Německým Zeleným snad poprvé trochu popadaly masky. Strana založená koncem 70. let hipíky a neteroristickou částí krajní levice se od těch dob těší pověsti morálních politiků, a i proto stranou pro lepší lidi mezi voliči. Celkově je asi pořád můžeme považovat za idealisty, což jen vynikne poté, co zelený program převzaly tradiční, vesměs bezzásadové strany. Zelení by však mohli posloužit i jako příkladová studie pro hypotézu, že kde se idealismus na jednom místě vyskytuje příliš dlouho, tam nakonec proroste s materiálními zájmy zúčastněných.

Agora etc.

Ministrem hospodářství a ochrany klimatu a současně lídrem Zelených je Robert Habeck. Původním povoláním autor knížek pro děti (sám sebe označuje za filozofa) zažívá od vstupu do spolkové politiky neuvěřitelně vlídné zacházení ze strany médií. Je považován za člověka budoucnosti, příštího kancléře. Nebo spíš byl – i velká média musela zareagovat na poslední personální exces jeho ministerstva. Koncem dubna vyšlo najevo, že státní tajemník na ministerstvu, nějaký Patrick Graichen, dopomohl k místu ředitele vládní energetické agentury (dena) svému blízkému příteli, který mu byl za svědka na svatbě.

Takový nepotismus je přes čáru, ministerstvo výběr anulovalo a média si při té příležitosti vzpomněla na rok a půl staré zprávy o podivném obsazování vrcholných pozic na tomto ministerstvu. Státní tajemník je v německé politice obdoba našeho náměstka. A státní tajemník pro energetiku Patrick Graichen má dva sourozence. Sestra Verena je profesionální ekoaktivistka, místopředsedkyně ochranářské skupiny BUND (řekněme obdoby Českého svazu ochránců přírody), a současně manželka jiného státního tajemníka na témže ministerstvu, Michaela Kellnera. Dva náměstci na nejdůležitějším ministerstvu jsou tedy švagrové.

Třetí ze sourozenců ve státním sektoru nepracuje, dokonce ani skrze svou manželku, zato se sestrou Verenou působí v nevládce Öko-Institut. Ta od Habecka rutinně dostává zakázky na studie i na dobrozdání, v řádu stovek tisíc eur ročně. Není divu, že křesťanskodemokratická opozice, k Habeckovi coby vyhlédnutému koaličnímu partnerovi dosud supervstřícná, teď o jeho úřadu hovoří jako o „ministerstvu pro rodinu“.

Velká média se nakonec patrně spokojí s argumenty typu: Graichenovi a jejich přátelé ve vysokých pozicích své vazby obnažili kolegům na ministerstvu hned při nástupu, takže není se čemu divit; Patrick se ze zakázek, kde je ve hře Öko-Institut, vyreklamoval. A koneckonců celé této kvaziaféry zneužívá krajně pravicová AfD, proto vrtat se v ní rovná se vyvolávat duchy neonacismu.

Tomu, kdo se nespokojí s prvoplánovým čtením, naopak aféra může posloužit jako unikátní vhled do polosvěta zelené politiky, kde se volně přechází mezi nevládními skupinami a vládními úřady, tam a zpět. Prim mezi nevládkami tu hraje think-tank Agora Energiewende. Agora byla založena před deseti lety péčí dvou soukromých nadací, European Climate Foundation a Mercator. Prvním ředitelem byla druhá klíčová postava zeleného polosvěta vedle Graichena, Rainer Baake.

Už při svém vzniku si Agora Energiewende vytyčila cíl uhlíkové neutrality, jehož smysl a dopady široké veřejnosti v Německu a Evropě teprve postupně docházejí. Brzy po vzniku Agory, roku 2013, je Baake povolán právě na ministerstvo hospodářství, což bylo překvapivé proto, že ministrem byl sociální demokrat, zatímco Baake byl členem strany Zelených. Stal se státním tajemníkem pro energetiku. Graichen, který je jím dnes, tehdy po Baakem převzal řízení Agory a ta chrlila studie o tom, jak v různých oborech dojít k bezemisní energetice. Ty studie se vyznačovaly také tím, že autoři do nich rovnou zanesli i sepsané návrhy legislativních změn.

Další zelené neziskovky v podloží německé politiky, které bychom si v této souvislosti měli pamatovat, jsou již zmíněný Öko-Institut a Deutsche Umwelthilfe (DUH). Ta se „proslavila“ před několika lety, když si u soudů prosadila zákazy vjezdu aut se staršími dieselovými motory do centra Stuttgartu a pak i několika jiných měst. Tehdy vyšlo najevo, že pobírá státní dotace a i jinak je prorostlá do státního aparátu. Například aktivista Axel Friedrich působil střídavě v DUH a ve Spolkovém úřadu pro životní prostředí. Friedrich se rozhodující měrou podílel na odhalení takzvané Dieselgate, ničivé pro Volkswagen a nepřímo celý automobilový průmysl, který následně přistoupil na elektromobilitu. Baake mezi prací na ministerstvech vedl jednou Agoru, podruhé „nevládní“ DUH.

V radě Agory Energiewende, což je jakýsi poradní panel, v němž se setkávají a podle pravidel Chatham House, tedy utajeně, diskutují aktivisté, vědci, energetici a politici, zasedá další Habeckův státní tajemník, Oliver Kirscher. Další muži, kteří prošli Agorou, dnes pracují jako státní tajemníci, často v režimu nepolitických úředníků, na ministerstvech dopravy, rozvojové pomoci, samozřejmě životního prostředí... Agora se právem může pyšnit, a také se pyšní tím, že je nejvlivnějším ekologickým think-tankem planety.

Byla by chyba myslet si, že Agora závisí převážně na státních penězích, byť ji různá spolková ministerstva spolufinancují. Startovní kapitál poskytla jednak soukromá nadace Mercator, vzešlá z kapitálu rodiny provozující síť německých velkoobchodů Metro AG, jednak nadace European Climate Foundation (ECF). Její název trochu klame, protože tady je původ peněz převážně americký. Za ECF stojí Hal Harvey, dnes dvaašedesátiletý pán, který kdysi padl do oka potomkům rodiny Hewlettů (Hewlett–Packard), Rockefellerů a dalších. Z jejich příspěvků vybudoval síť think-tanků a zelených nadací od Ameriky přes Asii až po Evropu. Německo v plánech Harveyho hraje zásadní roli, nejspíš proto, že německé obyvatelstvo a elity jsou zeleně zpracovávané nejdéle a nejdůkladněji. Týdeník Der Spiegel, který se po aféře Graichen této subkultuře v posledním čísle podrobněji věnuje, napsal, že „Harvey Evropu považuje za klíč k prosazení klimatické neutrality“ na celém světě, a proto „směruje miliony (eur)... na podporu lidí jako Baake a Graichen“.

A tak zatímco v anglosaském tisku se jméno Hal Harvey vyskytne zřídkakdy, hamburský týdeník Die Zeit ho přednedávnem označil za „nejdůležitějšího zeleného na světě“ a nemyslel to zle. Bez Harveye by v roce 2012 nevznikla Agora a bez Agory by asi současná německá vláda nedělala tak extremistickou politiku.

Vůle Berlína se, jak známo, posléze často stává zásadním faktorem při určování cílů Evropské unie. Teď právě Habeck, poté co se mu podařilo dotáhnout starý sen Zelených a vypnout i poslední jaderný reaktor (a tím přechodně víc pálit vysoce emisní hnědé uhlí), přikročil k nucenému prosazování tepelných čerpadel při vytápění bytů a budov. Pokud se prosadí ministrova vůle, budou muset od roku 2024 všechna nově instalovaná topení v domech být ze dvou třetin bezemisní, což znamená masivní a bleskový přechod na tepelná čerpadla. Bouří, kterou tím Habeck vyvolal, asi můžeme vysvětlit i to, že Graichenovi, jeho klíčovému poradci a uvaděči energetické politiky do praxe, se nakonec přece jen dostalo mediální pozornosti.

Zelení už půl roku zvolna oslabují v preferencích (z maxima 23 procent loni v létě ovšem spadli jen na 16, což je stále lehce nad jejich výsledkem ve volbách), bývalá jednička Habeck vypadl z první desítky populárních politiků a už není ten bezchybný spasitel. Koaliční strany, liberální FDP a v menší míře i SPD kancléře Olafa Scholze, příležitostně šlapou na brzdu a například při zavádění tepelných čerpadel si přejí zvolnit tempo.

Opravdový zvrat ale v Německu není na obzoru. Hlavní opoziční síla, křesťanská demokracie (CDU) pod vedením Friedricha Merze, se totiž Zelenám podbízí, snaží se stát jejich přirozeným koaličním partnerem do budoucna. Polemiku s tažením za klimatickou neutralitou Merz žádnou nevede.

Doháníme

Můžeme tu jako na talíři pozorovat systém, v němž 1) aktivisté vytvoří paniku, 2) státem a potomky miliardářů financované think-tanky zavalí veřejný prostor studiemi, které 3) politici přetavují do zákonů. Pozoruhodné je, že systém funguje bez ohledu na to, které strany vládnou. Když se Zelení (Baake) dostali na rozhodující místa, obsazovali je ideologicky spřízněnými nominanty. Žádná jiná strana nedisponuje tak bohatou sítí spřátelených think-tanků, nadací a investičních kapitalistů.

Jako vždy za Němci poněkud zaostáváme, avšak i v České republice jdou věci habeckovským směrem. Poradcem ministra práce a sociálních věcí Mariana Jurečky je na první pohled nepochopitelně Martin Sedlák z Aliance pro energetickou soběstačnost. Lobbista obnovitelných zdrojů Sedlák chodí na meziresortní jednání, kde za ministerstvo práce spolurozhoduje o alokaci unijních dotací. Novelu energetického zákona, která má podpořit tzv. komunitní, na fotovoltaice založenou energetiku, a je tedy pozvánkou k novému dotačnímu ohňostroji, ovlivňují na ministerstvu průmyslu lidé ze skupiny Frank Bold, kdysi známé jako Ekologický právní servis. Na web Frank Bold zavěsil ceník za právnickou pomoc v komunitní energetice (například se založením energetické společnosti vám tito experti pomohou za 49 tisíc Kč bez DPH). V některém příštím Echu se symbióze nevládních aktivistů a české vlády budeme věnovat.