Budoucnost patří Asii. Na tuto mantru ještě před pár lety šlo narazit v komentářích prestižních periodik, v plánech geopolitických analytiků, při obchodních cestách západních státníků a všemožně jinde. Není divu, růst „asijských tygrů“, tedy Singapuru, Jižní Koreje, Tchaj-wanu a Hongkongu vypadal nezadržitelně. Čína, nejlidnatější stát světa, po dekádách maoistických útrap začala naplňovat svůj osud a ohrožovat USA v jejich výsadním postavení velmoci. Nekonečné lidské zdroje, workoholismus, důraz na vzdělání, tradice kolektivismu. To vše se mělo spojit a sesadit dekadentní a individualistický Západ z prvního místa vůdčí civilizace planety.

Vrátil jsem se z dvouapůltýdenního pobytu v Asii, a i když jde spíš o anekdotické zkušenosti, o tom, že 21. století bude patřit Asii, jsem se úplně nepřesvědčil.

Na Dálný východ jsem se vydal jako účastník Světového skautského jamboree v Jižní Koreji, setkání asi 43 tisíc skautů, pořádaného každé čtyři roky. Mělo probíhat od 1. do 12. srpna. To poslední hostila Amerika v Západní Virginii a nasadila laťku velmi vysoko. Bylo to tehdy největší jamboree v historii s desítkami zábavních aktivit od paddleboardingu přes lanové trasy v korunách stromů až po střelbu z brokovnice. Celý areál byl pokryt stabilní wi-fi a tři velké ceremonie v průběhu demonstrovaly americkou kulturní hegemonii.

Korejci naznačovali, že Am

eričany minimálně dorovnají, ale spíš překonají. Wi-fi v každém rohu tábořiště měla být samozřejmost. Program měl být nabušený, zázemí špičkové, zábava k popukání. Nebylo proč Korejcům nevěřit. S pořádáním velkých akcí mají bohaté zkušenosti, v paměti jsou třeba zimní olympijské hry v roce 2018. Navíc pro zemi mikročipů, rychlovlaků a Samsungu by zřízení technologicky nezapomenutelného jamboree měla být hračka. Když to zvládly Spojené státy, jež se podle zpravodajství občas zdají v terminálním rozkladu, proč by to nezvládla Jižní Korea? Brzy se ukázalo, jak naivní myšlenka to byla.

Nicméně má cesta začala trochou evropské neschopnosti. Let British Airways z Prahy do Londýna měl zpoždění, takže jsem nestihl navazující spoj do Hongkongu a pak dál do Soulu. Naštěstí se vše rychle vyřešilo a byl jsem rychle přebookován na let s Air China přes Peking. Jelikož čínští komunisté se nepřidali k západním sankcím a vesele létají ruským vzdušným prostorem, let byl o několik hodin kratší než alternativa a v Soulu jsem měl být jen asi o čtvrthodinu později proti plánu. Oklika přes Peking mi však dala příležitost přičichnout k čínskému autoritářství.

„Můžete být nahráváni“

To se projevilo hned na palubě letadla, kdy po standardním bezpečnostním upozornění „Záchranné vesty jsou pod vašimi sedadly, připoutejte se“ promluvil bezpečnostní důstojník letu, jenž všechny varoval před porušováním zákonů Čínské lidové republiky a pak nás upozornil, že po celou dobu letu můžeme být nahráváni. Přestup v Pekingu se ukázal jako větší problém, než člověk očekával. Tranzit mezi terminálem 3, kam jsem přiletěl, a terminálem 2, odkud jsem měl odlétat, byl téměř nemožný, nakonec byl přivolán obří autobus, aby mě samojediného převezl mezi nimi. Po celou dobu mě doprovázel úslužný a nápomocný pracovník letiště, nemohl jsem se ale zbavit pocitu, že mě zároveň sleduje.

Nápadná byla také prázdnota pekingského letiště, z terminálu 2 odlétala asi jenom desítka letadel. Zatímco všechna ostatní letiště, která jsem během cesty navštívil, tedy Praha, Londýn-Heathrow, Soul a Hongkong, nechala covid již dávno za sebou, v Pekingu všichni zaměstnanci měli roušky a letecká doprava se evidentně z covidového šoku ještě nevzpamatovala.

Mezitím ke mně dorazila zpráva, že část českého kontingentu se rozhodla pozdržet příjezd na tábořiště jamboree o den a raději přenocovat v Soulu. Stav tábořiště po přívalových deštích byl prý katastrofální a vůbec jeho podoba zůstávala daleko za očekáváním. Mávl jsem nad tím rukou, měl jsem za to, že je to zbytečné panikářství.

O žádné panikářství však nešlo. Deště proměnily tábořiště v bažinu. Ta v následující den rychle vyschla, jelikož dorazila vlna veder. Teploty okolo 35 stupňů kombinované s vysokou vlhkostí vzduchu, asi 80 %, byly k nevydržení. Již okolo desáté člověk propotil oblečení a cítil sám sebe. Na tábořišti téměř chyběl stín či jakékoli prostory, kde se zchladit. Výsledkem byly stovky kolapsů z vedra. Jen při zahajovacím ceremoniálu horkem zkolabovalo asi 130 lidí.

Tím problémy zdaleka nekončily. První dny vázlo zásobování, takže například snídaně se k některým oddílům dostala někdy před obědem, a pokud člověk držel speciální dietu, tak měl smůlu. K dispozici například nebylo jídlo připravené podle islámských pravidel halal. Když korejští organizátoři muslimským kontingentům sdělili, že je to jejich problém, vypukla menší vzpoura.

Dalším velkým tématem byla hygienická situace. Záchody doslova přetékaly exkrementy a nikdo se neobtěžoval s jejich čištěním. Na tábořišti chyběly ve velkém koše, a tak se všude válely odpadky, které nikdo neodklízel.

To, že slibovaná wi-fi byla značně nespolehlivá a rozhodně nepokrývala celé tábořiště, že připravené programy se těm v Americe zdaleka nemohly vyrovnat nebo že silnice vedoucí skrz tábořiště, jež měla být využívána minimálně, připomínala naši D1, už byly spíš maličkosti.

Na pomoc přišla armáda

Akci udržoval při životě heroický výkon IST (International Service Team, mezinárodní servisní tým), tedy dospělých skautů, kteří se dobrovolně starali o chod tábořiště. V jejich organizaci však také vládl naprostý chaos, zvyšovaný skutečností, že většina Korejců neumí dobře anglicky. Pro některé členy IST se jamboree proměnilo v galeje. Byl jsem u toho, jak si rakouský vedoucí stěžoval, že jeho členové IST sloužili asi 12 hodin v kuse a že být to v Rakousku, tak všechny žaluje za porušení zákoníku práce.

Situace se stala neudržitelnou. Korejské vedení bylo de facto odstaveno a organizaci převzala Světová skautská organizace (WOSM) společně s korejskou vládou. Ta vstříkla jamboree finanční injekci, najala externí firmy na úklid toalet a vývoz odpadků a povolala na pomoc armádu. Po tábořišti vyrostly přístřešky poskytující stín, byly přistaveny autobusy s klimatizací, kam se účastníci mohli chodit zchladit, zadarmo se rozdávala ledová voda a zmrzlina. Přímo na místo dorazila na akci dohlížet ministryně pro rovnost pohlaví a rodinu.

Zdálo se, že se blíží lepší časy, ale další ránu zasadili Britové. Nejpočetnější kontingent, čítající asi 4,5 tisíce lidí, ohlásil, že odjíždí. Nikdo nechápal, proč se Britové rozhodli odjet zrovna ve chvíli, kdy se situace začala zlepšovat. Šířily se zkazky, že je to proto, že mezi Brity vypukly ve velkém střevní potíže. Jiná fáma tvrdila, že je to kvůli nekvalitním britským lahvím na vodu, jež měly tendenci okamžitě prasknout. Britští skauti prý tudíž trpěli dehydratací ještě ve větší míře než ostatní. Všeobecně se prosadil názor, že Britové jsou prostě měkkoty. Znalci historie kroutili hlavami, jak tento národ mohl vytvořit impérium, když ho rozhází trochu nepohody.

Sami Britové tvrdili, že odjíždějí, aby ulevili náporu na tábořiště. S pochopením se ale nesetkali. Rozkaz odjet dostali totiž i britští členové IST, kterých bylo asi 700. To způsobilo další chaos, jak se organizátoři snažili horečně nahradit uvolněné pozice. Den po Britech nám dali sbohem také Američané, ti ale aspoň dovolili zůstat členům IST.

Tajfun Khanun

Zdálo se, že jamboree to už nějak doklepe do konce. Katastrofy tím ale nekončily. Tajfun Khanun změnil směr a zamířil rovnou na Koreu. Vláda nařídila evakuaci a 8. srpna všichni účastníci odjeli. Český kontingent se přesunul na Vojenskou akademii Koreje, kde se o něj vzorně starala korejská armáda a soulská čtvrť Nowon, kde akademie sídlí. Všichni skauti se nakonec sešli na závěrečném ceremoniálu na soulském fotbalovém stadionu, součástí programu byl i koncert těch největších hvězd K-popu.

Co se tedy pokazilo? Často byla zmiňována změna klimatu, která údajně způsobila extrémní počasí, ve své závěrečné řeči se o ní zmínil generální tajemník WOSM Ahmad Alhendawi. To je docela možné, nicméně extrémní počasí nebylo tak neočekávatelné. Jamboree se konalo hned po korejském období dešťů a horka v tomto období nejsou výjimkou, stejně tak tajfuny. Jeden muselo přečkat i jamboree v nedalekém Japonsku v roce 2015.

Problém tedy vězí někde jinde. Rozpočet jamboree byl 117,1 miliardy korejských wonů (asi 1,9 miliardy korun). Podle deníku The Korea Times 74 % částky padlo na provoz organizačního výboru. Ten létal po celém světě, často na místa, která neměla s jamboree nebo skautingem nic společného. Zavítal třeba do Tate Modern v Londýně, prohlédl si Musée d’Orsay v Paříži, obdivoval Pražský hrad nebo operu v Sydney. Během šesti let příprav uskutečnil 99 cest. Kdyby pořadatelé aspoň poslouchali své hostitele, mohli se vyhnout mnohým problémům. Během cesty na Tchaj-wan je místní představitelé varovali, že kvůli termínu pořádání je potřeba se „důkladně připravit na horko a déšť“.

Zdá se, že neschopnost, korupce a hamižnost se nevyhýbá ani „asijským tygrům“. Korejci si fiasko s jamboree velmi dobře uvědomovali. Osobně jsem zažil, že se lidé na ulici omlouvali za „národní ostudu“ a rozdávali dárky jako symbolické odškodnění.

Na závěr přece jen nějaká data. Hlavním problémem asijských zemí je demografická krize. Ta sice hrozí celému vyspělému světu, v Asii je ale zvlášť akutní. Jižní Korea má nejnižší míru porodnosti na světě, 0,81. V roce 2022 populace Japonska klesla o 800 tisíc. Čína se zoufale snaží zvednout porodnost, bez větších úspěchů. Minulý rok zaznamenala první pokles populace od Maova hladomoru a tento rok jí předežene Indie jako nejlidnatější stát světa. Navíc řada ukazatelů nasvědčuje, že čínská ekonomika už není, co bývala. Minulý týden Peking oznámil, že přestane zveřejňovat data o nezaměstnanosti mládeže, což nevěští nic dobrého. Poslední známá čísla jsou z června, kdy dosahovala 20 %.

Problémy s organizací velkých akcí lze vyřešit. I říše středu se jednou z covidu vzpamatuje. Najít řešení těchto strukturálních problémů však může být nad síly starobylých civilizací Dálného východu.