Ondřej Fous

/

Články autora

Listopadky

Mezi zahradníky se má za to, že chryzantémy považuje lid obecný za kytky na hrob, a ty si to nezaslouží. Je to jedna z nejzakořeněnějších představ o zažitých postojích našich zákazníků, co vůbec znám. A ne a ne dojít nějaké změny. Buď zákazníci mají skutečně „chryzule“ jen za hřbitovní kvítí, nebo jsou zahradníci národ pařezů. Vsadil bych na to druhé. Ne nadarmo se říká „hluchý jako pařez“.

Padá nám listí

Mám takovou příruční zahradnickou knihovničku. Nejstarší kus je z poloviny 19. století a zahradník Josef Šámal v něm zkouší a občas neví. S přibývající literaturou je patrné, že naši předkové se rozrodili a rozcestovali, což přineslo mnohé nové styly a zkušenosti. Před první světovou válkou například Krása našeho domova uveřejnila návod, jak vyzdívat stromy, a již tehdy jí univerzitní profesor oponoval, že dutiny jsou součástí živé přírody a strom je na život s nimi vybaven.

Mám svah

Může to znamenat parádní výhled do kraje, ale taky vidrholec a výpek. Žijete vlastně na rovině a díváte se do údolí. To má své výhody i nevýhody. Stejně jako život ve svahu. Naši předci si usedlosti nezakládali na kopcích ani v bažinách. Usedli se obvykle tam, kde nezabírali nejúrodnější půdu, nehrozily jim mrazové inverze, povodně ani úpal a vichřice. Chráněné místo. Hledali a využívali přirozený reliéf. Často ho museli nákladně dotvářet, najdeme terasy i opěrné zdi, které musely dát opravdu hodně práce. Stálo jim to za to? Ano, byl to život jejich a život dalších generací po nich.

Brno na suchu

Když se akce jmenuje Nenech Brno na suchu, můžete od toho čekat cokoli. Ve skutečnosti se vodaři a zahradníci potřebovali potkat, aby se ve městech dalo žít. Já vím, zní to jako oblíbené strašení apokalypsou, ale v letech 2015–2018 se stromům ve městech stalo něco vážného a důsledky jsou alarmující. Zahradníci to prožívají zdaleka nejvíc, vodaři zase již léta řeší problém srážkové vody, kanalizace a čištění.

Sloup

Každá branže má nepochybně otázky oblíbené a otázky děsivé. U nás zahradníků či všelijakých tvůrců zahrad, ať už si říkají jakkoli, je takových hezkých vět několik. Třeba: „My bysme rádi koupili pozemek takhle v kopcích a slyšeli jsme, že nám dobře poradíte...“ Případně další taková milá věta: „Zdědil jsem chaloupku po dědovi, ještě se rozkoukávám, nechtěl byste přijet?“ To hned člověk balí fidlátka a nadšeně jede. Pak jsou takové ty proklaté věty, které už předem ukazují, že to bude zatrolená plichta, z které koukají jen samé dohady a hořké jedy.

Peříčko, nebo beton?

Kdyby vám titulek přišel třeba jako Křidýlko, nebo stehýnko?, tak to není náhoda. V podstatě dnes půjde o totéž jako v onom filmu. Tedy jestli konzumujeme lahodné originály, nebo nechutné výlisky. Připravit pro kvítka zem na záhoně platilo mezi zahradníky za vrchol řemesla a základ všehomíra. Byla to vždy největší věda a k těmto dovednostem patřila i různá tajemství a triky předávané po generace.

Tradice se mají měnit a výstavy s nimi. Zahradníci dokázali i nemožné

Světem zahrad otřáslo za poslední dvě sezony leccos, jako ostatně čímkoli jiným. Jednou z opravdu šokujících zpráv byla i skutečnost, že tradiční londýnská Chelsea Flower Show se bude konat na podzim, a nikoli na jaře. Poprvé ve víc než stoleté historii se tedy nekonala na konci května, ale na sklonku září. Pro britské zahradníky to byla výzva a už to samo budilo zvědavost, jak si s takovou štrapácí poradí. Vzrušující byl i předpoklad, že se dostanou ke slovu druhy, které celá léta ostrouhávaly, kvetouce tradičně pozdě.

Kytky knížky nečtou

Mezi zahradníky je ustálené takové rčení, které v různých obměnách používají. Obvykle je to něco jako „Rostliny číst neumějí“. V oblibě ho měl dendrolog brněnského arboreta Antonín Nohel, když vysvětloval rozdíly mezi jednotlivými skalníky, často sobě velice podobnými, a snažil se připojit k nim nějaké latinské jméno. Zahradníci si, podobně jako všechny obory lidské činnosti, museli vytvořit nějaké škatulky, aby zvládli tu míru složitosti.

Cibule, nebo cibule

Našim pradědečkům a prababičkám kolotal v hlavách jakýsi liturgický kalendář, kdy každý úkon na polích i v sadech byl napojen na příslušného svatého a dokořeněn adekvátní pranostikou. Bylo to jejich živobytí laděné po staletí, ovlivněné zkušenostmi generací a lokálními podmínkami. To, co platilo na jižní Moravě, nemělo zhola nic společného s Pošumavím. Stejný svatý, jiné zvyky. Dvacáté století nás zbavilo mnoha selských tradic, ba dokonce celého selského stavu,

Je to jako v přírodě

Vynechám tu věc s chladnutím planety i dinosaury a začnu tím, že člověk si u řeky vykácel les, postavil dům, zoral pole, opekl prase, zasadil jabloň a uvázal psa. Druhému se to zdálo jako dobrý nápad a začalo město. Kultura. Divokou květenu kultivovat byla fuška a největší práci jsme odvedli na jabloni nebo ještě lépe na růži. Zatímco jablko je docela užitečná věcička, růže báječně zbytná svou krásou.

Proč stromy umírají?

Končící prázdniny by si zasloužily malé ohlédnutí. Mnozí z nás je věnovali aspoň na chvíli české krajině či výletům po neznámých městech a jednomu z opakujících se obrazů nebylo možné uniknout. Suchý strom. Často na vrcholcích kopců, jindy překvapivě ve vlahém údolí, ale pořád stejně beznadějně mrtvý. Člověk si řekne, když už druhým rokem docela hezky a často prší, proč ty stromy stále schnou?

Roste si nahoře bez

Chtělo by se říct „mám nahoře bez“, ale je to blbost na druhou. Ta jedna nestojí za zmínku, jsa chlap, ale ta druhá se vztahuje k vlastnictví keře. Ta je zajímavější. Josef Čapek napsal Karlovi po jeho smrti pár vět o „vlastnictví“ rostlin, které přece rostou a kvetou výhradně sobě, tedy neprojevují tak devótnost svému vysaditeli. U bezu, o kterém dnes bude řeč, je to ještě drastičtější, anžto ho nikdo nevysadil, on se stal.

Soustava špatných rozhodnutí

„Soustava špatných rozhodnutí investora vyústila v opěrnou zeď na hranici pozemku“ zněla přibližně věta, kterou mne před lety zaujala kolegyně Jana Kolková. Občas se člověk setká s projektem, kde na začátku stálo jedno „blbé“ rozhodnutí a pak už se to valilo. Takovým typickým klíčovým momentem je třeba určení nuly domu, vykácení všeho živého nebo ignorování vody na pozemku.

Venkovská zahrádka

Moje babička měl zahrádečku jako dlaň před okny světnice, jen takový docela malý obdélníček v průčelí chalupy. Byly tam natahané lilie martagon, podléšky i konvalinky z lesa, stejně jako petrklíč, netřesk a plicník nejasného původu. Stejné kytky se daly najít po celé vsi, ba dokonce i v okolních vsích. Lid Dolíků nedal zahradníkům nikdy moc vydělat, zato udat přes plot kytku, co se rozrostla, bylo velice běžné. Takovým distribučním centrem většího významu byl hřbitov.

Sex v zahradě

Má se za to, že období, kdy bohyně Flóra přihlíží radovánkám nebo se sama přičiňuje, patří jaru. Asi ano, neboť se tomu věnuje od nepaměti jistá pozornost. Jak tak sleduji zahradu kolem sebe, řekl bych, že ne všichni podlehnou jarní básnické vášni; mnozí si nechají leccos na léto. Kupříkladu slimáci, ta milá hladká stvoření, která s neskrývanou elegancí těl dokážou vyprodukovat nespočet antiperlí v rekordně krátkém čase.

Zelenání zahradnictví

Krátké letní cestovací okénko by bylo hříchem nevyužít. Navštívili jsme tedy s kolegy tucet menších i větších specializovaných zahradnictví neboli školek. Ano, školka není pojem vyhrazený jen pro útlé dětství lidského druhu, i rostliny mají taková zařízení. Většinu z těchto závodů jsem už z minulosti znal a překvapilo mě, jak se za poslední roky proměnily. Dlužno přihodit, že to byla překvapení i setkání velice milá.

Co předvede strom za dvacet let?

Procházíme arboretem plným mladých stromů. Majitelé je sázeli do někdejších luk ponejvíc v dekádě 2003–2013. Stále sázejí, nicméně místa ubylo a jsou také vybíravější. Hříchy nezralých rozhodnutí museli vykácet a nabývají zkušeností, kterých se zřejmě jinak než osobně nabýt nedá. Sázet je volba, kácet nutnost. Sázeno bylo ale s rozmyslem, nikdo nečekal les.

Zdědil jsem sad

Třeba to už znáte, možná to na vás ještě čeká, ale když čas trhne oponou, nikdo se na nic neptá. Najednou máte sad a starejte se. Jabloně střídají hrušky a ty zase třešně a modré ovoce. Vzpomínky z dětství, se sadem spojené, jsou tak mile bezstarostné a tak málo připomínají to, co člověka čeká a nemine. Dědeček si polepšil, když mu Masaryk svěřil po pozemkové reformě schwarzenberské stráně, pod kterými se dolovalo uhlí.

Pivoňky jsou přivoňky

Kytice pivoněk ve váze může učinit pokoj i neobyvatelným, stejně jako nezapomenutelným. První letní dny na verandě, kdy skla házejí prasátka po stole a velké plátky květů do těch světel postupně padají. To už okouzlilo nejednoho suchara. Začíná jimi náš letní život otevřených oken, dveří dokořán a přemíry času ukrojeného z noci. Pivoňky samozřejmě nemají nic společného s pivem, jakkoli to zavdalo příčinu mnoha vtipům, které se vlastně notoricky točí kolem rozdílných zájmů žen a mužů v tomto jazykovém významu.

Jak se stromy žít

Zdá se, jako bychom se začali o stromy zajímat. Snad je to obavou o vlastní stín, literaturou tajemna, stavem vody ve studni, rentgenem plic nebo účtem za elektřinu. Kůrovcová kalamita mnohým z nás vzala krajinu dětství či snad jen místo, kam chodit na houby. Suché roky si vybírají svou daň se zpožděním a překvapivě vlahé jaro plné svěží zeleně protínají tu a tam zcela suchá torza velikánů. Znali jsme je celý život a přicházíme o ně.

Starší články