Kde se vzala agresivní menšina?

Naše generace omega

Kde se vzala agresivní menšina?
Naše generace omega

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Svět výtvarného umění není vděčným zdrojem novinářských kauz, snad až na nějaký ten padělek. Buď to jsou záležitosti, jež by se mohly stát kdekoli, anebo laikovi nepochopitelná interní politika – s kterýmkoli ředitelem Národní galerie je vždy někdo nespokojený. Loňský dokumentární film Zkouška umění z toho vybočil. Pohled na přijímací zkoušky na pražskou Akademii výtvarných umění ukázal, že se tam děje cosi zvláštního.

Film je od jara dostupný na internetu, ale asi by nebyl důvod se k němu vracet, nebýt otevřeného dopisu, který počátkem června zveřejnil odcházející vedoucí ateliéru malby na Vysoké škole uměleckoprůmyslové Jiří Černický. Jeho pocity veřejně potvrdil další bývalý pedagog školy, malíř Jiří David.

U tvůrců filmu ani obou výtvarníků nelze předpokládat, že by se vydali hledat známky „woke“ revoluce, tak, jak je popisována konzervativními kritiky. Nicméně právě to našli.

Černický si stěžuje na to, jak studenti neustále „dozorují, zda přesně říkám, co je vhodné, zda nevtipkuji nevhodně na čísi úkor nebo na nevhodné téma, zda příliš nezpochybňuji něco, co by se v současné době zpochybňovat nemělo, zda neupřednostňuji někoho či něco, co je nespravedlivé, zda dávám všem dostatečný a vůči ostatním relevantní prostor pro vyjadřování, zda nemluvím já sám příliš dlouho, zda přespříliš nemluvím o osobních věcech, zda příliš nepojmenovávám jejich vlastnosti a chování a tím je jaksi nevhodně nedostávám do diskomfortu, zda svoji zkušenost příliš nevztahuji k minulosti, k dějinám a mým prožitým zkušenostem, protože tehdy byly jiné a dnes jsou, zdá se, nepoužitelné, zda svůj nesouhlas s čímkoli formuluji tak, abych nenarušil čísi zmíněný komfort, že není vhodné, abych komentoval to, jak se kdo obléká…“.

Mluví o agresivní snaze „udělat tento svět příliš rychle spravedlivější“, o tom, že on, který se vždy považoval za zastánce lidských práv a emancipace menšin, nyní není dost radikální. Když ve svém textu použije slova „sametová revoluce“, úplně si člověk představí, jak se mladá generace ušklíbne se slovy „O. k., boomer“ (Černický je ročník 1966).

A mluví taky o tom, jak mnozí studenti minulost výtvarného umění, včetně umění 20. století, neznají a netouží znát.

Absolventské práce nastupující umělecké generace. - Foto: Profimedia.cz

Lenost markýrovaná úzkostmi

Podle Jiřího Davida byl Černický ještě diplomatický: „Lenost, pohodlnost studujících je dlouhodobě známá… dnes se však markýruje všemi možnými úzkostmi, vyhořením (ve dvaceti!) apod. (…) Už se nesmí hovořit ani o talentu, jelikož by se tím diskriminovali netalentovaní, což se shrnuje pod jeden elastický pojem inkluze.“ Tyto osobní záležitosti začaly ovlivňovat struktury školy: „Studentská pasivní (nejen) agrese se musí tolerovat i v různých k tomu ustanovených etických komisích. Ve školách tak bobtná administrativa, přibývají desítky různých hodnoticích tabulek…“

V dokumentu Zkouška umění vystupuje do popředí ateliér nových médií, jehož určujícím znakem je víc než média jeho oddanost progresivní ideologii. A to do té míry, že podnikavý právník by pro odmítnutého uchazeče, který není queer a progresivní, mohl zkusit sepsat antidiskriminační žalobu.

Extrémním výjevem je vystoupení uchazeče (v ateliéru malby), který (které) se identifikuje jako nebinární a vystupuje až výhrůžně. Pedagogy pochválí za to, že je vybrali do druhého kola zkoušky. Ač respektují jeho volbu osobních zájmen, varuje je, že kdyby je nerespektovali, měli by problém. A pak se rozhovoří o nutných společenských změnách, konkrétně by zakázalo kouření na ulicích. Lze si tu vzpomenout na slova jednoho z režisérů filmu Tomáše Bojara: „Z některých uchazečů jsem cítil, že bezpečný prostor sice vyžadují, ale jen pro sebe. Svou tvorbu pojímají naopak útočně a agresivně.“

Zatímco v ateliéru nových médií se pracuje na zrodu nového společenského uspořádání a nové queer podoby lidství, v jiných ateliérech ještě převládají normální lidské normy. Ale všimneme si něčeho jiného. „Jak ale potom učit umění v souvislostech a neplácat pouze o osobních pocitech?“ ptá se Černický ve svém dopise. Právě k tomu mají adepti ve filmu sklony. Opakovaně deklarují, že chtějí malovat sebe, vyjadřovat svou osobnost. Na dotazy pedagogů, zda to je dost, reagovat neumějí, nebo je ani nechápou. Jedna adeptka například odpoví, že její osobnost se hodně proměňuje, takže jí téma vystačí na dlouho.

Nejstarší z pedagogů, malíř Vladimír Kokolia, to reflektuje v rozhovoru s kolegyní. Dřív se v našem výtvarném diskurzu nadužívalo slovo „nadosobní“, vzpomíná. Pak jsme ho vymýtili tak důkladně, že dnes už nic než to osobní neexistuje.

To, co se tu vyjevuje, není jen obyčejné generační napětí, doložené už z antiky. Je to něco specifického. Lidé z akademického či uměleckého prostředí vám existenci agresivní menšiny potvrdí. Kde se vzala?

Znáte knihu Potomci lidí? P. D. Jamesová je známa hlavně jako autorka detektivek, ale v roce 1992 vydala dystopický román o tom, jak lidstvo ztratilo schopnost se rozmnožovat, pomalu stárne a vymírá. V roce 2021, kdy se román odehrává, je posledním narozeným lidem pětadvacet a říká se jim generace omega.

Tím, že jsou předurčeni být těmi posledními, kteří na světě zůstanou naživu, jsou pochopitelně poznamenáni. Je to ta nejvíc monitorovaná, uctívaná a zároveň obávaná generace v lidských dějinách. Jsou „neschopni lidského soucitu“ a „mnozí jsou taky krutí, arogantní a násilní, což se potvrzuje všude na světě“. Ve stárnoucí společnosti jsou vysoce žádaní, třeba v řadách tajné policie. Jiní zase z civilizace unikají a vytvářejí gangy, které přepadávají a s veškerou krutostí primitivních kmenů rituálně vraždí pocestné, kteří zabloudili do opuštěných lesů vylidňující se Anglie.

Vypravěč, oxfordský profesor historie, uvádí, že příslušníci generace omega, které učil, byli inteligentní, ale arogantní a znudění. „Byl jsem rád, že nemusím zodpovídat jejich nevyslovenou otázku ,K čemu tohle všechno je?‘. Historie, jež interpretuje minulost, abychom pochopili současnost a mohli čelit budoucnosti, je pro vymírající druh tím nejméně přínosným oborem.“

Pokud věříte tomu, že je vám dáno dožít se klimatické apokalypsy, nebudete trochu jako omegy? Názvy a činnost organizací jako Poslední generace nebo Extinction Rebellion to vyjadřují. Klimaaktivisté útočí v galeriích na umělecká díla, jež jsou lidstvem ceněná. Blokují dopravu či se různě přilepují, vědomi si, jak tím lidi naštvou – parazitují na dodržování morálních pravidel, jež brání řidičům je prostě přejet. Proč by měli mít úctu k pravidlům civilizace, jež je odsoudila k vyhynutí? Proč by o ní měli toužit něco vědět? Vždyť historie „je pro vymírající druh tím nejméně přínosným oborem“.

Experimentální umělec a vedoucí pedagog ateliéru malby na VŠUP v Praze Jiří Černický u sochy Tarase Ševčenka. Praha 30. května 2022. - Foto: Profimedia.cz

Není to poprvé

Lidé ovšem nejsou vystaveni vizím apokalypsy poprvé. Nemusíme myslet jen na hrozbu jaderného armagedonu, s níž vyrůstala většina dnešních dospělých. Různé civilizace prožívaly mnohokrát v dějinách hrozbu konce světa a vnímaly ji jako úplně stejně reálnou jako dnes, kdy je jejím zvěstovatelem věda.

Současnou reakci by možná mohla osvětlit linie myšlení, jež začíná u knihy Christophera Lasche Kultura narcismu (1979). Lasch, původně psychoanalytik, neměl na mysli nějakou zamilovanost do sebe, jak se to slovo běžně používá. Popisoval určitý typ osobnosti neschopné zabývat se čímkoli jiným než sebou samým. „Nového narcistu nepronásleduje vina, ale úzkost. Nesnaží se vnutit své jistoty druhým, ale najít v životě smysl. Od pověr minulosti je osvobozený natolik, že pochybuje i o reálnosti své vlastní existence.“ Osvobodil se od všech archaických sociálních vazeb, ale pak je pro něj těžké najít v čemkoli uspokojení a štěstí.

Vše, co od té doby vývoj přinesl, přispělo k tomu, aby člověk pokud možno zůstal uzavřený ve své vlastní hlavě, s přesvědčením, že cokoli se tam vynoří, může být reálné. Sahá to od „materiální reality“ – lidé, ve své většině odstřižení od zkušenosti, jak se co vyrábí, přijímají bludné představy o tom, jak můžeme změnit ekonomiku. A týká se to intimní sféry – poznatky genetiky a pokrok medicíny svádějí k pocitu, že tělo může být jen „lego z masa“, jak říká Mary Harringtonová, a jakýkoli vysněný gender se může stát skutečným (zároveň ovšem zůstává stín pochybností, a proto se genderově netradiční osoby tak agresivně dožadují vnějšího stvrzování).

Virtuální svět, dostupný na každém mobilu, se stává tím hlavním světem. Jak napsala jedna Američanka na počátku rusko-ukrajinské války: „K ukrajinskému ani ruskému národu nic necítím, protože jsou to oboje abstrakce bez významu, plovoucí signifikáty, jejichž obsah je efemérní, nehotový a ustavičně proměnlivý, cele určovaný mediálními propagandisty.“ Tak pro nás čím dál tím víc vypadá svět, ať už se tím jako ta Američanka chlubíme, nebo se toho bojíme.

Výtvarný svět je vůči tomu zranitelný kvůli neblahému obratu ke konceptualismu v posledních desetiletích. Umění, v němž to „V“ v názvu AVU přestává být rozhodující, začíná být redukovatelné na slova, stává se ilustrací teorie. A ty teorie bývají pěkně pitomé.

A k dalšímu aspektu se vyplatí citovat větu amerického komentátora Tannera Greera z roku 2019, jeden z nejpronikavějších postřehů současnosti, jenž platí v EU stejně jako v Americe: „Ve 21. století není hlavní otázkou amerického sociálního života ,Jak bychom to mohli vybudovat?‘, ale ,Jak dosáhneme toho, aby byl management na naší straně?‘.“ Agresivní progresivistické úderky tuší, že své myšlenky neprosadí tváří v tvář bližním, silou svých argumentů a osobnosti. A tak kolonizují byrokracii. Starají se, aby management všeho druhu – státní úřednictvo, etické komise, nadace, rady operačních programů, média, moderátoři sociálních sítí – byl na jejich straně. Podívejte se, když budete mít příležitost, na zmíněnou nebinární osobu ve filmu Zkouška umění. Mluví jako otravné, rozmazlené, přemoudřelé, panovačné dítě, jaké by v normálním prostředí nepřežilo. Všichni by se mu vysmáli a pak se mu vyhýbali. Avšak s hrozbou etické komise v zádech to otravné dítě vládne.

25. června 2023