Kolem stolu se sejde pár lidí a mají něco projednat, dohodnout. Čeština nám krásně nabídla nastolování problému: můžeme ho hodit na stůl a vyřešit. Málokdo, když už na jednání přijde, z něho odchází s tím, s čím přišel. Obvykle máme vůli se vzájemně vyslechnout a při troše soustředění hledat východiska. Protože právě udržet pozornost všech u stolu je čím dál větší problém, rozšířil se nám pojem „zavnímat“. V éře vzdálených připojení a chytrých telefonů či hodinek se tak trochu „melioruje“ reálná přítomnost dotyčných.

Člověk v krajině je samo o sobě téma barvité, taky proto se k němu vyjadřuje mnoho lidí. Umístit liniovou stavbu do krajiny logicky patří mezi nejsložitější témata s dramatickými dopady na lokální komunity, společnost a přírodní i kulturní hodnoty místa jako celku. Vůle přepravovat sebe i zboží stále rychleji a efektivněji nás vede k překvapivě vysoké míře destrukce v krajině. Každá dekompozice má vysoký potenciál příležitostí a šancí vyvolat změny i s pozitivními dopady. Dálnice, obchvaty a vysokorychlostní tratě otvírají a odhalují často léta neřešené problémy a vnitřní dluhy od celospolečenských až po kostlivce ve skříních místních samospráv.

Vlastní umístění stavby do krajiny se vyznačuje překvapivě vysokou mírou bezohlednosti a je celkem pochopitelné, že v místě žijící lidé trpí syndromem „ne na mém dvorku“. Obvykle se tedy spojí v obecný odpor, kterým se snaží hrozbu odsunout vedle. To se občas děje a místo nejslabšího odporu si nese úděl oběti. Pokud je stavba neodvratná, vypukne boj o vyvolané investice, které se dřív lapidárně nazývaly „kompenzace“. Tato formulace má ovšem silně korupční ladění a je mnohem produktivnější pro všechny zúčastněné sednout si ke stolu a nacházet společně příležitosti, jež stavba přinese. Jakkoli je vnímána jako nutné zlo.

Zatímco krajina, v celém konceptu její ochrany, má řadu nástrojů už ve vlastním posouzení vlivu na životní prostředí a komplexu analýz, téma lidí žijících v místě zůstává otevřenou kartou. Analýzy se věnují samozřejmě hodnotám biotopů, krajinnému rázu, vodě v krajině, migraci a nikám živočichů či podpoře biodiverzity. Návrh je pak doslova obklíčen uloženými opatřeními, která má obsahovat. Do značné míry to určuje jeho podobu a v mnoha směrech má šanci ve výsledku místu prospět například v mozaikovitém charakteru biotopů, věkové a druhové struktuře, rozvoji územních systémů ekologické stability, retenci vody v krajině a podpoře adaptability vůči změně klimatu. Nutně se nabízí otázka: Jak k tomu přijde člověk?

Ne že by se na člověka nemyslelo, ale na jeho straně se počítá především s aktivním přístupem k odpovědnosti za životní prostor a krajinu vůkol sídel. Výjimku tvoří hygienické funkce, které jsou sledovány a řešeny takříkajíc preventivně. Jde hlavně o hluk, pevné částice, benzopyren nebo třeba osud zimní solanky na povrchu komunikací.

Dotčené komunity k tomu přistupují zcela individuálně. Některé svůj odpor nesou až do chvíle, kdy jsou nuceny jen pasivně přijmout dopady bez vlivu na ně. Jiné si řeknou o peníze a za ně strpí cokoli. Další skupinou jsou ti, kteří požadují něco konkrétního. Hřiště, školu, supermarket, parkovací dům, sáňkovací kopec. Nakonec jsou tu i ti, kteří si jdou sednout ke stolu a stanou se součástí řešení. Obvykle jsou to obce se zkušenými starosty, kteří znají „dril“. Ti možná nedostanou „věci“ nebo „peníze“, ale, troufám si říct, z celé situace vytlučou pro svou komunitu naprosto nejvíc. Nikdo z nás totiž neví, co může chtít. To nám řeknou až lidé kolem stolu.