Jméno někdejší turecké metropole získalo nečekaný význam v českých kulturních válkách. Vláda pětikoalice tento týden odesílá do parlamentu k ratifikaci Istanbulskou úmluvu (IÚ), oficiálně Úmluvu Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí.

Roku 2011, kdy úmluva vznikla, se ještě vážně vedla přístupová jednání Turecka s Evropskou unií (byť úmluva vznikla v rámci Rady Evropy, která s EU nemá nic společného). Muslimské společnosti se vyznačovaly a dosud vyznačují ultrapatriarchálním modelem rodiny, podřízeností ženy a fyzickým násilím, jaké jsme na Západě vesměs dávno opustili.

Během těch dvanácti let se Turecko přestalo Západu přibližovat, a dokonce se z této úmluvy odhlásilo. Paragrafy proti muslimskému životnímu stylu – zákaz ženské obřízky, zákaz vynucených sňatků, přísné tresty za vraždy „ze cti“ – sice v textu úmluvy zůstávají, ta však svým celkovým tónem dnes působí spíš jako kladivo na společnosti Evropy východní. Ty už společensky ve středověku nejsou, ale v pokrokovém 21. století také ještě ne.

Hned na začátku uveďme hlavní obavu konzervativců: text úmluvy je prostoupen genderovou ideologií (v tom smyslu, že existuje pohlaví biologické a vedle něj pohlaví jako společenský konstrukt, z něhož se lidé mohou vymaňovat, třeba změnou pohlaví). Po ratifikaci bude IÚ, neboť je svým charakterem mezinárodní smlouva, nadřazena českému právu. V tom se ale pojem gender dosud nevyskytoval.

Argumenty pro

Na české politické scéně jsou stoupenci Istanbulské úmluvy odleva do středu, tedy od Pirátů a STAN až dovnitř hnutí ANO (v roce 2016 byla úmluva schválena kabinetem Sobotka–Babiš a o dva roky později málem odeslána k ratifikaci, než si Andrej Babiš všiml, že IÚ je takzvaně kontroverzní).

Ani v této skupině celkem není sporu, že platným českým zákonům se tu nedá mnoho vytknout. Trestní zákoník už roky obsahuje trestný čin týrání osoby ve společném obydlí, pod nějž se domácí násilí pohodlně vejde. A přesto je prý nejvyšší čas, aby i Česká republika Istanbulskou úmluvu ratifikovala. Proč? Protože údajně nedělá dost pro to, aby domácí násilí stigmatizovala a trestala. Přitom násilí je v úmluvě definováno neobyčejně široce – nejen jako násilí fyzické, ale jako všechny činy, „které vedou nebo mohou vést k fyzické, sexuální, psychické nebo ekonomické újmě nebo utrpení žen“.

Skoncování s věčným útlakem žen si tento tábor slibuje i od článků úmluvy, jež signatářským zemím ukládají vštěpovat žákům vědomosti o „nestereotypních genderových rolích“ na všech stupních vzdělání (článek 14); které vlády zavazují dotovat neziskové organizace na násilí vůči ženám specializované (články 7–9, dále 13, 17). V článku 23 je ukotvena povinnost státu zřídit pro ženy na útěku před násilníky azylové domy a v článku 24 financovat pro oběti domácího násilí nonstop telefonní linky.

Oba dva posledně zmíněné požadavky nejsou vůbec špatné, jen by snad bylo možné řešit je vyčleněním nějakých peněz ze státního rozpočtu, místo aby se kvůli nim musela přijímat mezinárodní smlouva.

Dál už je argumentace českých příznivců Istanbulu vyloženě slabá a většinou negativní. Prý že úmluvu ratifikovalo 37 států, přičemž nejsme o nic lepší než tato skupina (po Turecku se z už ratifikované smlouvy chce vyvázat i Polsko, takže brzy 35).

Jiný druh negativní argumentace se vyčerpává výčtem toho, co všechno prý v úmluvě není, ačkoli podezřívaví konzervativci to tam vidí. Pojďme se na údajné mýty konzervativců podívat blíž.

Pozor, různé překlady

Takový reprezentativní seznam „mýtů“ najdeme například na webu Asociace pro společenskou odpovědnost. Uvádíme první tři: 1. že „je ohrožen pojem rodiny“, 2. že „jsou ohroženy tradice a hodnoty“, 3. že „gender nahradí pojem ženy a muži“.

Asociace údajné mýty vyvrací takto: 1. „Úmluva neupravuje rodinný život a státy nemusejí měnit tradiční chápání rodiny.“ 2. „O tomto se Úmluva zmiňuje v trochu jiném smyslu. Tradice, kultura nebo náboženství nemohou být používány jako ospravedlnění násilných činů vůči ženám.“ A konečně 3., což je zásadní bod pro obě strany: „Genderovou ideologii úmluva nepropaguje, slovo gender se používá proto, aby se zdůraznilo, že ženy jsou častěji vystaveny násilí právě proto, že jsou ženy.“

První dva mýty se přitom stávají prokázanou skutečností už při zběžném pohledu do preambule. Rodina je tu charakterizována jako rámec pro vykonávání moci utlačovatele nad utlačovanou („... násilí vůči ženám jakožto násilí genderově podmíněné má strukturální povahu a toto násilí je jedním z klíčových společenských mechanismů, jež ženám vnucují podřízené postavení vůči mužům“).

Bod 3, jak už jsme předeslali, je pro obě strany ústřední. Opět – zastánci Istanbulu opakují, že genderové pojmosloví, natož genderová ideologie se v textu úmluvy nevyskytují. Což opět prokazatelně není pravda. Jak na konferenci o Istanbulské úmluvě v Senátu koncem května připomněl profesor na Právnické fakultě Univerzity Karlovy Harald Christian Scheu, oficiální překlady úmluvy do češtiny máme za ty roky už tři. V prvním, který pochází z ratifikačně ještě bezproblémového roku 2015, se slovo gender v nějaké formě vyskytuje patnáctkrát, v druhém překladu z roku 2020, dva roky poté, co ratifikaci dočasně ovinuly mraky, se gender vyskytuje pouze třikrát, ale v překladu současném osmkrát.

Podle Scheua tu překladatelé do češtiny několikrát sáhli po tradičním slovu pohlaví, ačkoli z kontextu je jasné, že na daném místě jde o gender. Přitom takové jazykové posuny budou nakonec stejně k ničemu, právně závazné totiž i pro Českou republiku a její soudy budou jen anglické a francouzské znění úmluvy.

S „mýtem“ o genderu souvisí ještě „mýtus“ o třetím pohlaví. Opět – pojem třetí nebo další pohlaví v textu skutečně nenajdeme. Ale jakási vrátka k třetímu pohlaví ano. Článek 4 odstavec 3 vyjmenovává, na jaké všechny oběti se ochrana Istanbulské úmluvy vztahuje, a mezi nejrůznějšími druhy diskriminace tu vedle sebe čteme pohlaví a gender, o tři řádky níž ještě genderová identita.

Genderovou identitou je tu zjevně myšleno něco jiného než gender, jinak by nebyla potřeba ji výslovně uvádět. A co jiného než třetí a další pohlaví by se pod genderovou identitou v současném diskurzu mohlo skrývat?

Monitoring

Průtahy s ratifikací dávají České republice jednu nečekanou výhodu. Výklad různých pasáží smlouvy, její celkovou intenci už nemusíme pouze odhadovat. Pro země, které úmluvu ratifikovaly před námi, ji vykládá dozorové těleso známé jako GREVIO. Skládá se z patnácti členů volených zástupci vlád. Členové dostávají mandát na čtyři roky a po tu dobu se nikomu nezodpovídají. Monitorují dodržování Istanbulské úmluvy, implementaci do národního práva, jezdí na inspekci a vydávají hodnocení pro jednotlivé signatářské země.

Advokát Jakub Kříž na svém blogu Právo v dešti (pravovdesti.substack.com) cituje z různých hodnoticích zpráv Grevia, které jich za posledních pět let stihlo vydat 29. Namátkou: v Polsku, píše GREVIO starostlivě, soudy místo aby bojovaly s genderovými stereotypy, zachovávají respekt k rodině jako základní jednotce společnosti. V Itálii byli inspektoři „obzvláště znepokojeni objevujícími se náznaky tendence reinterpretovat a přeorientovat politiku rovnosti žen a mužů na politiku rodiny a mateřství“. Černá Hora jim připravila ještě horší překvapení: v té zemi je „úcta k tradiční rodině silná, a to i mezi odborníky pověřenými intervencí v rodinách“ a „ženám jsou často přisuzovány tradičně genderové role matek a manželek“.

GREVIO se rádo pozastavuje i nad  nedostatky ve vzdělání. Pars pro toto zůstáváme u Itálie, kde dohlížitelé apelují na to, „aby studenti byli vybaveni dovednostmi v problematice rovnosti žen a mužů, prevence genderově podmíněného násilí a diskriminace ve všech jiných formách, jakož i používání genderově citlivého jazyka“.

GREVIO také výslovně prosazuje pojetí tzv. intersekcionální, vícenásobné diskriminace (lidově řečeno: černá lesba čelí horšímu útlaku než bílá lesba). Takže Polsku se vytýká, že jeho národní orgány při mapování násilí v rodině rozlišují toliko mezi pěti skupinami obětí: ženami, muži, zdravotně postiženými, starými lidmi a dětmi. Tento přístup má prý ten nedostatek, že například ke starším lidem přistupuje pouze „z genderově neutrální perspektivy“...

Jak je tedy vidět, monitorovací těleso pojímá Istanbulskou úmluvu extenzivně a pokrokově. Co se stane, když se kritizovaná země nepolepší? Patrně nic, až na to, že vrozeným sklonem byrokracie a nově i soudů bývá adaptovat se na mezinárodní standardy.

Během zmíněné konference v Senátu europoslanec Stanislav Polčák (STAN) zdůraznil, že členské státy mohou úmluvu ratifikovat s doprovodným prohlášením (že ten či onen článek budeme vykládat po našem). Úmluva však konstatuje, že národní výhrady platí jen prvních pět let a žádost o jejich prodloužení musí dotyčný stát Greviu zdůvodnit. GREVIO navíc veřejně oznámilo, že bude usilovat o zrušení všech národních výhrad.

Vyhlídky

Proč se Česká republika, notabene za konzervativního premiéra, rozhodla zrovna teď dohánět resty a Istanbul poslat do ratifikace? Hybateli jsou nejpokrokovější složky pětikoalice, Piráti a STAN, a jimi prosazená zmocněnkyně vlády pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková.

Ministerstvo spravedlnosti, byť pod vedením občanského demokrata Pavla Blažka, poslalo Istanbulskou úmluvu do meziresortního řízení. Devět ministerstev se vyslovilo pro postoupení k ratifikaci, tři lidovecká ministerstva (zemědělství, životního prostředí, práce) pro odložení o rok. Zamítnutí ratifikace nežádá ani jeden resort.

Vláda tedy Istanbul postupuje do obou komor parlamentu. Přinejmenším ve sněmovně se do prázdnin hlasování už nestihne, a co bude na podzim, je dosud ve hvězdách. Podobně jako u manželství pro všechny to zřejmě závisí na momentálním rozpoložení catch-all politika Babiše.

O skutečném poměru sil ve Fialově kabinetu svědčí výměnný obchod, který Istanbul provázel. ODS přistoupila na toto hlasování v parlamentu s otevřeným koncem výměnou za ústupek, že v EU, která se k Istanbulské úmluvě v několika přeshraničních ustanoveních jako celek připojuje, se Česká republika – zdrží.