Summit NATO nesplnil očekávání Ukrajiny

Rozpaky ve Vilniusu

Summit NATO nesplnil očekávání Ukrajiny
Rozpaky ve Vilniusu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

NATO je protiruská aliance. Když byla v roce 1949 založena, jejím výslovným smyslem bylo zadržování Sovětského svazu. Měla zabránit rozšíření komunismu zbraněmi Moskvy do té části Evropy, která zůstala svobodná. Po roce 1989 a rozpadu východního bloku Aliance zdánlivě ztratila smysl své existence. Bývalí členové Varšavské smlouvy sice urychleně požadovali vstup do NATO v strachu, že úpadek třetího Říma nebude trvalý, Kreml však přestal představovat prioritu. Devadesátá až desátá léta proto byla obdobím „policejních“ operací s různou mírou dlouhodobé úspěšnosti, od bombardování Srbska až po podporu povstání proti Kaddáfímu. Začaly se množit pochyby o smyslu Severoatlantického paktu. Donald Trump si stěžoval na evropské černé pasažéry, kteří neplní alianční závazky a spoléhají se na podporu USA. Emmanuel Macron dokonce mluvil o mozkové smrti NATO. Vše změnila ruská invaze na Ukrajinu. Alianci se vrátil původní smysl, stala se znovu relevantní, nejen reliktem studené války. Právě proběhlý summit ve Vilniusu byl nejsledovanější za poslední dekády. Hlavní otázkou byla pomoc Ukrajině a její případné členství.

NATO byla vždy v první řadě vojenská aliance. Takové podružnosti jako demokracie před rokem 1989 nebyly podmínkou vstupu, nejdůležitější bylo, jak země může přispět ke společné obraně. Zakládajícím členem bylo proto Portugalsko, v té době ovládané autoritářským režimem Antonia Salazara, jelikož jeho Azory jsou klíčové ke kontrole středního Atlantiku. Z podobného důvodu byl přijat Island. Ten sice byl demokratický, ale bez vlastní armády. Nicméně má strategickou pozici v severním Atlantiku. Z Turecka, kde se periodicky střídaly demokraticky zvolené vlády s vojenskými puči, zase mohly mířit rakety rovnou na SSSR a umožnilo uzavřít Sověty v Černém moři.

Když tedy lídři Aliance ve Vilniusu přemítali, zda Ukrajině předložit konkrétní plán vstupu do NATO, z vojenského hlediska by to měla být jasná volba. Ukrajina má momentálně jednu z největších armád v Evropě a po válce bude mít jednoznačně tu nejzkušenější. Vstup Ukrajiny by tedy Alianci posílil.

Vojenské hledisko ale samozřejmě není jediné. Ukrajina se nijak netají tím, že chce do NATO, jelikož to považuje za nejlepší garanci své budoucí bezpečnosti. Rusko nikdy nezaútočilo na zemi chráněnou článkem 5 Severoatlantické smlouvy, který stanoví, že útok na jednoho je útokem na všechny. Moskva si netroufá pevnost tohoto závazku testovat.

Nikdo nečekal, že Ukrajina vstoupí do NATO ještě během války, jelikož by to znamenalo přímé zatažení Aliance do konfliktu. Kyjev ale doufal, že dostane jasný příslib rychlého přijetí ihned po válce. V živé paměti je stále bukurešťské memorandum sepsané na summitu NATO v roce 2008. To je dnes považováno za zásadní chybu. Nabídlo totiž členství v Alianci Ukrajině a Gruzii, ale bez jasného plánu, jak toho docílit. Bylo to to nejhorší z obou světů. Na jednu stranu se Ukrajina a Gruzie ocitly mimo obranný deštník NATO. Zároveň to podnítilo paranoii Vladimira Putina, který si dobře uvědomuje, že rozšíření NATO znamená stopku plánům na restauraci ruského impéria v jeho původní velikosti. Ukrajinci proto doufali v konkrétní harmonogram vstupu do Aliance.

Jak se ale summit blížil, bylo stále jasnější, že tato nabídka nepřijde. „Je bezprecedentní a absurdní, že není stanoven časový rámec ani pro pozvání, ani pro členství Ukrajiny. A zároveň se přidávají vágní formulace o ‚podmínkách‘ i pro pozvání Ukrajiny. Zdá se, že neexistuje žádná připravenost ani pozvat Ukrajinu do NATO, ani ji učinit členem Aliance. To znamená, že je tu ponechána možnost využít členství Ukrajiny v NATO při jednáních s Ruskem. A pro Rusko to znamená motivaci pokračovat v teroru. Nejistota je slabost,“ tweetoval naštvaně před cestou na summit ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj.

Právě proběhlý summit ve Vilniusu byl nejsledovanější za poslední dekády. Hlavní otázkou byla pomoc Ukrajině a její případné členství. - Foto: Profimedia.cz

A opravdu v oficiálním komuniké sice stojí, že „budoucnost Ukrajiny je v NATO“, nicméně dále se píše, že Ukrajina bude pozvána, teprve až „členové budou souhlasit a podmínky budou splněny“. Kyjev uvázl v předpokoji.

Ukrajinské veřejné rozladění evidentně vedlo ke sporům přímo na summitu. Ministr obrany Británie, jinak jednoho z nejpevnějších spojenců Kyjeva, Ben Wallace, vybuchl, že Ukrajina by měla dávat najevo víc vděčnosti, a prohlásil, že „není Amazon“. O vděčnosti hovořil také americký poradce pro národní bezpečnost Jake Sullivan.

Na ukrajinské členství panují dva názory. První, že jasný příslib přijetí po válce konflikt jen prodlouží. Moskva totiž bude mít zájem na co nejdelším pokračování války, aby tím zabránila vstupu Kyjeva. Z taktického hlediska je tudíž lepší nic výslovně neslibovat.

Největší překážku vstupu Ukrajiny do Aliance představují tři země. První je Maďarsko, které má dlouhodobě špatné vztahy s Kyjevem; Viktor Orbán soustavně ztěžuje přijímání balíčků pomoci Ukrajině na evropské úrovni. Druhou zemí je Německo, které se jen pomalu vypořádává s faktem, že musí přeorientovat celou svou zahraniční politiku posledních třiceti let, jež byla založená na dobrých vztazích s Moskvou. A třetí jsou Spojené státy, jejichž politika je schizofrenní. Z úniků do The New York Times je jasné, že v Bílém domě jsou dvě frakce. První se bojí překročení červených linií, jež by mohlo vyprovokovat Kreml k nepřiměřeným krokům, případně si myslí, že je potřeba se soustředit na Čínu. V druhé frakci jsou jestřábové prosazující co nejrobustnější a nejrychlejší pomoc. Řešení sporů nepomáhá, že prezident Joe Biden je zjevně za vrcholem. Výsledkem je, že Američané pomáhají nejvíc, ale to, co Kyjev zrovna potřebuje, dodávají vždy s několikaměsíčním zpožděním.

Druhý názor je, že nečlenství Ukrajiny naopak válku prodlužuje. Signalizuje to západní nejistotu, což podpoří ochotu Ruska dál bojovat, jelikož bude cítit slabost. Ukrajinci se také zjevně obávají, že jejich v členství v Alianci by se mohlo stát otázkou mírových vyjednávání a Kreml by mohl využít neuzavření této otázky k zavření dveří do NATO jednou provždy. Výsledky summitu tudíž notně zaostávají za očekáváním administrativy Zelenského.

Naopak potěšen je Vladimir Putin, který vidí v relativním neúspěchu summitu drolení západní podpory Ukrajiny. V tom se nejspíš mýlí, jelikož jen samé špatné zprávy ze setkání pro Ukrajinu neplynou. Zaprvé se přece jenom přiblížila k členství v NATO. Aliance jí totiž odpustila plnění „akčního plánu členství“, v angličtině Membership Action Plan (MAP). Podle pravidel přijatých v roce 1999 uchazeči o členství museli předložit MAP, kde dokazovali „ochotu řešit rozpory mírově, dodržovat vládu práva a lidská práva a demokraticky kontrolovat ozbrojené složky“, že „přispějí k obraně organizace a k jejím misím“, k „alokování dostatečných zdrojů na obranu“, k „ochraně důvěrných informací“ a k „slučitelnosti vnitrostátních právních předpisů se spoluprací v rámci NATO“. Stávající členové měli každoročně plnění těchto kritérií kontrolovat, a jakmile dospěli k názoru, že jsou plněna dostatečně, měla začít přístupová jednání. Problém je, že jsou značně vágní a umožňovala odkládání začátku vyjednávání donekonečna. Jejich odstranění je proto jednoznačně pozitivní krok, který uspíší přijetí Ukrajiny, jestli se k tomu ovšem NATO někdy rozhoupá. Všechny členské země se také shodují, že Ukrajina do NATO patří, ale už ne na tom, jak rychlé by její přijetí mělo být.

Zadruhé skupina nejbohatších zemí G7 přislíbila dlouhodobou pomoc Ukrajině, včetně dodávek vojenského materiálu, výcviku ukrajinských vojáků a sdílení zpravodajských informací. Pro Ukrajinu je to vítaný slib, že západní pomoc jen tak neustane. Byly rovněž formalizovány plány na výcvik ukrajinských pilotů na stíhačkách F-16. Ten má začít v srpnu. Francie slíbila dodávky dalekonosných raket SCALP-EG, což je francouzské pojmenování pro rakety Storm Shadow. Ty Ukrajině již dodala Británie – a Kyjev s nimi dosahuje nemalých úspěchů. Švédsko zas nabídlo svůj zbrojní průmysl k dodávkám na Ukrajinu. Na bojišti to může mít reálnější dopad než konkrétní slib přijetí do Aliance.

Kromě dění okolo Ukrajiny byl největším posunem konkrétní plán na přijetí Švédska. To požádalo o přijetí po začátku ruské invaze na Ukrajinu společně s Finskem. Blokovalo ho však Turecko. Požadovalo přísnější zákony proti členům Kurdské strany pracujících, které považuje za teroristy. Rovněž neslo nelibě opakované veřejné pálení koránu v zemi.

Těsně před summitem turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan oznámil, že členství Švédska už dál blokovat nebude a pošle žádost o ratifikaci svému parlamentu. Když k tomu připočítáme ujištění, že Ukrajina patří do NATO, a propuštění obránců Mariupolu, kteří podle dohody s Ruskem měli zůstat v Turecku do konce války, jde o zajímavý posun v politice Ankary. Erdoğan se zatím tvářil relativně neutrálně, udržoval dobré vztahy s oběma válčícími stranami a sloužil i jako prostředník. Část vysvětlení náhlé změny názorů Turecka se skrývá v ohlášení, že Ankara dostane od USA dlouho požadované stíhačky F-16. Erdoğan se projevil jako schopný orientální obchodník.

Nejhůř z celé kauzy vyšli Maďaři, kteří také blokovali vstup Švédska do NATO, ale po odpadnutí tureckého odporu oznámili, že ani oni nebudou vstupu Stockholmu bránit, aniž za to něco dostali.

Výsledky summitu na papíře jsou rozpačité, v konkrétní válečné pomoci Ukrajině však značné.