Eseje

Moralizací k nenávisti

Nenávidí vždy ten druhý. Ale těch druhých je hodně, aspoň soudě podle toho, jak čile se mají úvahy o nenávisti k světu. Hate speech je termín, který se za posledních několik let zabydlel ve filozofii i veřejných debatách. Označuje nenávistnost směřující k sexuálním, etnickým, ale stále častěji i názorovým menšinám. K pádu zábran vedl souběh sociálních sítí a společenských krizí od pandemie po dopady války na Ukrajině. V souvislosti se sociálními sítěmi však nejde o exces, ale o normu. Již označení „Facebook“ poukazuje na to, že v debatách nepůjde o věcnost, ale o tvář. Ani bubliny, které trestají jinak smýšlející, nejsou druhotným projevem.

Kdo nerozumí válce, zahyne

Před dva a půl tisíci let byla sepsána kniha, kterou známe jako Umění války od Mistra Suna, i když původnímu významu by byl bližší titul Vojenské záležitosti či Způsoby válčení. Její věty nikdy nepřestaly ovlivňovat průběhy válek, protože se prostřednictvím mongolských vojsk vtiskly do vojenské doktríny ruské říše a díky čínskému dědictví i do průběhu vietnamské války. Vznikala v období sedmi válčících států, které spolu během tří století svedly kolem čtyř set větších bitev, ve kterých zahynulo mnoho set tisíc vojáků.

Politický boj o umělou inteligenci

Bruno Maçães se málokdy mýlí tak, jako když napsal minulý týden na Twitteru, že „jestliže chápete web jako masivní encyklopedii, pak ChatGPT je její jednosvazkové shrnutí“. Sice pak pokračuje, že je „zjevně špatná“ a že inteligence, kterou chatu můžete přiznat, není jiná nebo vyšší než „inteligence webu nebo tištěné knihy“, ale omyl trvá. Maçães chatbot přeceňuje a podceňuje zároveň. Jako encyklopedii používáme určité výseky internetu, třeba Wikipedii, ale taky ho používáme ke spoustě jiných věcí. A jazykové modely nejsou encyklopedie.

Nezbylo z nás než chodící klišé

Ta kniha je o tom, co následovalo po jejím vydání. Krátce po něm totiž vyšel rozhovor s oběma autory v Neue Zürcher Zeitung. Nevinně se jevil jen na první pohled. Vždyť Juli Zehová v jedné pasáži tvrdí: „Ten klid devadesátých a nultých let byl pozoruhodný. Naše generace nebyla aktivistická, byla to veskrze optimistická doba.“ A Twitter šel do kolen. Juli Zehová, bestsellerová autorka a ústavní soudkyně spolkové země Braniborsko, vydala svůj nový román Zwischen Welten (Mezi světy), který napsala spolu se spisovatelem Simonem Urbanem.

Nejprogresivnější země na světě

Král Karel I. se pokoušel svá království centralizovat a skotské církvi vnutit anglikánské zvyklosti. I když obě církve byly protestantské, skotská varianta byla mnohem puritánštější a Skotové se vzbouřili. Zároveň se Karel v Anglii pokoušel o absolutistickou vládu bez parlamentu, který proto od roku 1629 nezasedal. Skotská krize ho donutila parlament znovu svolat. Poslanci za svou podporu však žádali záruky, že „jedenáctiletá tyranie“ se nebude opakovat. Vyjednávání selhalo a Anglie se propadla do občanské války mezi králem a parlamentem. Historie se nyní částečně opakuje a Skotové znovu rozkládají ústavní a politický pořádek Británie pochybnými nápady.

Poslední hodinka

Vlastimil Kubeš, kterému lékaři v 56 letech diagnostikovali rakovinu slinivky, nejen že doma umíral, ale taky tam umřel. Podle ředitele Centra paliativní péče Martina Loučky polovina lidí z těch, kteří by si přáli dožít doma, nakonec ale skoná v sanitce nebo na jednotce intenzivní péče. Většina pacientů trpících vážnými chorobami (90 procent) si přeje znát svůj zdravotní stav, tedy i informaci, že už je konec na dohled (...). Podle zkušenosti paliativních pracovníků jsou pacienti rádi, když se jim stručně a citlivě vysvětlí, jak jsou na tom. Dají si věci do pořádku, rozhodnou se, jak chtějí umřít.

Nový hradní dvůr Petra Pavla

Vyvětrat. Vyčistit. Vyměnit. Prověřit. Otevřít. To jsou slova, která nejčastěji znějí z úst nově zvoleného prezidenta Petra Pavla o přebírání úřadu a Pražského hradu po dosluhujícím prezidentovi Miloši Zemanovi. Předávání moci má být fakticky i symbolicky tlustou čárou a novým začátkem. Jinou érou. Navazovat se nebude skoro na nic. Změní se skoro všechno. Žádné střídání mezi českými prezidenty zatím nebylo tak ostře kontrastní. Václav Klaus se proti Václavu Havlovi vymezoval v mnohém. Ale měli za sebou dlouhou a pro zemi úspěšnou kohabitaci v rolích prezidenta a premiéra.

Vítězství formy nad obsahem

Během této volební kampaně si jen málokdo mohl stěžovat na nedostatek prezidentských debat. Každá ze tří velkých televizí, ČT, Nova i Prima, přinesla jednu prezidentskou debatu před prvním kolem a pak další před druhým. Do toho nejrůznější servery a deníky pořádaly další střetnutí. Předseda hnutí ANO Andrej Babiš se rozhodl debaty před prvním kolem bojkotovat, přišel pouze na Novu, před druhým kolem dorazil neočekávaně do debaty České televize. Byl to první náznak, že jeho tažení na Hrad je opravdu ve velkých problémech.

Velký návrat hněvu

Udeřila hodina zloby. Ne že by se lidé nezlobili odjakživa. Vždyť takto znějí první slova západní literatury: „O hněvu Achilleově, tak zhoubném, nám zpívej, ó Múzo,“ čteme ve válečnickém eposu Ilias. Zloba, závist, zášť nemají pominout. Zloba je projevem božské síly, cestou hrdinů, nejen v homérském eposu, platí to pro četné proudy antické kultury.

Kolonie obezděných zahrádek?

Před několika měsíci, kdy vrcholilo drama kolem převzetí Twitteru Elonem Muskem, se do pozornosti světové veřejnosti nakrátko dostal alternativní systém jménem Mastodon. Lidé, kterým dřív nijak nevadilo, že nad jejich komunikací bdí anonymní korporace, se najednou začali zajímat o autonomní a distribuované alternativy k sociálním sítím. Někteří proto, aby měli případně „kam uprchnout“, pokud ten strašlivý lidožrout z Jižní Afriky provede s Twitterem něco nevýslovného, jiní spíš z běžné intelektuální zvědavosti.

Prezident s nejsilnějším mandátem

Referendum o Andreji Babišovi skončilo jeho drtivou porážkou. A zvolením Petra Pavla prezidentem s nejsilnějším mandátem v historii České republiky při nejvyšší volební účasti. Armádní generál ve výslužbě dostal skoro 3,4 milionu hlasů. Andreje Babiše porazil rozdílem téměř milionu voličů. Byl to největší rozdíl ze všech českých přímých prezidentských voleb. Když před pěti lety vyneslo Miloše Zemana na Pražský hrad necelých 2,9 milionu hlasů, rozjela se velká debata, jak obrovskou moc a sílu mu tato podpora dává. Teď jsme ještě skoro o půl milionu výš.

Oslnivý žvanil ChatGPT

Možná jste i vy v posledních týdnech podvědomě zaznamenali zvýšení zájmu o umělou inteligenci, i když se o ni jinak vůbec nezajímáte. Způsobil ho ChatGPT. Je to internetový chatovací program, v němž si můžete povídat s umělou inteligencí. Umělá inteligence zaměstnává již dlouho určitý typ lidí, v posledních letech i profesionálně – do tohoto oboru se lijí velké peníze a přičítá se mu strategický význam. Ovšem pro laickou veřejnost to zůstávalo dost vzdálené. Slýchávali jsme o strojovém učení, dovídali jsme se o specifických aplikacích, třeba o strojovém rozpoznávání obličejů, o samořídicích autech nebo o šachových programech.

Kdo se bojí bezpečí?

Pojem bezpečného prostoru, tzv. „safe space“, se vyšvihl. Ve Spojených státech se původně pojil „jen“ s prostory, v nichž se zástupci sexuálních menšin mohli svobodně bavit bez odsudků, či dokonce hrozby násilí. Od roku 2013 se začíná psát nová kapitola. Ve Spojených státech se ozývají hlasy volající po tom, aby se v takový prostor proměnily univerzity. Lze vůbec něco namítat? Přeje si snad někdo, aby studenti čelili nebezpečí? Problém nastává, když se s bezpečím pojí nejen nepřítomnost šikany nebo násilí, ale rovněž nárok na emocionální komfort. Právě to se děje a nejde jen o americký fenomén.

Písmák 20. století

„Cítím silný odpor k Vladimiru Putinovi. Nikdo na mezinárodní scéně ve mně nevzbudil takové znechucení od doby, kdy umřel Stalin. I když to není masový vrah Stalinových rozměrů, projevuje stejnou lhostejnost k lidskému životu. A má v sobě i kus stalinského gangsterismu: jeho nohsledi nosí masky a zbraně. Putin také připomíná Hitlera v ochotě využívat bojovné menšiny k rozšíření své moci. Jsem vůči němu příliš paranoidní? Doufám, že ne.“ V dnešní publicistice se to srovnáními s Hitlerem a Stalinem jen hemží, ale když taková slova roku 2014, po ruské invazi na Krym, použil ve svém článku Paul Johnson (1928–2023), měl jednu výhodu: působení obou jmenovaných diktátorů v mezinárodní politice znal ze svého mládí osobně, a měl tedy s čím srovnávat.

Referendum o Babišovi

Andrej Babiš je nejvíc polarizující, odpor většiny společnosti vyvolávající figurou, jakou česká politika po roce 1989 zažila. Tím, že se rozhodl kandidovat v přímé volbě hlavy státu ve většinovém dvoukolovém systému, se v ostrém světle obnažilo, co dlouhodobě ukazovaly průzkumy. Míra odporu vůči němu neklesala. V kampani se naopak jeho ostrou hrou s vyvoláváním strachu z války začala hrotit. Dávno pryč byl smířlivý strýc Andrej Babiš, jak se snažil prezentovat po ohlášení prezidentské kandidatury. Na scéně řádí Andrej Babiš, tak jak ho všichni znají od nástupu do politiky.

Co tak ještě přestat jíst?

Třiatřicetiletý Lukáš z Prahy si dává velký pozor na to, co sní. Zná složení každé potraviny, kterou kupuje, ví (nebo si aspoň myslí, že ví), odkud jídlo pochází, a mezi jednotlivými pokrmy si dopřává pauzu nejméně tři hodiny. Pozvat Lukáše na oběd je pro hostitele výzva. Patří mezi ty, kdo si důkladným výběrem jídla chrání své zdraví. „Už nejsem zvyklý trávit některé potraviny, když sním sýr, cítím se divně,“ přiznává. Podle něho za většinu nemocí může přemíra masa, mléka a všeho smaženého. To je důvod, proč lpí na zdravé stravě. A není sám.

Andrew Tate – falešný prorok mužství

Koncem prosince zažil Twitter souboj dvou opravdových gigantů. Jednoho z účastníků netřeba představovat, jde se o všeobecně oblíbenou prorokyni zelené zkázy a švédskou nepřítelkyni CO2 Gretu Thunbergovou. Na odpor se jí postavil Andrew Tate, ještě nedávno obskurní postava, který se během posledních pár let stal oblíbencem těch pochybnějších koutů pravicového internetu a guruem mladých mužů. Ve skutečnosti si Tate začal, když tweetoval, že má 33 aut a aby mu Thunbergová dala e-mailovou adresu, na kterou by jí mohl poslat kompletní seznam i s jejich „obřími emisemi“. Thunbergová ve své odpovědi naznačila, že Tate má malý penis.

Hle, Joseph Ratzinger

Když papež Jan Pavel II. oslovil Josepha Ratzingera, aby se stal prefektem Kongregace pro nauku víry, psal se rok 1980 a oslovený věděl, že odmítnout nelze. Přesto formuloval podmínku. Ano, beru, ale jsem teolog a chci dál psát knihy. Papež mu odpověděl, že se o věci bude muset poradit. Za několik dní se ozval: „Ano, existují precedenty. Pište.“ Ratzinger napsal za svůj život na čtyřicet knih, spolu s rozšířenými novými vydáními čítá jeho knihovna dokonce šestašedesát svazků. Jeho domovem bylo slovo. Sám tuto přináležitost nechápal jako osobní zvláštnost. Slovo je nejtěsněji spjaté s křesťanskou zvěstí.

Vyhraje ten, kdo vadí nejméně

Nekandiduji proti něčemu, kandiduji pro něco. Opakuje často v debatách Danuše Nerudová, která patří do trojice největších favoritů historicky třetí přímé prezidentské volby. Čtyři dny předtím, než v pondělí 9. ledna odešlo toto vydání Týdeníku Echo do tiskárny, to ale vypadalo, že lidé volí spíš proti něčemu. Vybírají si kandidáta, kterého považují za nejméně špatnou volbu. Poslední dny kampaně mohou všechno otočit. Mohou přiletět černé labutě, které nikdo nečekal. Ve čtyřech dnech před uzávěrkou jich přiletělo docela hodně. I tento text nutně odráží stav a atmosféru k pondělnímu večeru.

Chléb, mléko a alkohol

Evropa není jen kontinent, je to především náš domov. Kdy jsme se ale stali Evropany a jaké jsou hlavní rysy této naší identity? Její počátky nalézají archeologové hluboko v pravěku. Zdá se, že mnoho našich zvyků, tradic a chování má své kořeny před víc než sedmi tisíci lety v době počátků zemědělského života evropského lidstva.

Šťastnou apokalypsu!

Vyberte si peníze z bankomatu, nakupte konzervované potraviny, nezapomeňte si napustit vanu. Kolem půlnoci nevstupovat do výtahu! Tak zněly směrnice v německých novinách Bild před silvestrem 1999. Hovořilo se o hrozícím počítačovém kolapsu, explozi jaderných reaktorů a padajících letadlech. Globální katastrofa se proměnila v ne-událost. Tedy jak pro koho: ve Slovinsku rezignoval úředník, který svými neurotickými výroky rozkolísal tamější ekonomiku.

Čtyři fenomény roku 2023

Rok 2022 se vysmál do očí všem, kdo se před jeho začátkem pouštěli do odhadů, co se v něm bude dít. Byl to z mnoha pohledů nejtěžší rok v Evropě od pádu železné opony v roce 1989. Svými společenskými následky a změnou kurzu výrazně tvrdší než rok 2008 a to, co po něm následovalo. Poslanec Evropského parlamentu Alexandr Vondra (ODS) před pár lety zmiňoval, jak přednášel studentům na letní škole v britské Cambridgi. Na začátku se jich zeptal, jestli považují za více přelomový rok 1989, nebo 2008.

Nejhorší rok v dějinách

Není žádná nadsázka, řekneme-li, že uplynulý rok patřil k těm horším. Regulérní válka v Evropě, inflace, hrozící recese, energetická krize. Výbušná kombinace, kvůli které řada lidí ráda dala roku 2022 vale. Ani ty předchozí roky, poznamenané pandemií covidu, nepatřily mezi ty nejšťastnější. Nikdy ale není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Například všichni můžeme být rádi, že nežijeme v roce 536, který je podle historiků horkým kandidátem na nejhorší rok dějin.

Tvořím, proto bohatnu a prosperuji

Generální ředitel J&T Banky Štěpán Ašer si přečetl aktuální průzkum vysněných firem a institucí, pro které by chtěli pracovat mladí absolventi ekonomie na českých vysokých školách. Výsledek ho vyděsil tak, že k němu napsal komentář do Hospodářských novin. „Studenti českých ekonomických škol chtějí pracovat pro stát. Mladá generace, která by měla brzy převzít otěže při tolik potřebném restartu české ekonomiky, si do top desítky ideálních zaměstnavatelů z poloviny navolila státní instituce? Znamená to snad konec podnikavosti mezi současnou mladou generací?“

Lstivé orchideje

Přírodovědci si často stěžují, kolik druhů rostlin či hmyzu je dnes ohrožených či téměř na vymření, ale ono to platí i o kytkách ve venkovských zahrádkách či za okny domů, kde místo třeba tradičních pelargonií stále častěji vidíme kultivary tropických orchidejí. Pochopitelně to je nejenom krásou těchto rostlin, ale i tím, že všichni nakupují ve stejných obchodních řetězcích. Česká zahrada se nám globalizovala. Některé orchideje jako nejvíc klamavé a nejvíc manipulativní rostliny celé botanické říše stojí přesně na roztřepeném rozhraní mezi krásou a hrůzou.

Julian Assange, spíš hrdina než padouch

Začátkem prosince se stalo něco, co lze vysvětlit snad jen předvánoční atmosférou a hnutím myslí k větší lidskosti, které v lidech advent umí vyvolat. Pětice slovutných médií – New York Times, Guardian, Spiegel, Le Monde a El País – se obrátila na amerického prezidenta Josepha Bidena s výzvou, aby upustil od stíhání Juliana Assange. Tento australský novinář a internetový vydavatel už třináctým rokem žije jako psanec, z toho devět let nepřímo a poslední tři roky přímo, totiž těžkým vězením, omezený na svobodě.

Ve jménu mizejícího otce…

„Můj otec byl muž mnoha talentů, ale opravdový génius byl v jediném – v mizení,“ poznamenává americký spisovatel a novinář John R. Moehringer ve své autobiografii Něžný bar, která tvořila předlohu pro stejnojmenný film. Pojednává o chlapci dospívajícím v baru: zde si vytváří první vazby, hledá otce a nachází závislost. Génius v mizení, takový je lecjaký otec. Snad ta slova vyjadřují i kulturní pocit, či přímo pachuť. „Chybějící otec“ obchází dvacáté století a ani v jednadvacátém to na návrat nevypadá. Pojem byl poprvé užit v souvislosti s dvěma světovými válkami, jimž otcové padli za oběť.

Zabít bílého Ježíše

Pokud jste dostatečně dlouho na Twitteru, je velká šance, že jste narazili na „pravou“ podobiznu Ježíše Krista. Jde o počítačově vygenerovanou tvář muže s olivovou barvou kůže, krátkými tmavými vlasy a vousy a s hnědýma očima. Pravidelně, snad každých šest měsíců, nějaký aktivistický účet tuto podobiznu sdílí se sdělením nesoucím se v rovině „ha ha, vy rasisté jste si mysleli, že Ježíš byl běloch, ale ve skutečnosti vypadal jako obyvatel Blízkého východu“. Na což většina věřících odpoví, že to není žádné překvapení, jelikož Ježíš byl obyvatelem Blízkého východu.

Twitter v zajetí ideologie

Twitter je jako heroin. Možná dokáže nabídnout chvilkové upokojení, ale vzniká na něm závislost a dlouhodobě člověku spíš škodí. Twitter je ale zároveň debatní prostor. Střetávají se zde novináři, aktivisté, profesoři, politici a další opinionmakeři. Není těžké získat pocit, že názory na Twitteru jsou i názory většinové populace. To připisuje sociální síti mnohem větší vliv, než by odpovídalo počtu uživatelů či finanční situaci. Je proto důležité, aby diskuse na platformě byla víceméně vyvážená a vedení firmy nenadržovalo ani jedné straně. Přesto není žádným velkým tajemstvím, že firma stranila liberální levici.

Co přijde po globalizaci?

Ty vůbec nejlepší věci často zažíváme, aniž si to uvědomujeme. Je celkem pravděpodobné, že právě s tímto pocitem se budeme za několik let dívat na tři mimořádné dekády vývoje vyspělého světa od pádu železné opony do nástupu covidu-19. Prožili jsme skutečně zlaté časy globalizace, rozvoje mezinárodního obchodu, otvírání hranic a bourání závor, volného pohybu lidí i kapitálu, celosvětové dělby práce a vtahování další a další pracovní síly do procesu tvorby celosvětového bohatství.

Zpět na hlavní stranu