Umění a kritika

Nemilosrdný k sobě i druhým, ševci ze Zlína, terapie v Chebu

Český rozhlas se letos v létě skutečně činí – skoro jako by chtěl Andreji Babišovi názorně ukázat, že si sloučení s Českou televizí rozhodně nezaslouží. Po audioverzi vynikající knihy Krystyny Wanatowiczové Nezval. Básník a jeho syn přichází na řadu deníkové dílo Pavla Juráčka, jednoho z klíčových tvůrců nové vlny československého filmu. Juráček (1935–1989) si deníky začal psát už ve třinácti letech. Snaha nějak zachytit vnější realitu i vlastní vnitřní pochybnosti byla tehdy vlastní i Janu Zábranovi, Ivanu Divišovi či Ludvíku Vaculíkovi.

Letní bahno ve středním Polabí

Hned jak člověk vyleze z konečné metra na Černém Mostě, spadne z něj břemeno pražského života a s úlevou šlápne do pedálů vstříc dobrodružství a svobodě. Má před sebou asi deset dní volného pohybu, který bude určován jen jeho výdrží a možnostmi elkola. Den předtím si ho nechal zkontrolovat v servisu, kde mu doporučili, ať nejezdí po mokré trávě, neboť zadní pneumatika jevila se již dosti sjetá, ale jinak dobrý, i řetěz, jezdcovo trauma, neboť mu již dvakrát rupnul, by měl vydržet.

Mám se to vůbec učit?

Krajinářská architektura je velmi dynamicky se vyvíjející obor, kterému fouká do plachet silný vítr společenské poptávky. Kdeže loňské sněhy jsou! Prvorepublikový pojem „zahradní architekt“, oživený v devadesátých letech, je passé. Malování zahrádek se nám proměnilo v pestrý obor uplatňující se od krajinného plánování přes sídelní systémy až po design rostlinných společenstev. Ne že by rodinné zahrady a městské parky vymizely z portfolia krajinářského architekta, ale umí toho víc a chceme, aby šel ještě dál.

Budování vztahu

Lisabonské předměstí při řece Tajo není zrovna symbolem malebné krajiny – navzdory svému potenciálu, především přírodnímu. Jak tomu bývá u periferií většiny metropolí, taky tady se mísí neuspořádaná městská zástavba s hlučnou dopravou doslova znemožňující přístup k vodě i pobřeží. Díky inspirativnímu projektu krajinářské kanceláře Topiaris se však opomíjené území nikoho proměnilo ve vyhledávanou lokalitu odpočinku a sportu. Podél mohutného ústí řeky Tajo do Atlantského oceánu se rozprostírají biologicky velmi cenné mokřady.

Oasis: když hudba spojila národ

Osmdesát tisíc lidí zpívajících z plných plic každé slovo každé písně, skákajících jako šílení, plačících, objímajících se – všichni ve stavu naprosté euforie. Tak popisují letošní koncerty Oasis ti, kteří měli štěstí sehnat lístky. Jak se kapele podařilo vzbudit takové kolektivní šílenství? A jak je možné, že se to stalo právě jim, když je někteří dodnes považují za skupinu, která z hlediska hudební kvality vlastně nijak nevyčnívala?

Švejk jako stálé pokušení

Rok po smrti Jaroslava Haška napsal Karel Poláček v Peroutkově Přítomnosti, že „literární kritik u nás bývá zpravidla profesor“, což byla jistě narážka na dva koryfeje tehdejší literární kritiky, Františka Xavera Šaldu a Arna Nováka (první z nich byl jmenován univerzitním profesorem roku 1919, druhý roku 1920), a že humorista není „literárnímu profesoru k potřebě. Není stvořen k obrazu kritiky. Račte si představiti, že by měl profesor vykládati o Švejkovi. Mluviti o Haškovi mezi intelektuály je vůbec jakási nepřístojnost.

Poslední pomazání Ozzyho, slovenský Tom Jones, dýchánky Libora Fáry

Hudebně nemusí být Black Sabbath po chuti každému, ale jedno je nepopiratelné: šlo o kapelu, která vznikla takzvaně „odspodu“. Na počátku 70. let byl rock spíš intelektuální záležitostí – Ozzy Osbourne a Tony Iommi však pocházeli ze skutečných dělnických poměrů. Existují dnes vůbec nějaké dělnické kapely? Bohužel ne – a stav současné rockové hudby tomu odpovídá. Všechno je vyčištěné, uhlazené, bez sebemenší známky nebezpečí. V době, která tak ráda adoruje průměrnost, by Black Sabbath působili jako zjevení stejně jako před pětapadesáti lety.

Moravský Krumlov zadními vrátky

Proč zadními vrátky? Protože za těmi předními se vám postaví do cesty velký billboard zvoucí na výstavu slavného obrazového cyklu. Už dlouhý čas je Slovanská epopej v Moravském Krumlově tak medializována, že představuje to, čemu se říká synekdocha: část zde zastupuje celek, takže je to vlastně paraván zakrývající pohled na město v jeho podivuhodné rozmanitosti. Slovanská epopej, to jsou nepochybně pohádkově nádherná monumentální plátna, avšak bohužel taky oslava slavjanofilství, iniciovaného Ruskem, k jehož velikému dubisku se musejí povinně přichýlit všechny slovanské národy.

Valdštejnský lis

Kdo by neznal Můj rodný dům, song, který u nás proslavil Pavel Bobek a který se může zdát táhlým a patetickým až do dne, kdy vám krajinu dětství vezmou bagry. Pak se smísí prach a slzy do té neobyčejné směsi, kdy čas trhne oponou. Vývoj jde dál a nepochybně přinese něco krásnějšího. Aspoň tak velí zásada dobrého mravu v obecné architektuře. Totiž pokud boříme, máme světu přinést něco lepšího. Kvalitoměr se obvykle velmi blbě shání v soudobém provedení a mnohé prověří čas, ale vyslovené plichty se naopak dají poznat ze dne na den.

Zírání na vznešenost v éře páry

O většině věcí, které již nějakou dobu trvají, se nyní říká, že jsou post. Tak se mluví (už dlouho) o postmodernismu, o postdemokracii, o době postmediální, o době postevropské… Všechno, co už má něco za sebou, co tady nějakou dobu bylo, je ve stavu jakéhosi dojezdu, fáze, které se v medicíně říká terminální, konečná. Stále to přitom ještě existuje, možná dokonce v podobě nebývale rozbujelé, ale už je to nějak divné, přerostlé, přezrálé, překonané, prostě post.

Stan z Bangladéše

Už pětadvacáté léto za sebou se v londýnských Kensingtonských zahradách připravuje dočasný pavilon. Projekt iniciovaný místní galerií Serpentine si za tu dobu vybudoval takřka kultovní status – ne ani tak díky architektuře těchto malých sezonních staveb, ale především díky kurátorskému výběru autorů. Pavilon totiž každý rok navrhuje jiná výrazná osobnost současné architektury, která dosud neměla příležitost stavět na území Velké Británie, její dosavadní práce je však příslibem globálního významu.

Chlape, trápí tě vůbec současný stav světa?

Pokud máte rádi barda amerického písničkářství Neila Younga nebo neodolatelný patos Arta Garfunkela, je tu určitá pravděpodobnost, že by se vám mohl líbit i Cory Hanson. Už obal jeho nové desky působí dojmem, jako by vyšla kdysi dávno – a s jeho hudbou to není o moc „lepší“. Jeden z vrcholů desky, píseň On The Rocks, zní, jako by z hrobu povstal sám legendární Gram Parsons. Když napnete sluch, uslyšíte úsporný songwriting Boba Dylana z období Pat Garrett & Billy the Kid, a dokonce i Eltona Johna z jeho country desky Tumbleweed Connection.

Až zas někdo řekne „dělnictvo“

Sebevražda ztýraného skláře, příběh zamilovaných estébáků v kulisách babické kauzy, věznění básníka Jana Zahradníčka, smrt statkáře při osvobozování, zatčení faráře na základě vymyšlených obvinění. Miloš Doležal se ve svých dokumentárních povídkách, plných bezmoci a bezpráví, noří do 50. let minulého století v Československu a popisuje osudy skutečných hrdinů i příslušníků Státní bezpečnosti.

Půvaby nenápadnosti v předpolí Prahy

Každé léto začínám s nadějí, že by se mi mohlo podařit naplnit zásadu Nulla dies sine natatio, tedy Ani den bez plavání, což je vodní varianta hesla, které razil, bez ohledu na následky, surrealistický spisovatel Pavel Řezníček: Nulla dies sine gaudium, tedy Ani den bez legrace. S jeho smrtí jí opravdu hodně ubylo. Principy, byť zdánlivě nenáročné, jsou však jedna věc, skutečnost věc jiná. Do plánů se připlétá mnoho rušivých vlivů, jako je počasí, povinnosti, sinice, sociální fobie, tělesné neduhy, lenost a další okolnosti provázející věk, kterému se kdysi říkalo důstojný.

Iggy Pop: progresivistická hrozba

Kdo by čekal, že Iggy Pop bude v roce 2025 ještě stát na pódiu? Natož aby ve svých 78 letech zpíval písně z alba Fun House – jedné z nejdivočejších rock’n’rollových nahrávek vůbec –, která letos v červenci oslavila pětapadesátiny. Iggy byl letos hlavní hvězdou festivalu Colours of Ostrava, krátce předtím vystoupil na slovenské Pohodě. Z Fun House tam jeho nová, řádně omlazená kapela (jinak to ani nejde, kromě Iggyho jsou všichni z původní sestavy The Stooges už po smrti) odehrála písně Down on the Street a T.V. Eye. Happy end? Nepředbíhejme.

Zalít, či nezalít?

Téma přísušků se nás drží v poslední dekádě pečlivě, a jakkoli nám ho vždycky změkčí nějaký ten deštivý týden, zůstává s námi. Vančurovsky se můžeme koupat za deště a zcela novodobě přitom sledovat na hladině oschlé listy lip spolu s pylem jejich květů. Rozebírá se to pořád dokola a zdá se mi, že ty kruhy na vodě jsou jen stále menší. Zvyšováním hlasu v diskusi se ale ještě žádný problém řešení nepřiblížil. I když: v prázdné studni větší ozvěna.

Konečně pořádný park

Místo, kde je radost udělat si piknik s přáteli, strávit odpoledne s dětmi nebo si jen zpříjemnit cestu na tramvaj. Prostor, který zaujme svým výrazným architektonickým pojetím, nabízí řadu funkcí i designových prvků a současně chytře pracuje s klimatickými požadavky. To vše splňuje park na Moravském náměstí v Brně. Na to, jak vytvořit multifunkční městský park, neexistuje jeden správný recept. Architektonicko-urbanistická a krajinářská soutěž na nové řešení parku na tomto brněnském náměstí z roku 2016 to jasně potvrdila.

A kde jsou medvědi?

Minisérii Živel (Untamed) na Netflixu lze doporučit ne snad jako dílo, které by mohlo diváka strhnout, nebo aspoň bavit, ale coby studijní materiál. Málokdy se tvůrcům podaří do scénáře vměstnat tolik klišé, aby tak mohlo vzniknout dílo stoprocentně čisté, do poslední mrtě a nijak inspirovaně naplňující jakousi konvenční představu, z níž zároveň nikdy nevybočí, ani o milimetr. V případě Živlu jde o představu žánrové podívané pro tzv. náročného diváka, který vyžaduje nejenom vzruchy, ale i „hloubku“ a „poselství“.

Starobylý svět Olgy Tokarczukové

Podtitul knihy zní: Veškerá lidská moudrost v jediné knize. Na debutový román to tedy rozhodně není malé sousto. Ocitáme se ve Francii roku 1685. Král Slunce – Ludvík XIV. – prosazuje katolicismus jako jediné povolené náboženství. Pravověrní hugenoti proto prchají do Nizozemí v naději, že tam naleznou novou vlast. Jejich exodus sleduje z oken kočáru skupina svérázných cestovatelů: vděčná kurtizána Veronika, úzkostlivý alchymista Markýz, světácký filantrop de Berle a němý kočí Gauche se svým věrným psem.

Biblické plátěné pexeso z Žitavy

Na hlavním náměstí (Markt) v Žitavě sedí člověk v cukrárně, jí zmrzlinu, kterou mu nabrala rukou poněkud neobratnou (musela ji vytlačovat palcem) ukrajinská slečna. Hledí naproti na radnici, jež je žlutá jako žito před sklizní, členitá, opatřená štíhlou věží, cimbuřím a gotickými oblouky. Má působit jako mocný středověký hrad, ale spíš vypadá jako umělecky pojatá sýpka na obilí, ale je to samozřejmě romantické devatenácté století, které se již po středověku jen nostalgicky ohlíží.

Pražské jaro

Zhruba od začátku dvacátého století se mezi perenami, tedy vytrvalými zahradními květinami, začínají hojněji objevovat kulturní variety, zkráceně kultivary. To je totéž co „odrůda“ a původně byly takto opisovány latinsky vlastnosti rostliny. Proto se všechny nejstarší pestrolisté odrůdy jmenují „variegata“, žlutolisté „aurea“ a červenolisté „atropurpurea“. Jakmile jsou původu kulturního, tedy vznikly přičiněním člověka, musí dostat rozlišitelné jméno. Bylo nutno vymyslet způsob, jak narůstající počty nově příchozích do světového sortimentu označovat.

Obdivovaný vetřelec

Jako bílý meteorit usazený mezi historickou a moderní zástavbou Porta. Tak působí jedna z nejlepších moderních koncertních staveb, od jejíhož otevření letos uplynulo dvacet let. Prakticky hned po svém otevření na jaře roku 2005 se Casa da Música stala architektonickým kultem. Nizozemský architekt Rem Koolhaas se svým studiem OMA návrh pojal přesně v duchu svého oblíbeného hesla „fuck the context“ a odmítl nechat se svázat očekáváním dotvořit roztříštěnou okolní zástavbu.

Zpívat, ale nemluvit

Český film Sbormistr režiséra Ondřeje Provazníka je vzácný příklad díla, o němž média unisono referují jako o velmi dobrém. A člověk se na něj vypraví a zjistí, že skutečně velmi dobré je, že všechny ty aplausy vstoje a pochvalné recenze mají nějaké opodstatnění. Je to taky film, který nejde snaživě naproti diváckým očekáváním, což se v tomto případě dá považovat za přednost. Plakáty na Sbormistra publiku sdělují, že film „inspirovaly skutečné události“, což může Provazníkův snímek přiřazovat do početné skupiny velmi populárních true crime filmů a seriálů.

Román avantgardního manželství

Kunsthalle na pražském Klárově poskytuje svými tematickými výstavami dějepisné lekce z (u nás) zanedbaného oboru evropské výtvarné moderny. Loni tam nabídli opravdu objevnou retrospektivu Lucie Moholy (1894–1989, rozená Schulzová v pražské německy mluvící židovské rodině), fotografky Bauhausu a ženy (o hodně slavnějšího) Lászlóa Moholy-Nagye (1895–1946), klasika předválečné avantgardy. Výstava měla rehabilitovat umělkyni „ve stínu“ – a zároveň nabídla vysoce kvalitní vhled do slavných časů, v němž ještě šlo v umění skoro o všechno.

Richmanovo srdce na dlani, přítomný okamžik, hlad, krev a revoluce

Jonathan Richman patřil ke generaci kluků, kteří obdivovali The Velvet Underground. Na rozdíl od většiny z nich ale nikdy netoužil být jako oni – nelákala ho sebedestruktivní dobrodružství. Výmluvná je historka z nahrávání debutu The Modern Lovers, kdy se píseň Someone I Care About pořád nedařilo zachytit podle představ producenta Johna Calea. „Musíš bejt nasranej jako Lou! Musíš znít, jako kdybys chtěl někoho zabít!“ křičel rozčileně. Richman se zamyslel a klidně odvětil: „No, ale já… nechci nikomu ublížit.“

U Joviše! To jsou Jevišovice!

Jevišovice vypadají ze silnice jako fádní městečko kdekoli u nás, ale pak trochu zabočíte a najednou jste někde na Sicílii nebo možná v Kastilii, každopádně na jihu katolickém a románském, jihu vyprahlém, sluncem vyšisovaném, drsném a přitom malebném. Rozkládají se na krásně položené planině se zářezy a hlubokými žleby, kolem jsou naštěstí už zas hlavně obilná pole a borové lesíky, sem tam nějaká tůň a kapličky a boží muka u cesty. Mentálně a vizuálně je to vlastně ta nejlepší forma Moravy.

Hampton Court

Britská Královská zahradnická společnost pořádá v paláci Hampton Court show s přídomkem „garden festival“ v poněkud prestižním hávu. Přece jen, koná se tzv. na královském majetku, v jedné z nejnavštěvovanějších zahrad v zemi, a to rovnou na prahu prázdnin. Jde sice o poměrně novodobou akci, protože na Anglii jsou tři dekády pořád docela novota, ale i díky dvouletému cyklu si drží dobrou pověst. Ta je založená především na jakémsi rodišti nových myšlenek. Akce se koná krátce po Chelsea Flower Show a říká se, že co se uchytí v Hamptonu, to má šanci příští rok v Chelsea.

Mezi palmami a utopií

Na pomezí divoké tropické zeleně a živého městského organismu Ria de Janeira stojí od konce šedesátých let minulého století tajuplná rezidence podle návrhu legendárního Oscara Niemeyera. Kompaktní bílá stavba v prestižní čtvrti patřila dlouho k pozapomenutým reliktům modernismu, dokud ji v roce 2011 nezakoupila tamní slavná umělkyně a nepřebudovala ji na své soukromé sídlo. Adriana Varejão je považována za jednu z nejvýznamnějších brazilských umělkyň současnosti.

Jak se z vlků stali beránci

Rudolf Vrba (1924–2006), kterému se podařilo na jaře 1944 utéct z Osvětimi a pak ještě za války sepsat zprávu o tom, k jakému strašlivému vraždění tam dochází, mi kdysi, když jsem s ním jako mladík dělal rozhovor, řekl: „Od 8. května 1945 nebyl v Německu jediný nacista, dokonce už ani jediný antisemita tam nebyl! Já, Žid s tmavými vlasy, jsem se tam cítil bezpečněji než jinde v Evropě. Němci jako kdyby svlékli kůži a byli z nich úplně jiní lidé. Ani jeden hitlerovec, všichni Hitlera najednou hrozně nenáviděli.

Nazkoušet si život a ztratit se v roli

Americký komik kanadského původu Nathan Fielder je v kontextu dnešní masové zábavy úkaz skutečně ojedinělý. Ve světě, který spoléhá na recyklaci, algoritmizaci a vůbec orientaci na nějakým způsobem zprůměrovanou poptávku, se dokázal uplatnit s něčím velice původním. Jistě to taky znamená, že jeho věci takzvaně nejsou pro každého. I divák, který se s nimi úplně „nepotká“, by ale měl uznat, že něco takového se hned tak nevidí. Stejnou zkušenost by nepřipravenému publiku měla přinést i druhá řada Fielderova seriálu Zkouška, jež se nedávno objevila v nabídce streamovací služby HBO Max.

Zpět na hlavní stranu