Mládí zestárlo. Mileniálové dosud platili za jeho ztělesnění. Ti nejstarší z nich se však narodili v roce 1980, takže jim táhne na čtyřicátý čtvrtý rok, většina mileniálů jsou třicátníci. A to znamená jediné: buď jsou uprostřed krize středního věku, nebo na ně co nevidět dolehne.

Nesouhlasíte? Pravděpodobně máte i vy krizi středního věku spjatou spíš s padesátníkem, který si pořídil nové auto a milenku. Tím jsme u samého problému „krize středního věku“. Pojmy shrnující složité a individuální psychosociální procesy uprostřed neméně složitého světa bývají směsí karikatury a pravdy. Jedni mají za to, že mileniálové jsou na krizi příliš mladí, druzí, že krize středního věku je výmysl.

K prvnímu je třeba říct, že přinejmenším v logice života dává smysl umístit tuto krizi do poloviny produktivního života. Třeba Albert Camus, který v Mýtu o Sisyfovi tvrdí, že jakmile člověk řekne „je mi třicet“, říká „stárnu“, má nejspíš pravdu. Naopak ve snaze upřít lidem, které považujeme za mladé, stárnutí, se zračí častý omyl: tito lidé mají za to, že stárnout může člověk, až když je starý.

Druhá otázka je, jestli něco jako krize středního věku vůbec existuje. Kromě (pravděpodobného) omylu, že se tato krize týká výlučně padesátníků, se totiž rozšířila představa, že je to výsada, případně výmysl zajištěných, většinou zpovykaných mužů. Prý je to omluva, snad přímo výmluva spíš než realita. Tento termín si měli vymyslet muži, aby se mohli chovat bezohledně – a zase zvítězili: společnost jim to nejen toleruje, ještě o tom bádá.

Možná je zmíněná krize výmluva, ale fakt taky je, že to nemusí umenšovat její realitu. My podle ledajakých výmyslů žijeme. Ostatně sociologové se na krizi středního věku v nedávné době zaměřili znovu. Řekli si, že to, zda má nějakou podstatu, budou moct zjistit právě pohledem na mileniály. Ti by nyní měli krizí procházet anebo se na ni chystat, jenomže jim na rozdíl od jejich rodičů právě status a prostředky pro pořízení klasických doplňků scházejí. Auta i milenky něco stojí. Znamená to, že mileniálové tuto krizi neprožijí? Že stárnou pomaleji? Nebo bude mít jejich krize nezvyklé podoby?

Milníky na cestě jednoho pojmu

Nejprve je třeba dát za pravdu těm, kteří krizi středního věku považují za relativně nedávný objev. Tradičně se spojuje s rokem 1957. Kanadský psychoanalytik Elliott Jaques tehdy pronesl přednášku, v níž se opřel o biografii umělců a myslitelů. Tvrdil, že mezi pětatřiceti a čtyřiceti se něco děje. Někteří, ač třeba tvořili velkolepá díla, se odmlčí a pak zmizí, jiní se také odmlčí, ale po několika letech vytvoří něco skutečně velkolepého. To první platí třeba o Gioacchinovi Rossinim, to druhé o Johannu Wolfgangu Goethovi. Rossini napsal v sedmatřiceti své nejúspěšnější opery, a ačkoli žil dalších čtyřicet let, již takřka nekomponoval. To Goethe si v sedmatřiceti naordinoval dvouleté prázdniny v Itálii a pak napsal Fausta.

Jaquesova přednáška nezapůsobila. Autor to však nemínil vzdát – již proto, že mu bylo čtyřicet a sám procházel tím, co pojmenoval. Na motivy přednášky proto sepsal odborný článek Smrt a krize středního věku. Vyšel roku 1965 a víc v něm zohlednil prostého člověka, který tuto krizi nemusí prožívat nijak dramaticky. Obyčejně sáhne jen o něco častěji po alkoholu, poohlíží se po mladých ženách, někdo se vrhne do promiskuitnějšího životního stylu. Ale člověk – a autor tím zjevně míní muže – si také začíná budovat síť lékařů a na alternativní léčbu chronických neduhů již nereaguje povýšeně. Tento popis nesedí jen na lecjakého čtyřicátníka, mohla by se v něm rozpoznat celá šedesátá léta. Že by se pojem tehdy uchytil proto, že krize středního věku dopadla na celý západní svět?

Není to tak jednoduché. Odborné pojmy se obvykle nestávají součástí populární kultury, toto sousloví se jí však stalo. Zásluhu na tom má nikoli zmíněný psychoanalytik, nýbrž novinářka Gail Sheehyová a její kniha Průvodce dospělostí (1974). V ní si všímá, jak různí psychologové velkoryse přehlížejí ženy. Přitom právě pro ně platí: jen krize je může zachránit. Ony spíš než muži mají krizi využít, což prý znamená uvědomit si, že nyní, když odrůstají děti, bije jejich hodina. Nechť tedy opustí domovy a stanou se svobodnými. Naopak muži ať rozvíjejí svou pečující stránku a věnují se domácnosti.

Novinářka využila akademický pojem strategicky a z knihy se stal celosvětový bestseller. Jenže tím spíš budil fenomén podezření. Opravdu nejde o pojmovou bublinu, případně o pojem, jímž si jedno či druhé pohlaví řeší své účty se světem?

Přinejmenším v určitém smyslu učinil pochybnostem přítrž výzkum, z něhož vyplynulo, že čtyřicátníci patří celosvětově k nejméně spokojeným lidem. Ve studii z roku 2008 ukázali David Blanchflower a Andrew Oswald, že lidé udávají napříč dvaasedmdesáti zeměmi vysokou spokojenost v rané dospělosti, kolem třicítky začínají být frustrovaní a svého dna dosahují jako čtyřicátníci. Nejpozději v pětapadesáti začíná cesta vzhůru. Může překvapit, že následně vyšly studie, které obdobný cyklus potvrdily v případě šimpanzů a orangutanů. Jejich spokojenost hodnotili ošetřovatelé a závěry prý byly jasné: i životní komfort opic klesá ke dnu v půlce jejich životní pouti.

Přijde si krize i pro mileniály?

I když připustíme, že to může být univerzální jev, což samozřejmě neznamená, že se bude týkat každého, je zjevné, že projevy se budou lišit. Opouští-li někdo ve středním věku rodinu nebo zaměstnání, činí tak třeba proto, že jistotu vnímá jako past. Jenže leckdo může být na „čtyřicátnickém dně“ z opačných důvodů: netuší, co je to jistota. Právě to druhé bude současný standard mileniálů. Aspoň ze zahraničních studií plyne, že jsou méně majetní než jejich rodiče a jejich životní úroveň navíc klesá. Britská studie Mezigenerační rozdíly zpracovaná skupinou Financial Conduct Authority v roce 2019 hovoří o tom, že mileniálové mají značné potíže s tím, co autoři označují jako „budování majetku“. Kdybychom se přidržovali klišé, řekli bychom: Nepořizují si nové auto, ale zvyšují dávku antidepresiv.

V českém kontextu se věc jeví méně jednoznačně. Rodiče mileniálů zažili ve své dospělosti převrat. Projevy, které bychom označili jako typické pro krizi středního věku, byly spíš projevem nového života, jemuž osobní krize nutně nepředcházela. Z květnové studie Generace X a Y očima dat od Evy Peňázové a Michala Šoltése navíc vyplývá, že čeští mileniálové jsou nejen vzdělanější, ale i lépe zajištění než jejich rodiče. Fakt ovšem je, že daný výzkum nezohlednil dostupnost bydlení, která tíží právě mladou generaci.

Když se deník The Times obrátil na své mileniálské čtenáře s dotazem, zda zažívají krizi středního věku, jedna respondentka odpověděla: „Tělesně je mi čtyřicet, ale co do statusu tak dvacet.“ Žena se vyjadřovala především o ekonomické situaci, ale výrok zrcadlí i změnu sociokulturní. Zatímco jejich rodičům tou dobou odrůstaly děti, mileniálové je ještě nemají, anebo se starají o malé potomky. S ohledem na dlouhé vzdělání se zapojili později i do pracovního života. Jejich střední věk – a potažmo krize – se proto nejspíš posune do vyššího věku. Nyní je tedy třeba dát v jistém ohledu za pravdu onomu člověku, který se ušklíbne nad tvrzením, že by třicátník měl trpět krizí středního věku: ze sociálního hlediska se tento věk skutečně posunul.

Zvládat nezvládání

Dívat se na krizi výlučně socioekonomickou optikou by byla chyba. Smrtelnost je spravedlivě distribuovaná a málokdo si jí nevšimne. Leč smrt je velké slovo a možná se bez něho obejdeme. Člověk začne stárnout prostě tehdy, když si uvědomí, že ledacos už nenapraví. Střední věk je navíc hrozný právě proto, že hrozný není, zato otvírá perspektivu na hrůzu. Je to jako s očekáváním léta. Jen co začne, už máme dojem, že ve vzduchu visí podzim. Stejné je to se středním věkem. Jsme na vrcholu sil, takže budeme slábnout.

Co tedy s tím? Z filozofické perspektivy může pomoci jedno rozlišení. Instrumentální je takové jednání, které děláme proto, abychom dosáhli něčeho jiného. Takže se vzděláváme, abychom získali zaměstnání; pracujeme, abychom měli na obživu. Existují ale rovněž činnosti bez účelu. Ty děláme pro ně samé. Třeba se jdeme projít proto, abychom se prošli. Na krásný obraz se díváme kvůli kráse. S dítětem si hrajeme, protože si rádi hrajeme.

Jistě lze i tyto činnosti zkazit. S dítětem si pak hrajeme, abychom rozvíjeli jeho duševní schopnosti. Projít se jdeme, abychom zhubli, a do galerie, abychom mohli ve společnosti žvanit o vznešeném. Činnosti zatížíme sebou samými i druhými. Obyčejně totiž chceme mít splněno kvůli sobě i druhým, kteří mají naše výkony vidět a ocenit. Jenže když myslíme, abychom na něco přišli a mohli to druhým ukázat, nejspíš právě proto na nic nepřijdeme.

Nejzajímavější činnosti jako myšlení nebo rozhovor, případně naladění jako radost, nejsou ty, které si na sobě můžeme vynutit. Těm musíme dovolit, aby se děly. Ale není to pouhá pasivita. Potřebujeme odvahu, abychom ty činnosti nechtěli zvládat a třeba riskli, že je nezvládneme. K první části života možná patří schopnost naučit se vše zvládat, k druhé naučit se nezvládat.

Tím se dostáváme k až neskutečně smutnému závěru. Ti pánové s drahými auty jsou možná klišé, ale hořkou skutečností je, že v této nepěkné křeči tkví hluboká pravda. Zjevně si drahá auta nekupují jako dopravní prostředek. Vědí, že teď už nejde o to, dostat se co nejrychleji k cíli. To už zažili mockrát. Teď jde o to, najít radost v jízdě samé, ať už ta jízda dopadne jakkoli.