Praha žije hudbou je největší festival v ulicích Prahy, letos se koná již popáté. Promění na tři desítky míst nejen v centru na malé scény pod širým nebem. Do třídenního programu se zapojí řada profesionálních hudebníků i buskerů (pouličních umělců). Netradičně tak v pražských ulicích vystoupí například Lenka Dusilová, Zrní či Mucha.
Bylo ráno a já jsem byl na jihu. Na náměstí Míru v Týně nad Vltavou se muž právě chystal zastrčit do trubkové konstrukce svého stánku s předměty k přežití v divočině vlajku jižanské Konfederace. Muž měl obarvené vlasy, těžký knír a maskáčové kalhoty. „To je, prosím, vyhlášení války Jihu proti Severu?“ zeptal jsem se v naději na zajímavou a aktuální konverzaci. „To ne,“ podivil se blbé otázce on a dodal: „Voni to kupujou vodácí. Mně to je jedno, co tam dám,“ řekl muž a skutečně už držel modrou vlajku Evropské unie, která se za chvíli skvěla vedle té konfederační, takže rovnováha byla zachována. „Ale slyšel jsem, že ji prej chtěj zakázat. Já myslím, že to je blbost. Ať si má každej vlajku, jakou chce,“ dodal muž a už tam zapichoval vlajku českou.
Zraky pokrokového dneška se obracejí k osobnostem a dílům minulých let a shledávají je z různých důvodů pobuřujícími, ohrožujícími citlivost současného publika. BBC a Netflix proto stáhly ze svých internetových knihoven seriály Malá Velká Británie, Mighty Boosh a Liga gentlemanů (kvůli tzv. blackface). Ještě širší publicitu ovšem mělo rozhodnutí HBO vyřadit z nabídky streamovací služby HBO Max klasický film Jih proti Severu (Gone with the Wind, 1939).
Při cestě zvlněnou krajinou jižní Moravy můžeme narazit hned na několik moderních objektů vinařství. Tento měsíc se mezi ně zařadilo také nové sídlo jednoho z největších pěstitelů vína u nás, znojemské společnosti Vinařství Lahofer, za jehož návrhem stojí architektonické studio z Brna Chybík + Krištof.
Máme-li štěstí a do ruky se nám někdy dostane pětitisícová bankovka, můžeme si na ní prohlédnout T. G. Masaryka z let jeho prezidentování. Tvář charismatického starce s pronikavým pohledem má rysy známé z dobových fotografií a filmových záběrů, malířských portrétů i bronzových bust a soch. Tomuto Masarykovi, šťastně zestárlému a jaksi zklidněnému, ovšem předcházel Masaryk energičtější a bojovnější.
Ve středu Prahy, což znamená také ve středu téhle země, na místě, o kterém lze bez frází říct, že jím šly dějiny, stojí od 4. června mariánský sloup. Stál tam nejprve 268 let, pak 102 let nikoli a nyní, po letech sporů plodných i planých, se na místo vrátil. Samozřejmě jen jako kopie, dílo sochařů a restaurátorů Bradny a Váni. Za pozornost stojí dvě věci.
Výstava je vyústěním projektu Barbory Šlapetové a Lukáše Rittsteina, kteří spojili své osudy s posledním domorodým papuánským kmenem Yali Mek. Své zkušenosti s poznáváním života domorodých, původně kanibalských kmenů v jejich přirozeném prostředí umělci zpracovali do komplexních souborů kreseb, videí, objektů, fotografií i monumentálních soch.
Dávejte pozor, co vám teďka řeknu. Když jsem přicházel k hotelu Modrá hvězda na kraji Sadské, viděl jsem už zdáli, že mají ještě zavřeno, takže jsem se tam nemohl posadit a nechat se obsloužit třeba tlačenkou, na kterou jsem měl chuť od rána, což bude dietou, kterou už měsíc týrám své otylé tělo.
Na mnoha svých velkolepých projektech pracoval manželský pár umělců dlouhé roky i celé dekády, investoval do nich stovky milionů korun ze svých kapes, nakonec je ale pokaždé nechal po pár týdnech odstranit. Christo a Jeanne-Claude svými díly oslavovali unikátnost, dočasnost a naprostou svobodu tvorby. Všechny jejich projekty měly jedno společné – nabízely neopakovatelné zážitky, jaké člověk může prožít jednou za život. Tady a teď. Další příležitost už se opakovat nebude.
Daňa Horáková (73) byla dlouho asi nejzáhadnější žena českého disentu. Ve Vaculíkově Českém snáři se jako Ella Horáková objeví v několika zápisech, vzbudí čtenářovu pozornost a pak mizí do Německa, jak tehdy lidé mizeli. Vaculík jí jde předtím z nějakého důvodu na svatbu (ona ho o to prý požádá), která se koná 22. února 1979.
Když už se Literární noviny dostaly do podtitulku tohoto textu, je třeba upřesnit, že je míněn týdeník obnovený na jaře 1990, nikoli zcela zbytný časopis téhož jména, jenž se v těchto dnech dočkal eutanazie po dlouholeté agonii. Vladimír Karfík (88) ony polistopadové Literárky po celá devadesátá léta vedl. Pisatel těchto řádků, jak zní neškodné klišé, měl čest pracovat v redakci složené z výrazných individualit (Cieslar, Karpatský, Lopatka, Machonin, Rut, Wernisch…) po celou Karfíkovu éru; odešel krátce před jejím koncem. Tolik ke střetu zájmů.
Nový dokument z produkce Netflixu se zaměřuje na psychedelika, tedy přesněji na to, jak ovlivňují lidské vědomí. Stala se oblíbenými pro účinky na kreativitu člověka, využití v nich viděli i psychologové. Světoznámí umělci v dokumentu vzpomínají na své psychedelické zážitky a jejich vyprávění doplňují barevné animace.
Památný den na Kuksu se jmenuje text Jakuba Demla z roku 1933, kdy ještě doufal, že ho miluje žena, s níž se tam nečekaně seznámil, když tam v roce 1931 přijel na kněžské exercicie, a zahořel k ní typickou demlovskou láskou katolického kněze, to znamená láskou vypjatou a vášnivou. Jmenovala se Kateřina (Catharine) Sweerts-Sporcková, byla hraběnka a Demla s německou tvrdostí odmítla: nemáme si co říct, nemůžete ode mne nic žádat, jsme si cizí, to, co děláte, se mi příčí, mu napsala. Koncem dubna 1945 skočila, v očekávání příchodu Rudé armády, pod vlak, čímž šporkovský příběh na Kuksu de facto končí.
Ani dlouhé dekády postupné degradace nepřipravily malou technickou stavbu o její nevšední půvab, který dodnes vzbuzuje zvědavost kolemjdoucích. Žalostný stav výjimečné smíchovské transformátorové stanice z dvacátých let minulého století minulý rok konečně napravila celková rekonstrukce, která památkově chráněnému objektu navíc dopřála mimořádnou funkci – už v září se veřejnosti otevře jako soukromá galerie české dokumentární fotografie.
Lidská existence je podivuhodná svou schopností činit si ze života peklo. Lidé si ho činí nejen navzájem, ale mnozí mu vycházejí vstříc a provozují ho dobrovolně na sobě samém. Masochisticky vstupují do situací, které jim budou nepříjemné, budou v nich trpět, litovat, že tak učinili, a přitom se z toho nepoučí a sjedou si to při nejbližší příležitosti zase znovu. Toto cyklické utrpení je látkou nového románu Michala Viewegha Příliš zdvořilý Leopold, který vzbuzuje dojem, že snad půjde o román humoristický, jak to bylo u autora obvyklé, ve skutečnosti jde o temný obraz infernálního lidství, obraz tak bolestivý a hrozivý, že se z jeho působení čtenář musí dlouho vzpamatovávat.
Vysoká dívka, druhý celovečerní snímek osmadvacetiletého ruského režiséra Kantěmira Balagova, je zajímavý film. To je značně ošidná charakteristika. Říct o něčem, že to je „zajímavé“, je často ten bezpečný, kultivovaný způsob, jak dát v lepší společnosti najevo, že nás něco vůbec neoslovilo, případně že to máme za naprostou pitomost. Vysoká dívka rozhodně není ten případ, je to film nesporných kvalit – vizuálních, hereckých, inscenačních.
Do Noci kostelů, každoroční celorepublikové akce, se letos zapojí víc než tisíc kostelů a modliteben. Většina z nich připravuje bohatý program, těšit se můžete například na varhanní a jiné koncerty, přednášky, modlitby, výstavy, dílny atd. Nudit se nebudou ani děti. Podrobné informace a mapy naleznou návštěvníci na stránkách nockostelu.cz.
Stáli jsme v zahradě Hernychovy vily nad mrtvým bronzovým Abelem a čekali na pizzu, jediné tehdy dosažitelné jídlo v orlickoústeckém okrese. Krásná socha v horizontální poloze tam připomíná místního rodáka, nikoli však pastevce Abela, ale Quida Kociana, sochaře českého symbolismu; být to Francouz, byl by slavný možná jako Rodin, ale protože byl z Čech, tak ho známe jenom my, a to jen někteří.
O tom, která z kapitol vývoje architektury dokáže spolehlivě zažehnout nejbouřlivější společenské diskuse, není pochyb. Pohled na brutalismus a obecně poválečnou architekturu u nás rozděluje nejen laickou, ale v mnohých případech i odbornou veřejnost. Aktuální výstava Národní galerie ve Veletržním paláci olej do ohně nepřilévá, snaží se objasnit hlavní kvality stále nepochopených a zatracovaných staveb z období šedesátých až osmdesátých let minulého století.
Severská televizní tvorba, především tamní krimi, představuje pro část publika i kritické obce jakýsi „zlatý standard“. No, asi bych tím nadšením trochu šetřil. Nějaké kvality ale skandinávská televizní tvorba jistě má. Výstižně je ilustruje švédská minisérie Chalífát z nabídky streamovací služby Netflix. Napínavý příběh na téma, které bylo před pandemií považováno za velice aktuální, až žhavé: islamistický terorismus a především tzv. Islámský stát. Podáno je docela vtahujícím způsobem a s realizační jistotou. Navíc způsobem, který není nijak relativizující, nevysvětluje terorismus jako nutný důsledek útlaku muslimských menšin v Evropě, vlastně ho nevysvětluje vůbec.
Karl Malone, John Stockton, Charles Barkley, Patrick Ewing nebo třeba Reggie Miller. Říkají vám ta jména něco? Stěží, pokud nejste fandové basketbalu. Michaela Jordana však nejspíš znáte. Šestinásobného vítěze NBA, legendu Chicaga Bulls s číslem 23, zřejmě nejlepšího hráče historie, který udělal z basketbalu globální fenomén. A co mají výše uvedení muži společného? Nikdy nedokázali vyhrát NBA, protože na vrcholu své kariéry narazili do zdi jménem Michael Jordan. A právě poslední sezoně Michaela Jordana v Chicagu v roce 1997/98, ale i celé jeho kariéře a týmu, který kolem něho dokázal vybudovat skvělý manažer Jerry Krause, se věnuje desetidílná dokumentární série The Last Dance (Poslední tanec).
V industriální budově Uhelného Mlýna v Libčicích proběhne vernisáž dlouho připravovaného výstavního projektu kreseb sester Jitky a Květy Válových. Výstava potrvá po celé léto. Sledujte vždy aktuální otevírací dobu a termíny komentovaných prohlídek na webu a sociálních sítích. Otevírací doba je totiž pohyblivá.
Mezi Lanšperkem a Žampachem, o nichž se tu psalo minule, leží město Letohrad. Od té doby, co autor těchto cestopisů bydlí na Letné v Letohradské ulici, pociťoval touhu, ba povinnost toto město na prahu Orlických hor poznat.
Ruční kresby, výkresy a skici představovaly odjakživa neodmyslitelnou součást práce architektů. Digitální doba je ale rychle vytlačuje z pracovních stolů nastupující generace a místo šmíráků (skicovacích papírů) nastupují myši počítačů a stylusy mobilních zařízení. Muzeum architektonických výkresů tak díky jeho koncepčnímu řešení i náplni můžeme chápat jako protest proti tomuto trendu.
Toto je zpráva o knihách tří autorek, z nichž dvě jsou řekněme zabydleny ve středním proudu české prózy, jedna je debutantka s prognózou, že tam bude směřovat také. Jsou to knížky dobře napsané, čtivé a inteligentní, což znamená, že je člověk dočte a ani u toho příliš netrpí. Čas s nimi plyne hladce a bez pocitu, že je recenzent čte za trest, což není přitom nijak u české produkce výjimečné. Toto jsou profesionální výtvory, sice nic, co by zamávalo literaturou, natož jinou než českou, ale na tu je to docela dobré.
Psát dnes o knize Krásná a slavná (1961, reedice 1973 a 1986), kaleidoskopu z dějin Prahy, by nemělo valný smysl, nebýt jedné kapitoly, která si naopak o poznámku říká velmi naléhavě. Tento popularizační výklad „pro čtenáře od 9 let“, jeden z plodů autorské spolupráce manželů Zdeňka a Věry Adlových, je skrznaskrz tendenční (však také první vydání bylo připsáno jakémusi kulatému výročí „založení Komunistické strany Československa“ a druhé zas půlkulatému jubileu „Vítězného února“, šlo o skromný dar „rodné straně“ těchto „dělníků pera“, nositele medaile Za obětavou práci pro socialismus a zasloužilé umělkyně, laureátky státní ceny Klementa Gottwalda) a teď už pouze k smíchu.
Art Parking je multižánrový drive-in festival, který nabídne bezpečné rozmanité koncerty, divadelní představení i filmová promítání. Na parkovištích Pražské tržnice a Nákladového nádraží Žižkov se uskuteční řada kulturních akcí, které budou moci návštěvníci zhlédnout z pohodlí svých aut. Vše probíhá bezkontaktně. Jedna vstupenka je pro jeden automobil.
Změna je život, takže jsem na otce Jančaříka nečekal jako obvykle před nádražím v České Třebové (viz předchozí výpravy), ale sraz jsme si dali na stanici v Ústí nad Orlicí, které jsou ovšem dvě. Předsunuté historické nádraží Ústí nad Orlicí jako takové a potom Ústí nad Orlicí město, které je opravdu ve městě a je ještě starší a podobně jako pražské Masarykovo nádraží empirové, takže je to jedno z nejstarších nádraží v Čechách, protože je z roku 1845, tedy z toho roku, kdy se slavná trať z Prahy do České Třebové otevírala.
Nakladatelství Prostor – architektura, interiér, design vydává už dvacátým rokem ročenku, jejímž primárním cílem je reflexe současné tuzemské architektury. Jádro knihy pokaždé představuje výběr nejlepších realizací z posledních dvou let, který dává dohromady jeden konkrétní praktikující architekt. Pro editory ročenek se tak otevírá prostor poukázat na hlavní témata své profese, jak je vnímají oni sami. Co se snaží říct ta aktuální?
Název nové povídkové knihy klasika české nepopisné a netriviální literatury Jiřího Kratochvila Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky je ironický a výstižný: Kratochvil vstupuje stále do téže řeky, jenom vždy na trochu jiném místě, někdy hlubším, jindy mělčím, a pak v ní mění styly a tempa. Celé jeho rozsáhlé dílo (od roku 1990 mu vyšlo na třicet knih) je jednotné i rozmanité, je to kratochvilný labyrint, kde jeden text skončí, druhý začíná, navazuje na sebe, větví se a prorůstá skrz sebe.
