Stal jsem se jím za svůj dosavadní život dvakrát. Poprvé šlo vlastně o neúspěšný pokus, když jsem ve druhém manželství v roce 2010 vyženil desítiletou žákyni základní školy. Měla zatím samé jedničky a pomoc nepotřebovala. Jenže v šesté třídě příliv jedniček ustal a vystřídaly je dvojky i trojky, v zeměpise dokonce pětky. Manželka vyslala na setkání s učitelstvem mne. Zaujal jsem deváté místo ve frontě před zeměpisným kabinetem, kde mě dva otcové poznali a varovali: učitelka zeměpisu je obávaná. Oba by své děti rádi viděli na gymnáziu. Jdou prosit, aby upustila od navržené čtyřky.

Vystál jsem sedmdesát minut a ocitl se tváří v tvář padesátnici s černě obroubenými brýlemi. Bližší charakteristiku stejně jako při zmínkách o dalších učitelích vynechám. Pokud se přesto vloudí jejich osobně zacílená kritika, může za to úsilí co nejkonkrétněji ozřejmit systém. Paní učitelka mě informovala, že IU – jejím monogramem ji dále označuji – nejeví ani stopu zájmu o předmět, navíc je tupá. Z přítoků řeky Mississippi z pravé strany nezná jediný. Neučí se, není studijní typ, stále se šklebí. Zaslouží propadnout. Několikrát jsem otevřel ústa, ale víc mi neumožnila, po pár minutách otevřela dveře a pozvala dalšího.

IU skutečně dělala grimasy, a to i doma, aniž nějak souvisely s tím, co se právě řeklo nebo dělo. O škole však smýšlela víc než kriticky. V časopise, který v několika exemplářích vydávala spolu s kamarádkou, uveřejnila původní povídku, jejíž směšnou a trapnou hrdinkou byla učitelka. Problémy nastaly také v matematice. Zasáhl jsem a předložil IU učebnicový příklad se dvěma auty, která vyrazí proti sobě po udané trase, a to v odlišnou hodinu a nestejnou rychlostí. Jenže místo aby se zamyslila, jak zjistit okamžik a bod, kdy a kde se potkají, začala bleskurychle a bezhlavě sečítat, odčítat, násobit a dělit. Vyhrkl jsem, co blbne. Urazila se, ještě mě poučila, že na jeden úkol mívají při testech tři minuty, a naši spolupráci navždy ukončila.

Odpor ke škole zesílil tak, že se rada starších – manželka a já – usnesla, že IU přejde na šestileté gymnázium. Navzdory hlasitým pochybám učitelů skončila o pouhá tři místa za třicítkou úspěšných uchazečů a přijali ji na odvolání. Málem to oplakala. Těžko se vzdávala kamarádek na základce.

Hrdost jí trvale bránila seznamovat mě s prohrami v zápase, který podstoupila i s novým vzdělávacím ústavem: prohlašovala jej za honbu za prospěchem a cvičení v přizpůsobivosti. S třídou se nesžila a nesoulad snášela, teprve až jí dodal sebevědomí přítel starší o osm let. Do té doby se svěřovala hlavně matce. Mně výjimečně vyprávěla o polemice s učitelem cizího jazyka: líčil třídě, jak v nedaleké budoucnosti vpadnou do republiky statisíce nebo snad miliony migrantů, násilím zaberou domy a byty, zatímco se původní obyvatelé stanou utiskovanou vrstvou bez ochrany. IU, posluchačka a účastnice zpolitizovaných domácích debat, zkusila nesouhlasit. Učitel ji okřikl, aby si sedla a mlčela.

V matematice hrozila katastrofa. IU přiznala, že učitelčiny výklady nové látky nechápe, a proto za kontrolní testy, které druhý den následují, dostává pětky. Není v tom sama. Převážná většina stejně nechápavých se uchyluje k doučování. Existují kvalifikovaní výpomocní učitelé, většinou svěží penzisté nebo vysokoškolští studenti, kteří za hodinovou mzdu kolem dvou set padesáti až tří set korun pomáhají zvládat, co standardní výuka nedokáže. Znamená to vyhradit v rodinném rozpočtu přibližně kolem tří až pěti tisíc měsíčně a smířit se s tím, že české školství jeví znak asociálnosti.

Spřátelená rodina nám doporučila osvědčenou matematičku v důchodu, ale IU nezachránila: vysvětlovala stejně neúspěšně jako učitelka ve škole a v pololetí to vypadalo na čtyřku s napomenutím a opravnou zkouškou. IU troskotala zvlášť beznadějně na průniku válce a čtyřbokého jehlanu. Odbornice v pedagogicko-psychologické poradně konstatovala, že v oboru stereometrie postrádá představivost, a sepsala o tom písemný doklad. Na základě toho jsme příslušnou učitelku navštívili.

Přivítala nás mladá usměvavá dáma. Doklad si nepřečetla. Prospět v matematice je podle ní v silách každého studenta. IU ať dochází na doučování, které pořádá odpoledne ve škole, samozřejmě zdarma. Úsměv jsme oplatili a poroučeli se. Zázrak se dostavil v poslední chvíli: manželčin známý se pochlubil dcerou stejně starou jako IU – matematiku miluje, hodlá ji studovat a ráda si o ní povídá. Uvolila se strávit s IU dvakrát dvě hodiny týdně, matematické záhady luštila srozumitelným studentským jazykem a společně dosáhly na čtyřku nepochybnou a spolehlivou.

IU nakonec výborně maturovala z češtiny a angličtiny, svá střetání se školním světem uzavřela s převahou a odstupem, vysokou školu si vybrala samostatně a pokračuje v magisterském studiu. Jsem si ovšem vědom toho, že mé poznatky omezuje subjektivní zorný úhel její i můj. Popsal jsem jen náhodné jednotlivosti, jejichž výpovědní význam je mizivý.

Nová zkušenost

O něco později mě však čekala nová zkušenost, která podle mého dovoluje sdělení poněkud ucelenější, v němž se starší postřehy opakují a potvrzují: vnuk, dále jen AU, narozený v roce 2008, bytem v jiném velkém městě, se mi v telefonu přiznal, že mu, někdejšímu jedničkářovi ze školy prvního stupně, kyne v matematice stejná vyhlídka jako kdysi IU: z učitelových výkladů bývá bezradný a testíčky neboli písemečky, jak učitel matematiky, přezdívaný Gustík, pojmenovává nástroje ke známkování, provázejí pětky.

Navázali jsme každodenní spojení přes Zoom a s pomocí dvou kamer, které AU používá k fotografování a natáčení videí, jsem na své obrazovce dohlížel na jeho matematické usilování. Některé úlohy, třeba rovnice o jedné neznámé, jsem si po pětasedmdesáti letech vybavil a jejich řešení mu snadno vštípil, jiné, jako úpravu zlomků, jsem musel předem nastudovat. Efekt nás povzbudil: další testíček absolvoval AU na jedničku minus. Gustík shrnul výsledky obecně, ale podezíravý pohled upřel na něj: máme tu pětkaře, kteří najednou excelují. Dá si na ně pozor, a jestli opisují z taháku nebo od souseda, přistihne je a usvědčí.

Konstelace, typizovaná pětkou na testíčku bezprostředně po výkladu nové látky a jedničkou, dvojkou nebo trojkou po mém výpomocně učitelském výkonu, se pokaždé obnovovala. Za čtvrtletí tak vznikla dlouhá řada čísel, z nichž Gustík vypočítal průměr. Z hodnoty 3,57 plynula čtyřka na vysvědčení a vylučovala diskuse.

Podobnou metodu volil učitel češtiny a třídní v jedné osobě zvaný Bavič. Diktáty a slohové práce oznámkoval, chyby podtrhl červeně, ale jejich rozborem se nezdržoval. AU si směl text prohlédnout, hned jej však musel vrátit, nedostatky si pamatoval neúplně, takže mé vstupy trpěly mezerami. Zkusmo jsem vytvořil vlastní češtinářský program. Bavič sice osvěžoval výuku filmem, zejména si oblíbil příběhy čerpající z próz Oty Pavla, ale po začátku promítání odcházel a objevil se několik minut před zvoněním, aby zadal obsah díla k recenzi, kterou oznámkoval zpravidla rovněž bez komentáře, jako by spíš než o vzdělání šlo o tvorbu známek.

Do příštího ročníku vpadl covid. Styk s učiteli a učitelkami zřídl na e-mailové zásilky úkolů a na zprávy o známce, doručované rovněž mailem. Bavič jako neproveditelnou zamítl nabídku počítačově gramotné třídy, že sama zajistí chatové propojení s jednotlivými vyučujícími. Rozhovor, účinná a ověřená cesta k poznání, patřil dosud k mimořádným postupům. Během téměř dvouleté covidové pauzy zmizel z rejstříku vzdělávacích prostředků nadobro.

AU toto období zklidnilo. Do šesté třídy vstoupil ve znamení nepříjemné změny: zařadili ho do jiné třídy, kde neměl žádného kamaráda. Žádosti o přeřazení do prostředí, na které byl zvyklý, ředitelství nevyhovělo s odůvodněním, že má jako výborný žák přispět v novém seskupení k pozvednutí pracovní morálky. Zklamal na celé čáře, kromě matematiky se o dva stupně zhoršil i v češtině, a tak navzdory jedničkám a dvojkám v ostatních předmětech nedocílil vyznamenání.

Třída ho mezi sebe nevzala. Jeho ranní ahoj zůstávala bez odezvy. Zdravil dál. Nevůli bezděčně zavinila učitelka dějepisu, které se podařilo upoutat svými lekcemi pouze jej a souseda. Soustředila se proto na ně, zatímco ostatní se hlasitě bavili. Postihla ho pověst šprta. Nebylo lehké jí čelit. Spolužák, kterému Bavič přidělil dva klíče ke skříňce v šatně, aby jeden z nich předal AU, jenž ji s ním měl sdílet, potřeboval nutně klíče oba. AU požádal o pomoc Baviče, dostalo se mu však jen rady, aby se dohodli. Nešlo to, slitoval se nad ním stejně osamocený outsider.

Byl handicapován rodinnými poměry – rodiče se rozvedli, jejich konflikt silně prožíval, ale při výsleších u soudu vystupoval statečně a otevřeně a překonal i nepřízeň třídy, získal si její respekt a napětí pominulo. Zvykl si na to, že ho Bavič na rozdíl od spolužáků, které oslovoval křestními jmény, nazýval panem U.

Rozvod rodičů a otcův pozdější dlouhodobý pracovní pobyt v zahraničí ho vystavil praktickým nesnázím neúplné rodiny. Od třinácti se stal opravářem drobných poruch v bytě a spolunositelem existenčních starostí. Některé prepubertální projevy spolužáků a spolužákyň proto nazíral s nadhledem. Videa, která natáčel, ozvučoval improvizovaným anglickým průvodním slovem, rozesílal na YouTube a sklízel statisíce navštívení, mu vynesla korespondenční přátelství se třemi studujícími vrstevníky – Nizozemcem, Angličanem polského původu a Angličankou s tureckým otcem. Uvědomil si, oč jsou sociálně a občansky zralejší nejen než celá jeho třída, ale i než on sám. Jako lepší uznal také jejich angličtinu a slíbil si, že ji zdokonalí.

Tím méně ho uspokojoval vzdělávací proces, jehož podstatné pravidlo zní: počínat si střelhbitě. Čas na písemečku je limitovaný, na jeden úkol připadá pár minut, IU měla pravdu. Tvrdým denním nácvikem si student osvojí dovednost okamžitě vystihnout adekvátní vzoreček a uplatnit jej na daný matematický příklad, v češtině a v ostatních předmětech pak stejně pohotově rozpoznat správnou odpověď mezi třemi možnostmi uvedenými v testíčku a shromáždit v paměti spoustu izolovaných detailů, které se brzy zapomenou. Gustík sám si jednou posteskl, že se nikdy nedozví, zda žákům dochází smysl toho, co v matematice dělají, na druhé straně si však liboval, jak rychle díky chytré šabloně posoudí výsledky a určí známku. Hned to názorně předvedl.

AU se ustavičnému testování postupně přizpůsobil, obešel se bez mé opory, trojku si nakonec odnesl jen z matematiky, ale nedbal Gustíkovy výzvy, ať vstane, komu by pokazila vyznamenání. Znechutil ho systém, který hodnocení studujících a jejich kontakt s pedagogy zakládá na písemečkách. Vyšetřování ztráty třídní knihy, jeho nejmilovanější cimrmanovská hra, mu připomínala vlastní zážitky: hodina proběhla téměř dramaticky, a zcela naprázdno. Probrali jsme to v nekonečných telefonních besedách na nejrůznější denní a nadčasová témata. V září loňského roku přišla řeč na jeho plány. Oznámil mi, že na gymnázium nepůjde. Nedůvěřuje žádné vzdělávací instituci, najde si práci a vzdělávat se bude sám.

Kladu si za zásluhu, že se s ním r odina – matka, otec a já – po rozpravě shodla na tom, že se přihlásí na střední školu, která odpovídá jeho aktivnímu zájmu o fotografování a film. Se základkou se rozloučil s úlevou. Cítím ji též.