Drobné modravé kvítky jaterníků potkáváme v našich lesích zejména v bučinách, habřinách a doubravách. Jestliže se o některých rostlinách říká, že jsou běžci na dlouhou trať, pak tady je toto přirovnání zcela namístě. Setkání s nimi je vždy mimořádné a tak trochu sváteční, řekl bych až oslavné. Drží se totiž toliko na místech dostatečně nedotčených a ničím nerušených po dlouhá desetiletí, ba staletí. Mezi nánosy listí dokážou žít i vlastně docela samotné, občas s nějakou tou sasankou, plicníkem či mařinkou. Když máte kapinku víc štěstí, najdete s ní například kyčelnici, kopytník nebo lechu. Trochu překvapivě mají rády spíše sušší lesní mezičky, kde toho moc jiného neroste a ony mají dostatek místa a času pro svoje krásnění. Na tom si totiž dávají mimořádně záležet.

S jejich semínky běhají po světě mravenci a šíří je. Pokud se stane, že semínko najde sobě milé místo a vyklíčí, trvá často i několik let, než se trošinku zabydlí. Jeho osud v haldách suchého listí visí stále na vlásku. Vetchý, ale statečný kořínek se musí proboxovat kamsi hluboko pod listovku do perku pod ním, kde se alespoň trochu vody udrží. Tam se může založit a zakořenit. Nahoře jsou dlouhé měsíce rozvinuty toliko drobné, ale pevné dva klíční lístky, které se snaží udotovat tyhle podzemní přípravy. Jelikož klíčení se odehrává obvykle v nepříznivých podmínkách, ztráty jsou značné. Pokud to ale vyjde, může trvat rok i déle, než klíční lístky nasyslí tolik energie, aby založily na své bázi puk, a z něj vyběhne první pravý list. Ten už poznáme. Sympaticky a typicky trojlaločný. Podléška, nebo chcete-li podlíska, ovšem nemá zdaleka vyhráno a tento drobný list je nejméně další rok jejím jediným solárním panelem shánějícím obživu. Tato květinka totiž velice konzervativně lpí na tom, že roste pouze jednou ročně. Tvrdošíjně dodržuje tuto zásadu ověřenou staletími, a přijde-li o listy nějakou nehodou, klidně si rok pospí a počká zase na další jaro. Často trvá tedy řadu let, než se dočká prvního květu.

V zahradnickém světě se o lecčems říká, že vypěstovat tu či onu květinu znamená složit „maturitu“. U podléšek je to spíše docentura. Ona se prostě přemluvit nenechá a její pojetí času je zcela neochvějné. Lidí, kteří toto umění ovládli, je skutečně velmi málo a mají spíše štěstí na dobré místo, které už tak nějak třeba pod lískami podléškám přeje. Mají tu správnou zvětralinku vespod, nějaký ten nános listí a hlavně správnou vodu, která je nezbytností. Nesmí jí být samozřejmě moc.

Mou chloubou byla po léta plnokvětá odrůda Elison Spence, kterou jsem kdysi v Anglii posehnal a po dvě desetiletí v drobném úžlabí na zídce úspěšně pěstoval. Neustále ji ohrožoval sousední skalník, před jehož spády jsem ji léta bránil. Poslední roky se mi zdála poněkud slabší, pokusil jsem se ji tedy přemístit za lepším. Okamžitě mne opustila. Také hrubé chování jako přesazování po dlouhých létech se stalo osudným mé pýše.

Inu, ne nadarmo jsou nejúspěšnějšími pěstiteli podléšek Japonci, kteří od ní našli stovky různých variet, jejichž ceny stoupají do závratných výšin. Naše jaterníky také kejkle neumí, přesto se u nich můžete dočkat různých zvláštností. Jsou například místa, kde najdete při dostatečně dlouhém bloudění po lese květy modré, růžové, ba i bílé s červenými prašníky. Budete-li bloudit několik dní, najdete nejspíš i bílý květ s bílými prašníky. Velikosti a intenzita barevnosti květů se budou trochu měnit, to jak si příroda pohrává. Pokud najdete podléšku plnokvětou, jste dítě štěstěny z jiného vesmíru a už byste se z lesů do civilizace neměli vůbec vracet.