Nevíme, co bude letos, ale začínáme řešit, co bude příští rok. Poslanecká sněmovna startuje projednávání zásahů do daní, důchodů a sociálních dávek, které před dvěma měsíci poprvé představila koaliční vláda Petra Fialy. Ty by spolu se škrty dotací a peněz na platy zaměstnanců státu měly snížit očekávaný schodek státního rozpočtu na příští rok o 84 miliard a na rok 2025 o 150 miliard korun. To má být výsledek všech těchto zásahů, kterým se ve veřejné debatě říká „konsolidační balíček“. I když ho vláda prosadí tak, jak si naplánovala, což je při pohodlné většině sto osmi hlasů pravděpodobné, nedá se přesně říct, jak vysoké schodky rozpočtů v těch příštích dvou letech, o něž se hraje, budou.

Nedá se to říct, protože v této chvíli nikdo neumí odhadnout, jak vysoký bude schodek rozpočtu letos. Sněmovna schválila, že nepřekročí 295 miliard korun. Už za prvních šest měsíců ale dosahuje 216 miliard korun. A to už je vylepšen příjmy z firemních daní, které ministr financí Zbyněk Stanjura očekával a avizoval, když se v květnu státní pokladna dostala do minusu 271 miliard korun. Kromě toho skóre vylepšují i příjmy z Evropské unie. Vláda zatím nepřijala jediný zásah do nekontrolovaných dluhů v letošním roce. Když se o to koaliční rada začátkem června pokusila, skončilo to ostrým konfliktem. Ten premiér Petr Fiala vyřešil tím, že rozhodování odsunul „na později“. S oficiálním vysvětlením, že se čeká na detailnější čísla o příjmech rozpočtu, která by se měla objevit po očekávaných přílivech peněz z daní od firem z mimořádných zisků v červenci.

Na prosperitu už nezbývá

Jenže už teď víme, co rozpočet do hlubokých schodků stahuje. Jsou to prudce rostoucí výdaje na důchody, splátky státního dluhu a kompenzace vysokých cen energií. Ty skončí s letošním rokem. Naopak vysoké výdaje za důchody a státní dluhy se přenesou do dalšího roku a dál budou růst, protože inflace stále zůstává vysoká. Dohání nás to, o čem se mluví dvacet let, ale žádná z vlád s tím nedokázala nic zásadního udělat. Čím dál větší část rozpočtu už jde na povinné, takzvané mandatorní výdaje. To jsou ty diktované zákony, vlády o nich už nerozhodují. Jsou fakticky mimo politiku: důchody, sociální dávky, splátky státních dluhů. Pak jsou peníze, se kterými se dá na první pohled něco dělat. To jsou výdaje na platy státních zaměstnanců. Vláda má pravomoc platy jim snížit nebo jich část propustit. Jenže fakticky nemá odvahu to udělat. Konsolidační balíček s žádným výrazným snížením počtu státních zaměstnanců nepočítá. Z předvolebního slibu, že ze služeb státu, které za vládnutí Andreje Babiše nabobtnaly o 40 tisíc lidí, se propustí sedm procent zaměstnanců, se zatím nic nesplnilo. A nepočítá s tím ani konsolidační balíček. A když ministr financí Zbyněk Stanjura přišel na koaliční jednání o snížení schodku na letošní rok s odvážným návrhem, aby se snížily výdaje na platy státních zaměstnanců, ostře proti se postavili Piráti s tím, že na žádném reálném snižování platů se koalice nedohodla. Právě poté Petr Fiala koaliční jednání o deficitu na letošní rok odložil a ohlásil návrat až po červencových číslech. V této atmosféře se i výdaje na platy dají považovat de facto za povinné.

Pohled do rozpočtu ukazuje, že bez deficitů bychom nebyli schopni platit už nic jiného kromě těch povinných výdajů. Žádné investice do infrastrukturu a budoucí prosperity. Stačí pohled do hospodaření státu za první polovinu letošního roku. Celkové výdaje 1132 miliard korun. Důchody včetně sociálních dávek 435 miliard korun. Samotné důchody 342 miliard. Platy státních zaměstnanců 67 miliard korun. Přímé dotace firmám a neziskovkám 93 miliard korun. Výdaje na splátku státních dluhů 37 miliard korun.

Problém není kolik, ale na co

Nebezpečná není samotná velikost schodků ani celkových státních dluhů. V obojím jsme pořád pod evropským průměrem. Náš loňský deficit rozpočtu 360 miliard korun, který považujeme za velmi vysoký, dosahuje 3,6 procenta výkonu naší ekonomiky. Průměr Evropské unie je jen o málo lepších 3,4 procenta. Sousední Německo má 2,6 procenta, Francie 4,7 procenta, Polsko 3,7 procenta. Jsou samozřejmě i země, které jsou úplně jinde. Dánsko má přebytek rozpočtu 3,3 procenta. Přeneseno do našich podmínek by to znamenalo, že by nám po zaplacení všech výdajů ještě zbylo 300 miliard korun. Švédsko má přebytek 0,2 procenta výkonu ekonomiky. Švýcarsko jedno procento. Nizozemsko má vyrovnaný rozpočet. To všechno jsou nejbohatší země Evropy.

Problém je v tom, kvůli čemu ty dluhy hromadíme. Je rozdíl, když si někdo půjčuje na investice, které mu přinesou budoucí prosperitu. Rychlejší růst ekonomiky začne sám o sobě dluhy snižovat, protože začneme vydělávat víc, než utrácíme. To ale není náš případ. A ani vládní konsolidační balíček na tom trendu nic nemění. Jedinou výraznější změnou systému, který nás stahuje do nekončících schodků povinných výdajů, jsou zásahy do důchodů. Kabinet poslal do sněmovny návrh na omezení pravidelných valorizací penzí a postupné zvyšování věku odchodu do důchodu. Naopak zvyšování daní z příjmů lidí s vyššími příjmy i firem na trendu nic nemění. Stát jen dostane další peníze, které bude dál utrácet stejným stylem, který nevede k prosperitě.

Ocitli jsme se v pasti tří nebezpečných trendů. Vysokých schodků rozpočtu, jedné z nejvyšších inflací a jednoho z nejpomalejších růstů v celé Evropě. Přímo to spolu souvisí. Z pasti se nedostaneme dřív, než pochopíme, co je příčinou čeho, a začneme to měnit. „Jsme jedna ze zemí na úplném spodku Evropy, máme jeden z nejhorších výkonů ekonomiky od počátku covidu. Takhle to jde asi tři a půl roku, za něž máme statistické údaje. A to už není legrace.“ To říká v rozhovoru pro Lidové noviny Miroslav Singer, bývalý guvernér České národní banky a hlavní ekonom Generali CEE. „A navíc – a to platí i pro Německo – tohoto slabého výkonu dosahujeme přesto, že máme kvůli válce na Ukrajině větší populaci než předtím. Nemáme nezaměstnanost, máme o několik set tisíc lidí víc, a neumíme růst. To je zarážející. Určitě nás nebrzdí přílišná restriktivnost fiskální politiky, když to řeknu laskavě. Protože přitápíme pod kotlem deficitu hrozivě.“

Do ekonomiky naléváme na dluh stovky miliard, ale k prosperitě nevedou. Naopak. Česká ekonomika byla v první čtvrtině letošního roku, za níž jsou poslední aktuální data, jednou z mála evropských zemí, kde se růst ekonomiky ve srovnání s předchozím rokem propadl. Byl nižší o 0,5 procenta. Stejný pokles výkonu zaznamenalo i Miroslavem Singerem citované Německo. Hůř z celé Unie už jsou na tom jen Maďaři s propadem o 0,9 procenta, Litevci s 2,5 a Estonci s 3,2 procenty. Všechny výše citované evropské země s vyrovnanými nebo přebytkovými rozpočty naopak rostou. V ekonomickém růstu nás ale po covidu předbíhají i země s dlouhodobými a hlubokými problémy v nastavení svých ekonomik a výdajů státu. Francie, Španělsko, Portugalsko.

Příliš mnoho závislých

Ta nebezpečná trojkombinace ekonomického nerůstu, velkého zdražování a vysokých schodků ukazuje, že něco děláme špatně. A z pasti se nedostaneme dřív, než to dokážeme změnit. Tím hlubokým problémem, do něhož vláda Petra Fialy nezasahuje a dotýká se ho jen okrajově škrtem dotací zhruba ve výši 20 miliard korun, je mentalita nároku. Příliš mnoho lidí natahuje ruce a očekává, že je stát bude platit a starat se o ně. Začíná to tím, že stát zaměstnává čím dál víc lidí. Platí je v průměru lépe než soukromé firmy. Ale lepší služby státu, které by vytvářely lepší prostředí pro prosperitu, nezajišťují. Slovy Miroslava Singera: „Nabrali se noví lidé, ale tento proti roku 2012 výrazně větší státní aparát nebyl schopen si ani všimnout, že letos přicházejí mnohem silnější populační ročníky a chtějí na střední školy. Nejde jen o to, že je ve státní správě hodně lidí. Ale také o to, že produkt státního aparátu je špatný. Svědkem toho jsme neustále, ale nic se nezlepšuje. I přes neustálé debaty, které jsou někdy až šílené.“ Propustit nebo sáhnout na platy je politicky nesmírně náročné. Přesně jako to předvedli Piráti, když to ministr financí Zbyněk Stanjura na koaličním jednání jen zkusil.

Vláda Petra Fialy se podstaty problémů české ekonomiky a společnosti, kterou je mentalita nároku, dotýká jen velmi okrajově. Škrty některých národních dotací a zpřísněním podmínek pro odchod do důchodu. Ty stovky miliard korun deficitů, které stát každým rokem hromadí, jsou dluhy za mentalitu nároků. Nikoli dluhy za investice do prosperity. Nezbavíme se jich dřív, než tu mentalitu nároku omezíme. Nezbavíme se jí bez snížení počtu lidí, které stát platí. Platy, sociálními dávkami, dotacemi.