Historici sice nemají jasno v tom, kdy se Adam Smith přesně narodil, ale nejčastěji se uvádí datum 5. června. O roku 1723 naštěstí žádných pochyb není. Připomeňme si tedy v těchto dnech kulaté třísté výročí jeho narození. Spor není a nemůže být o tom, že Adam Smith svým dílem, zejména svou knihou Pojednání o podstatě a původu bohatství národů (zkráceně se často mluví jen o Bohatství národů), založil ekonomii jako akademickou vědní disciplínu. Existovali samozřejmě ekonomové už před ním, určitě za zmínku stojí zejména merkantilisté a francouzští fyziokraté, ale jeho objemná kniha z roku 1776 znamenala zásadní zlom.

Mám pocit, že je to už tak dávno, že tehdy ještě žádné vymoženosti dnešního světa neexistovaly. Zejména se mi zdá, že bez aut, letadel a internetu byly vzdálenosti velmi těžko překonatelné a že o sobě lidé z cizích zemí nevěděli. V 18. století tomu ale tak v určitých částech Evropy už nebylo. Adam Smith, který se narodil ve skotském městě Kirkcaldy nedaleko Edinburghu, v roce 1764 vyjel se svým tehdejším chlebodárcem, vévodou z Buccleuchu, u kterého pracoval jako soukromý učitel, na dvouletou cestu do Francie, kde se setkal nejenom se slavnými filozofy Voltairem, Diderotem, Holbachem a Helvetiem, ale i s neméně slavnými ekonomy Quesnayem a Turgotem, nejvýznamnějšími představiteli francouzské školy fyziokratů. Nejen to. Jeho slavná kniha z roku 1776 byla prakticky okamžitě přeložena například do němčiny. Vydána v Německu byla již v roce 1778, tedy dva roky po anglickém vydání. To ukazuje velmi specifickou, ale určitě efektivní formu tehdejší internacionalizace lidských životů.

Neviditelná ruka trhu

Adam Smith v této své knize vysvětloval čtenářům obrovskou sílu fungování trhu a kouzlo tzv. neviditelné ruky trhu. Odmítal omezování a narušování trhu, kritizoval státní zásahy, které trh poškozují, vysvětloval, že lidé mají přirozený sklon k obchodu a směně (a že je k tomu není třeba nutit nebo je to učit), a byl asi první, kdo si uvědomil mimořádný přínos dělby práce. Nikoli náhodou je v jedné ze známých Readings in Economics mezi 73 pečlivě vybranými originálními příspěvky různých ekonomů od Adama Smithe vybrán právě úryvek z jeho Bohatství národů s názvem Of the Division of Labour – pojednávající o tom, že dělba práce, specializace a směna jsou důležitější než jakékoli množství zdrojů, které má ekonomika díky přírodním podmínkám k dispozici. To byly v té době revoluční věty. Dělba práce vytváří a rozšiřuje trhy.

V tomto krátkém vystoupení u příležitosti kulatého výročí jeho narození mi nejde o náhražku pečlivého studování Adama Smithe a dalších klasických ekonomů v kurzu dějin ekonomických teorií. Proto nezdůrazňuji jeho neméně slavnou knihu Teorie mravních citů (jestli je to správný překlad anglického The Theory of Moral Sentiments), která byla vydána již v roce 1759, tedy o sedmnáct let dřív než Bohatství národů.

Jde mi o Adama Smithe a dnešek, jde mi o připomenutí obrovské inspirace, kterou pro nás v komunistické éře a zejména po ní, při vytváření a obhajobě tržní ekonomiky, Adam Smith byl. Náš radikální příklon k trhu byl oprávněně interpretován – doma i v cizině – jako příklon k Adamu Smithovi. Mohu to nepřímo dokumentovat svou vlastní zkušeností. Před deseti lety jsem byl vybrán, abych na cambridgeské univerzitě, v její Pembroke College, pronesl výroční Adam Smith Lecture. V roce 1991 jsem byl požádán, abych přednesl Adam Smith Lecture na zasedání American Association of Business Economists v americkém Dallasu. V roce 1994 jsem dostal v Kodani od dánského institutu Libertas Cenu Adama Smithe. Cenu Adama Smithe jsem dostal v roce 2006 i v New Yorku od americké Foundation for Economic Education. Nebylo to ani v jednom případě za teoretický přínos ke studiu Adama Smithe. Bylo to za mé přihlášení se k idejím Adama Smithe a k mé evidentní inspiraci jeho dílem při koncipování naší ekonomické transformace.

Nezpochybnitelný kompas

Ve svém projevu v Cambridgi jsem u příležitosti 290. výročí jeho narození řekl, že Adam Smith byl pro mne od okamžiku, kdy jsem byl před víc než půlstoletím prvně konfrontován s jeho myšlenkami, „nezpochybnitelným kompasem a silným hlasem, který mi nepřetržitě říkal, jak se mám dívat na svět kolem sebe“.

V onom projevu jsem zdůraznil, že Adam Smith odmítl dlouhou dobu převažující protekcionistické instinkty, vyjádřené zejména merkantilistickou doktrínou, že obhajoval výhody a přednosti svobodných trhů, že odmítal neproduktivnost a destrukční charakter cel a subvencí všeho druhu a že žádal nezbytnost nepřetržitého boje s mocnými „vested interests“.

Řekl jsem také, že i když sám nepoužíval termín „laissez faire“, zformuloval mnoho kanonických argumentů ve prospěch svobodných, neregulovaných trhů a minima státních intervencí. A také to, že byl prvním, kdo explicitně argumentoval, že neregulované trhy (unfettered markets) přinášejí harmonii, a nikoli chaos, že byl prvním, kdo se nebál říci, že sledovat soukromé, tudíž egoistické zájmy přináší prospěch dalším lidem a společnosti jako celku. Není asi slavnější věty v ekonomii než jeho „Není to benevolencí řezníka, výrobce piva nebo pekaře, že budeme mít večeři, je to důsledkem toho, že usilují o své vlastní zájmy“.

Připomněl jsem tam, že jeho metafora o neviditelné ruce trhu (oproti viditelné ruce státu) byla revolučním ideovým průlomem. A nikoli originálně jsem tvrdil, že jeho dílo konstituovalo ekonomickou teorii jako zřetelně vymezenou oblast společenských věd.

Jako student na pražské Vysoké škole ekonomické jsem v závěru 50. a počátkem 60. let Adama Smithe nestudoval. Samozřejmě byl zmiňován, ale vlastně jen jako nepříliš významný předchůdce velkého, tehdy nedotknutelného Karla Marxe. Nedověděli jsme se, jak moc se Marx o Smithovo dílo opíral. V roce 1967 jsem se na konferenci v Praze, věnované stému výročí Marxova Kapitálu, odvážil citovat tehdy nejslavnějšího ekonoma na světě Paula Samuelsona, pozdějšího nositele Nobelovy ceny za ekonomii, který v USA na konferenci k témuž výročí řekl, že „z hlediska ekonomické teorie byl Karel Marx postricardiáncem menšího významu“. V relativně liberální atmosféře závěru 60. let už jsem za to nebyl nijak popotahován.

Polistopadový návrat

Po listopadu 1989 jsme se přirozeně a téměř automaticky k myšlenkám Adama Smithe vrátili. Daleko víc k jeho myšlenkám než k realitě západoevropské, hlavně německé soziale Marktwirtschaft. My jsme chtěli plnohodnotnou Smithovu tržní ekonomiku, chtěli jsme „trhy bez adjektiv“ (což byl můj tehdejší známý výrok). Proto jsme věděli, že musíme naši ekonomiku co nejvíc a co nejrychleji otevřít (po téměř půlstoletí tzv. semiautarkní ekonomiky), že musíme liberalizovat ceny a zahraniční obchod, že musíme radikálně deregulovat trhy, že musíme ekonomiku privatizovat a že musíme desubsidizovat centrálním plánováním a státním vlastnictvím velmi narušenou ekonomiku. Ve svém projevu v Cambridgi jsem řekl, že jsme již v okamžiku pádu komunismu věděli, že „neefektivní viditelná ruka byrokratické komunistické vlády musí být nahrazena neviditelnou rukou trhu, kterou obhajoval Adam Smith“. Řekl jsem tam i to, že „zbavení se komunismu byl krok ve směru ke světu Adama Smithe“.

V roce 2013 jsem dodal, že se právě teď – svým členstvím v Evropské unii – vzdalujeme světu Adama Smithe. Co se týče Evropské unie, nám Adam Smith zdánlivě nijak nepomůže. Žil v éře naprosté víry ve vestfálské vidění světa, ve kterém byla zakotvena jistota o pozitivní roli národních států v uspořádání lidské společnosti. Evropskou unifikaci si sice Adam Smith asi nemohl ani představit, ale nepochybuji o tom, že by radikálně kritizoval dnešní masivní politizaci života v Evropě, omezování trhů i koncentraci ekonomické a politické síly a moci v Bruselu. Adama Smithe by určitě netěšilo žít v dnešní postdemokratické, postpolitické, politicky korektní Evropě. Poučen svým bojem s merkantilismem by jistě obhajoval integraci trhů, ale určitě by nechtěl transferovou, tedy přerozdělovací unii, ve kterou se evropská integrace v průběhu posledních desetiletí přeměnila.

Svůj projev jsem před  deseti lety končil větou, že Evropa potřebuje „zásadní změnu ve stylu Adama Smithe“. Dodával jsem, že tato změna musí přijít zdola, nikoli shora a že to musí být „spontánní evoluce, nikoli konstruktivismus“. Tyto mé tehdejší věty platí beze zbytku i dnes.