Ondřej Fous

/

Články autora

Suchá mokrá

V pozůstalosti naší první české zahradní architektky Zdenky Košákové se dochoval drobný lístek se vzkazem z Hradu. Alice Masaryková ji žádala o studii české stepi. Jak dopadl tento úkol, se lze jen směle dohadovat, možná je v archivu Pražského hradu, možná jinde. Případně nebyl nikdy dopracován, což je klidně možné. Z čilé spolupráce obou žen je patrné, nakolik bylo leckdy komplikované proud nápadů dostat do fáze realizace. Každopádně ta idea z dvacátých let, tedy slavící století od vyřčení, mne vždy napadá, zabloudím-li do našich stepiček.

Nedivočte tolik

V Londýně se loni odehrála malá revoluce, když největší zahradnickou show světa vyhrál opakovaně pokus o transplantaci divočiny. Strhla se diskuse o podstatě zahradního umění samého a jeho vztahu s všemocnou a moudrou Přírodou, která má na všechno patent. Prostě proto, že zjevně nejlepší zahrada nevyhrála jen proto, že nebyla dost divoká. S velkým napětím jsem tedy mířil do pobrexitové velmoci letos.

Semperflorens

Odvěký boj s přírodou nás přenesl přes touhu ji ovládnout, zušlechtit, zglajchšaltovat či proměnit k obrazu svému. Ve chvíli, kdy jsme její zdroje dostatečně zplundrovali, začali jsme žít v romantických představách o její podobě. Těm se ostatně oddáváme i dnes, a jelikož jsme o skutečné divočině ztratili ponětí, děsíme se postapokalyptickými světy. Trošku se bát. Jako by jedinou zbylou emocí byla mateřská láska k poslednímu existujícímu zrnku hrachu klíčícímu na vatě. Tak se rádi bojíme. A smějeme se tomu.

Trojčetka

U nás jsme zvyklí v časném předjaří vídat koberce hajniček zejména v lužních lesích. Oblíbené jsou sněženky na soutoku Labe s Vltavou či v Poohří, bledule na Semilsku, dymnivky v luzích Dyje nebo ladoňky u Náměšti na Hané či u Kolína. Jistě byste doplnili každý tu svou lokalitku, kam stojí za to zjara dojet a pokochat se „koberci“. Jisté popularity dosáhly i koberce medvědích česneků, ale bohužel ne toliko kvůli kráse. I když by si právě tuto pozornost zasloužily.

Neřež cizí strom

Žil byl strom. Dub. Má svého tajemného posla, sojku, která tu a tam ztratí žalud a ten je schopen prorazit si cestu, aby zdobil kraj. Šanci na přežití má zejména v tzv. rozhradách, kde se tak nějak neví, co je čí, a on se ujme. Kdysi právě pomezní stromy určovaly hranice a scházeli se pod nimi sousedé z polí k obědu či jindy k besedě a tak vůbec. Koupíte-li si pozemek a máte strom v hranici pozemku, více, či méně, není tak úplně váš. A je-li vaším sousedem veřejná cesta, které byl strom doprovodem dávno před vaším nabytím, pak je veřejným zájmem.

Chceme tak moc?

Před nějakým časem uveřejnil architekt Adam Gebrian video, v kterém stojí na Smetanově nábřeží jen kousek od Karlova mostu u pařezu lípy a ptá se: „Chci tak moc?“ Očekává totiž, že někdo přijde a strom vymění za nový v reálném čase. Nebo aspoň v nejbližším možném termínu. Jeho poznámka i očekávání jsou zcela legitimní; ve světě stromů v ulicích probíhá v posledních letech revoluce, jaká tu nebyla víc než sto let. A je škoda, že se odehrává trochu mimo obecnou pozornost. Odborníci se obávají, že by jim veřejnost trochu nerozuměla a všeobecné ochranitelství by dokázalo ochromit jakoukoli snahu po změně.

Sady Sudet

Krajina mezi Sedlem a Bezdězem je údolí tmelené vodou a rozervané vyvřelinami mezi pískovci. Tři dekády jezdím obdivovat tohle prolínání, které má i etnické a kulturní pozadí mezi Čechy a Němci. Pokud nevíte, o jakém kraji je řeč, zkuste hledat mezi Úštěkem a Doksy. Léta sleduji osud sudetských sadů, které bývaly obvykle vysázeny na zbytkové pozemky svahů, do neoratelných trojúhelníků a jinak nevyužitelných ploch. Drtivou většinu z nich spolkl les, tedy spíš to, co se lesu začíná podobat.

Kopulace

Coby zahradničtí příručí jsme spolu s kolegou Martinem Hajmanem v prostředcích hromadné dopravy s oblibou pohoršovali své okolí pečlivě secvičenou učenou rozpravou o kopulaci. Důsledně jsme se dokázali po dlouhé minuty vyhnout výrazu „roubování“ a vyzdvihovali zejména kopulaci jazýčkovou a hluboce pohrdali amatéry, kteří snad dávali přednost ablaktaci neboli přikájení. Zábava to byla samozřejmě ukrutně blbá, ale dokázali jsme se tím bavit téměř neomezeně dlouho. Pravda, drážní kultura nám k tomu dávala dostatek příležitostí a času.

Po požáru

Někdejší propaganda ohledně vypalování trávy dostává s léty povážlivé trhliny a hospodaření s plameny prožívá neobyčejnou renesanci. Ta se opírá nejen o nejstarší tradice a historii krajiny, ale i o docela nové poznatky a využitelné technologie. Lesní požár můžeme vnímat jako příležitost, mozaikovité střídání péče o společenstva kosením se sběrem, mulčováním, vypalováním či pasením tím či oním zvířetem může přinášet zajímavé výsledky podporující pestrost v krajině, a to včetně různých maloplošných území v rámci příměstských zón či města samého.

Zmrznu vám

Tisíciletá tradice pěstování meruněk se otřásá v základech a Velkopavlovická meruňka zvlášť. To je ta nejproslulejší odrůda. Proč věci dřív šly, a dneska už nejdou? Co tak najednou? Bylo by snadné říct: Protože dřív jste si nesli od pekaře chleba v podpaždí a dneska v igelitce. Tak snadné to není. Víte sami. Šli jste od pekaře pěšky, protože to byl soused. Ti dříve narození řeknou, že pekli sami doma.

Petrklíč

Před pěti lety jsem si na hranicích Gruzie a Ázerbájdžánu uzmul semeník z docela odkvetlého petrklíče a v dobré víře ho po návratu vysel. Jde o květinku velice vrtkavou, a co se týče klíčení, dost neochotnou ke spolupráci. Někteří z vás si řeknou: Ccc, mně se to semení všude. To je ale něco docela jiného, když si uděláte pěkně výsev do misky, anebo když příroda koná. Výsevní truhlíček si sterilizujete, pak si propaříte zem, necháte přivézt čerstvý písek a pěkně si celý výsev připravíte.

Stromy pod stromy

Naše romantické představy o spolupráci stromů mezi sebou mohou mít občas vážné trhliny. V lesních společenstvech sice staří velikáni prokazatelně dotují po určitou dobu své semenáče a v alejích jsou prokázány kořenové srůsty mezi stromy stejného druhu, avšak nepředstavujme si plošný dotační systém. Svého času se v krajinářské architektuře uchytil postup, který popularizoval profesor zahradnické fakulty v Lednici Jaroslav Machovec a takříkajíc s ním vstoupil do dějin.

Domfront

Městečko s přídomkem „v hruškách“ bychom při návštěvě Normandie nejspíš velmi snadno minuli, jak se to ve Francii snadno stane. Při druhé či třetí návštěvě už ví člověk víc a říká si: Tudy jsem jel, jak jsem mohl takové zajímavé místo minout? Samo městečko je zajímavé svým posazením v krajině a opevněním, nicméně právě luka vůkol jsou důvodem k návštěvě. Kraj je držitelem regionální apelace pro hruškové poiré s významným podílem odrůdy Plant de Blanc. Na regionalitky se tady ve Francii hodně dá

U Solanky

Oblastí proslulých pěstováním hrušek je v Evropě několik, například francouzský Domfront, anglické Three Counties nebo rakouský Mostviertel, o kterém tu již byla řeč. Se zahradnickými přáteli jsme se nedávno sešli na víkend v naší hruškové oblasti a uctili tyto „boží plody“ po všech stránkách. Pouhých patnáct kilometrů od vesnice Solany, která dala jméno naší nejslavnější hrušce a možná ovoci vůbec. V Poohří, celé té zahradě Čech, najdete podnes stovky stromů v každé vsi. Jde o veterány, stromy věkovité a pamatující doby její největší slávy.

Husí krky

Stovky let se vysazené sromy zalévaly tak, že se pod ně udělala závlahová mísa, což je takový poměrně jednoduchý hrůbek země, která vždy po takovém sázení zbude. Umně se vytvaruje a lehce uhutní tak, aby se dala naplnit několika desítkami litrů vody a cenná tekutina se nerozutekla do okolí. Právě „závlahová mísa“ je terminus technicus, který ke stromům patří a jen díky má dostatečné množství vody šanci prosáknout adekvátně hluboko. Opakovaně bývá totiž podceňováno množství vody ke stromům dodávané a způsob, jakým jsou zalévány.

Ostrov

Není to moc dávno, kdy jsme zjistili, že na této planetě není tak trochu kam utéct. Je to jedna loď. Když přijde dostatečně vlezlé a aktivní „zlo“, neschováme se. Stali jsme se vlastně ostrovem a je jen na nás, zda bude pustý, či rajský. Co se všechno může stát mezi lidmi, kteří zůstanou spolu sami na lodi, bohužel víme. Zajímavé ponaučení nám nabízejí různé „ostrovní“ příhody z minulosti. Protože to, co platilo v době plachetnic pro ostrůvky Atlantiku, platí v době letadel a kontejnerové přepravy pro celou planetu.

Cena rostliny

Před časem jsme uveřejnili vcelku nanicovatý obrázek kytky v květináči, na jehož průřezu je vyjmenováno, co tak zhruba všechno spolkne kytka, než se dá nabídnout k prodeji. Nejpevněji zakořenělá z celého vnímání hodnoty rostlin je představa, že rostou tak nějak samy. Nejlepší byl v tomhle můj daňař, s kterým jsem začínal. Starý účetní praktik koukal do čísel a říkal: „Víte, mě fascinuje ta vaše přidaná hodnota. Vždyť vy můžete třeba jít po zahradě, sebrat z něčeho semínko, vysít ho do nějaké země, co kde máte, a jak vám to naroste, tak ji někomu prodat. Fantazie.“

Kozí noha

Před jakoukoli rozpravou na téma bršlice musím avizovat, že o jejím lahodném kulinářském poselství tu nepadne ani slovo. Její české jméno má v sobě veškeré protivenství, protože kozí noha vleze taky kamkoli, není-li koza uvázaná. A to je právě životní strategie téhle kytky. Uvázat se nenechá. Naopak, díky své životní strategii je spolu se svlačcem na špici mezi vytrvalými plevely. Tento vrchol dlouho patřil triumvirátu se svlačcem, ale ten díky masovému rozšíření selektivních herbicidů přece jen oslabil. Na kyselých podkladech ho leckde vystřídala milovaná přeslička.

Rozkvetlá ulice

Do ruky se mi připletla brožurka z roku 1983 popisující snahu skupiny zahrádkářů zvelebit svou obec v době, kdy mi bylo devět. Rozkvetlá ulice. Rozpřažená náruč soutěživosti, která si vzala za úkol nejen truhlíky v oknech, ale i předzahrádky rodinných domů a vnitrobloky sídlišť. Evidentně s léty rostl entuziasmus a záběr, protože na řadu přišly i balkony, řadovky, zeleň v okolí škol či závodů, a dokonce i zahrádky u chat a chalup. A komise komisovaly, až se hory zelenaly. Po několika letech soutěžení disponovala akce již devíti porotami.

Hněditi

Zní to možná trochu absurdně, ale už léta je tu s námi „sušina“, která se snaží po svém vyrovnat se zimní květinovou pustinou. Samozřejmě, můžeme si koupit růži z Kolumbie, ale tohle „hnědé“ období k nám tak nějak patří a z logiky věci ho musíme prožít. Budeme-li prožívat věčné jaro, zevšední nám a nebude důvod se na něj těšit. To bychom přišli o hodně. Naproti tomu umění sušených květů a rozmanitost přírodnin jsou samy o sobě hodně zajímavým oborem. Trochu lacině by se dalo mluvit o padesáti odstínech hnědi, ale barva není skutečně to, oč tu běží.

Juta

Pro někoho je natírání švestek vápnem dávnou vzpomínkou, pro jiného prostou realitou příštích dnů. Každopádně jde o letitou praktiku, která mívala dva tradiční důvody. Jednak se věřilo v dezinfekční moc vápna, a to včetně ochrany proti přezimujícímu hmyzu či okusu zajíců. To je sice požadavek poněkud snový, ale fakt je, že to škůdcům snižuje „zimní pohodu“. Ovšem čára není zeď, jak ví každý automobilista, a jakákoli malůvka není pevnou ochranou. Co je nesporné a zima 1929 to našim dědečkům dostatečně ukázala, je vliv bílé barvy na mrazuvzdornost.

Rašelina

Za posledních sto let se z těžby rašeliny stal významný byznys a v posledních dekádách zejména pobaltské země těží a těží. Ne však jenom ony. Zahradnictví má ale významný etický falír. Rostliny jsou ti žrouti CO2 a vypadá to s prominutím dost pitomě, když se u jejich produkce sahá po nejmladším fosilním palivu a celé plejádě ropných produktů. Ano, všechna ta chytrá hnojiva a květináče s barevnými jmenovkami jsou vlastně jen různě zabalená ropa. Tenhle bizarní byznys nemá sice nijak hluboké kořeny, avšak šeredně jsme si na něj zvykli.

Buxus

Zimostráz neboli krušpánek byl součástí naší zahradní kultury skutečně po staletí. Díky své středozemní domovině, kde obývá skaliska až do vyšších poloh, byl schopen snášet leckterá příkoří nachystaná člověkem. Extrémní podmínky, to bylo jeho. A to nevyjímaje různé květináče, truhlíky či mezery mezi betony, do kterých tu či onde byl vmáčknut. Pravda, občas dokázal nabývat podivně oranžových barev, ale při troše výživy byl udržitelný tam, kde máloco jiného. Navíc stálezelený a velmi dobře tvarovatelný.

Hlavák

Všeobecně milovaný Sherwood již několikrát zdobil tento sloupek a ve chvíli, kdy se stal celonárodní záležitostí, ho nepominu. Pravda, zastínila ho ona nepříjemnost s vizuálně silnou pergolou, která se stala jablkem sváru spolu s úbytkem „čekání v teple“ a celonárodně zbožňovanou halou. Ano, v té hale většina z nás chtě nechtě prožila část života a jsou i tací, kteří zde tráví celý boží den, aniž jim to snad kdo přejme. V podlaze této haly se skrývá kouzlo minulosti, protože chodíme po hladině jezírka někdejšího Velkého městského parku.

Lesník

Před léty mi Karel Schwarzenberg uštědřil lekci. V rámci našeho předsednictví EU se mělo odehrát setkání ministrů zahraničí a ti měli společně vysadit „alej ministrů“. Měl jsem tedy vybrat místo a celou věc připravit. Pochopitelně jsme se chtěli blýsknout, ačkoli „alej“ byla trochu nerudovský problém v malém parku. Připravili jsme tedy z německých školek vzrostlé duby, jaké u nás vůbec nebyly k dostání. Karel Schwarzenberg mi tehdy vzkázal hezky česky: „Kterej blbec tohle vymyslel, duby se přece nejlíp chytaj malý, a proto je dodáme z našich lesních školek.“

Zápoj

Všudypřítomný boj o přežití je mezi rostlinami tak nějak běžná věc. Ono „místo na slunci“ je zcela zásadní, anžto světlo je tím klíčovým pramenem života. Pokud má třeba begonie v jednom gramu padesát tisíc semen, nedožijí se mnohé ani pravých listů, ba ani zítřka. Naopak, jen nemnoho se jich dožije dospělosti. Příroda je v tomto směru velice rozmarná a našla si v těch ostrých loktech hlavní nástroje svého vývoje. Vyklíčit mohou statisíce semen na čtverečním metru. V druhově pestré louce můžete najít i stovku či dvě různých rostlin v různé fázi dospělosti. V trávníku to budete mít trochu komplikovanější.

Jáma pro strom

„To je úplná disertace,“ prohlásil u stolu jeden ze zhotovitelů povrchů, když jsem vyložil náležitosti projektu výsadby stromu do zadlážděného prostoru ulice. Chápu ho, přišel k tomu jako slepý k houslím a stromy mu do zakázky na předláždění ulice vtrhly zcela nečekaně a nikým nezvány. Standard pro uliční stromořadí byl v Praze schválen teprve v listopadu 2021 a do realizace jdou nyní projekty vzniklé často před mnoha lety. Snaha o implementaci standardu je sice zřejmá, ale naráží na rezistenci systému a někdy až na odpor vůči změně. Nikdy to není stejné a je to případ od případu.

Sycamore Gap

Hadriánův val přetínal britský ostrov od moře k moři v délce osmdesáti římských mil. To je nějakých sto sedmnáct kilometrů. Za nejoblíbenější platí centrální část ložená v pastvinách, která se táhne přes strmé hřbety geologicky dobrodružnou krajinou, vizuálně drsnou i v červenci. Zde se také dochovalo ze zdi, věží, valů, pevností a měst zdaleka nejvíce. Lze tu strávit přinejmenším týden a bude to užitečný čas, který vám zůstane v paměti. V sedle mezi dvěma pahorky se před lety na britské straně zdi usadil strom.

Nemocnice

Zahrada školní a nemocniční patří mezi základní pilíře zahradního umění a od konce 19. století se staly významnou součástí obrazů našich měst. Zajímavé je, nakolik naši pradědové stáli za těmito rozhodnutími výhradně ideově; s tím celý úmysl stál a padal. Měli-li na mysli „blaho“ nemocného, pak se opřelo o veškerou dostupnou míru poznání a z té vyplynulo jedno jediné. Pacient se lépe zotavuje v zahradě.

Co se děje u Karla Čapka?

Před několika lety jsme se ponořili pod vedením krajinářské architektky Štěpánky Endrle (Šmídové) do zahrádky Karla Čapka u bratrské dvojvily a vynořili se o dva roky později s řadou překvapivých poznání. Na prvním místě stál neodbytný autorský styl „všechno podle mě“ a hned na druhém objev velkého vzoru, totiž senkgarten Karla Foerstera v Bornimu u Postupimi. Ta prošla obnovou o pár let dřív coby velmi sledovaná památka zahradního umění. Tudíž bylo i pro nás logickou volbou, aby se opět stala jistým vzorem, tak jako již před necelým stoletím.

Starší články