mezi oběma městy je říčka Cidlina, na níž vybudovali Slavníkovci hradiště Libice, kam je přišli zmasakrovat známého roku 995 Přemyslovci, podle současných vlivných teorií jejich příbuzní.

Peachy

Pod okny se nám před lety objevila linka semenáčků se sivými listy. Protože se vysely přímo mezi dlaždici a mlat na plné slunce, zprvu jsem je považoval za pryšce, které mají takový výpek rády. Později jsem musel uznat svůj omyl, anžto se z nich vyklubaly lnice. Nikoli naše domácí, ale apeninské, purpurové. Ty naše žlutavé se rády pečou na stráních a podél cest, vždycky tvoří takový houfek tu či onde a určitě je podvědomě znáte. Ty purpurové si můžete pamatovat z cest po Itálii, kde lehce valérují ve svých fialově purpurových barvách a málokdy je vidíte narostlé stejně, jako to umí v zahradách.

Souhra epoch

Čerstvě otevřené muzeum přináší do turisticky nejvytíženějšího města republiky, které žije především ze své dávné historie, záblesk něčeho nového, autentického a zároveň soudobého. Kromě samotné světově unikátní sbírky překrásných ilustrací dětského světa zaujme také architektonicko-designové řešení expozic, které popírá mantru, že méně je více. Jak vhodně, citlivě a zároveň moderně doplnit historické prostory a interiéry, je časté dilema všech architektů a designérů.

Lockdown jako stav ducha

Od začátku covidové pandemie a souvisejících lockdownů začátkem roku uplynulo pět let. V těch časech se zrodil dnešek, nebo v nich aspoň prudce akcelerovaly trendy, které jsou pro tvář dneška určující, existuje na tom dokonce široká shoda, spor se vede jenom o to, co to tenkrát vlastně akcelerovalo a k čemu to vedlo. Covidové časy jsou ve veřejné debatě a vůbec veřejném životě přítomné na jednu stranu silně a na druhou skoro vůbec. Na sociálních sítích dál a dál běží hádky o „tradiční“ covidová témata.

Tragická balada z anglických vřesovišť

„Projížděli jsme novou Anglií, nížinatou a šedivou, kde mezi oblohou a betonem nelze rozeznat, co se odráží od čeho. Krajina byla plochá a ospalá – vyčerpaná. Díval jsem se na své ruce na volantu, protože v okolí nebylo nic, co by stálo za pohled. Jel jsem pomalu vlevo, jako bych tím chtěl naznačit, že čím pomaleji pojedu, tím méně se mě to celé bude týkat. A přesto se mi to vlastně líbilo – nevědět, kam jedeme, nevědět, co mě čeká,“ píše Scott Preston ve svém debutovém románu Půjčené kopce, který právě vyšel v českém překladu u nakladatelství Host.

Zpět na hlavní stranu