Vyprávění v oboru dendrologickém, tedy mezi znalci stromů, se předávají z generace na generaci a obvykle je člověk nakonec někde najde i zapsaná v některé z významných knih. Přesto, nebo snad právě proto je občas zajímavé setkat se s informací velice původní. Obě války nás totiž připravily o mnohé a kolektivní paměť hodně utrpěla. Při historických rešerších, které jdou až k původním zdrojům, zjišťujeme, jak je ta naše paměť zrádná. Vzpomínky nemusí být fakta, a za dekády se tak lecjaká historka putující z úst do úst může docela proměnit.

Tak jsem se tu nedávno hezky rozepisoval o vždyzelených dubech, kdy jsem zmínil i slavný Ambrózyho dub nalezený kdys na Slovensku. Dostala se ke mně historka říkající, že „celá věc se provalila, protože místní dřevorubci chodili v zimě se snítkou vždyzeleného dubu za kloboukem do místní hospody“.

Co čert nechtěl, pátraje po zahradnických poměrech za Velké války, otevřel jsem nedávno České zahradnické listy z roku 1917 a povšiml jsem si rozsáhlé studie o dubech od Jana J. Těšitele, svého času jednoho z nejaktivnějších píšících zahradníků. Ve své povšechné stati zmínil Ambrózyho dub jako domácí v Uhrách, což vyústilo v rychlou odezvu. Tu nenapsal nikdo jiný než Josef Mišák, vrchní zahradník v Mlyňanech, který onen dub našel. Náhle se přede mnou rozprostřela původní příhoda psaná přímo hlavním aktérem.

Popisuje, kterak před šestnácti léty našel zprávu o výskytu stálezeleného dubu v jednom polesí údolí řeky Nitry a usmyslel si, že se tam v zimě vypraví. Jak řekl, tak učinil, chodil marně celý den a ptal se lidí, kteří ho měli za blázna. Utrmácen se kvečeru stavil v místní krčmě, dal si půl litra vína, zvědavý hospodský si o něm myslel též, že je „mešuge“. Ovšem vedle v nálevně bylo živo, anžto se tam dřevorubci posilňovali pálenkou. Poptal se tedy tam a píše: „Dovedli ke mně jednoho z nich, chlapa jak jedle urostlého, a sdělili mně německy, že je to odvážný pytlák, lesní zloděj a že nic jiného nedělá, než po lese se potlouká.“ Mišák se tedy dal s chlapiskem do řeči a musela to být pro něj nezapomenutelná chvíle, protože celou směnu do detailu ocitoval. Dohoda byla, že dostane litr kořalky, když ho tam zavede, a pokud dub bude zelený, tak mu ještě zlatku přidá. Dřevorubec souhlasil pod podmínkou, že dvě deci kořalky vypije, než vyrazí. Po slabé čtvrthodince chůze skutečně dub našli. Původní strom byl dokonce vykácen a z pařezu rašil kmen osm metrů vysoký. Uřízli tedy několik větviček, v krčmě přes odpor hostinského (Všecko mi tu roztříská!) zaplatil další litr kořalky a šel na vlak. Coby renomovaný dendrolog obeslal kolegy a větvičky se brzy dostaly do Ameriky. Zkoumal je profesor Alfred Rehder i Charles Sargent v bostonském Arnold Arboretu. Právě tam Mišák později poslal i rouby a stromy zde z nich rostoucí jeho nález proslavily.

V zimě 1906 se Mišák vypravil na saních se svým kolegou Weberem dub vyfotografovat. Zima byla veliká, a tak byli zvlášť opatřeni slivovicí a törkelicí, k čemuž poznamenává: „Když konečně k poledni jsme dojeli a se vybalili z kožichů, uznali jsme obapolně, že bude těžko postaviti aparát na nohy, když i my pociťovali jsme každičký obrat naší matičky země.“ Fotografie se nakonec podařila a podle všeho se na ní pevně drží kmene dubu sám Mišák. On sám narouboval a rozšířil celou řadu těchto dubů, nicméně dnešních časů se nedožil jediný. Zkusím hádat, že s tím má co společného zima 1929. Dnešní exempláře pocházejí často právě z USA nebo z anglického arboreta rodiny Hillierů. Jak je důležité sdílet.