Možná to znáte lépe než já. Když kliknete na Facebooku nebo Instagramu na profilovku, občas se spustí krátké video zpravidla zachycující několik okamžiků ze dne daného uživatele. Jmenuje se to story, příběh. Příběhů je dost i jinde, třeba v akademickém světě. Člověka by sice napadlo, že akademický svět a sociální sítě nebudou mít mnoho společného. Což je pravda, ale pojmu „narativ“ se zde vyloženě daří, až tak, že se jeden zdráhá to slovo použít, i když by se zrovna hodilo.

Souvislost mezi facebookovými příběhy a akademickými narativy je volná, ale existuje. Přinejmenším na rétorické rovině se zdá, že náš život a vše, co se v něm odehraje, je příběh. Tato verbální všudypřítomnost je varovná. Od dob filozofa Georga W. F. Hegela víme, že jakmile se něco začne tematizovat, až to začíná být dotěrné, bývá to spolehlivý signál nikoli snad toho, že je to fenomén podstatný, ale že je mrtvý.

Hegel to ilustruje na umění. Jako zvláštní oblast zájmu i jako akademická disciplína se ustavuje teprve v moderní době – a tento vznik zvláštní oblasti „umění“ a příslušného oboru jde paradoxně ruku v ruce s jeho „koncem“. Což přirozeně neznamená, že by umění napříště vůbec neexistovalo. Spíš se tím říká, že jakmile umíme něco vymezit a začneme to zkoumat a interpretovat, je to znamení, že něco podstatného z životadárné síly vyprchalo. Není to tak i s těmi našimi narativy?

Nová chudoba

Jestli ano, není to nová myšlenka. V pražském týdeníku Die Welt im Wort ze dne 7. 12. 1933 ji formuloval německo-židovský filozof, esejista a flanér Walter Benjamin. Nepřekvapivě hovořil o barbarství, ale v tomto pojednání je nespojuje jen s Hitlerem a blížící se válkou. Všímá si zlomu v myšlení, které mění náš světonázor. Autor má přitom za to, že tuto změnu lze shrnout do jedné nové neschopnosti – do neschopnosti vyprávět.

Benjamin tuto ztrátu spojuje s první světovou válkou. Z té se vrátili lidé, kteří své zkušenosti neuměli předat, či spíš: neměli možnost je předat. Chyběl adresát příběhu, který by navrátivší mohli vyprávět. Jejich zkušenost totiž byla nesouměřitelná s čímkoli, co zažila generace jejich rodičů, tedy těch, kteří ve válce nebyli.

Ve zmíněném pojednání Zkušenost a chudoba líčí autor věc následovně: „Generace, která ještě jezdila do školy koňským povozem, stála pod otevřeným nebem v krajině, v níž nezůstalo nezměněno nic než oblaka, a uprostřed, v silovém poli ničivých proudů a explozí, nepatrné křehké tělo.“ Zlom, na nějž Benjamin poukazuje, je jedno hledisko. Druhé je fakt, že do světa vstoupily moderní technologie, a Benjamin proto navazuje: „Zcela nová bída přišla na lidi s tímto nestvůrným rozvojem techniky.“

Ale o co člověk tak náhle přišel? Podle Benjamina už není schopen učit se ze zkušeností druhých a své zas předávat dále. Podstatu této obtíže ilustruje na příběhu otce, který svým synům zanechal vzkaz. Než zemřel, na poli prý zakopal poklad. Synové tedy kopou, leč nikde nic. Okopáváním však zúrodňují vinici, která začne nezvykle nést. Otec nepředal bohatství, ale píli. To Benjamin komentuje lakonicky: „Kdo by se byť jen pokusil odbýt mládež poukazem na svou zkušenost?“

Zkušeností se zde nemíní fakt, že něco zažíváme, spíš poukazuje k určitému umu, díky kterému můžeme být druhému vzorem. Takové zkušenosti jsou vepsané v našem charakteru. Máme-li s něčím hlubokou zkušenost, naše osobnost je jejím svědectvím pro druhého. Jenže s tím je prý konec. „Zkušenost klesla v kurzu,“ poznamenává Benjamin.

Je to příčinou, či důsledkem generačního neporozumění, o němž v textu autor hovoří? To nerozhodneme, ale především je s podivem, že filozof tuto tezi formuluje v době, jíž bychom tak zásadní rozklad mezigenerační vazby nepřisuzovali. To pojednání je v tomto smyslu prorocké. Právě dnes často slýcháme, že generace se rozžívají z důvodu technologického pokroku.

Jistěže mnozí rodiče svým dětem ledacos předávají, ale vláda nad budoucností netkví ve zkušenosti rodiče, ale ve schopnosti rozumět technologiím. Nejen biologický čas je nepřítelem starších generací, tím je nyní i ten technologický. V nadsázce řečeno, svět dnes vymýšlíme znovu a nově a lidé, kteří se již narodili do technologiemi prostoupeného světa, mají obrovský náskok. Syn, nikoli otec, má životadárné spojení se světem, které je dáno intimním vztahem s technikou.

Jak to souvisí s neschopností vyprávět? Jedna nadužívaná metafora, sněhová vločka, může pomoci. Obrat bývá užíván pejorativně, ale není to nutné. Taková vločka je krásná a jedinečná. Jedinečnost zakládá výjimečnost, ale rovněž nás izoluje od druhých. Tu propast neumí překlenout ani příběh. Každý má své nesouměřitelné vyprávění o sobě a o druhých. Ale netřeba přehánět: jistě leckoho lecjaký příběh inspiruje, ale není to hlavní způsob, jak dnes vytváříme svůj světonázor.

A kde máš data?

Sněhovými vločkami jsme z této perspektivy všichni. Anebo se nám aspoň duch doby snaží vemluvit, že všichni jsme jedineční. Potažmo také žijeme v jedinečně osamocené době. V Česku žijí v jednočlenné domácnosti tři lidé z deseti, v Německu čtyři z deseti a trend je vzrůstající. Z určitého hlediska, řekněme kulturně-sociálního, jde o převrat v lidském chování.

Ta data tedy o ledačems vypovídají – a výmluvné je i to, jak rádi máme data. Dokonce lze tvrdit, že informace a vědecké studie nahradily to, čím pro nás dřív byly příběhy. Ne že bychom měli mít něco proti datům, ta jsou stěžejní, ale zůstává otázka, jestli postihují vše, co o člověku můžeme říct.

Jestliže jsem výše řekla, že když Benjamin hovoří o zkušenosti, nemíní prostě to, že něco zakoušíme, nyní to musím korigovat. On totiž míní i tento typ zkušenosti. Prý je rovněž tento typ zkušenosti v moderním světě na ústupu. Znovu to souvisí s technikou: s trochou nadsázky lze říct, že technika je způsob, jak zamezit tomu, abychom se museli potýkat se světem příliš natěsno, abychom jej zakoušeli, abychom se „ušpinili“.

Dnes můžeme Benjaminův výrok, podle kterého zkušenost klesla v kurzu, ilustrovat na míře, v níž jsme se přesunuli on-line. Třeba Thomas Fuchs, německý psychiatr a autor knihy Obrana člověka (2020), si všímá, že celé poslední čtvrtletí můžeme sledovat to, co stvrdila pandemie. Od druhých si držíme sociální odstup, zato našich chytrých telefonů se dotýkáme něžně, až eroticky.

Nejen každodenní záležitosti jako nákupy a přátelství mnohdy vyřizujeme on-line. Narůstají počty uživatelů pornografie na úkor sexuálního prožitku s druhým člověkem. Americká studie, jejíž autoři jsou Jean Twengeová, Ryan Sherman a Brooke Wellsová, ukazuje, že v druhé dekádě jednadvacátého století měli dospělí Američané devětkrát méně sexu než na konci 90. let. Sexuální recesi vysvětlují narůstajícím počtem singles. Naopak německý psychiatr Johannes Hepp, který se problému věnuje v knize Homo digitalis (2023), přisuzuje klíčovou roli právě pornografii.

Přirozeně to neznamená, že bychom při virtuálním nakupování a přátelství či on-line sexualitě nic nezakoušeli. Ale pestrost našeho prožívání se scvrkla a zploštila způsobem, který by Benjamin hovořící o „konci zkušenosti“ nepovažoval za možný.

Laskavý otec, ale je dobrý člověk?

Místo příběhů máme informace a data. Potíž může být v tom, že příběhy činí náš svět smysluplným, jsou hrází před nahodilostí. Informace fungují jinak. Každá informace odhaluje ani ne tak prostor známého, ale poukazuje na to, co všechno nevíme. Mají však podstatnou výhodu: dají se analyzovat, syntetizovat a vždy znovu vyvolat.

Příběhy – jejich spřádání i jejich poslouchání – vyžadují jinou pozornost. Posluchač i vypravěč průběžně rekonstruují děj, takže pracují s pamětí. V příbězích se zapojuje i citlivost, a přitom se kultivuje empatie, tedy dovednost, která je na sociálních sítích vzývána tak často, až by s ní jeden raději neměl nic společného. Navzdory jejímu vzývání se jí příliš nedaří. Empatie tkví v pozornosti, která není zvědavostí, a sociální sítě, mašiny na rozbíjení pozornosti, rozvíjejí – v lepším případě – právě naši zvědavost.

Na sociálních sítích je patrný ještě jeden sklon současné kultury: záliba v abstrakci. Druhého spíš komentujeme, než bychom se s ním bavili. Při komentování se často zaměřujeme na jediný výrok, abychom na jeho základě zhodnotili celou osobu. Dává to smysl. Člověka, kterého komentujeme, leckdy neznáme jinak než jako bytost, která také komentuje. Mnohdy jsme se s ním nesetkali osobně, což právě znamená: nemáme s ním zkušenost.

Varovná ilustrace tohoto počínání se objevila na serveru Český rozhlas. V jednom článku komentuje manželka svého muže: „ ,Do hospody nechodí, peníze nosí, je laskavý otec, ale je dobrý člověk?“ Žena příznivce dezinformací tápe. Ne že by nebylo podstatné, co člověk čte. Jiná věc je znehodnotit osobní zkušenost, navíc tak důležitou jako to, jaký je člověk otec, odkazem na konspirační weby. Možná je to náznak, že skutečně žijeme ve světě chudém na zkušenosti, či dokonce ve světě, který si osobní zkušenosti vůbec neváží.

Záliba v této „žité“ abstrakci bude souviset s tím, jak jsme se zhlédli v datech. Znovu, data jsou podstatná, aspoň dokud na ně člověka neredukujeme. Hovoří-li se dnes o smyslu humanitních věd, může zde být jedna jejich úloha. Veřejný prostor je zaplaven dvěma typy zpráv: ty jedny stojí na datech, ty druhé na intimnostech. Humanitní vědy ukazují, že existuje třetí rovina, jak o člověku mluvit – v první osobě, aniž bychom říkali něco, co se dotýká výlučně soukromí, tedy způsobem, kterým se neutápíme ve vlastní subjektivitě, ale naopak druhé oslovujeme.

Jak je to možné? Poslouchejme vypravěče. Dobrý román je pravdivý, aniž je postaven na datech. Když se dnes všichni cvičíme v odhalování dezinformací, možná bychom si mohli rozšířit portfolio dovedností a znovu se začít učit i vyprávět. Nejspíš bychom i pak postovali na Facebooku mizerná „stories“, ale třeba bychom pochopili, kdy ta otázka „A kde máš data?“ není patřičná, kdy máme spíš poslouchat než komentovat.