Okno do světa zahrad otvírají stovky a stovky knih, v kterých je opravdu těžko se vyznat. Která je spíš pro laika, nadšeného pěstitele či zahrádkáře? A která cílí na profesionální zahradníky, jsouc pro náhodného kolemjdoucího nečitelná? Rozdíl mezi profesionální a hobby literaturou se nám v době pofaktické tak nějak setřel. Jako by všichni rozuměli všemu a nebylo se co nového učit. Všechno máme přece po ruce na tři kliknutí. Možná i méně. Stačí, aby nás cokoli napadlo, a „on“ už ví, na co myslíme.

Jako zahradnický učedník jsem v devadesátkách trávil čas po obřích knihkupectvích ve studentském městečku Cambridge a doslova slintal nad knihami. Nebyl jsem zdaleka sám. Velké knihkupecké domy měly v rozích mezi regály takové docela malé židličky pro podobné případy a na nich jsme se choulili, listujíce svými poklady. Později jsem objevil kouzlo antikvárního světa a ještě později jsem začal anglické knihy z druhé ruky vozit k nám. Čistě pro potřebu našeho zahradnického světa, té širší profesní rodiny, která má touhu si v knížce zalistovat, projít si ji, přivonět a rozhodnout. Zpočátku nebylo o tomto konání pochyb a v rámci dohánění Západu měly knihy nepochybně své místo. S rozvojem internetu se pak z knih postupně stával spíš příhodný dárek s převažující obrazovou informací. Jako všude jinde se i mezi námi zahradníky vedly o budoucnosti a smyslu knih vzrušené debaty. Hrubě totiž nestíhaly pojmenovávat rychlý vývoj všeho.

Nyní přichází ta chvíle pro slovíčko „ale“, po němž obvykle následuje to podstatné. S rozvojem toku informací nám jejich dostupná masa začala tak nějak mělknout a najít třeba o konkrétní rostlině relevantní informace dá čím dál víc práce. Balastu je obrovské množství a vcelku běžně vyhledávač ukáže kloudný zdroj nějaké instituce nebo pěstitele s dobrou pověstí až na třetí či páté stránce. Snímky na tom nejsou o moc lépe a postupně to tak samozřejmě vede k jistým pochybnostem. To se pak člověk vrací k vlastní knihovně, loví právě v literatuře anebo ve vlastních fotografiích z cest. To je velmi užitečné, protože lze snadno zjistit, jak neuvěřitelně sdílné, úplné a relevantní informace lze najít třeba i ve sto let staré knize. Příklad? O každé rostlině potřebuji vědět její barvu a dobu květu, výšku a nároky, samozřejmě. To je takové minimum. To jsou věci, které nepodléhají zkáze v čase. U botanických druhů zůstávají stále v platnosti a nemohou zestárnout. Navíc se člověk často dočte hodně o tom, odkud rostlina pochází a v jakém společenstvu žije. To lze najít i na síti, samozřejmě. V rámci kritického myšlení ovšem bývá dobrým zvykem využívat víc zdrojů. To má logiku.

Mezi novými knihami se začínají ovšem objevovat poněkud nečekané tituly shrnující často celoživotní zkušenosti toho či onoho zahradníka anebo naopak věnující se zcela novým technologiím vzešlým z vizionářských projektů. Tato „data“ trochu paradoxně nemíří na internet, jakkoli se o nich na síti třeba i hodně mluví. Jsou za nimi stovky hodin práce, a na veřejnost se tak dostane jen „pop“. Problém know-how je stále citlivější a vlastně nejde ani tolik o peníze, ale spíš o etiku nakládání s informacemi a nositeli autorství v profesní obci. Kniha se ukazuje jako skvělá cesta k adresnému oslovení těch, kteří jsou schopni a ochotni věnovat čas studiu. Bez ohledu na věk a míru profesní erudice. Můžeme knihu prolistovat a nechat se zaujmout. Jejím pořízením už prokazujeme daleko vážnější míru zájmu. Část populace už knihy studovat nedokáže. To dává výhodu těm, kteří to ještě umějí nebo umět chtějí. A to má smysl.