Lze dnes vyslovit slovo elita bez přízviska „takzvaná“? V onom zákeřném „takzvaná“ nezřídkakdy spatřujeme výbavu člověka, pro něhož se našlo ohavné slovo dezolát. Nevěří institucím, médiím, jede si konspirační teorie. Francouzský filozof a politolog Olivier Roy, profesor na European University Institute sídlícím poblíž Florencie, přichází v knize Zploštění světa s novým pohledem na zmíněný atribut – a tou interpretací činí „dezoláty“ z nás všech, obyvatel západního světa.

Dezolát nedezolát, důvěra v instituce nebyla v západní společnosti nikdy nižší. Ukázalo se to prý v pandemické době. „Dnes již v humanitních vědách, a dokonce ani v některých tvrdých vědách, neexistuje vědecký konsenzus, jak ukázala kontroverze covid-19. Hranice mezi šarlatánem a vědcem se stírá,“ poznamenává Roy a ilustruje to na debatě o vědecké hodnotě argumentů proti očkování. Tvrdit, že odpůrci očkování jsou dezoláti, kteří nevědí nic o vědě, a naopak jeho zastánci jsou seriózní reprezentanti vědy, již prý nelze. Ve Francii to bylo možná zjevnější než v jiných zemích: proti očkování zde vystoupil Didier Raoult, řazený mezi deset nejvýznamnějších francouzských vědců podle časopisu Nature.

Rozpory byly součástí vědy vždy, ale dnes se něco změnilo: přelily se zpoza akademických hradeb do širší společnosti a zcela legitimní vědecké rozpory získaly mnohdy veskrze nelegitimní morální zabarvení. Právě pandemie ukázala podle Oliviera Roye, že toto morální zabarvení nelze akceptovat. Ohrožuje to svobodomyslnost i důvěryhodnost vědy samé. Vědci se pak mohou bát, aby jim něco nevyšlo špatně, čímž by se mohli projevit jako dezoláti. Ostatně proto byla francouzská debata přelomová: jednoznačnou distribuci pozic neumožňovala. Byly to totiž výrazné hlasy z vědecké komunity, které si dovolily formulovat disidentní názory na veřejnosti. Tím však poukázaly na to, že zde nemáme klasický (a podle Roye překonaný) problém „poučený vědec ztělesňující kritické myšlení versus nepoučená veřejnost podléhající dezinformaci“: zlomy procházely napříč vědeckou sférou.

Bohové byli vyhnáni ze svých domovů

Royova kniha Zploštění světa navazuje na jeho pozoruhodný spis Svatá prostota (2013). V ní si všímá vzniku zákeřné náboženskosti uvnitř hlavních tradic. Zvlášť patrná je tato nová vrstva na islámu. Na pozadí globalizace a technologické změny se zrodil „digitální“ islám, který tkví v redukci původní víry na snadno transportovatelné fundamentalistické minimum. Hlavním znakem takového nového produktu je to, co Roy označuje jako „vyhnání bohů z jejich domovů“. Míní tím, že se bohové odpoutávají od kultury jednotlivých zemí a vzniká jejich fastfoodová verze, kterou lze konzumovat v New Yorku stejně jako v Bagdádu.

Tyto podoby náboženskosti bývají fanatické, ale Roy nepovažuje za jejich typický projev sebevražedné atentáty muslimských teroristů. Spíš si všímá rostoucího sklonu věřících zavrhovat vlastní kulturu jako barbarskou. Podle vyznavačů digitálního islámu platí, že kulturu a původní tradice nelze zohledňovat, ba co víc: je třeba je ničit. Typickým příkladem je odstřelení soch Buddhů v Bamjánu poté, co je vláda Tálibánu prohlásila roku 2001 za modly.

Ale nepřátelskost vůči kultuře nachází Roy i v některých křesťanských proudech. Zmiňuje fenomén protestantského letničního hnutí. Během letnic sestoupil Duch svatý a naplnil nitro apoštolů natolik, že „začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat“. I konverze současných vyznavačů má vyústit v „mluvení jazyky“. Věřící však najednou nezačnou hovořit čínsky nebo svahilsky. Spíš jde o mimovolné vydávání zvuků. Tento fenomén tak vystihuje onu „boží prostotu“ v názvu knihy. Věřící odmítají jazyk – výsostný projev kultury – ve prospěch neartikulovaného vydávání zvuků. Bůh je osvobozen od vztahu s konkrétní kulturou, národem či jazykem a stejně suverénním, tedy prostým až prostoduchým, se má stát i věřící.

Krize univerzity v plochém světě

I implozi elit lze podle francouzského filozofa popsat na pozadí náboženského fenoménu. V plochém světě nejenže nekultivujeme vztah k transcendenci, zavrhujeme i jiné typy hierarchizace. Proto se stává natolik obtížné kohokoli vychovávat či vzdělávat, aniž by byl člověk obviňován ze zneužívání moci.

Teorii dekulturace nyní Roy vztahuje na politiku a akademickou sféru. I tyto oblasti a spolu s nimi instituce klíčové pro západní svět se stávají homogenní a v tomto smyslu fundamentalistické. I jejich obsahy musejí umět cestovat s lehkým zavazadlem. V případě akademického světa to znamená, že výkony musejí být metrizovány, aby byly na první pohled porovnatelné. Právě statistické údaje o tom, jak často je autor citován, považujeme za klíč k excelenci. K homogenizaci vede podle Roye i důraz na angličtinu, z níž se stává lingua franca, na úkor publikace v jazycích, na jejichž teritoriích dané instituce sídlí a kde by také měly vzdělávat a kultivovat jazyk i představivost.

Ale především se Roy zaměřuje na to, jak moc se proměnila kurikula humanitních a filozofických fakult. Ač se vždy udržoval nadnárodní korpus s velkými jmény, jakými jsou Shakespeare, Goethe, Hugo, moderní univerzita zůstala od svého vzniku v devatenáctém století do konce století dvacátého v podstatě národní a rozvíjela témata stěžejní pro kulturu, v níž daná instituce sídlila. Nyní, v době, kdy se univerzita chová jako nadnárodní korporát, má nadnárodní agendu. Pro tu jsou stěžejní paradoxní témata jako komunikace či kultura. Paradoxní jsou proto, že kulturní studia vznikají v době po kultuře a komunikace je zas pozoruhodná z toho důvodu, že právě na komunikaci se svým prostředím již univerzity nestojí.

Ale proč potom komunikace? Vykořenění institucí, ale skrze různé subkultury i lidí z jednoho sdíleného společenství vede k tomu, že se vše musí normovat, neboť si jinak nerozumíme, což také znamená, že si nedůvěřujeme. Jakmile ztratí kultura, která je místem implicitního smyslu, svou sílu, nezbývá nám než vše výslovně kódovat. Proto se neustále bavíme o tom, kdo se k čemu a jak smí vyjadřovat, co je zraňující a jak jednotlivé identity chránit před verbálními útoky druhých.

Pozoruhodná míra nových norem vstupuje rovněž do sexuality. I v této souvislosti lze hovořit o ztrátě nevýslovného. Sexualita se stává předmětem nikoli jednání, ale myšlení, které se vyvíjí až do scholastických jemností toho, kdo reprezentuje jakou sexualitu. Tento abstraktní zájem o sexualitu, který ovládl západní kampusy, znovu podle Roye svědčí o bezdomovectví uprostřed světa.

Nápadný je podle autora i zájem o ekologická témata, či spíš: pozoruhodná je forma zájmu o tato témata. I na něm je totiž patrný únik do abstraktna, „formalizace skutečného“. Nejde tedy o snahu nově obývat svět, třeba pečovat o návrat biodiverzity. Místo toho se ve velkoměstech demonstruje za abstraktní cíle. Oteplování se prý má udržet pod hranicí 1,5 stupně, takže se průměruje globální teplota. Ale ani na této metě nepanuje vědecká shoda, podle četných přírodovědců je to nepříliš dobrý způsob, jak přemýšlet o klimatu.

Jak porazit kulturní války

Nejen společnost, která nerozumí tomu, čím se akademici zabývají, ztrácí důvěru v univerzity, pozbývají jí i badatelé sami. Univerzity totiž prostupuje tolik odcizujících fenoménů, třeba nebývalý nárůst byrokratické zátěže a tzv. bullshit jobs; ve svém odtržení od domácí kultury se stávají místem nemísta, ale rovněž nesmyslu. Mohutné změny v technologiích a do toho ještě vpád umělé inteligence nabourávají shodu na tom, co že je to věda a k čemu slouží.

Roy v této souvislosti píše: „Univerzity již nejsou preferovanou cestou ke znalostem. Protiklad mezi vědcem a autodidaktem, který stál v samém jádru vzniku univerzit (tento protiklad neexistoval až do devatenáctého století), dává stále menší smysl.“ Připomeňme, že v mnohých západních zemích v posledních letech nejenže nerostou počty zájemců o studium, jak tomu bylo po celou druhou polovinu dvacátého století, ale začínají klesat, příznačně zvlášť v oblasti humanitních věd.

Univerzity nerozkládá souboj ideologií mezi wokismem a konzervatismem, ten je spíš symptomem vyprahlosti. Příznačné je, že obě strany žvaní o témže: o rase, genderu, identitě a o tom, jak se má o tom či onom hovořit. Lze společnost rekultivovat? Zdá se, že by to mělo být možné: copak nebyl každý pád jedné kultury počátkem nové? Jenže na Západě je tomu už padesát let, co se kultura spíš vyprazdňuje, a to je nezvykle dlouhé období. Navíc nic nenasvědčuje tomu, že by se na obzoru rýsovala změna.

Je tedy řešením na kulturní války nepřistupovat? Kolega Martin Weiss před tím varuje. O kulturní válce prý platí totéž, co platí o jiných válkách. „Můžete se o ni nezajímat, ale ona se zajímá o vás.“ Sama kulturní válka je další paradox. Vznikla ve světě po kultuře a podle Roye představuje stejně jako náboženský fundamentalismus vyprahlý škleb původních kultur. Jak tedy ne vyhrát v kulturní válce, ale porazit válku samu, když k tomu navíc podle autora už nemáme kulturní prostředky?

Zabít válku nekulturně? Možná ano. Tam, kde vše prostupuje norma, sílí moc individuality. Ostatně to vidíme v umění. Zdá se, že se vracíme do světa, v němž lze znovu provokovat. Je to příležitost pro hledání vlastního hlasu i postoje, nezávisle na taktizování. Možná stojí za to znovu objevit, že lidé si myslívají protichůdné věci, jsou neuspořádaní, bývají nevyhranění a nepředvídatelní. Taková je ostatně i kultura: připouští dvojznačnost – a tím je životadárná. Lidé nebývají woke nebo antiwoke, aspoň dokud zůstanou lidmi. To je vlastně nejpodnětnější vzkaz Royovy knihy. Že tu máme krizi institucí, to by bylo to nejmenší. My čelíme krizi humanismu.